MARIO PUZO

MARIO PUZO

„K“ ZNAMENÁ KENNEDY

Díl I.

Od Velkého pátku do Hodu Božího velikonočního

1. kapitola

Oliveru Oliphantovi bylo sto let, ale mysl měl zvonivě jasnou. Naneštěstí pro sebe.

Odjakživa býval natolik bystré, ba pronikavé mysli, že i když přestupoval většinu morálních zákonů, vždy dokázal ze svého svědomí vše dočista smýt. Díky své mazanosti nikdy nepadl do žádné z nesčetných léček všedního života; nikdy se neoženil, nikdy se neucházel o politický úřad a nikdy neměl přítele, jemuž by absolutně důvěřoval.

Oliver Oliphant, nejbohatší muž Ameriky a snad nejmocnější soukromá osoba, očekával ve velikém, bedlivě střeženém a od světa odloučeném sídle, vzdáleném pouhých deset mil od Bílého domu, příjezd svého kmotřence, generálního prokurátora Spojených států Christiana Kleea.

Starý muž vždy oslňoval svým šarmem; na tom kdysi založil veškerou svou moc. I v onom pokročilém věku za ním stále ještě přicházeli pro radu mnozí významní mužové, kteří spoléhali na jeho skvělé analytické schopnosti takovou měrou, že mu přezdívali Vševěd.

Jako poradce prezidentů předpověděl hospodářské krize, krachy na Wall Streetu, pokles hodnoty dolaru, únik cizího kapitálu, fantastické ceny za naftu. Předpovídal politické tahy Sovětského svazu i nečekaná objetí soků z Demokratické a Republikánské strany. Ale především nahromadil deset bilionů dolarů. Bylo přirozené, že rada tak bohatého muže se cenila, i kdyby bývala špatná. Vševěd míval ovšem téměř vždy pravdu.

Na tento Velký pátek měl ctihodný kmet starost jen o jediné: o večírek na oslavu svých kulatých narozenin. Oslava se chystala na Hod Boží velikonoční v Růžové zahradě Bílého domu a hostitelem neměl být nikdo jiný než prezident Spojených států, Francis Xavier Kennedy.

Vševěd se na tu podívanou s odpustitelnou dávkou ješitnosti velice těšil. Na krátký okamžik se svět na něj opět rozpomene! Pomyslil si teskně, že to bude asi jeho poslední vystoupení na jevišti.

V Římě dokončilo na Velký pátek sedm teroristů poslední přípravy k zavraždění papeže římskokatolické církve. Tato skupina čtyř mužů a tří žen věřila, že jsou osvoboditeli lidstva. Říkali si Kristové násilí.

Vůdcem oné vybrané skupiny byl mladý Ital, technicky skvěle vycvičený terorista. Pro nadcházející mimořádnou operaci dostal krycí jméno Romeo: vyhovovalo jeho mladickému smyslu pro ironii a svou sentimentalitou odpovídalo jeho intelektuálské lásce k lidstvu.

V pozdním odpoledni onoho Velkého pátku odpočíval Romeo v bezpečí v domě poskytnutém jeho skupině mezinárodní organizací První stovka. Ležel na pomačkaném prostěradle ušpiněném během několika dnů popelem z cigaret a poznamenaném nočním potem a četl brožované vydání Bratrů Karamazovových. Svaly na nohou mu svírala křeč, snad ze strachu, ale to nic. Brzy to přejde, jako ostatně pokaždé. A přece úkol, jehož se měl zhostit, byl tak odlišný od všech předchozích, tak složitý, tak nebezpečný pro tělo i ducha! Tím, že ho splní, se skutečně stane Kristem násilným; tohle jezuitské označení ho vždycky nutilo k posměškům.

Romeo – vlastně Armando Giangi – se narodil vysoce postaveným, bohatým rodičům; výchova v nudě, přepychu a náboženském duchu tak urážela jeho asketickou povahu, že se v šestnácti letech zřekl všech světských radovánek i katolické církve. A teď, ve třiadvaceti, pro něj nemohla být žádná vzpoura významnější než zavraždění papeže. A přece v tom pro něho bylo cosi pověrečně děsivého. Když byl malý, biřmoval ho kardinál v červeném klobouku. Romeo si navždy zapamatoval, že ten neblahý červený klobouk měl stejnou barvu jako oheň pekelný.

I když se mu dostávalo posily Boží při každém obřadu, připravoval se teď spáchat zločin tak hrozný, že po něm stamilióny lidí budou proklínat jeho jméno, neboť Romeovo jméno nepochybně vyjde najevo. Chytí ho. Je to součást plánu. Zároveň ovšem bude prohlašován za hrdinu, který pomohl změnit stávající krutý společenský řád. Co je považováno za hanebné v jednom století, bývá v příštím století prohlašováno za svaté. A naopak, pomyslil si s úsměvem. Papež, který jako úplně první přijal před staletími jméno Innocent – Nevinný, vydal papežskou bulu, jež sankcionovala mučení jako šířitelství pravé víry a spásu kacířských duší.

Romeovu mladickému posměvačství se rovněž zamlouvalo, že církev nepochybně prohlásí papeže, na něhož plánuje atentát, za svatého. Zaslouží se tedy o nového světce. Jak všechny ty papeže nenáviděl! Tohohle Innocenta IV, papeže Pia, papeže Benedikta – kolik už jich svatořečili, ty mamonáře, ty utlačovatele opravdové víry v lidskou svobodu, ty pompézní divotvůrce, povznesené nad bídu obyčejných lidí.

On, – Romeo, jeden z První stovky Kristů násilí, pomůže vymýtit jejich krutou čaromoc. První stovka zapustila kořeny v Japonsku, Německu, v Itálii, ve Španělsku a dokonce v tulipánovém Holandsku, o jejích příslušnících se mluvilo vulgárně jako o teroristech. Zajímavé ale je, že k První stovce nepatřil nikdo v Americe. V americké demokracii, v kolébce svobody, se vyskytovali jen intelektuální revolucionáři, kterým se dělalo slabo při pouhém pohledu na krev. Ti nechávali vybuchovat pumové nálože jen v prázdných budovách, až po varování, aby je lidé opustili; ti pokládali cizoložení na schodech státních budov za čin idealistické revoluce. Jak byli opovrženíhodní! Nepřekvapovalo, že Amerika nedala První stovce nikdy jediného muže!

Romeo se vrátil do reality. Vždyť přece neví, jestli je jich sto! Může jich být padesát nebo šedesát, je to jen symbolické číslo. Takové symboly však dávají lidi dohromady a pro média jsou svůdné. Jediné, co doopravdy věděl, bylo, že on, Romeo, je jedním z První stovky, stejně jako jeho spoluspiklenec Yabril.

V jednom z mnoha římských kostelů odbily zvony. Bylo téměř šest večer onoho Velkého pátku. Za hodinu přijde Yabril a zkontroluje všechny kroky a detaily složité operace. Vražda papeže bude zahajovacím tahem skvěle promyšlené šachové partie, rozpoutá řadu odvážných činů, které dělaly dobře Romeově romantické duši.

Yabril byl jediný muž, který kdy Romeovi naháněl hrůzu. Znal proradnost vlád, pokrytectví legálních úřadů, nebezpečný optimismus idealistů, překvapivé zvraty v postojích i těch nejhorlivějších teroristů. Ale nejvíc ze všeho byl Yabril géniem revolučního boje. Opovrhoval malicherným milosrdenstvím a dětinským soucitem, který ovlivňuje jednání většiny lidí. Měl jen jediný cíl, učinit budoucnost svobodnou.

Yabril byl nemilosrdnější, než by kdy Romeo dokázal být. Také Romeo vraždil nevinné, podváděl své rodiče i přátele, spáchal atentát na soudce, který se za něho jednou přimluvil. Romeo chápal, že politické vraždění je svým způsobem nemoc, a byl ochoten za to platit. Ale když mu Yabril řekl: „Nedokážeš-li hodit bombu do mateřské školky, nejsi skutečný revolucionář,“ odpověděl mu: „To bych nikdy nedokázal.“

Zato papeže zabít dokáže.

A přece za posledních temných římských nocí pocítil Romeo po celém těle ledový pot, způsobený obludnými výplody snů.

Romeo si vzdychl a skulil se ze špinavé postele; než přijde Yabril, osprchuje se a oholí. Věděl, že Yabril bude považovat jeho čistotu za dobré znamení, zeje pro nadcházející úkol morálně připraven jako mnoho smyslných bytostí i Yabril věřil, že hnus i lesk mají mít své meze. Romeo, opravdový asketa, dokázal žít ve špíně.

Yabril cestou k Romeovi zachovával opatrnost. Ve skutečnosti ale všechno doopravdy záviselo na spolehlivosti, na věrnosti bojových skupin, na soudržnosti První stovky. Ani oni, ani Romeo však neznali plný rozsah úkolu.

Yabril byl Arab, který se dal snadno považovat za Sicilana, jako ostatně mnoho Arabů. Měl hubený tmavý obličej, jehož spodní část, brada a čelist, byly překvapivě masivní, hrubé, jakoby obložené ještě jednou kostnatou vrstvou. Když býval volný, nechával si narůst hedvábnou srst, aby tu drsnost plnovousem zakryl. Ale když se zúčastnil nějaké operace, čistě se holil. Jako Anděl smrti ukazoval nepříteli svou pravou tvář.

Yabril měl vybledlé světlehnědé oči, vlasy jen tu a tam protkané šedivými praménky; býčímu obličeji odpovídal zavalitý hrudník a udělaná ramena. Na poměrně krátké tělo měl dlouhé nohy, zdroj utajené fyzické zdatnosti. Z očí vyzařovala na první pohled patrná živá inteligence.

Yabrilovi se protivila idea První stovky. Považoval ji za módní trik vypočítaný na dojem pro veřejnost, pohrdal tím, jak se její stoupenci formálně odříkali všeho materiálního. Tihle univerzitně vzdělaní revolucionáři jako Romeo byli pro něho příliš romantičtí ve svém idealismu, příliš jimi opovrhoval pro jejich kompromisy, i když uznával, že jistá zkorumpovanost přispívá k vykynutí revoluce.

Yabril už dávno odhodil veškerou morální nafoukanost. Měl čisté svědomí těch, kdo věří a vědí, že celou duší usilují o lepší příští lidstva. Nikdy si tudíž nevyčítal činy spáchané ve vlastním zájmu. Daly se prokázat jeho osobní smlouvy s šejky zemí těžících ropu, že zlikviduje jejich politické rivaly. Byly s ním spjaty podivné vraždy v zájmu mnoha Oxfordem odchovaných hlav nových afrických států, jimž dopomohl k jejich mocenskému postavení. A pak měl na kontě i nejrůznější teroristické akce pro všemožné vážené politické hlavouny – pro všechny ty chlapy na světě, kteří mají pod kontrolou vše, jen moc nad životem a smrtí jim schází.

O těchto Yabrilových činech neměla První stovka sebemenší tušení a nic jim podobného určitě nebylo nikdy svěřeno Romeovi. Yabril dostával prostředky od holandských, anglických a amerických ropných společností, peníze od ruské a japonské rozvědky a dokonce, někde v začátcích své kariéry, dostal zaplaceno též od americké CIA za speciální tajnou popravu. Ale to vše se udalo kdysi dávno.

Ted si žil dobře, v ničem si neodříkal, ostatně, býval chudý, ačkoliv se chudý nenarodil. Potrpěl si na dobré víno a vychutnával jídlo, dával přednost přepychovým hotelům, miloval hazardní hry a měl rád vzrušení z ženského těla. Za takové opojení však pokaždé platil – penězi, dary, svým osobním kouzlem. Romantické lásky se hrozil.

Přes tyto „revoluční slabosti“ se mezi svými proslavil nebývalé pevnou vůlí. Smrti se absolutně nebál, což nebylo až tak mimořádné, zato ojedinělé bylo, že neměl strach z bolesti. A snad právě proto dokázal být tak bezohledný,

Yabril se za ta léta osvědčil. Žádný druh tělesného nebo psychického nátlaku ho nemohl zlomit. Přežil uvěznění v Řecku, ve Francii, v Rusku, i dvouměsíční výslechy na bezpečnosti v Izraeli, jejichž odbornost ho fascinovala. I z toho vyšel neporazen, snad proto, že znal trik, jak při fyzickém nátlaku znecitlivět. Konečně všichni pochopili, že Yabril je v bolesti hotová žula.

Když byl věznitelem on, často své oběti přitahoval. Považoval to za cosi nezdravého, co způsoboval dílem jeho šarm a dílem strach, který vzbuzoval. Anebo byl při týrání málo zlomyslný. Vcelku však užíval života, byl lehkovážný terorista. I ted1 se v římských uličkách prosycených vůněmi soumraku Velkého pátku, v uličkách rozeznělých údery nesčetných posvátných zvonů, vrchovatou měrou bavil, ačkoliv připravoval nejnebezpečnější operaci svého života.

Všechno klapalo. Romeův oddíl byl na místě. Yabrilova vlastní skupina přijede do Říma následující den. Oba oddíly měly zajištěné bezpečné ubytování v oddělených domech, spojení mezi nimi obstarávali jedině jejich dva lídři. Yabril věděl, že tohle je velký okamžik: nadcházející Hod Boží velikonoční a dny po něm budou skvělým vyvrcholením.

On, Yabril, zavede národy na cesty, po nichž se bojí kráčet. Svrhne všechny jejich stínové pány, stanou se jeho pěšáky a on je všechny obětuje, včetně ubohého Romea. Jeho plány může zhatit jen smrt nebo selhání nervů. Anebo, po pravdě, jedna ze sta možných chyb v načasování. Operace bude však tak složitá, tak důmyslná, že mu už teď působí potěšení. Yabril se zastavil v uličce, aby se pokochal krásou katedrálních věží, šťastnými tvářemi římských občanů i svými dojemnými dohady o budoucnosti.

Avšak jako všichni lidé, kteří se domnívají, že mohou změnit běh dějin vlastní vůlí, vlastní inteligencí, vlastní silou, Yabril nepřiznával v historii nutnou závažnost náhodám a shodám okolností, ani možnosti, že mohou existovat lidé hroznější než on sám. Muži, vychovaní v přísně vybudované společnosti, s maskou blahovolných zákonodárců, dokážou být daleko bezohlednější a ukrutnější.

Pozoroval zbožné, radostí překypující poutníky v ulicích Říma, věřící v Boha všemohoucího, a byl naplněn pocitem vlastní nepřemožitelnosti. Pyšně by byl šel ještě daleko za hranici odpuštění jejich Boha, neboť za tím nejzazším bodem, kam až dosáhne zlo, přece nutně musí začít dobro.

Yabril se nyní ocitl v jedné z chudších římských čtvrtí, kde se lidé dali snadněji zastrašit nebo podplatit. K Romeovu úkrytu se přiblížil teprve po setmění. Prastarý čtyřposchoďový činžák měl velký dvorek napůl obklopený kamennou zdí; všechny byty v domě byly pod kontrolou podzemního revolučního hnutí. Yabrila vpustila jedna ze tří žen Romeova oddílu. Byla to hubená žena v džínsech a modré denimové košili, rozepnuté téměř do pasu. Neměla podprsenku, ale pod košilí nezahlédl oblá ňadra. Už dříve se zúčastnila jedné z Yabrilových operací. Nelíbila se mu, ale obdivoval její nezkrotnost. Jednou se pohádali a ona se neočekávaně nepodrobila jeho vůli.

Jmenovala se Annee. Měla smolně černé vlasy zastřižené do pážecího účesu, který nijak nelichotil jejímu strohému, hrubému obličeji, ale nutil povšimnout si jejích planoucích očí, jež si měřily každého, i Romea a Yabrila, s jakousi zlostí. Nebyla ještě zasvěcena do úkolu, ale to, že se objevil Yabril, jí napovědělo, že půjde o nanejvýš důležitou akci. Upjatě a mlčky se usmála, zavřela za Yabrilem dveře a ustoupila stranou. Yabril znechuceně zaregistroval nepořádek v domě. V obývacím pokoji se povalovaly špinavé sklenice a talíře se zbytky jídla, po podlaze byly rozházené noviny. Romeův oddíl se skládal ze čtyř mužů a tří žen, všichni byli Italové. Ženy odmítaly uklízet; věnovat se při operaci drobným domácím povinnostem odporovalo jejich revoluční víře, ledaže by se na nich podíleli muži. Ti, všichni univerzitní studenti, dosud mladí, věřili stejně jako ony v práva žen, ale byli zhýčkaným
i miláčky italských matek a věděli, že pomocná skupina po jejich odchodu stejně celý dům vyčistí od inkriminujících stop. Platila tu nevyslovená dohoda, že si špíny nebudou všímat. Tento kompromis dráždil jedině Yabrila.

„Vy jste ale čuňata,“ pokáral Annee.

Žena si ho změřila s chladným pohrdáním: „Nejsem hospodyně,“ odtušila.

Yabril to okamžitě ocenil. Nebála se jeho, ani žádného jiného muže či ženy. Annee opravdu věřila v revoluci a byla ochotna dát se pro ni upálit na hranici.

Romeo seběhl po schodech svého bytu nahoře – takový fešák, tak plný života, až Annee sklopila oči; Romeo s opravdovým citem Yabrila objal a odvedl ho na dvorek, kde se usadili na malé kamenné lavičce. Noční vzduch byl provoněn jarními květinami a doléhal sem slabý šum, zvuk nesčetných tisíců poutníků pokřikujících a hovořících v ulicích postního Říma. Nad tím vším stoupající a klesající tóny stovek kostelních zvonů ohlašovaly blížící se velikonoční neděli.

Romeo si zapálil cigaretu a řekl: „Konečně nadešel náš čas, Yabrile. Ať se stane cokoliv, naše jména zůstanou známa navěky.“

Yabrila ten samolibý romantismus rozesmál, pocítil jisté pohrdání nad Romeovou touhou po osobní slávě. „Styď se,“ prohlásil. „Děláme konkurenci dlouhé historii teroru.“ Yabril si vzpomněl, jak se objali; z jeho strany to bylo formální, ale zároveň jím pronikl hrůzný pocit, jako by byli otcovrahové stojící nad otcem, kterého společně zavraždili.

Na zdech dvorku hořela matná elektrická světla, ale jejich obličeje tonuly v temnotě. Romeo prohodil: „Co nevidět se o nás dozvědí, domáknou se všeho. Ale uvěří našim pohnutkám? Nebo si nás představí jako šílence? Snad aspoň příští básníci nás ksakru pochopí!“

„O to se teď nemůžeme starat,“ zarazil ho Yabril. Uvádělo ho do rozpaků, když si Romeo počínal teatrálně; nutilo ho to zapochybovat o jeho způsobilosti, i když Romeo už mnohokrát prokázal své kvality. I když vypadal jako uhlazený krasavec a měl zmatek v pojmech, byl opravdu nebezpečný, mezi těmi dvěma existoval základní rozdíl. Romeo byl až příliš nebojácný, Yabril snad příliš vychytralý.

Právě před rokem spolu šli ulicemi Bejrútu. Do cesty jim padl hnědý papírový pytlík; vypadal prázdný, byl promaštěný od jídla, které před tím obsahoval. Yabril jej obešel, kdežto Romeo dokopal sáček až do kanálu. Odlišné instinkty. Yabril věřil, že všechno v tomto světě je nebezpečné.

Byly mezi nimi i další rozdíly. Yabril byl se svýma mramorovýma světlehnědýma očima ošklivý, Romeo byl téměř krásný. Yabril se svou ošklivostí pyšnil, Romeo se za svou krásu styděl. Yabril vždycky chápal, že když se nevinný člověk upne k absolutní politické revoluci, musí to vést k vraždě. Romeo došel k této víře pozdě a zdráhavě. Jeho obrácení bylo obrácení intelektuální.

Romeo získával své milostné úspěchy náhodně a pro svou fyzickou krásu, peníze jeho rodiny mu dávaly ekonomickou nezávislost a chránily ho před ponižováním. Chápal ovšem, že na své značné jmění nemá morální oprávnění, a tak ho jeho nezasloužený blahobyt znechucoval. Utápěl se v literatuře a ve studiu, a tím se jen utvrzoval ve své víře. Jeho radikální profesoři ho přesvědčili, že by měl pomáhat zlepšit svět.

Nechtěl být jako jeho otec, Ital, který strávil v holičstvích víc času než kdysi dvořané u svých lazebníků. Nechtěl strávit život v honbě za krásnými ženami. A už vůbec nechtěl utrácet peníze zbrocené potem chudých. Ti musí být osvobozeni a šťastni, a potom i on bude moci okusit štěstí. A tak sáhl po knihách Karla Marxe jako po alternativní víře.

Yabrilovo obrácení bylo niternější. Jako dítě Palestiny žil v rajské zahradě. Byl šťastný chlapec, ohromně inteligentní, poslušný a přehnaně uctivý k rodičům – zvláště k otci, který mu denně hodinu předčítal z Koránu.

Rodina bydlila s mnoha služebníky ve velké vile na rozsáhlých pozemcích, které v té pouštní krajině byly kouzelně zelené. Ale jednoho dne, když mu bylo pět let, byl z tohoto ráje vyvržen. Jeho milovaní rodiče zmizeli, vila a zahrady se rozplynuly v oblaku purpurového kouře. Pak náhle bydlil v malé špinavé vesnici na úpatí hory a jako sirotek žil z dobrotivosti bližních. Jeho jediným pokladem byl otcův Korán tištěný na jemňoučkém teletinovém pergamenu, s iluminovanými zlacenými postavami a sytě modrým kaligrafickým písmem. Stále si pamatoval, jak mu z něho otec nahlas předčítal, přesně z textu a v souladu s muslimským zvykem. Pamatoval se na přikázání Boží, sdělená proroku Mohammedovi, na slova, o nichž se nedalo diskutovat ani dohadovat. Jako dospělý jednou poznamenal před židovským přítelem: „Korán není tóra,“ a oba se zasmáli.

Pravdu o vyhnání z rajské zahrady odhalil téměř hned, ale plně ji pochopil až o pár let později. Jeho otec tajně podporoval palestinské hnutí za osvobození od státu Izraele, byl jeho vůdcem. Byl prozrazen, při policejním přepadu ho zastřelili a matka spáchala sebevraždu, když Izraelci vyhodili vilu i pozemky do povětří.

Bylo téměř přirozené, že se z Yabrila stal terorista. Jeho bližní i jeho učitelé v místní škole ho učili nenávidět všechny Židy; ale nikdy v tom nebyli zcela úspěšní. Yabril nenáviděl i Boha za to, že ho vyhnal z ráje dětství. Když mu bylo osmnáct, prodal za obrovskou cenu otcův Korán a zapsal se na univerzitě v Bejrútu. Tam většinu svého jmění prohýřil s ženami a nakonec se po dvou letech stal členem palestinského podzemí. Po letech se v tomto hnutí stal smrtící zbraní. Avšak svoboda palestinského lidu nebyla jeho konečným cílem. Jistým způsobem tím vším hledal vnitřní mír.

Romeovi a Yabrilovi trvalo přes celé dvě hodiny, než spolu na dvorku konspiračního domu probrali každou podrobnost jejich úkolu. Romeo kouřil jednu cigaretu za druhou. Znervózňovalo ho jedno: „Jsi si jist, že mě propustí?“ zeptal se.

Yabril ho tiše ubezpečil: „Jak by ne, s tím rukojmím, které budu mít? Věř mi, v jejich rukou budeš bezpečnější než já v Sherhabenu.“

Ve tmě si naposled stiskli ruce. Po velikonoční neděli už se nikdy neuvidí.

Téhož Velkého pátku se prezident Francis Xavier Kennedy setkal se svými nejbližšími poradci a s víceprezidentkou Helenou Du Prayovou aby jim sdělil zprávy, o nichž věděl, že jim neudělají radost.

Setkal se s nimi ve Žlutém salónku Bílého domu, ve své oblíbené místnosti, větší a pohodlnější než slavnější Oválná kancelář. Žlutý salónek byl spíše obývacím pokojem a mohl se tam pohodlně podávat anglický čaj.

Všichni už na něj čekali a vstali, když ho jeho osobní strážci uvedli do pokoje. Kennedy pokynul svým poradcům, aby se posadili, a ochránce poslal ven před pokoj. Dvě věci ho na té scénce dráždily. První byla, že podle protokolu musel osobně vykázat muže tajné služby z pokoje, druhá, že jeho zástupkyně musela na znamení úcty vůči prezidentovi stát. Mrzelo ho to tím víc, že i u víceprezidentky měla politická zdvořilost větší význam než zdvořilost společenská. Násobila to ještě skutečnost, že zástupkyně prezidenta Helena Du Prayová byla o deset let starší než on, byla dosud krásná a výjimečně politicky i společensky inteligentní. Což ovšem byl právě důvod, proč si ji vybral za víceprezidentku, přes všechen odpor rozhodujících sil v Demokratické straně.

„Doboha, Heleno, přestaň vstávat, když vejdu do místnosti,“ pravil Francis Kennedy. „Teď abych nalil čaj já, abych ukázal, že dovedu být pokorný.“

„Ráda dávám najevo, že jsem vděčná,“ poznamenala Du Prayová. „Počítala jsem, že si mě voláš na jednání, protože se někdo musí postarat o nádobí.“ Oba se zasmáli. Zato z poradců se nesmál nikdo.

Romeo dokouřil v temnotě dvorku poslední cigaretu. Za kamennými zdmi zahlédl obrysy velkých římských kostelů. Pak vešel dovnitř. Byl čas instruovat oddíl.

Annee se v oddílu starala o výzbroj; odemkla veliký kufr se zbraněmi a municí. Jeden z mužů prostřel na podlahu obývacího pokoje špinavé prostěradlo a Annee na ně rozložila zbraně, olej a hadry. Všichni poslouchali pokyny, čistili a promazávali zbraně. Celé hodiny poslouchali, ptali se, zkoušeli si předepsané pohyby. Annee jim všem rozdala oblečení pro nadcházející akci a všichni o něm vtipkovali. Konečně zasedli k jídlu, které připravil Romeo s muži. Připili si na úspěch akce novým jarním vínem a někteří pak hráli hodinu karty, než se rozešli do svých pokojů. Hlídek nebylo potřebí; všichni se bezpečně zamkli a zbraně si dali vedle postelí. Všem se ale obtížně usínalo.

Po půlnoci zaklepala Annee na Romeovy dveře. Romeo četl. Pustil ji dovnitř; zčerstva mu vytrhla z rukou Bratry Karamazovovy a hodila je na podlahu. Prohlásila téměř pohrdavě: „Zase čteš ty hovadiny?“ Romeo pokrčil rameny, usmál se a pravil: „Baví mě to. Jeho postavy mi připadají jako Italové, když se moc snaží být vážní.“

Rychle se svlékli a ulehli na špinavá prostěradla, oba na zádech. Těla měli napjatá, ne ovšem milostným vzrušením, měli plnou hlavu násilí. Romeo se díval přímo do stropu a Annee zavřela oči. Ležela mu po levici a pravou rukou ho pomalu, zlehka stimulovala. Dotýkali se sotva rameny, ostatním tělem vůbec ne. Když Annee ucítila, že Romeo bude co nevidět, laskala ho pravou rukou dál a zároveň levačkou začala vzrušovat sebe. Bylo to tak rytmické a plynulé tempo, že Romeo jednou letmo sáhl po jejích malých ňadrech, ale ona hned zkřivila tvář jako nespokojené dítě a pevně semkla oči. Teď ho svírala pevněji a laskala urputněji, už ne tak rytmicky, a Romeo se vypjal v orgasmu. Semeno jí vystříklo na ruku a také ona dospěla k vyvrcholení. Prudce rozevřela oči, vypadalo to, že se její štíhlé tělo téměř vymrštilo; zvedla se a obrátila k Romeovi, jako by ho chtěla políbit, ale místo toho sklonila hlavu a na okamžik zab
ořila tvář do jeho hrudi, dokud se její tělo škubavě neuklidnilo. Pak se posadila, jako by se nic nestalo, a otřela si ruku o ušpiněné prostěradlo. Vzala si z mramorové desky nočního stolku Romeovy cigarety a zapalovač a začala kouřit.

Romeo odešel do koupelny a navlhčil ručník. Vrátil se, omyl jí ruce a otřel se. Pak jí ručník podal a ona se otřela v rozkroku, mezi stehny.

Takhle si ulevovali už před jiným úkolem a Romeo chápal, že tohle je jediný způsob náklonnosti, jaký si Annee dovoluje. Byla z nějakého důvodu hrdá na svou nezávislost, nesnesla by, aby do ní pronikl muž, kterého nemilovala. Vše ostatní, co jí navrhoval, by bylo jen jinou formou vzdání se. Tohle pro ni byl jediný způsob ukojení, při kterém nezrazovala své ideály nezávislosti.

Romeo pozoroval její obličej. Nebyl teď tak přísný, oči nebyly tak divoké. Taková mladá, pomyslil si, jak mohla citově tak rychle vyprahnout? „Chceš se mnou dnes spát tady, jen tak, abychom nebyli každý sám?“ zeptal se.

Annee zamáčkla cigaretu. „Oh ne,“ odpověděla. „Proč? Oba jsme dostali, co jsme potřebovali.“ Začala se oblékat.

Romeo zažertoval: „Mohla bys mi říct aspoň něco něžného, než odejdeš.“

Postála chvilku ve dveřích, než se obrátila. Na okamžik si pomyslil, že hupsne zpátky do postele. Usmívala se, a tak v ní poprvé spatřil mladou dívku, kterou by mohl i milovat. Ale pak se vypjala na špičky a šlehla po něm: „Romeo, Romeo! K čemupak jsi tady, Romeo?“ Udělala na něho dlouhý nos a zmizela.

Na univerzitě Brighama Younga v Provo ve státě Utah si dva studenti, David Jatney a Cryder Cole, připravovali batohy pro tradiční výroční honičku atentátníků. Tato hra se znovu stávala populární po zvolení Francise Xaviera Kennedyho prezidentem. Podle pravidel hry měl studentský tým čtyřiadvacet hodin na to, aby spáchal atentát, to jest vypálil na lepenkovou figurínu prezidenta Spojených států z pistolek na hraní ze vzdálenosti ne více než pěti kroků. Aby se tomu zabránilo, byl ustaven policejní a pořádkový tým, složený z více než stovky studentů. Vypsaná odměna se po skončení honičky používala k úhradě banketu na oslavu vítězství.

Správa a kolejní sbor fakulty, jež byly pod silným vlivem mormonské církve, s těmito hrami nesouhlasily, ale přesto hry získaly obrovskou popularitu na univerzitách po celé Americe – jako příklad rozpustilých výstřelků svobodné společnosti. Ubohý vkus a záliba ve vulgárnosti patřily k životnímu stylu a duchu zábav mladých. V takové hře vybíjeli svůj odpor vůči autoritám, byla formou protestu těch, kdo ještě ničeho nedosáhli, proti těm, kdo již úspěch zaznamenali. Byl to symbolický protest, určitě příhodnější než politické demonstrace, občasné násilí a protestní mítinky. Štvanice sloužila jako bezpečnostní záklopka proti rozbouřeným hormonům.

Dva atentátníci, David Jatney a Cryder Cole, se procházeli zavěšeni jeden do druhého univerzitním areálem. Jatney v roli autora plánu, Cole v roli jeho vykonavatele – Jatney gestikuloval a Cole cosi povídal, jak se přibližovali ke členům bratrstva, strážcům prezidentovy napodobeniny. Lepenková figurína Francise Kennedyho vypadala velice věrně, byla jen výstředně vybarvená: představovala ho v modrém obleku, zelené vázance, červených ponožkách a bez bot. Místo nich bylo vidět římskou číslici IV.

Policejní a pořádkový oddíl ohrožoval Jatneyho a Colea svými dětskými pistolkami, a tak se oba atentátníci otočili. Cole zaječel nějakou veselou nadávku, ale Jatney se mračil. Bral svou úlohu velice vážně. Přehlížel svůj mistrovský plán a už teď cítil divé uspokojení z jeho nepochybného úspěchu. Jejich procházka před zraky nepřítele měla navodit představu, že odjíždějí z univerzitního areálu na víkend na lyže.

Část hry na atentát vyžadovala, aby byl zveřejněn popis prezidentovy trasy. Jeho figurína měla být na sklonku vymezené lhůty přemístěna na vítězný banket, naplánovaný na tento večer před půlnocí. Jatney a Cole plánovali svůj úder těsně před uplynutím půlnočního časového limitu.

Všechno vycházelo podle plánu. Oba se znovu sešli v šest večer v restauraci, kde se měl banket konat. Její majitel nebyl do plánu zasvěcen. Pro něho to byli prostě dva mladí studenti, kteří u něj v posledních dvou týdnech pracují. Činili se dobře jako číšníci, zvláště Cole, a majitel z nich měl radost. V devět večer, když ochránci zákona a pořádku o síle jednoho sta mužů vešli s prezidentskou figurínou do restaurace, postavili ke všem vchodům do ní hlídky. Figurínu umístili doprostřed do kruhu sestavených stolů. Majitel si mnul ruce, jak si namastí kapsu, a pochopil všechno teprve, když vešel do kuchyně a uviděl své dva mladé číšníky, jak schovávají dětské pistole do polévkových mís. „Oh, pro Krista Pána,“ zabědoval, „to znamená, že vy dva u mne dnes večer končíte!“ Cole se na něho zazubil, ale David Jatney na něj hrozivě zavrčel, jak kolem něho procházel do jídelny s polévkovou mísou zvednut ou vysoko před obličej, aby nebyl poznán.

Hlídky už dopíjely přípitky na vítězství, když Jatney a Cole položili polévkové mísy na prostřední stůl, zvedli jejich poklopy a vytáhli z nich své pistolky. Zamířili jimi na křiklavě barevnou figurínu a vypálili z nich praskavé výstřely. Cole vystřelil jednou a rozchechtal se; Jatney velmi rozmyslně vystřelil třikrát, teprve pak odhodil svou pistolku na podlahu. Nepohnul se, ani se neusmál, dokud ho strážci neobklopili s blahopřejným proklínáním; nato všichni zasedli k večeři. Jatney do figuríny kopl, takže sklouzla na podlahu, kde ji nebylo vidět.

Toto byla jedna z jednodušších honiček; v jiných kolejích v celé zemi probíhala hra na atentát daleko důmyslněji. Fungovaly tam propracované bezpečnostní systémy a z figurín prýštila syntetická krev.

Ve Washingtonu, D.C., měl generální prokurátor Spojených států Christian Klee podrobný soubor informací o všech takových „atentátnících“. Upoutala ho zvláště fotografie Jatneyho a Colea. Připsal k ní poznámku, aby byla v tomto případě k životopisům Jatneyho a Colea připojena zpráva o postupu týmu.

V pátek před velikonocemi přijeli z Massachusettského institutu technologie do New Yorku dva seriózně vypadající mladí muži a uložili si v úschovně zavazadel ve správní budově přístavu malý kufřík. Rychle si razili cestu chumlem opilých vandráků bez domova, pasáků s pronikavým pohledem, prostitutek, které se potulovaly v halách budovy. Ti dva byli zázračné děti; ve dvaceti se stali docenty fyziky a členy týmu moderního programu univerzity. Kufřík obsahoval miniaturní atomovou pumu, kterou sestrojili z ukradeného laboratorního materiálu a nezbytného plutonia. Trvalo jim dva roky, než při plnění svých programů postupně ukořistili tyto materiály a zfalšovali svá hlášení o pokusech tak, aby krádeže nemohly být zpozorovány.

Adama Gresseho a Henryho Tibbota pokládali za génie od jejich dvanácti let. Rodiče je oba vychovávali tak, aby si byli vědomi své zodpovědnosti za lidstvo. S výjimkou vědění neholdovali neřestem. Byli to takoví skvělí hoši, že choutky jako alkohol, hazardní hry, ženy, obžerství a drogy považovali za vši cizopasící na rubu lidskosti a opovrhovali jimi.

Jediné, čemu neodolali, byla mocná droga čistého myšlení. Měli sociální svědomí a všímali si zla ve světě. Věděli, že výroba atomových zbraní je špatnost a že osud lidstva leží na vážkách; rozhodli se, že udělají vše, co je v jejich moci, aby zabránili zkáze. A tak se po roce klukovských úvah rozhodli, že vládu vystraší. Ukážou, jak snadno může šílený jedinec seslat na lidstvo pekelný trest. Sestrojili miniaturní atomovou bombu o síle pouhé půl kilotuny, aby ji mohli snadno umístit a pak varovat úřady. V sobě a ve svém zamýšleném činu spatřovali cosi jedinečného, božského. Netušili, že přesně tuto situaci jako jedno z možných rizik atomového věku lidstva předpovídaly reference psychologů z prestižních vládních myšlenkových center.

Ještě za svého pobytu v New Yorku dali Adam Gresse a Henry Tibbot na poštu svůj varovný dopis pro The New York Times, v němž vysvětlovali pohnutky svého jednání a žádali, aby byl dopis zveřejněn dřív, než bude předán úřadům. Sestavení dopisu trvalo dlouho nejen proto, že slova musela být přesně volena, aby ukázala, že nejde o žádnou zlomyslnost, ale i proto, že použili vybraných vystříhaných slov a písmen ze starých novin a nalepili je na čisté listy papíru.

Výbuch je načasován na příští čtvrtek. V tu dobu už bude dopis v rukou úřadů a bombu určitě najdou. Vládcové světa budou varováni včas.

V Římě se v ten Velký pátek Tereza Catherine Kennedyová, dcera prezidenta Spojených států, chystala ukončit svůj dobrovolný evropský exil, vrátit se a bydlit s otcem v Bílém domě.

Oddíl tajné bezpečnostní služby, který jí byl přidělen, už zařídil všechny cestovní náležitosti. Podle jejích pokynů jí zabukovali letenku z Říma do New Yorku na Hod Boží velikonoční.

Tereze Kennedyové bylo třiadvacet. Studovala v Evropě filozofii, nejdříve na pařížské Sorbonně a pak na univerzitě v Římě, kde se právě rozešla se svým milencem, radikálním italským studentem. Pro oba to znamenalo úlevu.

Milovala svého otce, ale nenáviděla jeho prezidentskou funkci, protože byla příliš loajální, než aby veřejně vyjadřovala své odlišné názory. Věřívala v socialismus; nyní se stavěla za bratrství mužů a sesterství žen. Byla typická americká feministka; hospodářská nezávislost pro ni představovala základ svobody, a tak nechtěla být obviňována z účasti na fondech, které jí zaručovaly svobodu.

Neobvykle, ale z morálního hlediska velmi lidsky odmítala jakékoliv výsady a jen zřídka navštěvovala otce v Bílém domě. Možná ho podvědomě vinila ze smrti své matky, protože bojoval o politickou moc, zatímco jeho žena umírala. Později se Tereza hodlala v Evropě zcela ztratit, ale podle zákona musela mít jako přímý člen prezidentovy rodiny svou ochranku. Pokusila se ji odmítnout, ale otec ji prosil, aby to nedělala. Francis Kennedy jí řekl, že by nepřežil, kdyby se jí něco mělo stát.

Terezu Kennedyovou tedy chránil oddíl dvaceti mužů, rozdělený denně do tří směn. Šla-li do restaurace, šla-li s přítelem do kina, byli tam. Najali si byty ve stejné budově, kde bydlila, po ulicích za ní jezdívali dodávkou opatřenou vysílačkou. Nikdy nebyla sama. A každý den musela dávat veliteli ochranky podrobný časový rozpis svého programu.

Její strážci byli dvouhlavé příšery: napůl sluhové, napůl páni. Díky moderní elektronice mohli dokonce poslouchat, jak se miluje se svým mládencem, kterého si přivedla do bytu. Skoro ji děsili – pohybovali se tiše, plíživě, jako vlci, s nakloněnými hlavami, jako by neustále větřili stopu, ale ve skutečnosti zaposlouchaní do sluchátek svých vysílaček.

Tereza odmítala „síťovou bezpečnost“, to jest bezpečnost nejtěsnějšího druhu. Jezdila vlastním vozem, měla námitky, když si bezpečnostní tým najímal sousední byty, odmítala chodit se strážcem po boku. Naléhala, aby ji střežili „na dálku“, zpoza jakési vzdálenější „zdi“, za níž by žila jako ve veliké zahradě. Tak by si mohla zachovat aspoň částečně soukromí. Toto opatření vedlo občas k trapnostem. Jednou šla nakupovat a potřebovala drobné na telefon. Domnívala se, že vidí jednoho muže ze své ochrany, předstírajícího, že lelkuje nedaleko obchodu. Přistoupila k němu a požádala ho: „Mohl byste mě založit čtvrťákem?“ Zděšeně na ni pohlédl a ona si uvědomila, že se spletla; nebyl to nikdo z jejích ochránců. Se smíchem se omluvila. Muže to pobavilo a furiantsky jí ten čtvrťák věnoval se slovy: „Pro Kennedyovou všecko!“

Tereza bez zjevných důkazů jako tak mnoho jiných mladých lidí věřila, že lidé jsou dobří, stejně jako si myslila o sobě, zeje dobrá. Účastnila se pochodů za svobodu, vyslovovala se pro zákonnost a proti zlu. Snažila se nedopustit se v každodenním životě nikdy ničeho hanebného, ani v nejmenším. Jako dítě vyklepala z prasátka všechny úspory ve prospěch amerických Indiánů.

Nehodilo se, aby se jako dcera prezidenta Spojených států vyslovovala pro povolení potratů a propůjčovala své jméno radikálním a levicově orientovaným organizacím. Ale dělala to a snášela invektivy sdělovacích prostředků i urážky politických protivníků.

V milostných vztazích byla úzkostlivá a naivně poctivá, věřila v naprostou upřímnost, děsila se klamu.

Za pobytu v zahraničí zažila pár incidentů, které by jí měly poskytnout cenné poučení. V Paříži, při jedné z procházek po městě, na nichž se snažila poznat místní kolorit, se ji pokusila znásilnit skupina tuláků žijících pod jedním mostem. V Římě jí dva žebráci téměř vytrhli peněženku, právě když jim z ní chtěla dát almužnu. V obou případech ji zachránili bdělí strážci její ochranky. Ani to však nijak neotřáslo její obecnou vírou, že člověk je dobrý, že každá lidská bytost má v duši nehynoucí semínko dobra, že není nikoho, kdo by nemohl být spasen. Jako feministka se sice poučila o tyranii mužů vůči ženám, ve skutečnosti však nepochopila onu brutální sílu, již muži uplatňují ve svém vlastním světě. Nedovedla pochopit, že by jedna lidská bytost mohla nanejvýš falešně a krutě oklamat jinou lidskou bytost.

Velitele oddílu její ochrany, který byl již příliš starý, než aby mohl střežit významnější osoby ve vládě, děsila její naivita; pokoušel seji vychovat. Vyprávěl jí úděsné historky o lidech, které načerpal ze své dlouholeté služby, byl upřímnější, než normálně, neboť tohle byl jeho poslední služební úkol před penzí.

„Jste příliš mladá, než abyste mohla rozumět tomuhle světu,“ říkával. „A ve svém postavení musíte být velice opatrná. Myslíte si, že když děláte lidem dobře, udělají oni dobře vám.“ Právě den před tím totiž vzala do auta stopaře, který se ovšem domníval, že ho zve k milostnému povyražení. Velitel zasáhl okamžitě, dva vozy ochránců zatlačily Terezin vůz na krajnici právě ve chvíli, kdy jí stopař vjížděl rukou mezi stehna.

„Povím vám jednu historku,“ řekl velitel. „Kdysi jsem pracoval pro takovýho mazanýho sympaťáka, patřil ve vládních službách k těm nejlepším. Šlo o tajnou operaci. Tehdy ho jedinkrát přechytračili. Šéf se chytil do pasti a ten zloduch s ním mohl naložit podle svého. Mohl ho prostě klidně sfouknout. Ten chlap byl opravdu zloduch, ale z nějakého důvodu se nad mým šéfem slitoval a řekl mu: „Pamatuj, že mi něco dlužíš!“ Pak jsme po tom chlápkovi šest měsíců pásli, než jsme ho dopadli. Můj šéf ho smetl. Nedal mu ani šanci vzdát se nebo se napravit. A víte proč? Sám mi to řekl: Protože ten padouch dostal jednou moc od Pána Boha, takže bylo příliš nebezpečné nechat ho naživu. Šéf k němu žádný vděk nepociťoval, řekl, že ten chlap se nad ním slitoval jen z vrtochu, že se s tím podruhé nedá počítat.“ Velitel Tereze neřekl, že oním šéfem byl Christian Klee.

Zvolení Francise Xaviera Kennedyho za prezidenta bylo zázrakem americké politiky. Dopomohla mu k tomu magická síla jeho jména, jeho fyzická přitažlivost a mimořádné nadání, vždyť před volbou prezidentem sloužil v Senátu pouze jedno období.

„Synovec“ Johna F. Kennedyho – tak se o něm mluvilo – stál mimo organizovaný kennedyovský klan, jenž byl v americké politice stale činný. Ve skutečnosti byl bratrancem legendárního prezidenta a jako jediný z široce rozvětvené rodiny Kennedyů zdědil charisma svých dvou slavných „strýců“ Johna a Roberta.

Francis Kennedy měl už od chlapeckých let geniální cit pro právo; profesorem na Harvardově univerzitě se stal v osmadvaceti. Později vedl vlastní právnickou firmu, která rozvinula kampaň za rozsáhlé liberální reformy ve vládě a v sektoru soukromého obchodu.

Jeho právnická firma sice nevydělávala haldy peněz, což pro něho nebylo důležité – vždyť zdědil značné bohatství –, zato mu přinášela v národě dosti slávy. Stál v čele boje za práva menšin a za zlepšení sociálních podmínek těch, kdo byli ekonomicky minováni, hájil bezmocné.

Během prezidentské kampaně prošel Kennedy celou zemi. Prohlašoval, že pro Američany sepíše novou společenskou smlouvu. Jak přetrvává civilizace? ptával se jich. Je to dáno smlouvou mezi vládci a ovládanými. Vláda musí veřejnosti přislíbit ochranu před zločinem, před ekonomickými nesnázemi; musí každému občanovi slíbit právo a prostředky na uskutečnění jeho individuálního snu o radosti a osobním štěstí v tomto životě. Teprve a jedině pak budou ovládaní zavázáni dodržovat obecné zákony, které ochraňují civilizaci. Kennedy navrhoval, aby se součástí této posvátné společenské smlouvy staly všechny hlavní otázky americké společnosti a aby se řešily spíše referendem než rozhodnutími Kongresu, Nejvyššího soudu či prezidenta.

Sliboval, že potře zločinnost. Sliboval, že vymýtí bídu, která je podhoubím zločinnosti a zločinem sama o sobě. Sliboval program národního zdravotního pojištění, jejž by financoval stát, a systém sociálního zabezpečení, který pracujícím skutečně umožní mít slušnou penzi.

Aby prokázal svou oddanost těmto ideálům, rozhodl se snížit objem vlastního bohatství a vystoupil v televizi s prohlášením, že na poklad Spojených států věnuje své osobní jmění v hodnotě čtyřiceti miliónů dolarů. Učinil tak velice obřadně a jeho vystoupení se uvádělo ve zpravodajství všech televizních stanic v zemi. Nevídané gesto Francise Kennedyho zapůsobilo na každého voliče obrovským dojmem.

Zalétal do všech významných měst v zemi a se šňůrou doprovodu zajížděl do menších měst. Pronikl svým šarmem, s půvabnou ženou a neméně půvabnou dcerou po boku do povědomí veřejnosti. Jeho tri rokování s republikánským kandidátem pro něho vyzněla triumfálně. Přirozeným vtipem, inteligencí a mladistvým zjevem svého protivníka úplně zdeptal. Ještě žádného prezidenta při nástupu do úřadu obyvatelstvo tolik nemilovalo. Zvítězil nad vším – jen nad osudem ne. Před uvedením do úřadu mu žena zemřela na rakovinu.

Přes zdrcující žal dokázal Francis Xavier Kennedy realizovat první bod svého programu. Během voleb udělal odvážný politický tah, když jmenoval své osobní poradce předem, takže je voličstvo mohlo už jen schválit. Oddblooda Graye, černého aktivistu, jmenoval svou spojkou s Kongresem ve vnitřních záležitostech. Za svého souputníka si vybral ženu a politicky rozhodl o tom, že bude rovněž zastávat funkci ve sboru jeho poradců. Ostatní nominace se tolik nevymykaly běžným pravidlům. A právě tento sbor poradců mu dopomohl k prvnímu vítězství – prosadil takovou revizi zákonů o sociálním pojištění, aby každému pracujícímu garantovaly dostatečný příjem v důchodu. Financováním této revize byly zatíženy americké mamutí společnosti, jež se tím pádem okamžitě staly Kennedyho smrtelnými nepřáteli.

Po tomto počátečním vítězství se však zdálo, že prezident ztrácí dech. Kongres odmítl jeho návrh na lidové referendum o hlavních otázkách a nepodpořil ani jeho plány národního zdravotního pojištění. Kamenná zeď, kterou před ním Kongres vztyčil, ho připravovala o potřebnou energii. Ačkoliv Kennedy a jeho poradci v Bílém domě vyvíjeli téměř zoufalé úsilí, neprocházelo stále víc jejich návrhů.

Poznání, že v posledním roce prezidentského období svůj boj prohrává, ho naplňovalo zoufalým hněvem. Věděl, že jeho věc je spravedlivá, že stojí na straně práva, podloženého vysokou morálkou, že jeho orientace na přežití Ameriky je smysluplná. Ale nyní se zdálo, že rozum a morálka nemají v politickém procesu žádnou váhu.

Prezident Kennedy počkal, až všichni jeho poradci dostali čaj.

„Nebudu asi kandidovat v příštím období,“ řekl přímo. Podíval se na víceprezidentku a dodal: „Heleno, chci, aby ses o funkci prezidenta ucházela ty a aby ses na to připravila.“

Všichni oněměli, ale Helena Du Prayová se na něho usmála. Mužům neušlo, že úsměv je jednou z jejích největších politických zbraní. „Myslím, Francisi, že tvé rozhodnutí nekandidovat si vyžádá, aby je podrobně posoudili tvoji poradci za mé nepřítomnosti,“ pronesla. „Než odejdu, dovol, abych ti řekla jedno: V této chvíli vím, jak jsi zklamaný. Ale ani já bych nedokázala víc, kdybych byla zvolena, myslím, že bys měl být trpělivější. Ve druhém období bys toho prosadil víc.“

Prezident Kennedy popuzeně odporoval: „Heleno, vždyť víš stejně dobře jako já, že prezident Spojených států má ve svém prvním období víc šancí než v druhém.“

„Ve většině případů je to pravda,“ namítla Helena Du Prayová. „Ale mohli bychom pro tvé druhé období mít odlišnou Sněmovnu reprezentantů. A dovol, abych ti řekla, co by bylo v mém vlastním zájmu. Jako víceprezidentka po pouhém jednom období jsem v daleko slabší pozici, než kdybych si odsloužila dvě období. Také ty bys ve dvou obdobích získal významnější podporu než prezident, kterého vypudil z úřadu jeho vlastní demokratický Kongres.“

Když sbírala svá lejstra a chystala se odejít, Francis Kennedy řekl: „Nemusíš odcházet.“

Du Prayová se na každého stejně mile usmála. „Jsem si jista, že tvoji poradci si o tom s tebou budou moci promluvit daleko volněji, když tu nebudu,“ poznamenala a odešla ze Žlutého salónku.

Čtyři muži kolem Kennedyho mlčeli. Byli to jeho nejbližší poradci, jím osobně jmenovaní, a odpovídali se jenom jemu. Prezident s nimi vypadal jako zvláštní druh Kyklopa s jediným mozkem a čtyřmi pažemi. Jeho poradci byli také jeho nejlepšími přáteli a od smrti jeho ženy mu nahrazovali rodinu.

Du Prayová za sebou zavřela dveře; ozvalo se šustění a šoupání, jak muži rovnali hromádky spisů, přitahovali si čaj a brali si obložené chleby. Šéf prezidentova sboru poradců, Eugene Dazzy, věcně poznamenal: „Helena je snad nejchytřejší osoba v téhle vládě.“

Kennedy se na něho usmál; o Dazzym bylo známo, že má slabost pro krásné ženy. „A co si myslíš ty, Euge?“ zeptal se. „Domníváš se, že bych měl být trpělivější a jít do toho znovu?“

Když Francis Kennedy před deseti lety poprvé vstoupil do politiky, stál Eugene Dazzy v čele obrovské firmy s počítači. Tím, jak dovedl polykat soupeřící firmy, připomínal rozevřené žraloci čelisti. Protože však pocházel z chudé rodiny, uchoval si – spíše z vrozeného smyslu pro praktičnost než z romantického idealismu – víru ve spravedlnost. Dospěl k přesvědčení, že koncentrované peníze představují v Americe přílišnou moc a že v dlouhodobém výhledu mohou opravdovou demokracii zahubit. A tak když Francis Kennedy vstoupil do politiky pod prapory skutečné sociální demokracie, Dazzy pro něho zorganizoval finanční podporu, která mu dopomohla k prezidentskému úřadu.

Dazzy byl vysoký, přívětivý muž, který dokonale ovládal umění neudělat si nepřátele z lidí, jimž prezident upíral důležitá přání a zvláštní požadavky. Sklonil plešatou hlavu nad svými poznámkami a zavalitými zády vypjal do oblouku perfektně ušité sako. Odpověděl věcným tónem: „A proč bys nešel?“ opáčil. „Budeš mít prima práci k zbláznění: Kongres ti bude vykládat, co máš udělat, a bude odmítat dělat to, co budeš chtít udělat. Všechno zůstane při starém. Až na zahraniční politiku. Tam se třeba i trochu pobavíš. Možná uděláš i něco dobrého.

Podívej se na to takhle: Naše armády mají padesát procent pod stav; vychovali jsme děti tak, že jsou příliš mazané na vlastenčení, máme technologii, ale nikdo nechce naše zboží kupovat. S našimi aktivy a pasívy to vypadá bledě. Ty můžeš jít jen nahoru, takže se dej klidně znovu zvolit, naber dech a můžeš se mít na další čtyři roky prima. Tohle přece, hrome, není špatná práce a prachy můžeš potřebovat!“ Dazzy se usmál a mávnul rukou, aby dal najevo, že si přinejmenším napůl dělá legraci.

Čtyři Kennedyovi poradci se tvářili věcně a bedlivě prezidenta pozorovali. Nikdo z nich nebral Dazzyho projev jako neuctivý; jeho špičkování bývalo pro Kennedyho v uplynulých třech letech povzbuzením.

Arthur Wix, poradce pro národní bezpečnost, hřmotný chlapík s exotickým obličejem, vypadal na člověka z velkého města; narodil se židovskému otci a italské matce; dokázal sršet vtipem, ale vůči prezidentskému úřadu a vůči Kennedymu pociťoval do jisté míry uctivou bázeň.

Wix se s Kennedym seznámil před deseti lety, kdy poprvé kandidoval ve volbách do Senátu. Sám byl liberál z východního pobřeží, profesor etiky a politologie na Kolumbijské univerzitě; byl nesmírně bohatý a pohrdal penězi. Sblížilo je mimořádné nadání a jejich vztah přerostl v přátelství. Kennedy považoval Arthura Wixe za nejinteligentnějšího člověka, jakého kdy potkal. Wix pokládal Kennedyho za nejmorálnějšího člověka v politice. To nebylo a nemohlo být základem pro vřelé přátelství, avšak vytvořil se mezi nimi vztah vzájemné důvěry.

Jako poradce pro národní bezpečnost Wix cítil, že má větší zodpovědnost a že musí zvolit vážnější tón než ostatní. Začal klidně a vemlouvavě, ještě pořád si zachovával newyorský přízvuk. „Euge si klidně může dělat legraci,“ podotkl a mrkl na něho, „ale ty můžeš bezesporu udělat mnoho významného v zahraniční politice naší země. Máme daleko více pák, než si Evropa a Asie myslí. Domnívám se, že je naprosto nutné, abys kandidoval pro další období. Koneckonců, v zahraniční politice má prezident Spojených států vskutku královskou moc.“

Kennedy se obrátil k muži po své levici. Oddblood „Otto“ Gray byl z Kennedyho poradců nejmladší, absolvoval teprve před deseti lety. Pocházel z hnutí černého levého křídla a vystudoval Harvard na Rhodesovo stipendium. Vysoký, imponující muž patřil k vynikajícím studentům a byl prvotřídní řečník. Kennedy v něm pod slupkou zapáleného štváče objevil člověka obdařeného laskavostí a smyslem pro diplomacii, člověka, který dovedl přesvědčovat bez pohrůžek. A pak v potenciálně násilnické situaci v New Yorku získal Kennedy Grayův obdiv a důvěru. Kennedy využíval jeho výjimečné právnické šikovnosti, inteligence a osobní přitažlivosti, i toho, že Gray příliš nepodléhal rasovým předsudkům a dokázal tlumit napjaté situace, takže získával obdiv obou stran.

Teď měl na Kennedyho naléhat Oddblood Gray, aby se nevzdával své politické kariéry a ucházel se znovu o prezidentský úřad. Prezident ho jmenoval spojkou pro styk s Kongresem, udělal z něho hlavní osobu, která tam měla prosazovat jeho návrhy zákonů. Gray měl v sobě mladistvý idealismus i geniální cit pro politiku. A do jisté míry jeho idealismus přirozeně utrpěl porážky; Gray zblízka poznal, jak pracuje vláda, kde je třeba nasadit jaké páky, kde použít účinného mecenášství, kdy a kam správně zaveslovat a kdy elegantně rezignovat.

„Otto, řekni nám laskavě svůj názor také ty,“ vybídl ho prezident.

„Odejdi, dokud jenom ztrácíš,“ poradil Gray. Kennedy se usmál a ostatní muži se rozesmáli, Gray pokračoval. „Mám ti to říct rovnou a naplno? Souhlasím s Dazzym. Kongres na tebe kašle a tisk do tebe kope. Lobbisti a byznysmeni zardousili tvé programy. A pracující a intelektuálové mají pocit, že jsi je oklamal. Volant tohohle prskajícího kadilaku držíš ty a přitom nemáš ani dost pohonných látek k jeho řízení. A to chceš dát každému zatracenému maniakovi v tyhle zemi další čtyři roky na to, aby tě srážel a kopal? Povídám, pojďme všichni od toho!“

Kennedy vypadal potěšené, hezké irské rysy v obličeji se mu poskládaly do úsměvu a jeho lesklé modré oči mu jiskřily. „Tak jsme se pobavili,“ prohlásil, „ ale teď buďme vážní.“ Poznal, že se ho snaží vyprovokovat, aby znovu kandidoval, a že útočí na jeho hrdost. Nikdo z nich nechtěl z tohoto mocenského centra odejít, opustit Washington a Bílý dům. Bylo lepší být lvem bez drápů, než nebýt vůbec lvem.

„Takže chceš, abych znovu kandidoval,“ shrnul Kennedy. „Ale co a jak dělat?“

Otto Gray prohlásil: „To máš proklatě pravdu, že chci, abys kandidoval. Vstoupil jsem do této vlády, protože jsi mě požádal, abych pomohl svému lidu. Uvěřil jsem ti a pořád ti věřím. Pomohli jsme a můžeme pomoci ještě víc. Je to peklo, kolik by se toho mělo ještě udělat! Bohatí jsou stále bohatší, chudí pořád chudší, a jenom ty to můžeš změnit. Nevzdávej se teď boje!“

„Jenže jak u čerta mohu vyhrát?“ namítl Kennedy. „Kongres je prakticky pod kontrolou Sokratova klubu.“

Gray na něj vrhl typicky mladistvý pohled: „Takhle nemůžeme smýšlet! Podívej se, co všechno jsme za těch hrozných podmínek získali. Teď máme znovu šanci. A i kdybychom nevyhráli, co je důležitější, než se o to pokusit?“

Místnost na chvíli ztichla; jako by si všichni uvědomili, že dosuď nepromluvil muž, který měl na Francise Kennedyho největší vliv, Christian Klee. Všechny oči se teď na něho stočily.

Klee se choval ke Kennedymu s jistou uctivostí, přestože byli tak blízkými přáteli. Kennedyho to vždy překvapovalo, protože Christian si vážil fyzické statečnosti, a přitom o něm věděl, jak se obává atentátu. Právě on naléhal na Francise, aby kandidoval na prezidenta, a zaručoval se za jeho osobní bezpečnost, bude-li jmenován generálním prokurátorem, hlavou FBI i tajné služby. Měl teď v podstatě pod kontrolou celý systém vnitřní bezpečnosti Spojených států, avšak Kennedy za to zaplatil těžkou politickou daň. Přenechal Kongresu jmenování dvou soudců Nejvyššího soudu a obsazení funkce velvyslance ve Velké Británii.

I Kennedy teď upřel oči na Christiana Kleea a ten konečně promluvil. „Víš, co teď nejvíc znepokojuje lid téhle země? Kašlou ve skutečnosti na zahraniční vztahy. Kašlou na ekonomiku. Je jim fuk, že půda vysychá. Ve velkoměstech i v městečkách se zato bojí v noci vyjít na ulici, aby nebyli přepadeni. Strach ze zlodějů a vrahounů jim nedá v noci klidně spát ani ve vlastní posteli.

Žijeme ve stavu anarchie. Vláda neplní svůj díl společenské smlouvy o ochraně každého jednotlivého občana. Ženy mají strach ze znásilnění, muži se klepou, že je někdo zavraždí. Upadáme do jakéhosi marasmu zvířecího chování. Bohatí deptají lid ekonomicky, zločinci masakrují chudou a střední vrstvu. A ty, Francisi, jsi jediný, kdo nás z toho může vyvést k něčemu vyššímu. Já tomu věřím, věřím, že dokážeš tuto zemi zachránit. Proto jsem do toho šel s tebou. A ty nás teď chceš opustit.“ Klee se odmlčel. „Musíš to zkusit znovu, Francisi. Ještě jednou čtyři roky.“

Prezident byl dojat. Viděl, že tihle čtyři muži v něho opravdu stále věří. Zároveň si v koutku své mysli uvědomoval, že je vlastně do této situace vmanévroval, přiměl je, aby říkali právě tyhle názory, aby ho ujišťovali, jakou v něho vkládají víru. Přisoudil jim stejnou zodpovědnost, jakou měl sám. Usmál se na ně opravdu potěšené.

„Rozmyslím si to,“ přislíbil.

Přijali to jako propuštění a odešli, zůstal jen Christian Klee.

„Bude Tereza o svátcích doma?“ zeptal se věcně prezidenta.

„Je v Římě. Má nového přítele,“ pokrčil Kennedy rameny. „Přiletí na velikonoční neděli. Jako obvykle, úplně ignoruje církevní svátky.“

„Jsem rád, že už se z toho pekla vrátí,“ prohlásil Christian. „V Evropě ji nemohu kloudně chránit. A ona si myslí, že si tam může pouštět pusu na špacír, že se to tady nedozvíme.“ Na chvilku se odmlčel. „Jestli půjdeš do kampaně, budeš muset svou milou dceru držet stranou, anebo ji zapírat.“

„To nepůjde. Budu-li znovu kandidovat, budu potřebovat hlasy radikálních feministek.“

„O. K.,“ zasmál se Christian. „A ještě k tomu večírku na oslavu Vševědových stých narozenin: on se na něj opravdu těší.“

„Neboj se,“ chlácholil ho, „má ho mít. Budu se k němu chovat na úrovni. Můj Bože! Sto let a on se ještě těší na večírek k narozeninám!“

„Vždycky byl a zůstal velký muž,“ konstatoval Christian.

Kennedy po něm vrhl pronikavý pohled. „Tys mu odjakživa byl víc nakloněn než já. Jenže on měl také své chyby a vady, i on se mýlil.“

„Jistě,“ přisvědčil Christian. „Ale nikdy jsem nepoznal člověka, který by lépe rozhodoval o svém životě. I můj život svými radami a svým vedením úplně změnil.“ Christian se na chvilku odmlčel. „Dnes s ním večeřím, takže mu jen řeknu, že se s jeho večírkem napevno počítá.“

Kennedy se suše zasmál: „O tom ho klidně ujisti,“ souhlasil.

Na sklonku dne Kennedy zůstal sedět u psacího stolu, podepsal nějaká lejstra v Oválné kanceláři a díval se z okna. Na vratech a na plotu, kterým jsou obehnány pozemky Bílého domu, zahlédl železné špice zakončené bílými, elektřinou napájenými trny. Jako vždy se cítil nesvůj v blízkosti ulic a lidí na nich, ačkoliv věděl, že násilný útok na něho je možný jen v jeho představách. Byl mimořádně dobře chráněn. Ostraha Bílého domu byla rozdělena do sedmi okruhů. Na dvě míle daleko byla na střechách všech budov a v bytech pod nimi stráž. Všechny ulice vedoucí k Bílému domu chránila stanoviště se skrytými ostrostřelci a těžkými zbraněmi. Turisté, kteří si přes den přicházeli po stovkách prohlédnout přízemí Bílého domu, byli přísně sledováni agenty tajné služby, kteří se mezi ně vmísili s očima na šťopkách a pouštěli se s nimi do řeči s nastraženýma ušima. Každý milimetr Bílého domu, k
am směli turisté vstoupit uličkami vroubenými lany, byl monitorován televizí a speciálním audiozařízením, schopným zachytit i nejtišší šepot. Ozbrojené stráže seděly u počítačů, umístěných na speciálních stolcích, jež mohly posloužit jako barikády, kdyby se v chodbách cokoliv strhlo. A během těchto návštěv veřejnosti se mohl Kennedy kdykoliv uchýlit do nového, speciálně postaveného čtvrtého poschodí; sloužilo mu jako byt a mělo speciálně zesílené podlahy, stěny i stropy.

V proslulé Oválné kanceláři, kterou užíval jen vzácně při podpisování oficiálních dokumentů při zvláštních ceremoniálech, se nyní Francis uvolnil a radoval se z několika volných minut, kdy byl úplně sám. Vzal si ze zvlhčovače na svém psacím stole dlouhý tenký kubánský doutník a jemně mnul v prstech mastný obalový list tabáku. Seřízl špičku, pečlivě si jej zapálil, poprvé bohatě zabafal a zahleděl se neprůstřelnými okny ven.

Viděl se, jak coby dítě běžel po velkém zeleném trávníku, od vzdálené bíle natřené strážnice, jak utíkal pozdravit strýce Jacka a strýce Roberta. Měl je tak rád! Okouzlujícího strýce Jacka, dětsky prostého a zároveň mocného, budícího v dítěti dojem, že zmůže všecko na světě. A strýc Robert býval vážný, důstojný, a přitom tak laskavý a hravý. Tu se Francis Kennedy zarazil, ale ne, vždyť my jsme mu říkali strýc Bobby, ne Robert – nebo jsme mu tak přece někdy říkali? Nemohl si vzpomenout.

Ale připomněl si jeden den před více než čtyřiceti lety, kdy běžel naproti oběma svým strýcům po tomtéž trávníku, oni ho vzali každý za jednu paži a nesli ho až k Bílému domu, takže se celou cestu ani nohou nedotkl země.

A teď tu byl na jejich místě. Moc, kterou jim přisuzoval jako dítě, patřila teď jemu. Škoda, že paměť dokáže vyvolat tolik bolesti, hezkých věcí i tolik zklamání. To, kvůli čemu zemřeli, on teď zamýšlí vzdát.

Toho Velkého pátku Francis Kennedy netušil, že to všechno změní dva bezvýznamní revolucionáři v Římě.

2. kapitola

Ráno na Hod Boží velikonoční vystoupil Romeo se svými čtyřmi muži a třemi ženami dokonale připravenými k akci z vlastní dodávky. V římských ulicích před svatopetrským náměstím se zamíchali do davů ve velikonoční parádě – ženy si vyšly v zářivých pastelových barvách jara s poněkud směšnými kloboučky na hlavách, jak se slušelo do kostela, muži si pěkně vykračovali v hedvábných oblecích smetanové barvy se žlutými palmovými křížky připíchnutými na klopách. Děti oslňovaly ještě víc; holčičky se nadnášely v nadýchaných sukénkách, na ručkách rukavičky, chlapci se nesli v námořnicky modrých oblecích od biřmování s červenými vázankami na sněhobílých košilích. Kněží rozptýlení mezi nimi věřícím usměvavě žehnali.

Romeo vypadal jako střízlivější poutník, jako vážný svědek Vzkříšení, které se oslavovalo tohoto velikonočního rána. Měl na sobě smuteční černý oblek, bílou silně naškrobenou košili a čistě bílou vázanku, která byla od košile téměř nerozeznatelná. Na nohou měl černé boty s gumovou podešví. Teď si dokonce zapnul kabát z velbloudí srsti, aby skryl pušku na speciálním závěsném řemenu. Poslední tři měsíce z ní cvičil střelbu tolikrát, že střílel se stoprocentně smrtící přesností.

Čtyři muži z jeho oddílu byli oblečeni jako mniši kapucínského řádu, v dlouhých poletujících špinavě hnědých hábitech, přepásaných silnými opasky. Hlavy s vyholenými tonzurami kryly kulaté malé čepičky. Ve volných hábitech měli ukryté granáty a ruční zbraně.

Tři ženy, mezi nimi Annee, byly oblečeny jako řeholnice v černém hávu s bílými závoji na hlavách a také měly pod volnými řízami zbraně, Annee a další dvě jeptišky šly vpředu, neboť lidé jim uvolňovali cestu; Romeo je bez potíží následoval uličkou za nimi. Za Romeem kráčeli čtyři mniši ze skupiny s očima na šťopkách, připraveni zasáhnout, kdyby Romea zastavila papežská policie.

A tak se Romeovo stádečko ubíralo na svatopetrské náměstí, neviditelné v obrovském davu, který se tam shromažďoval. Nakonec, podobni tmavým korkovým zátkám pohupujícím se na oceánu mnoha barev, spočinuli Romeo a jeho lidé na vzdáleném konci náměstí, záda chráněná mramorovými sloupy s kamennými stěnami. Romeo stál kousek dál od ostatních. Čekal na signál z druhé strany náměstí, kde byli Yabril a jeho tlupa zaměstnáni připevňováním postaviček svatých na zdi.

Yabril a jeho tři muži a tři ženy na sobě měli pohodlné volné oděvy. Muži pod nimi nesli ruční zbraně, zatímco ženy pracovaly s figurkami – malými soškami Krista, naplněnými výbušninou a načasovanými tak, aby vybuchly najednou na radiový signál. Záda figurek byla namazána tak silně přilnavým lepidlem, že nikdo ze zvědavců v davu je nemohl ze zdiva odtrhnout. Figurky působily skvostně, jako z terakoty, uvnitř byly opatřeny drátěnou kostrou, na povrchu bíle natřené. Vypadaly jako součást velikonoční výzdoby, a tak vlastně byly nedotknutelné.

Když s tím byli hotovi, Yabril odvedl své lidi davem z náměstí svatého Petra pryč k zaparkované dodávce. Poslal jednoho muže za Romeem, aby mu dal vysílačku k vyslání signálu k odpálení figurek, Yabril a jeho skupina nastoupili do dodávky a vyjeli směrem k římskému letišti. Papež Innocent se objeví na balkóně až o tři hodiny později. Plánovaný rozvrh dodrželi.

V dodávce, odříznuté od velikonočního světa v Římě, si Yabril zopakoval, jak celá tahle akce začala…

Před několika lety se při plnění jednoho úkolu Romeo zmínil o tom, že papež má ze všech vládců v Evropě nejsilnější bezpečnostní stráž. Yabril se zasmál a prohlásil: „Kdo by zabíjel papeže? To je jako zabít hada, který není jedovatý. Je bezvýznamná figurka s tuctem neužitečných starců připravených nahradit ho. Kristovi ženiši! Skupina dvanácti panáků v červených kloboucích! Co by se ve světě změnilo, kdyby papež zemřel? To bych spíš volil únos, papež je nejbohatší člověk na světě. Ale zabít ho by bylo jako zabít ještěrku, která usnula na slunci.“

Romeo se s ním o to pohádal a popichoval Yabrila: papeže ctí stamilióny katolíků po celém světě; papež je nepochybně symbolem kapitalismu; buržoazní západní křesťanské státy jsou jeho oporou. V takto zbudované společnosti patří papež k nejmohutnějším pilířům moci. Z toho plyne, že kdyby byl zavražděn, byla by to pro nepřátelský svět otřesná psychologická rána, neboť papež je pokládán za zástupce Boha na zemi. Královská rodina ve Francii a carská rodina v Rusku byly zavražděny, protože jejich členové si také myslili, že mají božské právo vládnout; a přece jejich vrahové přispěli k lidskosti. Bůh podvádí bohaté a klame chudé, papež třímá na zemi žezlem zla. Ale stále to byla jen půlka nápadu. Yabril Romeovo pojetí rozšířil. Nyní nabyla operace té pravé velikosti, jež naplňovala Romea děsem a Yabrila obdivem k sobě samému.

Yabril nepokládal Romea za pravého revolucionáře, přes všechny jeho řeči a oběti. Dějiny italských teroristů měl prostudované: byli dobří v atentátech na hlavy států; učili se to od Rusů, kteří nakonec po mnoha marných pokusech svého cara zabili. Italové si skutečně od Rusů vypůjčili jméno, které si Yabril ošklivil: Kristové násilí.

Jednou se Yabril setkal s Romeovými rodiči. Otec byl neužitečný darmošlap, parazit lidstva. Společně se šoférem, osobním sluhou a velkým psem podobným beranovi, kterého používal jako návnadu, lovil na bulvárech ženské. Uměl se však obdivuhodně vybraně chovat. Pokud člověk nebyl jeho syn, nemohl ho nemilovat.

Matka, typická krasavice z velkokapitalistických kruhů lačná peněz a klenotů, byla přehnaně zbožná katolička. Elegantně se oblékala a chodívala se služebnými v závěsu každé ráno na mši. Když splnila své pokání, věnovala zbytek dne radovánkám. Stejně jako manžel byla vášnivě nezkrotná, nevěrná, zbožňovala výhradně svého jedináčka Romea.

Nyní tedy bude tato šťastná rodinka konečně potrestána. Otec – Maltézský rytíř; matka – denně přijímající Tělo Páně; a jejich syn – papežův vrah! Jaká proradnost, pomyslil si Yabril. Ubohý Romeo, budeš mít špatný týden, až tě zradím.

Romeo znal sice celý plán, ale nevěděl o závěrečném zvratu, který si do něj přidal Yabril. „Prosté jako šachy!“ liboval si Romeo. „Šach králi, šach králi a šach mat! Nádhera!“

Yabril pohlédl na hodinky. Už jen patnáct minut! Dodávka jela mírnou rychlostí po dálnici k letišti.

Byl čas začít. Posbíral od členů své tlupy všechny zbraně a granáty a uložil je do kufru. Když dodávka zastavila před odbavovací letištní budovou, Yabril vystoupil první. Auto jelo dál a zbytek skupiny vystoupil u jiného vchodu. Yabril pomalu prošel budovou s kufrem v ruce a očima pátral po tajné bezpečnostní policii. Kousek před kontrolním stanovištěm zašel do krámku se suvenýry a květinami.

Na vývěsce na dveřích hlásal nápis vyvedený zářivě červenými a zelenými písmeny: ZAVŘENO. To znamenalo, že může bezpečně vstoupit, uvnitř nebudou žádní zákazníci.

Prodavačka v krámě měla vlasy odbarvené na blond, byla silně nalíčená a vypadala docela obyčejně; její hřejivý hlas a bujné tvary v prostých vlněných šatech s těsně utaženým pasem působily však vyzývavě.

„Lituji,“ oslovila Yabrila. „Ale vidíte, že máme zavřeno. Koneckonců, je Hod Boží velikonoční.“ Její hlas zněl přátelsky, nikoli odmítavě. Mile se usmála.

Yabril jí odpověděl smluveným heslem, aby ho poznala. „Kristus sice vstal, ale já musím cestovat za obchodem.“ To už k němu napřáhla ruku a převzala od něho kufr.

„Odletí letadlo včas?“ zeptal se Yabril.

„Ano,“ přisvědčila. „Máte hodinu do odletu. Jsou nějaké změny?“

„Ne. Ale pamatujte si, že všechno záleží na vás,“ řekl Yabril a vyšel ven. Nikdy předtím tu ženu neviděl a nikdy víc už nespatří. Ona také ví jen o téhle fázi celé operace. Zkontroloval časové údaje na tabuli odletů. Ano, letadlo odstartuje včas.

Prodavačka byla jednou z mála příslušnic První stovky. Před třemi lety ji sem nasadili do krámku jako majitelku a během té doby navázala s důkladnou koketérií styky s letištním personálem i s bezpečnostními hlídkami. Její zvyk obejít prosvětlovací přístroje na kontrolních místech, aby mohla dodat balíčky lidem v letadlech, byl chytře vymyšlený. Nedělávala to příliš často, ale zas dost často, aby ji personál znal. V třetím roce si udělala poměr s jedním členem ozbrojených hlídek, který ji mohl pouštět neprosvěcovaným vchodem. Její milý sloužil právě dnes: slíbila mu totiž oběd a siestu v zadní místnosti svého krámku. A tak se ke službě na velikonoční neděli přihlásil dobrovolně.

K obědu bylo už v zadní místnosti na stolku prostřeno, když vyprazdňovala kufr a balila zbraně do veselých barevných dárkových krabic Gucci. Krabice vložila do světle fialové nákupní kabely a čekala, až do odletu zbývalo pouhých dvacet minut. Pak se s kabelou v náručí – byla tak těžká a ona se bála, že by se papír mohl protrhnout – rozběhla neobratně k neprosvěcovanému vstupnímu prostoru. Její milý ve strážní službě jí galantně zamával. Zářivě a oddaně se na něho usmála. Když vstoupila na palubu letadla, stevardka ji poznala a usměvavě zvolala: „Už zase, Livie?“ Žena prošla turistickým oddílem, až uviděla Yabrila, sedícího se třemi muži a se třemi ženami své skupiny. Jedna z žen nastavila paže, aby převzala těžký balík.

Livia vložila tašku do čekajících paží, obrátila se a vyběhla z letadla. Vrátila se do krámku a v místnosti za ním dokončila přípravu oběda.

Strážný Faenzi patřil k těm Italům, kteří byli snad úmyslně stvořeni pro potěchu žen. Že byl hezký, byla ta nejmenší z jeho předností. Co bylo důležitější – vyzařovalo z něj sebeuspokojení, nikam se netlačil a byl vtělená přívětivost. Nosil svou letištní uniformu pyšně jako Napoleonův polní maršál; měl úpravný knírek a nad ním pěkně formovaný nos, kterým by nepohrdla žádná hezká subreta. Bylo na něm vidět, že věří, jak důležitou práci ve prospěch státu dělá. Díval se na procházející ženy láskyplně a shovívavě, protože byly pod jeho ochranou. Livia si ho všimla hned, když první den sloužil v bezpečnostní hlídce na letišti, a vytipovala si ho jako toho pravého. Zpočátku se k ní choval zdvořile jako syn, ale ona to záhy ukončila lichotivým flirtováním, několika půvabnými dárky, které svědčily o jejím utajovaném bohatství, a pak ho hostila v pozdních večerních hodinách ve svém
butiku. Teď už ji miloval, nebojí byl přinejmenším oddán jako psík milostpánovi – byla mu pramenem příjemného potěšení.

A Livii bavil: byl báječný a veselý milenec, který se nezatěžoval vážnými úvahami. Rozhodně ho měla v posteli raději než ty zasmušilé mladé revolucionáře věčně stravované vinou a hnětené svědomím.

Udělala si z něho hračku; zamilovaně mu říkala Zonzi. Když vstoupil do krámku a zamkl ze sebou dveře, cituplně a roztouženě mu vyšla vstříc, ale trápilo ji špatné svědomí. Chudáček Zonzi! Italská protiteroristická organizace brzy všechno vystopuje a všimne si jejího zmizení. Zonzi se nepochybně vychloubal svým milostným výbojem – koneckonců, proč ne, ona byla starší a zkušená žena, její čest nebylo nutno chránit. Jejich poměr vyjde najevo. Chudáček Zonzi, tenhle oběd bude jeho poslední hodinka štěstí.

Pomilovali se – ona si počínala rychle a zkušeně, on vášnivě a radostně. Livia přemítala o tom, jak je možné, že právě dělá něco, co ji těší, a přece tím zároveň slouží revolučním záměrům. Hrdopýšek Zonzi bude potrestán za svou troufalost, za svou blahosklonnou lásku ke starší ženě; ona takticky i strategicky zvítězí. A přece jen je Zonzi chudáček. Obnažený je tak krásný, ta jeho olivově zbarvená pleť, velké laní oči a smolné černé vlasy, hezký knírek, mužské nádobíčko jakoby ulité z bronzu. „Ah, Zonzi, Zonzi,“ všeptla mu do stehen, „navždy si pamatuj, že jsem tě milovala!“

Nakrmila ho báječným jídlem, vypili láhev vynikajícího vína a znovu se pomilovali. Zonzi se oblékl, políbil ji na rozloučenou a zářil sebedůvěrou, jaké štěstí ho potkalo. Když odešel, rozhlížela se dlouho po krámu. Posbírala všechno, co jí patřilo, včetně rezervních šatů, a uložila to podle pokynů do Yabrilova kufru. Nesměla tu po něm zůstat jediná stopa. Jejím posledním úkolem bylo poutírat všechny viditelné otisky prstů, které snad zanechala v krámě, ale to byl jen zdržovací manévr. Stejně je pravděpodobně všechny neodstraní. Pak popadla kufr, vyšla ven, zamkla krám a odešla z letištní haly. Venku na ni v zářivém velikonočním slunci čekala s vozem žena z jejího oddílu. Nastoupila, letmo řidičku políbila na pozdrav a řekla tak trochu lítostivě: „Díky Bohu, že to končí.“ Druhá žena poznamenala: „Nebylo to tak špatné. Na tom krámě jsme vydělali.“

Yabril se svou skupinou seděl v turistické třídě, zatímco Tereza Kennedyová, dcera prezidenta Spojených států, cestovala se svou ochrankou šesti mužů z tajné služby první třídou. Yabril nechtěl, aby si všimli dárkových krabic, ve kterých mu byly dodány zbraně. Věděl také, že Tereza nastoupí do letadla až těsně před odletem, že bezpečnostní hlídka předtím v letadle nebude, protože nikdy nevěděli, kdy mladá Kennedyová změní své rozhodnutí; kromě toho Yabril správně usuzoval, že zlenivěli a stali se nepozornými.

Tryskové letadlo zdaleka nebylo plně obsazené. Na Hod Boží velikonoční se v Itálii neodhodlá cestovat mnoho lidí, a Yabril se podivoval, proč se tak rozhodla prezidentova dcera. Je přece římskokatolického vyznání, třebaže upadla do tenat nového náboženství liberální levice, té nejohavnější politické skupiny. Ale rozptýlenost nemnoha cestujících mu vyhovovala – stovku míst lze kontrolovat snadněji.

O hodinu později, když už letadlo bylo ve vzduchu, se Yabril na svém sedadle přikrčil; ženy začaly strhávat z krabic papírové obaly Gucci. Tři muži ze skupiny je zaštítili svými těly, nahnuli se přes sedadla a povídali si s ženami. Protože poblíž neseděli žádní cestující, měli svůj malý soukromý kroužek. Zeny podaly Yabrilovi granáty v dárkovém balicím papíru a on se jimi rychle vymustroval. Tři muži si rozebrali revolvery a zasunuli šije do sak. Yabril si vzal také revolver a i všechny tři ženy se ozbrojily.

Jakmile byli hotovi, Yabril zastavil stevardku procházející uličkou. Uviděla granáty a revolver dřív, než Yabril zašeptal své příkazy a chytil ji za ruku. Výraz ohromení, šoku a nakonec strachu důvěrně znal. Držel její ruku jako v kleštích a usmíval se. Dva z jeho mužů se postavili tak, aby mohli ovládnout turistickou třídu. Yabril stále svíral stevardčinu ruku, když vstoupili do první třídy. Tělesní strážci z tajné služby ho spatřili okamžitě, zpozorovali granáty a uviděli zbraně. Yabril se na ně ušklíbl: „Zůstaňte sedět, pánové,“ přikázal jim. Prezidentova dcera pomalu otočila hlavu a podívala se do Yabrilových očí. V tváři se jí objevilo napětí, ale nevypadala vylekaně. Je statečná, pomyslil si Yabril, a hezká. Opravdu je to škoda. Počkal, až tu tři ženy z jeho skupiny zaujaly svá místa, a pak přiměl stevardku, aby otevřela dveře do pilotovy kabiny. Yabril cítil, že vstoupil do mozku obrovské velryby a učinil zbytek jejího těla bezmocným.

Když Tereza Kennedyová uviděla Yabrila, její tělo se náhle otřáslo hnusem nevědomého poznání. To je tedy ten zlý duch, před kterým ji varovali. V jeho úzkém temném obličeji byla vepsána divokost; brutální, masivní spodní čelist dodávala jeho tváři výraz děsivého nočního snu. Granáty na bundě a další v jeho ruce vypadaly jako baculaté zelené ropuchy. Pak uviděla ty tři ženy v černých kalhotách a bílých bundách s velkými ocelovými zbraněmi v rukou. První šok Terezy Kennedyové vystřídal pocit provinilého dítěte. Zatraceně, problesklo jí hlavou, dostala svého otce do potíží; už nikdy nebude schopna zbavit se svých strážců z tajných služeb. Pozorovala Yabrila, jak jde ke dveřím pilotovy kabiny a svírá stevardčinu ruku. Obrátila hlavu a vrhla pohled na velitele své ochranky, ale ten nanejvýš soustředěně pozoroval ozbrojené ženy.

V tom okamžiku vstoupil do první třídy jeden z Yabrilových mužů s granátem v ruce. Jedna z žen přiměla druhou stevardku, aby zapjala palubní rozhlas. Ze sluchátek se ozval její trošinku rozechvělý hlas: „Prosím všechny cestující, aby se připoutali pásy k sedadlům. Letadla se zmocnila revoluční skupina. Prosím, zachovejte klid a čekejte na další pokyny. Nevstávejte. Nedotýkejte se svých příručních zavazadel. Neopouštějte z jakéhokoliv důvodu svá místa. Prosím, zachovejte klid. Zachovejte klid!“ V pilotní kabině uviděl pilot vstoupit stevardku a řekl jí rozčileně: „Představ si, rádio právě hlásí, že kdosi vystřelil na papeže!“ Pak uviděl za stevardkou Yabrila a ústa se mu otevřela tichým, překvapením „Ó!“ Další slova v nich zamrzla, přesně jako v kresleném seriálu, pomyslil si Yabril, a pozvedl ruku s granátem. Pilot říkal „Vystřelil na papeže!“ blesklo mu hlavou. Znamená to, že Romeo netref
il? Což je úkol už zmařen? Yabril však neměl jinou možnost. Nařídil pilotovi, aby změnil kurs a zamířil do arabského Sherhabenu.

Romea a jeho skupinu zaneslo moře lidí na náměstí svatého Petra až k rohu, za nímž byla kamenná zeď; vytvořili tam vlastní ostrůvek. Annee ve svém hábitu řeholnice stála právě před Romeem a pod hábitem měla připravenou zbraň. Zodpovídala za jeho ochranu, měla mu zajistit čas k výstřelu. Ostatní členové skupiny ve svých řádových hábitech vytvořili kruh, aby mu poskytli prostor. Musí čekat tři hodiny, než se papež objeví.

Romeo se zády opřel o kamennou zeď, zastínil si oči před ranním velikonočním sluncem a v duchu si rychle opakoval nacvičené pohyby operace. Až se papež objeví, Romeo zaklepe na rameno muže po své levici, a ten vyšle rádiový signál k figurkám na protější zdi náměstí. V okamžiku, kdy začnou vybuchovat, vytáhne Romeo zbraň a vypálí; musí to být načasované tak přesně, aby jeho výstřel splynul s ostatními výbuchy. Pak upustí zbraň, jeho mniši a řeholnice ho obkrouží a budou prchat s ostatními. Protože figurky jsou zároveň kouřovými bombami, zahalí náměstí svatého Petra hustá oblaka dýmu. Propukne strašlivý zmatek a panika. V tom chaosu by se jim mělo podařit uniknout. Nebezpeční by mohli být diváci z davu v jeho blízkosti, protože si mohou povšimnout jeho činu, ale ty spousty prchajících lidí je brzy rozdělí. Ty, kdo by ho tvrdošíjně pronásledovali, zastřelí.

Romeo ucítil na hrudi studený pot. Obrovské davy, mávající ve vzduchu květinami, se proměnily v moře bílé, červené, růžové a purpurové barvy. Podivoval se jejich radosti, jejich víře ve Zmrtvýchvstání, jejich nadšené naději ve vítězství nad smrtí. Otřel si ruce o kabát a vnímal váhu pušky na závěsu. Cítil, jak mu začínají bolet a mrtvět nohy. Přestal myslet na své tělo, aby vydržel ty dlouhé hodiny, kdy musí čekat, až se papež objeví na balkóně.

Znovu se mu vybavily zapomenuté scény z dětství. K biřmování ho připravoval romantický kněz; od něho se dozvěděl, že nejstarší kardinál v červeném klobouku vždycky ověřuje smrt papeže tak, že mu zaklepe na čelo stříbrným kladívkem. Jestlipak se tohle ještě dělá? Tentokrát by bylo kladívko ovšem zakrvavené. Ale jak velké bývá takové kladívko? Jako hračka? Nebo je dost velké a těžké, aby dokázalo zatlouct hřebík? Určitě to je vzácná památka z dob renesance, vykládaná drahokamy, umělecký kousek. Na tom nezáleží; z papežovy hlavy zbude málo, nač by se dalo zaklepat. V pušce, kterou má ukrytou pod pláštěm, jsou vloženy výbušné náboje. A Romeo si byl jist, že nemine. Věřil ve své leváctví, být mancino znamenalo být úspěšný – ve sportu, v lásce a podle pověry jistě i ve vraždění.

Romeo se při čekání podivoval, že nemá vůbec pocit svatokrádeže; byl přece vychován jako přísný katolík, v městě, jehož každá ulice a budova připomínaly začátky křesťanství. I teď hleděl na kupolovité střechy posvátných budov, které se vypínaly mramorovými oblouky proti nebi, slyšel niterně utěšující a pro něho zároveň hrozivé bití kostelních zvonů. Kolem tohoto velikého okrouhlého náměstí mohl vidět sochy mučedníků, nadechoval vzduch prosycený vůní spousty jarních květin, které sem přinesli praví věřící v Krista.

Všepronikající vůně nesčetných květů ho oblévala ze všech stran a připomínala mu matku a otce a těžké voňavky, jimiž se kropili, aby překryli pach svých vyfintěných, přecpaných těl lidí ze Středomoří.

A pak ty obrovské davy ve velikonoční parádě začaly volat: „Papa, papá, papa!“ Lidé tu postávali pod kamennými anděly v citrónovém jasu časného jara a bez ustání zpěvavě prosili o papežovo požehnání. Konečně se objevili dva kardinálové v červených rouchách a pozvedli žehnající ruce. Za nimi vyšel na balkón papež Innocent.

Byl to už velice starý muž v oslnivě bělostném ornátu, na krku zlatý kříž a vlněné pallium vyšité křížky, na hlavě malou kulatou bílou čepičku a na nohou tradiční nízké, otevřené červené sandály, na špicích vyšité zlatými křížky. Na jedné jeho ruce pozvednuté k pozdravu se zaleskl pontifikální rybářský prsten svatého Petra.

Lidské moře vyhazovalo květiny k nebi, hlasy hřměly v nadšení, balkón se ve slunci blýskal, jako by se chtěl pod tíží padajících květin prolomit.

V tom okamžiku zalil Romea děs z těchto symbolů, děs, který v něm budily už od mládí, vybavil si kardinála v červeném klobouku, který ho biřmoval a byl po neštovicích dolíčkovatý jako ďábel. Pak náhle pocítil uvolnění, jež pozvedlo celou jeho bytost k jakési blažené, vrcholné radosti. Romeo poklepal na rameno muže po své levici, aby vyslal radiový signál.

Papež pozvedl ruce v bílých rukávech, aby odpověděl na volání „Papa, papa!“ a požehnal jim všem, velebil velikonoční týden, zvěstoval Zmrtvýchvstání Krista, pozdravil kamenné anděly vroubící ochoz kolem zdí. Romeo spustil zpod pláště svou pušku, dva muži z jeho oddílu před ním poklekli, aby mu umožnili jasný výhled. Annee se posunula tak, aby mohl opřít pušku o její rameno. Muž po jeho levici vyslal signál, který vyhodí do vzduchu třaskavinové figurky na protější straně.

Výbuchy otřásly základy náměstí; vzduch zamořil růžový mrak dýmu; vůni květin zohavil puch spáleného masa. V té chvíli Romeo zalícil a stiskl kohoutek pušky. Výbuchy na protější straně změnily pozdravné volání zástupů v cosi, co se podobalo vřískotu nesčetných racků.

Vypadalo to, jako by se papežovo tělo na balkóně odpoutalo od podlahy, bílá čepička vylétla do vzduchu v prudkém víru stlačeného vzduchu a klouzala jako zkrvavený klůcek do davů. Kvílení hrůzy, děsu a divoké zvířecí bolesti naplnilo náměstí, když papežovo tělo přepadlo přes zábradlí balkónu. Papežův zlatý kříž se volně kymácel a pallium rudlo krví.

Náměstím se převalovaly mraky kamenného prachu. Dopadaly na ně úlomky otřesených andělů a svatých. Rozhostilo se příšerné ticho; zástupy ztuhly při pohledu na zavražděného papeže, při pohledu na jeho roztříštěnou hlavu. Pak nastala panika, lidé z náměstí prchali, šlapali po švýcarské gardě, která se pokoušela uzavřít veškeré východy. Pestré renesanční uniformy zmizely pod hromadou zděšených věřících.

Romeo odhodil svou pušku na zem. Obklopen svými ozbrojenými mnichy a jeptiškami se nechal vyvléct z náměstí do ulic Říma. Zdálo se, že přišel o zrak a slepě vrávorá. Annee ho uchopila za paži a vstrčila do čekající dodávky. Romeo si přikryl dlaněmi uši, aby neslyšel bolestné výkřiky. Třásl se v šoku; vystřídalo jej vzápětí nadšení a údiv, jako by ta hrozná vražda byla jen snem.

Na palubě tryskového letadla na lince Řím-New York získal Yabril se svou skupinou úplnou kontrolu nad situací, vyhnali z oddělení první třídy všechny cestující a ponechali tam jen Terezu Kennedyovou.

Terezu teď situace spíš zajímala, než lekala. Fascinovalo ji, jak snadno únosci opanovali členy její tělesné stráže, že stačilo, aby se jim ukázali s výbušninami zavěšenými na tělech; bylo to jasné varování, že vypálená kulka by poslala celé letadlo v hořících troskách k nebesům. Všimla si, že tři muži a tři ženy byli velmi hubení a jejich obličeje křivilo napětí, jaké je možné pozorovat ve tvářích atletů při vrcholných soutěžích. Jeden únosce energicky vyhodil člena její ochranky ven z první třídy a vystrkal ho volnou uličkou až do turistické třídy. Jedna z únoskyň stála s odjištěným revolverem v dodržované vzdálenosti. Když člen tajné služby zaváhal a nechtěl se od Terezy hnout, únoskyně zvedla revolver a přitiskla mu hlaveň ke spánku. Její blýskavé oči svědčily jasně o tom, že je s to vystřelit; rty měla lehce pootevřené, jak si uvolňovala napjaté svaly kolem úst. Tereza svého st
rážce v mžiku odstrčila a posunula se vlastním tělem před únoskyni; ta se s úlevou usmála a pokynula jí, aby si sedla.

Tereza pozorovala, jak Yabril řídí operaci: jakoby zdálky, jako režisér, který sleduje, jak si jeho herci počínají.

Zdálo se, že vůbec nedává příkazy, že vystačí s narážkami, náznaky. S lehkým uklidňujícím úsměvem jí pokynul, aby zůstala na svém místě. Bylo to gesto muže, který se stará o někoho, kdo mu byl svěřen do zvláštní péče. Pak šel do pilotní kabiny. Jeden z únosců střežil vchod z turistické do první třídy. Dvě únoskyně stály zády k sobě v oddělení s Terezou, připravené kdykoliv vypálit. Byla tam i stevardka s mikrofonem, kterým sdělovala cestujícím pokyny únosců. Všichni jí připadali tak nepatrní ve srovnání s tím, co hrůzného způsobili.

V pilotní kabině dovolil Yabril pilotovi, aby sdělil rádiem únos svého letadla a uvedl nový kurs letu do Sherhabenu. Americké úřady si pomyslí, že budou mít jediný problém: vyjednávat s obyčejným arabským teroristou o jeho požadavcích. Yabril zůstal v kabině a poslouchal vysílání rádia.

Pokud letadlo letí, nedá se dělat nic, než čekat. Yabril si představoval Palestinu, jaká bývala za jeho dětství, přemítal o svém domově v zelené oáze pouště, o svém otci a matce jako o andělech světla, o krásném Koránu na otcově psacím stole, vždy připraveném obnovit v jeho čtenáři víru. A vybavil si, jak to všechno skončilo v mrtvolně šedých oblacích kouře, ohně a explozích bomb padajících shůry. A pak přišli Izraelci a jemu se zdálo, že celý zbytek dětství strávil v jakémsi velikém vězeňském táboře ve zchátralých chatrčích, v obrovské osadě, v níž všechny spojovalo jediné – nenávist k Židům. K týmž Židům, které korán tolik oceňoval.

Vzpomínal, jak dokonce na univerzitě někteří učitelé označovali zhudlařenou práci jako „arabskou“. Yabril sám toho výrazu použil pro zbrojíře, který mu dodal vadné zbraně. Zato tuhle dnešní akci určitě nikdo nenazve „arabskou“!

Vždycky nenáviděl Židy – vlastně ne Židy, ale Izrael. Vzpomínal si, že když mu byly čtyři nebo pět, víc ne, přepadli izraelští vojáci tábor, ve kterém chodil do školy. Dostali mylnou informaci – „arabskou“ práci –, že se v jejich osadě skrývají teroristé. Všechny obyvatele tenkrát vykázali z jejich domků na ulici, s rukama nad hlavou, včetně dětí v dlouhé žlutě nabarvené plechové chajdě, která sloužila jako škola a ležela trochu stranou. Yabril a ostatní malí kluci a holčičky se shlukli dohromady, kvíleli, paže a ručky vysoko ve vzduchu, křičeli na své utlačovatele, ječeli v hrůze. A Yabril si navždy zapamatoval jednoho mladého izraelského vojáka, Žida vychovaného v novém duchu, plavého, jako bývali nacisté, jak se dívá na děti s jakýmsi zděšením; pak se na světlou pleť v té cizí semitské tváři vyřinul proud slz. Izraelec sklopil zbraň a zakřičel na děti, aby přestaly plakat a daly ruce d
olů. Nemají se čeho bát, řekl, malé děti se nemají čeho bát. Izraelský voják mluvil téměř dokonale arabsky, a když děti pořád stály s ručkama zdviženýma vzhůru, voják chodil mezi nimi, snažil se stáhnout jim paže dolů a celou tu dobu plakal. Yabril nikdy na toho vojáka nezapomněl a později se rozhodl, že nikdy nebude jako on; nedopustí, aby ho zničila lítost.

Když se teď díval dolů, uviděl arabské pouště. Brzy let skončí a on bude v sultanátu Sherhaben.

Sherhaben byl jednou z nejmenších zemí světa, ale oplýval takovou hojností ropy, že stovky sultánových dětí a vnuků měly mercedesy a dostaly vzdělání na nejlepších univerzitách v zahraničí. Původní sultán, který jezdíval na velbloudu, vlastnil obrovské průmyslové společnosti v Německu a ve Spojených státech a zemřel jako téměř nejbohatší člověk na světě. Jen jeden z jeho vnuků přežil vražedné intriky svých nevlastních bratrů, dnešní sultán – Maurobi.

Byl to militantní a fanaticky zbožný muslim a stejně zbožní byli občané Sherhabenu, dnes tak bohatí. Žádná žena nesměla chodit nezahalená; nesměly se půjčovat peníze na úrok; v té žíznivé pouštní zemi neexistovala kapka alkoholu, s výjimkou cizích velvyslanectví.

Kdysi dávno pomohl Yabril sultánovi chopit se moci a upevnit ji, když zavraždil čtyři jeho nebezpečné nevlastní bratry. Maurobi mu byl za to zavázán, a tak z vděčnosti i z bytostné nenávisti k velkým mocnostem vůbec přislíbil Yabrilovi v této operaci svou pomoc.

Letadlo s Yabrilem a jeho rukojmími přistálo a pomalu rolovalo k malé prosklené letištní budově, v pouštním slunci bledě žluté. Za letištěm se donekonečna rozprostíral písek pokrytý cvočky těžních ropných věží. Když se letadlo zastavilo, Yabril zpozoroval, zeje letiště obklopeno přinejmenším tisícem vojáků sultána Maurobiho.

Nyní začne nejsložitější, nejuspokojivější a také nejnebezpečnější část operace. Musí být opatrný, dokud nebude Romeo bezpečně na místě. Teď bude hrát na sultánovu vděčnost až do svého tajného a definitivního šachmatu. Ne, tohle nebude žádná „arabská“ práce!

Vzhledem k rozdílu oproti evropskému času dostal Francis Kennedy první zprávu o zastřelení papeže na velikonoční neděli v šest hodin ráno. Předal mu ji tiskový tajemník Matthew Gladyce, který měl v Bílém domě o svátcích službu. Eugene Dazzy a Christian Klee už byli rovněž informováni a dostavili se do Bílého domu.

Francis Kennedy sešel po schodišti od svého bytu a vstoupil do Oválné kanceláře, kde už na něho Dazzy s Christianen čekali. Oba vypadali zachmuřeně. Daleko ve washingtonských ulicích houkaly dlouze sirény. Kennedy se posadil za stůl. Podíval se tázavě na Eugena Dazzyho, který mu jako šéf jeho osobních poradců podal hlášení.

„Francisi, papež je mrtev. Byl zavražděn při velikonočním obřadu.“

Kennedy se zhrozil: „Kdo to udělal? A proč?“

„To nevíme,“ odpověděl Klee. „Ale jsou tu ještě horší zprávy.“

Kennedy se pokoušel číst ve tvářích obou mužů před sebou a v hloubi srdce pocítil záchvěv hrůzy. „Co může být ještě horšího?“

„Letadla s Terezou se zmocnili únosci, je právě na cestě do Sherhabenu,“ dopověděl Klee.

Francisovi Kennedymu se zvedl prudce žaludek. Pak slyšel Dazzyho hlášení: „Únosci mají všechno pod kontrolou, v letadle nedošlo k žádnému incidentu. Hned po přistání začneme vyjednávat, spojíme se se všemi, kdo jsou nám nakloněni. Dobře to dopadne. Myslím, že ani nevědí, že Tereza letí právě tímhle letadlem.“

„Arthur Wix a Otto Gray jsou na cestě sem,“ doplnil ho Christian. „Jedou sem i z CIA, z obrany a víceprezidentka. Za půl hodiny budou na tebe čekat v zasedačce.“

„O. K.,“ přitakal Kennedy. Přinutil se ke klidu. „Souvisí to spolu nějak?“ zeptal se.

Viděl, že Christiana nepřekvapil, ale Dazzy nepochopil. „Papež a únos,“ dodal Kennedy na vysvětlenou. Když žádný z nich neodpověděl, řekl: „Počkejte na mne v zasedačce. Rád bych byl chvíli sám.“ Odešli.

Kennedy osobně byl pro úkladné vrahy téměř nezranitelný, ale vždycky si uvědomoval, že před nimi nikdy nemůže plně ochránit svou dceru. Byla příliš nezávislá, nedovolila by mu, aby ji v jejím životě omezoval. Ani se nezdálo, že by jí kdy hrozilo vážné nebezpečí. Nevzpomínal si, že by kdy byla napadena dcera některé hlavy státu. Pro kteréhokoliv teroristu či revoluční organizaci by to byl v očích veřejnosti špatný politický tah.

Po otcově inauguraci šla Tereza svou vlastní cestou: propůjčovala své jméno radikálním a feministickým politickým skupinám a prohlašovala, že se svými životními postoji od otce zcela odlišuje. Nikdy seji nepokoušel přemluvit, aby jednala jinak, aby tím veřejnost mystifikovala. Dost bylo na tom, že ji miloval. A když ho někdy navštívila v Bílém domě, vždycky jim spolu bylo příjemně. Debatovali o politice a dopodrobna rozpitvávali, zda je moc užitečná.

Konzervativní republikánský tisk a bulvární plátky si pochopitelně vzaly Terezu párkrát na mušku v naději, že prezidenta poškodí. Přinášely její fotografie, jak pochoduje s feministkami, demonstruje proti jaderným zbraním a jednou ji dokonce zachytily jako účastnici pochodu za vlast pro Palestince. To by teď nepochybně inspirovalo noviny k ironickým sloupkům.

Bylo až s podivem, že k ní americká veřejnost chovala vřelé city, třebaže se dozvěděla, že žije v Římě s jakýmsi italským radikálem. Čtenáři měli možnost vidět snímky, jak se procházejí starodávnými kamennými uličkami, líbají se a vodí se za ruce, záběry balkónu bytu, v němž spolu bydleli. Terezin italský milenec byl hezký, ona byla půvabná blondýnka s mléčnou irskou pletí a kennedyovsky matnýma modrýma očima. A její vytáhlá kennedyovská postava v módních italských šatech ji činila tak přitažlivou, že titulky pod fotografiemi téměř pozbyly jedovatost.

Novinářské snímky, jak chrání svého milence před obušky italské policie, probouzely ve starších Američanech dlouho zasuté city a vzpomínky na úděsný dávný den v Dallasu.

Tereza byla vtipná. Při prezidentské kampani ji dostali televizní reportéři do úzkých. Vyptávali se jí: „Takže vy se svým otcem politicky souhlasíte?“ Kdyby byla odpověděla „ano“, byla by se projevila jako pokrytec nebo jako dítě, kterým jeho mocichtivý otec manipuluje. Kdyby odpověděla „ne“, titulky by hlásaly, že otce v jeho závodě o funkci prezidenta nepodporuje. Ona však projevila kennedyovského politického génia. „Určitě, vždyť je to můj táta,“ a srdečně otce objala. „Dobře vím, že je to prima chlapík. Ale kdyby udělal něco, co by se mi nelíbilo, vynadala bych mu stejně, jako to děláte vy reportéři.“ Na obrazovce to vypadalo báječně. Otec ji za to miloval ještě víc. A teď jí hrozí smrtelné nebezpečí!

Proč jen nezůstala v jeho blízkosti! Kdyby hojen víc jako dcera milovala a bydlila s ním v Bílém domě, kdyby jen byla méně radikální, nic z toho by se nestalo. Proč jen si musela najít milence v cizině, radikálního studenta, který možná dokonce dal únosci základní osudnou informaci? Pak se sám sobě zasmál. Uvažuje jako zoufalý rodič, který si přeje, aby jeho dítě mělo co nejméně potíží.

Miluje ji a zachrání ji. Tady může proti něčemu bojovat, je to jiné, než bylo mučivě dlouhé a bolestivé umírání jeho ženy. Vešel Eugene Dazzy a řekl, že už je čas, čekají na něho.

Když Kennedy vstoupil do zasedačky, všichni povstali. Rychle jim pokynul, aby si sedli, ale obklopili ho a všichni mu projevovali účast. Prošel mezi nimi do čela dlouhého oválného stolu a posadil se do křesla blízko krbu.

Dva čistě bílé svícny se zapálenými svícemi dávaly vyniknout tmavé hnědi stolu, odrážely se od černých kožených židlí, šesti na každé straně stolu, a od dalších židlí postavených vzadu podél stěny. A ze stěn proudily další kužele bílého světla. Vedle dvojice oken do Růžové zahrady stály dvě vlajky, jedna s pruhy Spojených států a druhá prezidentská, pole hluboké modři plné bledých hvězd.

Kennedyho poradci zaujali sedadla nejbližší k němu; po oválném stole rozložili své slohy s informacemi a plachty zápisů. Dále seděli členové vlády a šéf CIA, na druhém konci stolu seděl předseda Spojených sil štábu, armádní generál v parádní uniformě, výrazně barevná výjimka uprostřed střízlivě oblečené skupiny. Víceprezidentka Du Prayová, jediná žena v místnosti, seděla na opačném konci stolu, vzdálena od Kennedyho. Oblékla si módní tmavomodrý kostým s bílou hedvábnou halenkou. Hezký obličej měla jako z kamene. Vůně z Růžové zahrady pronikala do místnosti těžkými záclonami a závěsy na zasklených dveřích. Akvamarinový koberec pod závěsy odrážel do místnosti zelenavé světlo.

Hlášení podal šéf CIA, Theodore Tappey, někdejší šéf FBI. Tappey nepatřil k žádným horlivcům ani politickým ctižádostivcům. Nikdy neporušil stanovy CIA žádnými riskantními, nelegálními či mocenskými plány. Těšil se značné důvěře Kennedyových poradců, zvláště Christiana Kleea.

„Za těch pár hodin, které jsme na to měli, jsme získali několik spolehlivých informací,“ referoval Tappey. „Zavraždění papeže má na svém kontě výhradně italská skupina. Únos letadla s Terezou provedl smíšený tým – vede ho jakýsi Arab, známý pod jménem Yabril. Skutečnost, že se obě události staly téhož dne ve stejném městě, se zdá být náhodná shoda, čemuž ovšem nesmíme nikdy důvěřovat.“

Kennedy tiše hlesl: „V tuto chvíli pro mne není zavraždění papeže to nejdůležitější. Nás teď nejvíce zajímá únos. Už vznesli nějaké požadavky?“

Tappey odpověděl rychle a pevně: „Ne. To je samo o sobě podivné.“

„Ať se do toho vaši vyjednávači hned pustí; podávejte mi osobně zprávu o každém kroku,“ požádal ho Kennedy. Obrátil se k ministru zahraničí a zeptal se: „Které země nám pomohou?“

„Všechny,“ ujistil ho ministr. „Ostatní arabské země to vyděsilo, je jim proti mysli, že je vaše dcera držena jako rukojmí. Uráží to jejich smysl pro čest, i když je u nich krevní msta běžná. Mají za to, že z toho nevzejde nic dobrého. Francie má se sultánem dobré vztahy. Dostali jsme nabídku, že tam za nás pošlou pozorovatele. Británie a Izrael pomoci nemohou – nevěří se jim. Ale pokud únosci nepřednesou své požadavky, zůstáváme na mrtvém bodě.“

„Chrisi,“ obrátil se Kennedy k Christianovi, „jak to chápeš, že nevznesli požadavky?“

„Může být příliš brzy,“ odpověděl Christian, „anebo hrají na jinou kartu.“

Zasedačka naháněla svým tichem strach. Bílé kužele světel na stěnách se odrážely od černé řady vysokých židlí a způsobovaly v místnosti šedavý odstín pleti. Kennedy čekal, až všichni promluví, a přemítal o jejich návrzích na hrozby sankcemi, námořní blokádou, na zmrazení sherhabenských aktiv ve Spojených státech, zvažoval možné průtahy únosců při vyjednávání s cílem maximálně využít publicity v televizi a zpravodajství na celém světě.

Po nějaké chvíli se Kennedy obrátil k Oddbloodu Grayovi a odměřeně mu přikázal: „Naplánuj pro mne a pro mé poradce schůzku s vůdci Kongresu, s předsedy příslušných klubů.“ Potom se otočil k Arthuru Wixovi: „Nasaď své experty z národní bezpečnosti na vypracování plánů pro případ, že se z toho vyklube něco rozsáhlejšího.“ Hned nato vstal k odchodu. „Pánové,“ oslovil je, „musím vám říct, že nevěřím v náhodu. Nemohu uvěřit, že papež římskokatolické církve může být náhodou zavražděn v týž den ve stejném městě, odkud je unesena moje dcera, dcera prezidenta Spojených států.“

Adam Gresse a Henry Tibbot si udělali z velikonoční neděle pracovní den. Ne kvůli svým vědeckým projektům, ale aby zametli všechny stopy svého zločinu. Ve svém bytě udělali balík ze všech starých novin, z nichž vystříhali písmena pro sestavení svého poselství. Vyluxovali koberce, aby odstranili i ty nejmenší novinové ústřižky. Zbavili se dokonce nůžek i lepidla. Umyli stěny. Pak se vydali do své univerzitní dílny a zbavili se všech nástrojů i vybavení, kterých použili k výrobě bomby. Nenapadlo je pustit si televizi, dokud neměli vše hotovo. Když uslyšeli zprávy o zavraždění papeže a o únosu prezidentovy dcery, podívali se na sebe a usmáli se. Adam Gresse prohlásil: „Myslím, Henry, že nastala naše chvíle.“

Byla to dlouhá velikonoční neděle. Bílý dům se hemžil týmy odborníků nejrůznějších pracovních výborů ustavených CIA, armádou, námořnictvem a ministerstvem zahraničí. Všichni byli zajedno v tom, že nejvíc zarážející je skutečnost, že teroristé dosud nevznesli své požadavky, nevyslovili se, co žádají za propuštění rukojmích.

Venku na ulicích se vytvořila zácpa. Do Washingtonu spěchali novináři i televizní reportéři. Ačkoliv byly velikonoce, vládní úředníci byli povoláni ke svým psacím stolům. A Christian Klee přeřadil tisíc dalších mužů z tajné služby a z FBI ke zvýšení ochrany Bílého domu.

Počet telefonních hovorů v Bílém domě se zvyšoval. Všude byl zmatek; lidé běhali sem a tam, od Bílého domu do budovy exekutivy.

Eugene Dazzy se snažil dostat to vše pod kontrolu.

Zbytek neděle strávil Kennedy v Bílém domě; přijímal zprávy o situaci z informačního centra zřízeného v jedné místnosti, zúčastnil se dlouhých rokování k nejrůznějším návrhům, telefonicky jednal s hlavami cizích států a se členy vlády Spojených států.

V pozdním nedělním večeru s prezidentem povečeřeli jeho čtyři poradci a připravili se na další den. Monitorovali televizní zpravodajství, jež běželo bez přestání.

Konečně se Kennedy rozhodl, že si půjde lehnout. Věděl s jistotou, že jeho poradci budou bdít celou noc a že ho vzbudí, když to bude nutné. Jeden muž z jeho ochranky šel před ním, když stoupal po malém schodišti do svého bytu ve čtvrtém poschodí Bílého domu, další mu šel v patách. Oba ochránci věděli, jak prezident nesnáší výtahy v Bílém domě.

Schodiště ústilo do haly, kde byla na stole instalována malá ústředna; seděli u ní dva muži z tajné služby. Jakmile Kennedy prošel halou, ocitl se ve svém bytě, kde už byl jen jeho sluha a komorník v jedné osobě, jehož povinností bylo starat se o prezidentovu garderóbu.

Kennedy netušil, že i jeho domácí personál patří k tajné službě. Tohle opatření si vymyslil Christian Klee – bylo součástí jeho plánu, jak co nejdokonaleji uchránit prezidenta před jakýmkoliv ohrožením, jak z jeho ochrany vytvořit doslova neprůstřelný štít.

Než Christian Klee učinil svůj nápad součástí bezpečnostního systému, řekl při instruktáži speciální četě mužů a žen z tajných služeb: „Odteď jste po čertech nejlepší osobní sluhové na světě – klidně byste se mohli ucházet o službu rovnou v Buckinghamském paláci. Vaší prvořadou povinností pochopitelně zůstává dohled nad tím, aby prezidenta nezasáhla žádná vypálená kulka, zároveň se však postaráte o to, aby měl v soukromí to nejlepší pohodlí.“

Velitelem této speciální čety byl sluha a komorník v jedné osobě, který právě tuto noc sloužil. Vypadal jako černý lodní stevard, jmenoval se Jefferson a měl hodnost poddůstojníka. Ve skutečnosti byl velké zvíře v tajných službách a byl mimořádně dobře vycvičený v boji muže proti muži. Byl rozený atlet a jako student patřil k nejlepším americkým ragbistům. Navíc měl IQ 160 a smysl pro humor z něj dělal přímo dokonalého sluhu.

Jefferson pomohl Kennedymu svléknout sako a pečlivě je pověsil na ramínko. Pak mu podal hedvábný župan, neboť už se poučil, že prezident nemá rád, když se mu při oblékání pomáhá. Než Kennedy došel k malému baru v obývacím pokoji, už mu mixoval vodku s tonikem a ledem. „Pane prezidente, koupel máte připravenou,“ hlásil.

Kennedy se neznatelně usmál, jak se po něm podíval. Jefferson byl až k nevíře laskavý. „Prosím vás, vypněte všechny telefony,“ požádal ho. „Kdyby bylo třeba, můžete mě vzbudit.“

Ležel v horké lázni skoro půl hodiny. Nechal si tryskami ve vaně bičovat záda a stehna, aby mu vyhnaly slabost ze všech svalů.

Voda ve vaně příjemně voněla, na okraji vany měl pestrý výběr pánských mýdel, krémů a časopisů. Byl tu i plastikový košík s hromádkou dopisů.

Když se vykoupal, oblékl si bílý župan z froté s červeným monogramem a bílomodrým nápisem THE BOSS. Dostal ho od Jeffersona, který považoval takový dárek za součást role, kterou hrál. Kennedy si županem třel dosucha bílé, téměř chloupků prosté tělo. Bledá pleť a nedostatečné ochlupení ho vždy popouzely.

V ložnici mezitím Jefferson zatáhl závěsy a rozsvítil lampičku na čtení. Odhrnul pokrývku na lůžku, přisunul k němu malý stolek s mramorovou deskou a nablízku přistavil pohodlnou lenošku. Pojízdný stolek s kolečky byl přikrytý krásně vyšívanou bleděrůžovou dečkou, na níž stál tmavomodrý džbánek s horkou čokoládou. Čokoládu měl už Kennedy nalitou ve světlejším blankytném šálku. Na misce se složitým malovaným vzorem bylo rozloženo šest druhů sušenek. Pro chuť tam měl i kostku čistě bílého nesoleného másla a čtyři různobarevné mističky: zelenou s jablkovým, bílou s malinovým, červenou s jahodovým džemem a žlutou s marmeládou.

„To láká,“ podotkl a Jefferson odešel z pokoje. Z jakéhosi důvodu Kennedyho drobné pozornosti potěšily víc, než si zasloužily. Posadil se do křesla, pil čokoládu a uždiboval sušenku, ale nemohl ji polknout. Odsunul stolek a vlezl si do postele. Pokusil se přečíst pár dopisů z hromádky, ale byl příliš unavený. Zhasl a snažil se usnout.

Přestože závěsy tlumily zvuky, hluk a shon kolem Bílého domu k němu slabounce doléhaly, jak se sem sjížděla média z celého světa ke čtyřiadvacetihodinové směně. Přijížděly tucty přenosových vozů s televizními kamerami a posádkami a v zájmu posílení bezpečnosti se tam usadil celý prapor námořnictva.

Francis Kennedy měl v sobě neblahou předtuchu, jakou předtím pocítil jen jednou v životě. Stále musel myslit na Terezu. Spí tam v tom letadle, obklopená samými vrahouny. Tohle není jen smůla. Osud už ho mnohokrát varoval. Jeho dva strýcové byli zavražděni, když byl ještě chlapec. A právě před třemi lety mu zemřela na rakovinu jeho žena, Catherine.

Byla to pro něho první velká životní porážka, když Catherine nahmatala ve svém prsu podivnou bulku. Stalo se to šest měsíců před tím, než zvítězil v prezidentské nominaci. Diagnóza zněla rakovina, a tak jí nabídl, že zanechá politiky. Ona mu to však zakázala, řekla, že s ním chce žít v Bílém domě. Ujišťovala ho, že se uzdraví, a on o tom nepochyboval. Zprvu měli obavy, aby nepřišla o prs, a tak se Kennedy radil s předními světovými onkology, zda může pouhé vyoperování nádoru zastavit rakovinné bujení. Jeden z největších amerických odborníků na rakovinu si prostudoval Catherininy lékařské nálezy a důrazně jim doporučil odstranění prsu. „Je to velice agresivní typ rakoviny,“ uvedl a Francis Kennedy si jeho slova provždy zapamatoval.

Catherine prodělávala chemoterapeutickou léčbu, když ho v červenci nominovala Demokratická strana jako vítěze na prezidentský úřad, a lékaři ji poslali domů. Nemoc ustoupila. Catherine přibrala na váze, kosti se jí opět obalily svalstvem.

Většinou odpočívala, z domu nemohla, ale pokaždé, když Francis přišel domů, vstala, aby se s ním přivítala. Tereza se vrátila do školy a on pokračoval ve volební kampani. Vše si zorganizoval, naplánoval tak, aby vždy po několika dnech mohl zaletět domů a pobýt s ní. Po každém návratu mu připadala silnější. Byly to něžné dny, nikdy jeden druhého víc nemiloval. Přinášel jí dárky, ona mu upletla šálu a rukavice.

Jednou dala volno ošetřovatelkám i služebnictvu, aby mohli být v domě sami; oba si pochutnali na prosté večeři, kterou připravila. Zotavovala se. Cítil se v tu chvíli tak šťastně, jako ještě nikdy. Div neplakal radostí, jak v něm úzkost o ni polevovala. Nazítří ráno si vyšli na procházku do povlovné zeleně kolem Bílého domu; chytila se ho kolem pasu. Vždycky si potrpěla na to, aby vypadala pěkně, aby jí slušely šaty, plavky, aby ji nehyzdil podbradek. Ale teď se snažila přibrat. Cítil každou její kostičku, jak si vykračovali zavěšeni do sebe. Když se vrátili, připravil jí vydatnou snídani a ona si na ní tak pochutnávala, že si ani nepamatoval, kdy tak jedla naposledy.

Jak se uzdravovala, dodávalo mu to energii do vrcholící prezidentské kampaně. Všechno před sebou smetal, všechno se jakoby podřizovalo jeho šťastnému osudu. Vydával ze sebe obrovskou energii, myslelo mu to s mimořádnou přesností.

A když pak jednou zajel domů, srazilo ho to znovu. Catherine opět podlehla nemoci, neuvítala ho, protože ji odvezli. Všechny jeho dárky pozbyly na významu, veškerá energie byla tatam.

Catherine pro něho byla dokonalá žena. Nebyla ničím mimořádná, ale patřila k bytostem přímo stvořeným pro lásku. Oplývala přirozenou něhou. Nikdy ji neslyšel o nikom mluvit vulgárně, tolerovala lidem jejich nedostatky, nikdy se necítila přezíraná nebo ukřivděná. Nikdy k nikomu nechovala zášť.

Byla okouzlující v každém ohledu. Postavu měla jako proutek a téměř každého upoutala svým půvabným obličejem. Její slabůstkou byly krásné šaty a jistá marnivost, ale dovedla se za to sama sobě posmívat. Bývala vtipná, aniž by urážela nebo byla kousavá, nikdy nepropadala depresi. Získala dobré vzdělání, a než se provdala, vydělávala si novinařinou. Uměla i spoustu jiných věcí. Hrála překrásně na klavír, i když jen amatérsky, a jejím koníčkem bylo malování. Dobře vychovávala svou dceru, s níž se měly navzájem rády; s manželem si rozuměla a nikdy nežárlila na jeho úspěchy. Patřila k těm vzácným výjimkám mezi lidmi, kteří dokázali být spokojení a šťastní.

Pak přišel den, kdy Catherinin ošetřující lékař řekl na chodbě nemocnice Francisovi Kennedymu krutou pravdu, že jeho žena zemře. Vysvětlil mu proč. V Catherininých kostech vznikly dutinky, její kostra se hroutí. V mozku má zatím sice drobounké nádorky, ale ty nevyhnutelně porostou. A její krev bez ustání produkuje smrtonosné jedy.

Francis to nedokázal své ženě říct. Nemohl, protože tomu nechtěl uvěřit. Začal jednat: spojil se se všemi vlivnými přáteli, radil se dokonce s Vševědem. Zbývala jediná naděje: v lékařských centrech po celých Státech se v rámci výzkumných programů ověřovaly nové, nebezpečné léky, jež se daly vyzkoušet jen na takzvaných beznadějných případech. Byly to účinné, ale zároveň nebezpečně toxické látky, takže se používaly jen u dobrovolníků. A protože tolik lidí se pokládalo za ztracené, rekrutovaly se z nich pro tyto účely i stovky dobrovolníků.

A tehdy se Francis Kennedy dopustil něčeho, co by normálně pokládal za nemorální. Využil svého postavení, aby Catherine do některého z těch výzkumných center dostal, aby ji některý z těch dryáků třeba zachránil. Dosáhl toho. Znovu začal věřit v zázrak. Pár lidí se tam skutečně vyléčilo. Proč nedat šanci jeho ženě? Proč by ji nemohl zachránit? Celý život byl zvyklý triumfovat, i teď se mu to musí podařit.

Pak nastaly černé dny. Napřed ležela v nemocnici v Houstonu. Po dobu léčení zůstal s ní, zeslábla však natolik, že byla beznadějně upoutaná na lůžko. Přemluvila ho, aby ji nechal samotnou a pokračoval v prezidentské kampani. Odletěl z Houstonu do Los Angeles, aby promluvil k voličům. Jeho vystoupení sršela vtipem, vyzněla sebejistě. Pozdě v noci se letadlem vracel do Houstonu, aby strávil pár hodin s Catherine. Poté odlétal na další předvolební vystoupení a pokračoval ve své roli zákonodárce.

V Houstonu jí nepomohli. V Bostonu se posléze podrobila úspěšné operaci zhoubného mozkového nádoru, jenže novotvary se jí zanedlouho objevily také v plicích. Rentgen ukázal, že se zvětšily dutiny v jejích kostech. V jiné bostonské nemocnici jí nasadili nové léky, zvolili nové postupy a vypadalo to na zázrak. Nový nádor v mozku přestal růst, nádorky ve zbylém prsu se scvrkly. Francis Kennedy za ní každý večer přilétal ze svého předvolebního turné, trávil s ní něco málo hodin, četl jí, bavil ji. Někdy za ní přiletěla Tereza ze školy v Los Angeles. Otec a dcera spolu povečeřeli, pak zašli za milovanou pacientkou na pokoj a drželi s ní poklidnou Černou hodinku. Tereza jí vypravovala legrační historky ze školy jednu za druhou; Francis barvitě líčil zážitky z turné. Co se jim tehdy Catherine nasmála!

Samozřejmě znovu nabídl, že kampaň vzdá a zůstane s ní. Také Tereza hodlala zanechat školy a zůstat u ní. Ale Catherine jim oběma řekla, že si to nepřeje, nesnesla“ by, kdyby to udělali. Může být nemocná ještě dlouhou dobu – a oni přece musí žít dál. Jen to ji drží při životě, v tom čerpá sílu pro své utrpení. V tom byla neoblomná. Vyhrožovala, že z nemocnice uteče a vrátí se domů, jestliže se nebudou chovat, jako by vše bylo normální.

Když se za nocí vracíval k jejímu lůžku, mohl jen obdivovat, s jakou houževnatostí se Catherine – tělo přecpané chemickými jedy bojujícími proti jedům vlastní produkce – upíná k nezlomné víře, že zas bude dobře, a že ty dva, které má na světě nejraději, to nesrazí.

Pak se znovu zdálo, že je nočním můrám konec. Nemoc opět ustoupila. Francis si mohl odvézt Catherine domů. Proputovali Spojené státy křížem krážem; léčila se v sedmi různých nemocnicích, v každé na ní vyzkoušeli něco jiného a ukazovalo se, že ten příval chemoterapeutik zabral; Francis jásal, že se mu to povedlo. Odvezl si ženu domů, do Los Angeles; jednoho dne si s Catherine a Terezou vyšli společně na večeři, než znovu odjede na své předvolební turné. Byl příjemný letní večer, voňavý kalifornský vzduch je laskal. Pak se stala ta podivuhodná věc. Číšník ukápl krapet omáčky na rukáv Catherininých nových šatů. Vyhrkly jí slzy, a když se vzdálil, zanaříkala: „Proč jen mi to musel pokazit!“ Jako by to nebyla ona – kdykoliv dřív by se takové nehodě pobaveně zasmála; Francise Kennedyho až zamrazilo podivnou předtuchou. Vytrpěla si svoje při všech těch operacích, když jí vzali prs, odstranili mozkov
ý nádor, měla ukrutné bolesti, jak jí nádory metastazovaly, a přece nikdy nezaplakala ani si nepostěžovala. A teď taková nepatrná skvrnka způsobila, že jí srdce pukalo lítostí. Byla k neutěšení.

Druhého dne musel Kennedy odletět do New Yorku. Ráno mu Catherine připravila snídani. Byla celá rozzářená a zdálo se, že zkrásněla. Tabulky ve všech novinách uváděly Kennedyho jméno na prvních příčkách a bylo jasné, že prezidentské volby vyhraje. Catherine mu výsledky průzkumu předčítala nahlas. „Oh, Francisi, já se tak těším, že budeme bydlit v Bílém domě, že budu mít vlastní služebnictvo! A Tereza si tam může vodit své přátele na víkendy a na svátky. Jen si představ, jak budeme šťastní! Nechci už být nemocná. Slibuji, že nebudu! Ty dokážeš veliké věci, Francisi, vím, že je dokážeš.“ Objala ho a rozplakala se dojetím. „Budu ti pomáhat,“ slibovala Catherine. „Provedeš mě všemi těmi krásnými místnostmi a já ti pomůžu s tvými plány. Stane se z tebe vynikající prezident. Mně už bude docela dobře, miláčku. Čeká mě teď tolik práce! Budeme šťastní. Bude nám tak dobře! Máme takové štěstí! Že máme štěstí?“

Na podzim zemřela. Říjnové slunce jí utkalo rubáš. Francis Kennedy stál uprostřed vadnoucí zeleně a plakal. Stříbřité koruny stromů zahalovaly obzor a on si v němé bolesti zakryl oběma rukama oči, aby neviděl svět. V té chvíli zbavené světla pocítil, že se v něm něco zlomilo.

Tou puklinou mu unikla z těla jakási drahocenná buňka energie. Poprvé v životě mu bylo jeho výjimečné nadání k ničemu. Jeho bohatství neznamenalo nic. Jeho politická moc, postavení ve světě neznamenaly pranic. Nedokázal svou ženu zachránit před smrtí. A tak všechno ostatní znicotnělo.

Sňal ruce s očí a s maximálním vzepětím vůle vyrazil proti nicotě. Zrekapituloval si, co mu zbylo z jeho světa, a zmobilizoval v sobě vše proti zármutku. Zbýval méně než měsíc do voleb a on musel vynaložit poslední úsilí.

Do Bílého domu vstoupil bez ženy, jen s dcerou Terezou; ta se snažila být šťastná, ale celou první noc proplakala, protože s nimi nemohla být maminka.

A teď, tři roky po Catherinině smrti, tu prezident Spojených států, jeden z nejmocnějších mužů na zemi, ležel v osamění a strachoval se o život své dcery, neschopen usnout.

Spánek nepřicházel, ani když se snažil zaplašit hrůzné myšlenky. Namlouval si, že únosci se neodváží Tereze ublížit, že se jeho dcera dostane bezpečně domů. V tom není bezmocný, není odkázán na ubohé, mýlící se lékařské bůžky, nemusí bojovat proti neporazitelným rakovinným buňkám. Ne. Může svou dceru zachránit. Může využít vlivu své země, její všeobecně uznávané vážnosti. To vše má ve svých rukou a díky Bohu, nestrpí žádné politické ohledy. V dceři má to jediné, co mu na světě zbývá, a opravdu ji miluje. Zachrání ji!

Ale pak ho zaplavila taková vlna úzkosti, že se mu div srdce nezastavilo, a přiměla ho rozsvítit si lampičku nad hlavou. Vstal a usedl do lenošky. Přitáhl si blíž pojízdný stolek s mramorovou deskou a lokl si vychladlé čokolády v šálku.

Věřil tomu, že letadlo unesli právě proto, že je na palubě jeho dcera. Pár bezohledných a neuvěřitelně sebevědomých teroristů si tento únos mohlo klidně dovolit, když vědí o zranitelnosti etablované moci, což je nepochybně inspirovalo. Svrchovaným symbolem takové moci je právě on, Francis Kennedy, prezident Spojených států. Svým přáním stát se prezidentem nese vlastně zodpovědnost za to, že se jeho dcera ocitla v nebezpečí.

Opět v duchu uslyšel lékařova slova: „Je to velice agresivní typ rakoviny.“ Avšak teprve teď pochopil jejich plný význam. Všechno je nebezpečnější, než se na první pohled zdá. Dnes v noci musí vymyslit plán, jak teroristům čelit, má moc osud zvrátit. Jestliže nic nevymyslí, neusne.

Co si vlastně přeje? Kam až to chce dotáhnout coby následník Kennedyů? Vždyť je jen jejich bratranec! Pamatoval si, jak jeho prastrýc Joseph Kennedy, proslulý milovník žen, hromadil zlato, jaký měl pronikavý smysl pro současnost, ale byl zaslepený, pokud šlo o budoucnost. Vzpomínal na starého Joea s láskou, ačkoliv kdyby dnes žil, byl by jistě Francisovým politickým protivníkem. Starý Joe mu dával od dětství zlaté šperky k narozeninám a založil pro něho poručnický fond. Jak sobecky si v životě počínal, jak ždímal milióny z hollywoodských hvězd, jak protlačoval své syny stále výš! Vůbec mu nevadilo, že on sám je politický dinosaurus. A jaký to všechno vzalo tragický konec! Žil šťastný život téměř do posledního dechu – pak mu ale zavraždili oba syny, takové mladé, tak vysoce postavené. Staroch utrpěl strašnou porážku, poslední rána ho téměř připravila o rozum.

Může otci udělat něco větší radost, než když dopomůže synovi stát se prezidentem? Obětoval snad své syny pro nic za nic? Není to trest Boží, když ne za jeho pýchu, tedy za jeho poživačnost? Nebo to všechno bylo dílem nešťastné náhody? Jeho syny, Jacka a Roberta, takové bohaté, pohledné a nadané, zabili absolutní nýmandi a právě tím, že zavraždili ty nejlepší, se zapsali do historie. Ne, to nemohl být úmysl, všechno to byla náhoda. Kolik maličkostí mohlo zabránit té tragédii, byla by stačila jistá preventivní opatření, která by zvrátila osud. A přece – stále cítí tu podivnou předtuchu. Proč spojovat zavraždění papeže s únosem jeho dcery? K čemu ty odklady, proč nevznášejí své požadavky? Jaké nitky se ještě v tomto bludišti objeví? A to všechno způsobil muž, o kterém o životě neslyšel, tajemný Arab jménem Yabril, a mladý Ital, který si ironicky říká Romeo.

Ve tmě pokoje na něj padal děs, jak to všechno skončí.

Znovu pocítil onen známý, v souvislosti s tehdejší hrůzou pokaždé potlačovaný vztek. Vzpomněl si, jak v ten mučivý den poprvé zaslechl šepot, že jeho strýc Jack je mrtev. Vzpomínal, jak se jeho matka příšerně rozječela.

Pak mu konečně vzpomínky vyprchaly z hlavy a on v lenošce padl do milosrdného spánku.

3. kapitola

Z poradní čtyřky měl na Kennedyho největší vliv generální prokurátor, Christian Klee. Pocházel z bohaté rodiny, jež byla svými kořeny spjata hned s prvními dny republiky. Protože se řídil radami svého kmotra Olivera Oliphanta, dosáhlo teď jeho jmění hodnoty přes sto miliónů dolarů. Nikdy však po žádném bohatství neprahl a přišly časy, kdy nechtěl vůbec nic. Měl v sobě příliš mnoho nadání a činorodosti, než aby rozhojnil tu nabobskou chátru, zahaleče, co investují do filmů, honí se za ženskými, holdují drogám či alkoholu nebo zabřednou do náboženské intolerance. Dva muži, Vševěd a Francis Xavier Kennedy, ho nakonec uvedli do politiky.

Christian se poprvé setkal s Kennedym na Harvardu, nějako spolužák se spolužákem, ale jako student s učitelem. Kennedy byl nejmladší profesor, měl jen něco málo přes dvacet, přednášel na Harvardu právo a byl považován za zázrak. Christian si dodnes pamatoval, jak úvodní přednášku zahájil slovy: „Každý z vás už někdy slyšel o vznešenosti práva. Je to moc státu mít pod kontrolou stávající politické uspořádání, které dovoluje civilizaci existovat. To je pravda. Všichni bychom byli ztraceni, nebýt právního řádu. Ale pamatujte si, že v zákonech je také spousta zhovadilostí.“

Pak se na své studenty usmál. „Mohu obejít kterýkoliv zákon, jejž stanovíte. Zákon se dá dokonale překroutit, jen aby posloužil zkažené civilizaci. Bohatý může ze zákona vyklouznout a někdy se to poštěstí i chudákovi. Někteří právníci se zákonem nakládají jako kuplíři se ženskými. Soudcové se zákony kupčí, soudy se jim zpronevěřují. To všechno je pravda. Ale přesto – a to si zapamatujte – nemáme nic lepšího a účinnějšího než právo. Kromě zákona neexistuje jiný způsob, jak uzavřít společenskou smlouvu se svými bližními.“

Když Christian Klee graduoval na právnické fakultě v Harvardu, neměl sebemenší nápad, co udělat se svým životem. O nic nejevil zájem. Měl miliónové jmění, ale peníze ho nelákaly; doopravdy ho nepřitahovala ani ta práva. Byl to jen obyčejný romantický mladík.

Ženám se líbil, přestože měl hezké klasické rysy jakoby něčím nepatrně pokřivené. Vypadal jako doktor Jekyll, když se začíná proměňovat v pana Hydea, ale jen tehdy, když se zlobil. Měl vybrané chování typické pro bohaté patricije, vedené v tomto duchu od útlého dětství. Přirozený respekt u ostatních ovšem získával hlavně díky svému mimořádnému nadání. Málokdo tušil, že on je tou železnou pěstí rafinovaně skrytou v Kennedyho sametové rukavičce, natolik bylo jeho jednání na veřejnosti uhlazené. Potrpěl si na ženské, měl za sebou pár milostných aférek, ale na lásku, která k sobě lidi vroucně připoutává, doopravdy nevěřil. Zoufale hledal, k čemu by se celým svým životem upnul. Zajímal se o umění, ale chyběly mu tvůrčí schopnosti, neměl talent pro malování, hudbu ani psaní. Bezpečné teplé místečko ve společnosti ho přímo paralyzovalo. Nebyl ani tak nešťastný, jako zmatený při hledání t é pravé cesty.

Nějakou dobu to samozřejmě zkoušel i s drogami – patřily koneckonců neodmyslitelně k americké kultuře, jak tomu bývalo kdysi za čínského císařství. Tehdy ho poprvé ohromilo, co o sobě nevěděl: na drogách ho rozčilovala ztráta sebekontroly. Pokud se dokázal duševně i tělesně ovládat, nevadilo mu, že se cítí nešťastný. Zato ztráta sebekontroly ho uváděla do nejvyššího zoufalství. A přitom mu drogy nikdy neposkytly onen pocit vytržení, který prožívali ostatní. Bylo mu dvaadvacet, svět mu ležel u nohou, a on nevěděl o ničem, co by mu stálo za trochu námahy. Necítil ani potřebu, již prožívá tolik mladých lidí: přání zlepšit svět, ve kterém žil.

Konzultoval to se svým kmotrem Vševědem, tehdy pětasedmdesátiletým „mladíkem“, který měl ještě pořád takovou chuť do života; vydržoval si tři milenky, měl prsty v každém byznysu, který se právě pekl, a nejméně jednou za týden býval na poradách u prezidenta Spojených států. Vševěd znal tajemství života.

Poradil Christianovi: „Vyber si něco, co ti připadá nejméně užitečné a pár let se tomu věnuj. Něco, o čem bys sám od sebe nikdy ani nezauvažoval, co bys vůbec nikdy nechtěl dělat. Ale mělo by‘ to být něco, co ti prospěje fyzicky i duševně. Poznej takovou stránku života, o které si myslíš, že k tobě vůbec nepatří. Neztrácej zbytečně čas. Uč se. Takhle jsem se původně přichomýtl k politice i já. Spoustu mých přátel by překvapilo, že jsem ve skutečnosti nikdy neměl zájem o prachy. Pusť se do něčeho, co se ti protiví. Za tři čtyři roky uvidíš, kolik možných věcí jsi dříve považoval za nemožné, a že to, co je možné, se stává atraktivnější.“

Příští den si Christian podal žádost o přijetí do West Pointu a následující čtyři roky strávil jako důstojník v armádě Spojených států. Vševěda tím napřed šokoval, pak potěšil: „Správně ses rozhodly poznamenal. „Navěky vojákem nebudeš. Ale vycvičíš se v sebezapírání.“

Po čtyřech letech ve West Pointu zůstal Christian v armádě ještě další čtyři roky, prodělal výcvik ve speciálních přepadových brigádách a stal se z něj odborník na ozbrojené i neozbrojené bojové akce. Pocit, že dokáže své tělo přinutit ke splnění jakéhokoliv úkolu, který se od něho vyžaduje, v něm vyvolával představu nesmrtelnosti.

Ve třiceti odešel z armády a přijal místo v operačním oddělení CIA. Stal se z něj důstojník, řídil tajné akce a příští čtyři roky působil v Evropě. Pak odešel na šest let na Střední Východ, a stalo se z něj velké zvíře; zůstal tam, dokud mu bomba neutrhla nohu. To byla další výzva. Naučil se ovládat protézu tak, že ani nekulhal. Měl však po bojové kariéře, a když se vrátil domů, nastoupil do významné právnické firmy.

Tehdy se poprvé v životě zamiloval; oženil se s dívkou, o níž si myslil, že odpovídá jeho mladickým ideálům. Byla inteligentní, vtipná, velmi pohledná a hlavně vášnivá. Následovalo pět šťastných manželských let, stal se otcem dvou dětí a nalézal uspokojení v politickém bludišti, jímž ho prováděl Vševěd. Konečně se z něj stal chlap, který si našel v životě své místo, říkával si. Ale pak přišla pohroma. Jeho žena se zamilovala do jiného a zažádala o rozvod.

Christian napřed oněměl úžasem, potom se rozzuřil. Je přece šťastný – jak to, že jeho žena není? Co ji změnilo? Miluje ji a rád vyhoví každému jejímu přání. Samozřejmě, věnuje spoustu času své práci, chce udělat kariéru. Ale je bohatý, jeho ženě nic nechybí. V tom vzteku byl odhodlán odmítnout všechny její požadavky, vybojovat si do své péče děti, odepřít jí dům, po kterém tolik toužila, omezit všechny její peněžní nároky, které jako rozvedená uplatňovala. Nejvíc ho šokovalo, že hodlala žít se svým novým mužem v jejich domě. Byl to sice hotový palác, ale co posvátné vzpomínky na život, který spolu donedávna sdíleli? A on byl přece věrný manžel!

Znovu šel za Vševědem a vylíčil mu všechnu svou bolest a žal. Překvapilo ho, že s ním Vševěd ani trochu nesouhlasil. „Ty jsi byl věrný – a to tě opravňuje myslit si, že ti tvá žena měla také být věrná? Jak mohla, když už jsi ji přestal zajímat? Přirozeně, že bývá častěji nevěrný muž. Nevěra je protiopatření racionálního muže, který ví, že ho žena může jednostranně a bez jakékoliv morální zábrany připravit o jeho dům i o jeho děti. Ten úděl jsi přijal, když ses oženil. Teď musíš nést důsledky.“ Vševěd se mu vysmál do tváře: „Tvá žena dobře dělá, když tě opouští,“ vysvětlil. „Prokoukla tě, i když musím říct, že jsi to s ní sehrál skvěle. Došlo jí, žes vlastně nebyl šťastný doopravdy. Ale věř mi, takhle je to lepší. Ted ti vlastně nic nebrání urvat si v životě pořádné postavení. Máš k tomu konečně prostor, žena a děti by ti byly jen na překážku. Ty jsi v p
odstatě chlap, který musí žít sám, má-li dokázat něco velkého. Vím to, protože jsem byl zrovna takový. Pro opravdu ambiciózního chlapa je ženská nebezpečná a děti jsou jenom zdrojem tragédií. Mysli selským rozumem, využij svých právnických zkušeností. Dej jí všechno, co chce, vždyť je to jen zlomek toho, co vlastníš. Děti máš malé, zapomenou na tebe. Ber to takhle. Teď jsi volný. Teď máš život ve svých rukou, můžeš o něm rozhodovat sám.“ A tak tomu také bylo.

Pozdě večer oné velikonoční neděle se generální prokurátor Christian Klee vydal z Bílého domu k Oliveru Oliphantovi, poradit se s ním a také mu říct, že večírek na oslavu jeho stých narozenin prezident odložil.

Vševěd žil v sídle obehnaném zdí a nákladně střeženém; jeho bezpečnostní systém se osvědčil v minulém roce při pěti pokusech podnikavých lupičů. Měl početné služebnictvo, dobře placené a dobře zajištěné pro penzi: starali se o něho holič, komorník, kuchař a služebné, protože za ním přicházelo ještě pořád pro radu mnoho významných mužů; někdy se zdrželi jen na večeři, jindy u něho i nocovali.

Christian chodil k Vševědovi rád. Bavil se ve starochově společnosti, líbily se mu jeho historky o úděsných peněžních soubojích, o tom, jak správní chlapi strategicky jednají se svými otci, matkami, manželkami a milenkami. Líčil mu, jak je možné oponovat vládě, byť disponuje téměř zázračnou mocí, jak čelit její slepé spravedlnosti, jejím úplatným zákonům a jejím zmanipulovaným svobodným volbám. Vševěd nebyl žádný cynik, byl prostě velice prozíravý. Vždycky tvrdil, že člověk může být v životě šťastný i úspěšný, jen když zachovává etické hodnoty, na nichž trvá opravdová civilizace. Byl to fascinující člověk.

Christiana přijal v obývacím pokoji v prvním patře. K bytu, který tam měl, patřila úzká ložnice, prostorná, modře vykachlíčkovaná koupelna s vanou velkou jako bazén, se sprchou nad mramorovou lavičkou a s držadly zabudovanými do stěn; dále v něm byla pracovna s překrásným krbem, knihovna a tento útulný obývací pokoj s veselými barevnými potahy na pohovce a lenoškách.

Vševěd v něm odpočíval na speciálně konstruovaném pojízdném křesle s motorkem. Seděl u stolku, na kterém bylo prostřeno k anglickému čaji.

Christian se usadil do křesla proti svému kmotrovi, nalil si čaj a vzal si malý obložený chlebíček. Jako vždycky ho potěšilo, jak dobře starý muž vypadá: imponovalo mu, jaký si zachoval pevný, mužný pohled, což bylo při jeho sto letech obdivuhodné. Christianovi připadalo logické, že se z někdejšího pětašedesátníka, pána domu, stal takový výjimečný kmet. Na holé lebce i v obličeji mu proskakovaly jaterní skvrny tmavé jako nikotin, takže jeho pleť připomínala kropenatou skořápku. Pokožku na rukou měl podobnou leopardí kůži. Měl na sobě skvěle střižený oblek – stále si potrpěl na solidní krejčovinu – a volně uvázanou hedvábnou kravatu. Krk měl šupinatý a zbrázděný, záda široká, zakřivená jako postraničky brýlí. Drobný hrudník měl celý vpadlý, v pase by se dal obepnout prsty a nohy nebyly víc než pavouci vlákna. Zato výraz tváře nenasvědčoval tomu, že by Vševědovi stála smrt nablízku.

Christian mu nalil čaj do šálku. Prvních pár minut se na sebe jen mlčky usmívali a popíjeli čaj.

Vševěd promluvil první: „Hádám, že jsi přišel zrušit můj narozeninový večírek. Díval jsem se se svými sekretářkami na televizi a hned jsem jim řekl, že bude večírek odložený.“ Tiché chrčení v hlase prozrazovalo, jak má opotřebovaný hrtan.

„Je to tak,“ přisvědčil Christian, „ale odkládá se jen o měsíc. Myslíš, že to tak dlouho vydržíš?“ usmál se.

„Určitě,“ ujistil ho Vševěd. „Dávají to o tom průseru ve vysílání na všech stanicích. Dej si poradit, hochu, kup si akcie televizních společností! Z téhle tragédie vytřískají jmění, stejně jako z dalších tragédií. To jsou ti praví krokodýlové naší společnosti!“ Na okamžik se odmlčel a pak řekl měkčeji: „Jak to všechno bere tvůj milovaný prezident?“

„Obdivuji ho víc než kdy dřív,“ odpověděl Christian. „Nikdy jsem neviděl nikoho v jeho postavení, kdo by se v tak hrozné tragédii tolik ovládal. Je teď mnohem silnější než po smrti své ženy.“

„Když se ti stane to nejhorší, co se jen může stát,“ poznamenal Vševěd suše, „a ty to sneseš, pak se z tebe stane nejsilnější člověk na světě. Ve skutečnosti to ovšem nemusí být zrovna to nejlepší.“

Chvíli mlčel, jen usrkával čaj, a bezbarvé rty měl sevřené do bledé čárky, jež vypadala jako škrábanec. Pak dodal: „Pokud si myslíš, že neporušíš služební tajemství nebo se neproviníš proti prezidentovi neloajálností, řekni mi, jaká opatření se podnikají.“

Christian věděl, že starý muž právě tímhle žije: být přitom, dostat se moci pod kůži. „Francise konsternuje, že únosci dosud nevznesli žádné požadavky. Už je to deset hodin,“ vysvětloval. „Zdá se mu to podivné.“

„Je to podivné,“ přisvědčil Vševěd.

Dlouho byli oba potichu. Z Vševědových očí se vytratila živost, jako by ji zdusily váčky odumírající kůže pod nimi.

„Mám o Francise vážně obavy,“ pokračoval Christian. „Nemůže snést o mnoho víc. Jestli se jí něco stane…“

„Tohle bude velice nebezpečná konfrontace,“ ožil Vševěd. „Víš, pamatuji si Francise Kennedyho jako malého kluka. Už tehdy mi bylo nápadné, jaké si vydobyl postavení mezi svými bratranci. Je to rozený hrdina. Už jako chlapec bránil menší, usmiřoval spory. Ale někdy tím nadělal víc škody, než by byl způsobil kterýkoliv z těch malých rváčů. Francisovi šlo o poctivou hru, a bývaly z toho pořádné monokly.“

Vševěd se odmlčel a Christian mu dolil trochu horkého čaje, ačkoliv měl šálek dosud víc než z poloviny plný. Věděl, že starci nechutná nic, co není bud hodně teplé, anebo úplně studené.

„Ať mi prezident poručí cokoliv, udělám to,“ prohlásil odhodlaně Christian.

Vševědovy oči se náhle rozzářily a doširoka rozevřely. „V těch posledních letech se z tebe stal velmi nebezpečný muž, Christiane,“ řekl hloubavě. „Ale rázovitý moc nejsi. V dějinách byla spousta mužů považovaných dokonce za „velké“, a museli volit mezi Bohem a svou zemí. A někteří, silně nábožensky založení, dali přednost vlasti před Bohem, ač věděli, že za to budou navěky zatraceni, a považovali to dokonce za ušlechtilé. My ale, Christiane, žijeme v době, kdy se musíme rozhodovat, zda své životy obětujeme na oltář vlasti, anebo budeme usilovat o přežití lidstva. Žijeme v jaderném věku. Potýkáme se s novou, zajímavou otázkou, která, dosud nebyla žádnému jednotlivci položena. Zamysli se nad tím v těchto souvislostech. Postavíš-li se na stranu prezidenta, ohrozíš svým rozhodnutím lidstvo. To není tak jednoduché, jako když někdo odmítne Boha.“

„V tom to přece není,“ namítl Christian. „Vím, že Francis je lepší než Kongres, lepší než Sokratův klub, lepší než teroristé!“

„Vždycky jsem se obdivoval, jak moc jsi Francisovi Kennedymu oddaný,“ poznamenal Vševěd. „Kolují o tobě přitroublé řečičky, že mu lezeš do zadku – ty jemu, ne on tobě. Což je divné, protože ty máš ženské, a on ne, o žádnou nezavadil, co mu před třemi lety zemřela žena. Ale proč ho lidi, které má kolem sebe, mají v takové úctě, když politicky ho považují za tupohlavce? Kvůli těm jeho reformám a úpravám právních norem, které předložil Kongresu, aby je spolkl jako dinosaurus. Domníval jsem se, že jsi chytřejší, ale předpokládám, že tě nějak obloudil. Beztak je mi záhadou, že máš ke Kennedymu tak vřelý vztah.“

„To je snadno pochopitelné,“ usmál se Christian. „Je přesně takový, jaký jsem vždycky chtěl být já sám.“

„Pak bychom my dva nemohli být takoví dobří přátelé,“ namítl Vševěd. „Nikdy jsem o Francise Kennedyho nestál.“

„Je lepší než ostatní,“ tvrdil Christian. „Znám ho přes dvacet let. Je to jediný politik, který se vůči lidem chová čestně, nelže jim.“

„Takový muž by se nikdy nemohl stát prezidentem Spojených států,“ konstatoval Vševěd suše. Jeho komáří tělo se jakoby nafouklo, ruce s lesklou kůží se dotkly ovládacích knoflíků pojízdného křesla, zapřel se do opěradla. Z tmavého obleku se slonovinovou košilí a prostou modrou proužkovanou vázankou na Christiana zíral Vševědův lesklý obličej, který vypadal jako kus mahagonu. „Já ho za tohle nijak neobdivuji,“ pokračoval, „ale o to se nebudeme přít. Musím tě však varovat. Každý se v životě dopouštíme chyb, to je lidské a nevyhnutelné, nedá se s tím nic dělat. Vtip je v tom, aby ses nikdy nedopustil chyby, která by tě zničila. Dej si pozor na svého ctnostného přítelíčka Kennedyho, pamatuj, že zlo může vzejít z přání konat dobro. Bud opatrný!“

„Člověk se přece povahově nemění,“ řekl sebejistě Christian.

Vševěd zatřepetal pažemi jako ptačími křídly. „Ale ano, mění,“ odporoval. „Povahu dokáže změnit bolest. I smutek mění povahu. Určitě ji mění láska a peníze. A také čas hlodá na povaze člověka. Řeknu ti jednu historku. Když mi bylo padesát, měl jsem milenku o třicet let mladší než já. Měla staršího bratra, tak kolem třicítky. Byl jsem jejím rádcem, usměrňoval jsem ji, jako ostatně všechny ty své mladuchy. Vždycky mi leželo na srdci jejich dobro. Její bratr byl takový nezodpovědný ztřeštěnec z Wall Streetu, později se kvůli tomu dostal do pořádné bryndy. Mno. Nikdy jsem nežárlil, když ona si pořád vyrážela s nějakými zelenáči. Na její jednadvacáté narozeniny pro ni její bratr uspořádal večírek, na kterém jako zlatý hřeb programu vystoupil nějaký striptér, aby se předvedl jí a jejím přátelům. Všechno to bylo úplně veřejné, nedělali s tím žádné tajnosti. Ale já si byl vždycky vě
dom svého domáckého založení, své malé přitažlivosti pro ženy. A tak se mě to dotklo – tohle jsem si nezasloužil. Zůstali jsme sice všichni přáteli, ona se dobře vdala. Já si namluvil mladší milenky. O deset let později se její bratr dostal do finančních potíží, jako mnozí jemu podobní na Wall Streetu. Udělal maňasa, zpronevěřil nějaké prachy. Dostal se za to na pár let do chládku, znamenalo to pro něho samozřejmě konec kariéry.

Bylo mi tenkrát šedesát a byli jsme stále přátelé. Nikdy mě nepožádali o pomoc, ve skutečnosti snad ani nevěděli, nakolik bych jim mohl pomoct. Bylo v mé moci ho zachránit, ale nehnul jsem ani prstem. Nechal jsem ho padnout až na dno. Teprve o deset let později mi došlo, že jsem mu nepomohl kvůli tomu bláznivému kousku se striptérem, že nechal svou sestru, aby se dívala na nahé tělo chlápka o hodně mladšího, než jsem byl já. To nebyla žárlivost kvůli sexu, prostě to jen urazilo mou moc nebo moc, o které jsem si myslil, zeji mám. Často jsem o tom přemýšlel. Je to jedna z mála věcí v mém životě, za které se stydím. Ve třiceti nebo v sedmdesáti bych se byl ničím takovým neprovinil. Proč v šedesáti? Člověk se povahově mění. V tom právě spočívají jeho triumfy i tragédie.“

Christian přesedlal na koňak, který mu starý muž nabídl. Byl velice drahý a měl jemnou chuť. Vševěd vždycky předkládal hostům jen to nejlepší. Christian koňak vychutnával, ačkoliv sám by si jej nikdy nekoupil. Narodil se sice jako bohatý, ale nikdy neměl pocit, že by si zasluhoval, aby sám sebe tak dobře hostil. „Znám tě celý život,“ řekl, „víc než pětačtyřicet let, a nezměnil ses. Příští týden ti bude sto. A jsi pořád ten veliký muž, za jakého jsem tě vždycky pokládal.“

Vševěd potřásl hlavou. „Znáš mě jen starého, od šedesátky do stovky. To nic neznamená. Veškerý jed i síla už ze mne vyprchaly. Starému už není zatěžko být ctnostný, jak dobře věděl ten starý podvodník Tolstoj.“ Odmlčel se a vzdychl. „No, a jak to tedy bude s tím velkým večírkem k mým stým narozeninám? Tvůj přítel Kennedy mě nikdy neměl rád a já dobře vím, že ten nápad s Růžovou zahradou v Bílém domě coby velkou událost pro sdělovací prostředky jsi prosadil ty. Využije Francis té krizové situace, aby se z toho vyvlékl?“

„Ne, ne, oceňuje tvou celoživotní práci,“ odporoval Christian, „chce ti ten večírek, udělat. Olivere, byl jsi a zůstáváš velký muž. Jen počkej. K čertu, co je pár měsíců po stovce let?“ Odmlčel se. „Ale protože Francise nemáš rád, bude-li ti to milejší, můžeme klidně zapomenout na ty jeho velké plány s tvým narozeninovým večírkem a účastí televize i novinářů, s tvou fotografií a jménem ve všech novinách. Mohu ti kdykoliv uspořádat malý soukromý večírek, a tím celou věc vyřídit.“ Usmál se na Vševěda, aby mu ukázal, že to myslí v legraci. Stařec ho občas bral příliš vážně.

„Děkuji ti, to zas ne,“ odmítl Vševěd. „Chci mít něco, pro co bych žil. Totiž pro ten večírek k narozeninám, který mi uspořádá samotný prezident Spojených států. Ale řeknu ti, že ten tvůj Kennedy je mazaný. Moc dobře vím, že mé jméno dosud něco znamená. Taková publicita jen přispěje k jeho vlastní popularitě. Tvůj Francis Xavier je stejně prohnaný, jako býval jeho strýc Jack. Ale Bobby by mi byl dal pěstí do nosu.“

„Z tvých vrstevníků už nikdo nezůstal, ale někteří významní mužové a ženy v téhle zemi bývali tvými chráněnci a ti všichni už se na večírek s tebou těší. Včetně prezidenta. Ani on nezapomíná, že jsi mu pomáhal ke slávě. Dokonce zve i tvé kamarádíčky ze Sokratova klubu, přestože ty nenávidí. Bude to tvůj nejlepší večírek k narozeninám,“ chlácholil ho Christian.

„A můj poslední,“ dopověděl Vševěd. „Proto se ho držím zuby nehty.“

Christian se rozesmál. Vševěd až do své devadesátky nikdy neužíval jadrných lidových výrazů, zato teď jimi hýřil jako nevinné dítě.

„Jsme domluveni,“ prohlásil Vševěd. „A teď ti něco povím o velkých mužích, také o Kennedym a o sobě. Velcí mužové nakonec stravují sebe a lidi kolem sebe. Ne že bych přiznával Kennedymu velikost, třebaže se stal americkým prezidentem. Ale to je něco jako eskamotáž. Mimochodem, jestlipak víš, že ve varieté považují kouzelníky za lidi, kterým naprosto chybí umělecké nadání?“ Vševěd pozvedl hlavu, bylo až překvapující, jak se podobal sově.

„Připouštím, že Kennedy, jak ty ho vidíš, není typický politik,“ pokračoval Vševěd. „Je idealista, daleko inteligentnější než ostatní, a má mravy, ačkoliv přemýšlím, je-li jeho sexuální chladnost zdravá. Ale všechny tyhle ctnosti jsou brzdou jeho politické velikosti. Muž bez neřestí? Jako plachetnice bez plachty!“

„Nesouhlasíš s tím, co dělá. Jaký kurs bys ale nasadil ty?“ zeptal se Christian.

„To není důležité,“ namítl Vševěd. „On jde celé ty tři roky prezidentování hned nahoru, hned zase dolů, pěkně fifty-fifty, a to je vždycky potíž.“ Vševědovy oči se teď zachmuřily. „Doufám, že nebude můj narozeninový večírek odkládat příliš dlouho. Jaký jsem měl život, co? Kdo měl lepší život než já? Narodil jsem se chudý, a tak si dovedu vážit bohatství, které jsem si později nahromadil. Byl jsem obyčejný mužský, který se naučil, jak zaujmout pěkné ženské a potěšit se s nimi. Dobře mi to myslelo, naučil jsem se mít slitování, což je mnohem důležitější než vrozený soucit. Měl jsem spoustu energie, vydržela mi až do pozdního věku. A byl jsem taky dobře fyzicky stavěný. Nikdy v životě jsem nebyl doopravdy nemocný, a že to byl nějaký a pěkně dlouhý život! V tom je právě ta potíž – možná žiju až příliš dlouho. Nesnáším teď pohled na sebe v zrcadle – ale jak už jsem řekl
, nikdy jsem nebyl žádný hezoun.“ Chvíli mlčel a pak najednou vybuchl: „Christiane, prašti tou prací ve vládních službách! Distancuj se od toho, co se teď děje!“

„Nic takového nemůžu udělat,“ namítl Christian. „Na to je příliš pozdě.“ Zkoumavě se zahleděl na hlavu posetou skvrnami a obdivoval jeho stále tak živý mozek. Hleděl do jeho zestárlých očí, zakalených jako nekonečné mlhavé moře. Bude i on někdy tak starý a svrasklý jako mrtvý brouk?

Vševěd mu četl myšlenky. Jak jsou všichni průhlední, jak jsou bezelstní, úplně jako malé děti! Bylo mu naprosto jasné, že už se svou radou přišel pozdě, že jeho kmotřenec je ochotný zradit sám sebe.

Když Christian dopil koňak, zvedl se k odchodu. Zabalil starce do pokrývek a zazvonil na ošetřovatelky, aby přišly do pokoje. Přitom se sklonil k lesklému starcovu uchu a všeptl do něho: „Řekni mi pravdu o Heleně Du Prayové. Než se vdala, patřila ke tvým protežé! Vím, že první cestičku do politiky jsi pro ni prošlapal ty. Spal jsi s ní někdy, nebo už jsi na to byl tenkrát moc starý?“

Vševěd zavrtěl hlavou. „Až do devadesáti jsem nikdy nebyl starý. A řeknu ti, že začneš být opravdu osamělý teprve ve chvíli, kdy přestaneš být kohoutem. Ale abych ti odpověděl. Nepřitahoval jsem ji, nebyl jsem pro ni žádný krasavec. Musím říct, že mě to zklamalo, byla totiž velmi krásná a nesmírně inteligentní, což byla má nejoblíbenější kombinace. Nikdy jsem nedokázal milovat inteligentní putičky – příliš se mi podobaly. Dokázal jsem milovat hloupé krasotinky. Ale když byla ženská nejen krásná, ale i inteligentní, byl jsem v sedmém nebi. Helena Du Prayová! Jo, ta to dotáhne daleko, v té je síla, má pevnou vůli. Pokoušel jsem se o ni, ale nikdy jsem u ní neuspěl; musím říct, že to byl jeden z mých vzácných nezdarů. Ale vždycky jsme byli dobří přátelé. Měla na tohle buňky – dokázala nedat mužskému, a přece zůstat jeho důvěrnou přítelkyní. To je moc vzácné. A tehdy jsem také poznal, zeje doopravdy velmi ctižádostivá.“

Christian se dotkl jeho ruky; připadlo mu, že se dotkl jizvy. „Zavolám ti každý den nebo se za tebou zastavím,“ slíbil. „Budeš mít ode mne čerstvé informace.“

Po Christianově odchodu byl Vševěd velmi zaměstnán. Informace získané od Kleea musel předat Sokratovu klubu, jehož členové hráli v americké struktuře důležitou roli. Nepovažoval to za zradu na Christianovi, vždyť ho měl rád, ovšem láska byla pro něho vždy až na druhém místě.

Musel něco podniknout, jeho vlast se řítila do nebezpečných vod. Bylo jeho povinností pomoci ji vyvést do bezpečí. Co jiného mohlo na muže jeho věku zapůsobit, že stojí za to žít dál? Krom toho nikdy neměl doopravdy rád kennedyovskou legendu. Teď se naskytla příležitost navždycky ji zničit.

Konečně Vševěd svolil, aby ho ošetřovatelky připravily do postele. Vzpomínal na Helenu Du Prayovou láskyplně, dnes už bez pocitu zklamání. Tenkrát byla mladičká, jen něco přes dvacet, a její krásu zvyšovala ohromná vitalita. Často ji poučoval o tom, v čem je moc přínosná a užitečná, a co bylo důležitější, o tom, jak jí nezneužívat. A ona mu trpělivě naslouchala, což je k dosažení moci nezbytné.

Říkal jí, že jedním z největších tajemství lidstva je, jak lidé jednají proti svým vlastním sobeckým zájmům, ničí si život zbytečnou pýchou. Závist a sebeklam je strhávají na cestu k nicotě. Proč je pro lidi tak důležité uchovat si svůj image? Jsou takoví, kdo by se nikdy nesnížili k poklonkování, nikdy by nepodlézali, nikdy nelhali, nikdy by potají nikoho neshodili, nikdy by nikoho neoklamali a nezradili. Jsou takoví, kdo se užírají závistí a žárlí, že jiní mají šťastnější osud.

Byla to jeho obhajovací řeč a ona ho prokoukla. Odmítla jeho pomocnou ruku a dál už šla sama za uskutečňováním svého snu o moci.

Když je člověku sto, má navíc problém zachovat si jasnou mysl, aby mu neušlo, jak v něm bezděčně nazrává nějaká podlost, a aby ji dokázal vysledovat ve své minulosti. Tenkrát to byla pro něho téměř smrtící rána, když Helena Du Prayová odmítla jeho milostné návrhy. Věděl, že má jiné milence, nebyla úzkoprsá. Jenže on byl v sedmdesáti překvapivě ješitný.

Rozjel se do omlazovacího střediska ve Švýcarsku, nechal si chirurgicky vyhladit vrásky, vypískovat kůži, napíchali mu do žil výtažky z dřeně zvířecích zárodků. Ale nebylo to nic platné, proti sesychání kostry, proti mrazení v kloubech a vodnatění krve to nezabralo.

Ačkoliv už z toho nic neměl, věřil, že se vyzná v lásce mužů a žen. Ještě po šedesátce byl svými mladými milenkami zbožňován. Celé tajemství jeho úspěchu tkvělo v tom, že jim nevymezoval žádná pravidla, jak se mají chovat, nikdy na ně nežárlil, nikdy je nezraňoval v jejich citech. Považovaly mladé muže za své opravdové lásky a s Vševědem jednaly s bezstarostnou krutostí. Ale jemu to nevadilo. Zahrnoval je drahými dary, obrazy, klenoty, tím nejlepším podle svého vkusu. Nechal je, aby se odvolávaly na jeho pomoc, čímž získávaly nezaslouženou prestiž, velkomyslně jim poskytoval spoustu peněz, ale dbal o to, aby je neprohýřily. Byl rozumný, vydržoval si vždycky tři čtyři milenky najednou. Nechával je žít vedle sebe jejich vlastní život. Věděl, že by si jinak našly jiného milence a zanedbávaly by ho, jezdily by si po světě a tvrdě by šly za svou kariérou. Nemohl si dělat přílišné nároky na jejich čas.
Ale když se mu zachtělo ženské společnosti, ne jen kvůli vyspání, ale aby se mohl opájet hudbou jejich hlasů a jejich nevinnými podvůdky, jedna z těch čtyř byla vždycky volná. Vždyť být viděna při nějaké významné příležitosti v jeho doprovodu umožňovalo každé jeho milence proniknout do kruhů, do nichž by se samy dostaly obtížněji. Poskytoval jim tak užitečnou společenskou reklamu.

Nedělal žádné tajnosti, všechny se navzájem znaly. Byl upřímně přesvědčen o tom, že ženy nestojí o monogamní mužské.

Pamatovat si, že napáchal víc špatností, než kolik udělal dobrých věcí, bylo kruté. Za jeho peníze byla vybudována lékařská centra, domovy pro staré lidi, kostely; udělal mnoho dobrého. Zato na sebe moc v dobrém vzpomínat nemohl. Naštěstí myslel často na lásku. Myslel na ni podivným, pozornost budícím způsobem; byla v jeho životě prvořadou obchodní záležitostí, a to vlastnil firmy na Wall Streetu, banky a letecké společnosti.

Moc skrytá v penězích z něj učinila Pomazaného, byl vyvolen, aby se zúčastnil dějů, jež otřásaly světem, aby radil vlivným. Pomáhal formovat pravý lidský svět a jeho život, vzrušující, honosný, finančně nákladný život. Nicméně na nesčetné milenky myslel jeho stoletý manažerský mozek živěji než na cokoliv jiného. Bývaly pro něj potěšením, všechny ty inteligentní, tvrdohlavé, krásné ženy, jež většinou správně odhadl. Staly se z nich soudkyně, šéfredaktorky, vydavatelky časopisů, vlivné osobnosti na Wall Streetu, dámy televizního zpravodajství. Byly roztomilé i prohnané ve svých milostných pletkách, ale vždycky je přelstil. Nešidil je však v tom, co jim náleželo. Nepociťoval žádnou vinu, jen lítost. Kdyby ho byla některá opravdu milovala, byl by ji povznesl až k samým nebesům. Ale pak si vždy připomněl, že si nezasloužil, aby byl tak milován. Poznaly, že jeho láska je jen dutý buben, do kteréh o buší svým tělem.

V osmdesáti se začal sesychat. Tělesné žádosti ho opouštěly, zato jeho mozek zaplavila bujná představivost ztraceného mládí. Právě tenkrát měl potřebu brát si k sobě mladé ženy, aby jen tak nevinně ležely v jeho posteli a on si je mohl prohlížet. Literatura se takové perverzi vysmívá, stejně jako se jí posmívají mladí, ačkoliv i oni jednou zestárnou. Ale scházejícího starce uspokojovalo, když se mohl alespoň dívat na krásu, kterou už nebyl s to plenit. Připadalo mu to takové čisté! Díval se na oblé pahorky hebkých bílých ňader korunovaných růžičkou. Lákal ho tajemný trojúhelník mezi vláčnými stehny, zlatý zdroj sálavých překvapení, srdce mu dokázaly rozbušit dva nádherné kopečky hýždí. Pro jeho tělo a smysly už byla tahle krása ztracená, ale pořád ještě rozněcovala biliony jeho mozkových buněk. Fascinovaly ho tajuplné lastury jejich oušek šumící neznámým mořem, hluboké oči se záblesky
modři, šedi, hnědi či zeleně, hladká líčka a bezbranné rty, přístupné rozkoši i zranění. Díval se na ně, dokud neusnul. Natahoval se k nim, hřál se jejich tělesným teplem, zlehka se dotýkal hebkých stehen a zadečků, něžně přejížděl rozpálené rty a kučeravé chloupky na ohanbí, opájel se jeho záchvěvy. S jakým potěšením takhle usínal! Vzrušené chvění, které pociťoval, zmírňovalo jeho hrůzné sny. Když se mu zdálo o mladých lidech, nenávistně je ničil. Zdávalo se mu o mladých mužských tělech naskládaných do výšky v zákopech, o námořnících tonoucích v tisícisáhových mořských hlubinách, o nekonečném nebi zaplaveném těly vesmírných badatelů v kosmických skafandrech, jak mizí v černých děrách vesmíru.

Procital, když se mu něco zdálo. Ale když se probudil, uvědomoval si, že jeho sny jsou projevem stařeckého šílenství, že svědčí o znechucení vlastním tělem. Nenáviděl svou lesklou zjizvenou kůži, nenáviděl předsmrtné hnědé skvrny na svých rukou a holé lebce, nenáviděl svou zchátralost, slábnoucí údy, srdce, které už jen předlo, i zlo, které svým bujením udržovalo jeho mysl zvonivě jasnou.

Jaká škoda, že sudičky přicházejí jen ke kolébkám novorozenců, aby jim štědře splnily tři kouzelná přání! Děti přece nic takového nepotřebují, toho by se mělo dostávat starcům, jako je on. Obzvlášť takovým, kteří mají mysl zvonivě jasnou.

Díl II.

Velikonoční týden

4. kapitola

PONDĚLÍ

Romeův útěk z Itálie byl pečlivě naplánovaný. Z náměstí svatého Petra odvezla dodávka jeho skupinu do konspirační-ho bytu, kde se převlékl, dostal spolehlivý cestovní pas, vzal si již sbalený kufr a pak byl tajně dopraven do jižní Francie. V Nice nastoupil do letadla do Paříže, odkud cestoval dál do New Yorku. Ačkoliv posledních třicet hodin nespal, byl pořád ve střehu. Tohle všechno byla pouhá lest, nenáročná část celé akce; klidněji mohla pokazit nějaká šílená náhoda nebo trhlinka v plánu.

Večeře a víno v letadle Air France byly tradičně dobré a Romeo se po nich postupně uvolnil. Pozoroval nekonečné bledězelené vodní plochy pod sebou a bílomodré obzory. Vzal si dva silné prášky na spaní, ale jakési nervové vlákénko strachu ho neustále burcovalo. Myslel na to, zda se mu podaří projít celním odbavením ve Spojených státech bez problémů. I kdyby ho však na celnici chytili, na Yabrilově plánu by se nic nezměnilo. Pud sebezáchovy mu nedal usnout. Romeo si nedělal iluze o tom, jaké mučení by musel podstoupit. Byl svolný s tím, že se svým zločinem obětuje, aby odčinil hříchy své rodiny, své třídy, své vlasti, ale teď ho strach natahoval na skřipec.

Konečně pilulky zabraly. Zdálo se mu, jak znovu vystřelil a potom prchal ze svatopetrského náměstí, prchal ještě ve chvíli procitnutí. To už letadlo přistávalo na Kennedyho letišti v New Yorku. Stevardka mu podala plášť a on sáhl po svém příručním kufříku do síťky nad hlavou. Když procházel celnicí, sehrál svou roli perfektně a zamířil se svými zavazadly na plácek před letištní halou.

Svou spojku uviděl okamžitě: dívka měla na hlavě zelenou lyžařskou čapku s bílými pruhy a mladík vedle ní vytáhl z kapsy červenou čapku se štítkem a nasadil si ji tak, aby bylo vidět modrý nápis YANKEE. Romeo si pro sebe žádné poznávací znamení nevybral, vsadil na víc možností. Shýbl se a hrál si se svým zavazadlem, otevřel je a přehraboval se v něm, zatímco si obě spojky prohlížel. Nezpozoroval nic podezřelého. Nic, na čem by záleželo.

Plavovlasá dívka – kost a kůže – byla na Romeův vkus příliš vyzáblá, ale zalíbil se mu její přísný obličej, jenž svědčil o její vážnosti a který měl u žen rád. Hned ho napadlo, jaká asi je v posteli, a doufal, že než ho dopadnou, svede ji. Neměl by to být žádný problém, měl u žen úspěchy. V tom byl lepší než Yabril. Jestli ta kost uhodne, že je zapletený do zavraždění papeže, ráda se s ním vyspí – pokud bere revoluci vážně, splní se jí tím její romantický sen. Všiml si, že se k mladíkovi vedle sebe nijak nemá, ani se ho nedotkla.

Romeovi se ten mladík od prvního okamžiku nelíbil; z jeho přívětivé, upřímné tváře vyzařovala typicky americká laskavost. Američani jsou takoví nanic sralbotkové, žijou si jak v bavlnce. Když si člověk představí, že se za dvě stě let nezmohli na žádnou revoluční stranu – a to Státy vznikly díky revoluci! Z tohoto mladého muže, který ho měl přivítat, ta změkčilost přímo křičela. Romeo zvedl svá zavazadla a zamířil rovnou k nim.

„Vy prominout,“ oslovil je usměvavě. „Mohli byste mi říkat, odkud jezdit autobus na Long Island?“

Dívka se k němu otočila. Zblízka byla mnohem hezčí. Povšiml si, že má drobounkou jizvu na bradě, což v něm vzbudilo mužské choutky. „Chcete na North Shore, nebo na South Shore?“ zeptala se.

„Do East Hamptonu,“ vysvětlil Romeo.

Hřejivě, téměř obdivně se na něho usmála. Mladý muž se chopil jedné z Romeových tašek a vyzval ho: „Pojďte s námi.“

Opustili společně letištní halu. Dopravní hluk a spousty lidí Romea téměř omráčily. Čekalo na ně auto s řidičem, který měl také červenou baseballovou čepičku se štítkem. Měkkota z letiště si k němu přisedl a dívka s Romeem se uvelebili vzadu. Když se vůz zařadil do dopravního pruhu, dívka podala Romeovi ruku a představila se. „Já jsem Dorothea. Nemusíte se nikoho bát.“ Oba mladí muži vepředu také zamumlali, jak se jmenují. Dívka ho ujistila: „Budete v naprostém bezpečí a s veškerým pohodlím.“ A v tu chvíli Romeo pocítil muka Jidášova.

Toho večera připravila mladá dvojice Romeovi dobrou večeři. Dostal pohodlný pokoj s vyhlídkou na oceán, postel však byla hrbolatá; moc mu to nevadilo, věděl, že tu bude spát jen jednu noc, bude-li vůbec spát. Dům byl procovský, zařízený bez valného vkusu, typicky moderní dům na pláži. Poklidný večer trojici utekl klábosením prošpikovaným italštinou a angličtinou.

Dorothea Romea překvapila. Byla stejně inteligentní jako hezká. Neflirtovala, což rozbilo jeho představu, že s ní poslední noc na svobodě pěkně prošpásuje. Také mladík Richard byl naprosto vážný. Bylo evidentní, že uhodli, že je zapleten do vraždy papeže, na nic se ho nevyptávali. Prostě s ním jednali s onou uctivostí naplněnou obavami o toho, kdo pomalu umírá na nevyléčitelnou nemoc. Romea to dojalo. Když se pohybovali, připomínali úhoře. Během večerní debaty poznal, že jsou bystří, soucítí s nešťastnými, mají pevné přesvědčení a věří ve své schopnosti.

Z upřímné víry těch dvou mladých lidí neobtížených žádnou vinou, přesvědčených o tom, že opravdová revoluce je nezbytná, padly na Romea chmury, když pomyslil na svůj život. Je nutné, aby tito dva byli odhaleni spolu s ním? Jeho možná propustí, věřil Yabrilovu plánu – připadal mu tak prostý a dokonale promyšlený, že souhlasil dobrovolně, že se nechá chytit. Jenže tito dva mladí byli svými postoji tak zbožně věřící, že vlastně patřili k těm na druhé straně. A odvedou je v poutech, budou pykat jako revolucionáři. V jednu chvíli měl nutkání varovat je. Bylo však nutné přesvědčit svět, že ve spiknutí jsou zapleteni také Američané; tihle dva jsou obětní beránci. A pak měl sám na sebe vztek, že je příliš měkkosrdcatý. Sice by nikdy nedokázal jako Yabril hodit bombu do mateřské školky, ale obětovat pár dospělých dokáže. Vždyť koneckonců zabil papeže!

Ostatně, co už se jim stane tak hrozného? Odsedí si pár let ve vězení. Amerika je tak shovívavá odshora až dolů, zeje mohou klidně pustit na svobodu. Je to země právníků, kteří jsou stejně zmužilí a srdnatí jako rytíři kulatého stolu. Mohou pustit kohokoliv.

A tak se snažil usnout. Ale veškerá hrůza několika posledních dnů jako by za ním přivanula přes oceán otevřeným oknem. Zas a zas pozvedal pušku, znovu viděl padat papeže, už zas prchal náměstím a slyšel zděšený křik svátečních poutníků.

Příštího dne, v pondělí časně ráno, čtyřiadvacet hodin poté, co zabil papeže, se Romeo rozhodl, že se projde po břehu oceánu a naposledy si lokne svobody. V domě bylo ticho, když sestupoval po schodech. Dorothea a Richard spali na dvou gaučích v obývacím pokoji, jako by tam drželi stráž. Jed brzkého prozrazení ho vyhnal ven, do slaného vánku na pláži. Od pohledu mu byla ta cizí pláž protivná, ty její nešlechtěné keře, vysoké, divoké žluté býlí, odlesky slunce na stříbřitě červených plechovkách od sodovky. I sluneční svit mu připadal takový nijaký a časné jaro bylo v té divné cizí zemi studenější. Ale byl rád, zeje venku, dokud ho neodhalí. Nad hlavou mu kroužil vrtulník a pak zmizel; na vodě stály nehybně dva čluny, jež nejevily žádnou známku života. Vyhouplo se slunce jako krvavý pomeranč a jak vystupovalo do výše, žlutavě zlátlo. Dlouho se procházel, obešel cíp zálivu, až ztratil dům z dohle
du. Z nějakého důvodu najednou zpanikařil, kdovíproč ho vylekal pohled na hotový les vytáhlého skvrnitě šedivého býlí, které sahalo až skoro k vodnímu okraji. Otočil se a vydal se zpátky.

Vtom zaslechl sirény policejních vozů. V dáli na pláži uviděl blikat světla; šel rychle k nim. Ničeho se nebál, neměl žádné pochybnosti o Yabrilovi, ještě pořád mohl uniknout. Cítil opovržení vůči téhle americké společnosti, která nedokáže jaksepatří zorganizovat ani jeho zatčení, tak byli hloupí. Ale to už se na obloze znovu objevil vrtulník a obě lodi, zdánlivě tiché a opuštěné, jako o závod mířily k pobřeží. Pocítil zmatený strach. Ted, když už neměl šanci na útěk, se mu chtělo běžet, prchat, pádit pryč. Ale obrnil se silou vůle a vykročil k domu obklíčenému ozbrojenými muži. Nad jeho střechou se vznášel vrtulník. Po pláži sem už přibíhali další ozbrojenci. Romeo si připravil vlastní scénář viny a zděšení; rozběhl se střemhlav k oceánu, ale to už se z vody vynořili muži v potápěčském; Romeo se otočil a kličkoval zpátky k domu; tam uviděl Richarda a Dorotheu.

Stáli tam s pouty na rukou, s nohama spoutanýma ocelovými lany, jako by kořeny spočívali v zemi. Oba plakali. Romeo věděl, co ti dva cítí. I on takhle kdysi dávno stál. Plakali hanbou, pokořením a bezmocností. Ta bezmocnost byla hrozná jako noční můra; oba vytušili, že odteďka o jejich osudu už nebudou rozhodovat vrtošiví, ale možná přece jen milosrdní bohové, nýbrž jejich nesmiřitelní bližní.

Romeo se s bezmeznou lítostí na oba usmál. Věděl, že on bude za pár dnů na svobodě, že tyto dva musel zradit, ačkoliv je spojovalo stejné přesvědčení, ale koneckonců to udělal na základě taktického rozhodnutí, ne ze zlého úmyslu. Pak ho obklopili ozbrojení muži a nasadili mu těžká pouta z oceli.

Yabril snídal se sherhabenským sultánem v paláci na druhém konci světa, nad nímž se klenula obloha proděravělá výzvědnými družicemi. Mořský vzduch tu střežily četné radary, jež zjistily, že moře je plné amerických válečných lodí směřujících právě sem. Po celém Sherhabenu jsou přitom rozmístěna skladiště zbraní a jednotky pravidelné armády jsou tu zakopané do země, aby budily dojem, že jsou rozbuškami smrti.

Sherhabenský sultán bezmezně věřil ve svobodu Arabů a zdůrazňoval právo Palestinců na vlast. Spojené státy pokládal za baštu Izraele: bez americké podpory by Izrael neobstál. Proto představovala Amerika v jeho očích toho nejhoršího nepřítele, a proto se mu také tolik zamlouval Yabrilův plán, jak otřást všeobecnou úctou k této velmoci. Měl prohnanou radost, že vojensky bezmocný Sherhaben by ji mohl pokořit.

Sultán byl v Sherhabenu neomezeným vládcem a disponoval obrovským bohatstvím. Dostalo se mu všeho, oč projevil zájem, ale všechno mu zevšednělo a nepřinášelo mu žádné uspokojení. Neměl žádné neřesti, které by dodaly jeho životu pikantní příchuť. Dodržoval muslimské zákony, žil vyloženě ctnostně. Životní úroveň v Sherhabenu díky vysokým ziskům za ropu patřila k nejvyšším na světě; sultán nechal vybudovat nové školy a nové nemocnice a snil o tom, že ze Sherhabenu udělá Švýcarsko arabského světa. Posedlost čistotou, ať už jeho osoby anebo státu, byla jeho jedinou výstředností.

Sultán na tomto spiknutí participoval, protože je vychutnával jako dobrodružství, jako vysokou hru, jako boj za vysoké ideály. Za sebe i za svou zem tím riskoval jen málo, věděl, že Sherhaben má jedinečný ochranný štít – biliony barelů ropy ukryté bezpečně pod povrchem pouště.

Kromě toho měl pro Yabrila slabost a byl mu zavázán vděčností. Ještě když byl sultán nezletilý, rozpoutal se v Sherhabenu krutý boj o moc, zvláště když se zjistilo, jakými rozsáhlými ropnými poli země doopravdy disponuje. Americké ropné společnosti podporovaly jeho protivníky, kteří přirozeně Američanům stranili. Maurobi, který získal vzdělání v zahraničí, dobře věděl, jaká je skutečná hodnota ropných polí, a usiloval o to, aby si je Sherhaben zachoval. Vypukla občanská válka. Tehdy byl i Yabril ještě velmi mlád, dnešnímu sultánovi pomohl tenkrát k moci tím, že vyvraždil jeho protivníky. Sultán, osobně velmi ctnostný, totiž uznával, že politický boj má svá vlastní pravidla.

Od té doby poskytoval Maurobi Yabrilovi útočiště, kdykoliv je potřeboval. Za posledních deset let strávil Yabril v Sherhabenu opravdu mnohem víc času, než kdekoliv jinde. Zařídil si tam zcela samostatný paralelní život: měl vlastní dům, služebnictvo, manželku a děti. Součástí jeho nové identity bylo také místo nižšího zvláštního vládního úředníka. O tom se nikdy žádná cizí výzvědná služba nedozvěděla. Během těch deseti let se Yabril se sultánem sblížili. Oba studovali korán, vzdělání získali od učitelů v zahraničí a oba spojovala nenávist k Izraeli. Oba přitom přesně rozlišovali: nechovali nenávist k Židům všeobecně, zato oba svorně nenáviděli oficiální židovský stát.

Sherhabenský sultán měl jeden tajný, natolik bizarní sen, že se jej neodvažoval svěřit nikomu, ani Yabrilovi. Snil o tom, že jednoho dne bude Izrael zničen a Židé se opět rozptýlí po celém světě. Až se to stane, přiláká sem do Sherhabenu židovské vědce a učence. Založí velikou univerzitu, která soustředí židovské mozky. Cožpak dějiny neprokázaly, že se z této rasy rodí geniální myslitelé? Einstein a další židovští vědci dali světu atomovou bombu. Jaké další záhady, pocházející od Boha a přírody, by dokázali vyřešit? Což nejsou potomky Semitů? Nenávist se časem obrušuje. Žid a Arab spolu mohou žít v míru a mohou pozvednout význam Sherhabenu. Bohatstvím a úslužností by je určitě získal, respektoval by všechny jejich kulturní rozmary. Kdoví, třeba by se z Sherhabenu mohly stát druhé Atény. Ted se sultán až pousmál vlastní pošetilosti; i když – co bylo na jeho snu škodlivého?

V tuto chvíli se však z Yabrilova spiknutí začínala stávat děsivá noční můra. Sultán přikázal, aby jeho chráněnce dopravili do paláce, chtěl ho mít pod kontrolou, být si jistý, že na palubě letadla nedojde k žádnému incidentu. Yabril je pověstný tím, že se svévolně odchyluje od původních plánů a jedná zcela nepředvídaně.

Na sultánovo naléhání se Yabril vykoupal, oholil a pobavil s krásnými palácovými tanečnicemi. Pak se spolu posadili na zasklené klimatizované terase.

Sherhabenský vládce věděl, že může být upřímný. „Blahopřeji ti,“ řekl Yabrilovi. „Načasovals to dokonale, měl jsi šťastnou ruku. Alláh nad tebou zajisté bdí,“ usmál se laskavě. „Byl jsem informován, že Spojené státy splní jakýkoliv z tvých požadavků,“ pokračoval. „Můžeš být spokojen. Pokořil jsi největší světovou velmoc. Odstranil jsi největšího náboženského vůdce na světě. Prosadíš, že propustí papežova vraha, a to bude, jako by ses jim vychcal rovnou do ksichtu. Ale dál to nežeň! Mysli dopředu. Vždyť se z tebe stane největší štvanec v historii tohoto století!“

Yabrilovi asi bylo jasné, že teď se od něj sultán vynasnaží vyzvědět, jak povede vyjednávání. Problesklo mu hlavou, zda se nepokouší převzít hlavní roli. „Tady v Sherhabenu budu v bezpečí, jako vždycky,“ prohlásil.

Sultán potřásl nesouhlasně hlavou. „Víš stejně dobře jako já, že až tohle skončí, vrhnou se všichni na Sherhaben. Budeš si muset najít útočiště jinde.“

Yabril se rozchechtal: „Ze mne se stane žebrák v Jeruzalémě, ale ty se budeš muset o sebe postarat. Dozvědí se, že ses na všem podílela

„To není pravděpodobné,“ odporoval sultán. „Vždyť sedím na největším a nejlevnějším oceánu ropy na světě. Američané do nás investovali padesát bilionů dolarů – do pobřeží, do naftařského města Dak i jinam. Domnívám se, že mně to projde dřív než tobě a tvému Romeovi. Zkrátka Yabrile, příteli, znám tě dobře, tentokrát jsi zašel hodně daleko, předvedl ses skvěle. Ale prosím tě, teď žádné neuvážené gesto, ať na závěr všechno nezničíš.“ Odmlčel se na chvíli. „Kdy mám předložit tvé požadavky?“

Yabril ztišil hlas: „Romea už mají. Dej jim tedy ultimátum do dnes odpoledne. Mé podmínky musí splnit v úterý dopoledne do jedenácti hodin washingtonského času. Vyjednávat s nimi nebudu.“

„Buď opatrnější, Yabrile,“ varoval ho sultán. „Poskytni jim víc času.“

Objali se, než Yabrila odvezli zpět do letadla, které teď střežili kromě tří mužů z jeho skupiny ještě další čtyři, kteří přišli na palubu v Sherhabenu. Rukojmí včetně posádky nahnali do oddělení pro turisty. Letadlo sedělo zcela izolované na prostřední přistávací dráze; pět set yardů od něj se tísnily davy zvědavců s lidmi od televize z celého světa, byla tu spousta kamer a přenosových vozů. Od uneseného letadla je odděloval kordon sultánovy armády.

Yabrila propašovali na palubu jako člena posádky zásobovacího oddílu, který přivážel rukojmím zásoby potravin a vodu. Ve Washingtonu, D.C., bylo časné pondělní ráno. Než Yabril opustil sultánův palác, řekl sherhabenskému vládci: „Teď se pozná, co je tenhle Kennedy zač.“

5. kapitola

Nebývá bez nebezpečí, jestliže se výrazná osobnost zříká všech pozemských radovánek a zcela se věnuje pomoci bližním. Prezident Spojených států Francis Xavier Kennedy takový byl.

Byl úspěšný a dopracoval se velkého bohatství ještě před třicítkou, dříve než vstoupil do politiky. Teprve po třicítce ho začalo zajímat, jaká činnost má v životě cenu. Vzhledem ke svému náboženskému založení, silným moralistickým sklonům a k tragédii strýců Johna a Roberta věřil, že nemůže udělat nic lepšího, než zdokonalovat svět, v němž žije, pokoušet se o lepší osud.

Když byl zvolen prezidentem, prohlásil, že jeho vláda se pustí do křížku se vším, co brání lidem ve štěstí. Bude zastupovat milióny lidí, kteří nemohou intervenovat v parlamentu prostřednictvím nátlakových skupin.

Normálně by tohle všechno připadalo americkým voličům až příliš radikální, nebýt Kennedyho strhujícího vystupování v televizi. Předčil své dva slavné strýce přitažlivějším zevnějškem a byl také daleko lepší herec. Měl i pružnější myšlení než oni a byl daleko vzdělanější, zkrátka vědecký typ. Uměl do svých projevů důmyslně zařadit různé statistické údaje, dokázal s oslňující výřečností sobě vlastní v obrysech přednést plány, které připravili na slovo vzatí odborníci z různých oborů. Nechyběl mu ani sžíravý vtip.

„Solidní vzdělání,“ říkával Francis Kennedy, „každého zloděje, pachatele vloupání i prosťáčka dostatečně poučí o tom, jak okrádat bez krveprolévání. Budou umět okrádat jako ti na Wall Streetu, naučí se, jak neplatit daně, jako to dělají mnozí naši úctyhodní občané. Možná si nasekáme víc kriminálníků mezi bílými límečky, ale počet poškozených se sníží.“

Ale Kennedy měl i druhou tvář. „Pro levici jsem reakcionář a pro pravici terorista,“ posteskl si Kleeovi toho dne, kdy mu budoucí šéf FBI předával její nové stanovy obsahující široké pravomoci k problematice utajování. „Když se člověk dopustí něčeho, čemu se říká kriminální čin, cítím to jako hřích. Mou věroukou je plnění zákonů. Kdo spáchá kriminální čin, uplatňuje nad jiným člověkem moc, která náleží Bohu. Záleží ovšem ještě na rozhodnutí oběti, zda se podvolí násilí toho rádoby boha. Jestliže se oběť a společnost nevysloví jednoznačně proti zločinu, bude s vůlí naší společnosti přežít amen. Společnost ani jednotlivec nemají právo zločincům promíjet nebo jim zmírňovat trest. Proč dopouštět, aby tyranizovali obyvatelstvo, které dodržuje zákony, dané společenskou smlouvou? V odstrašujících případech vražd, ozbrojených loupeží či znásilnění si zločinec vskutku osobuje b ožská práva.“

„Zavřít je všechny do vězení?“ navrhl Christian s úsměvem.

„Nemáme dost vězení,“ konstatoval zachmuřeně prezident.

Christian mu podal poslední statistickou sjetinu o zločinnosti v Americe. Kennedy ji několik minut studoval a pak začal zuřit.

„Jen kdyby lidé pořádně znali statistiky o zločinnosti,“ křičel, „kdyby tak věděli o zločinech, které se do statistik vůbec nedostanou! Pachatelé loupeží, ba i recidivisté, jsou trestáni pořádným vězením jen málokdy. Naši ozbrojení spoluobčané klidně loupí, vraždí a znásilňují, běžně přepadají naše domovy, porušují naši drahocennou svobodu a posvátnou společenskou smlouvu a vláda tomu neudělá přítrž!“

Kennedy ocitoval svůj oblíbený výrok z anglického obecného práva: „Déšť může vstoupit, vítr může vstoupit, ale král nesmí vstoupit.“ A dodal: „Takový hrozný nepoměr!“ Potom se opět vrátil ke statistice. „Jen Kalifornie vykazuje za rok šestkrát tolik vražd jako celá Anglie. V Americe si vrah odsedí méně než pět let. Za předpokladu ovšem, že se poštěstí nějakým zázrakem ho vůbec odsoudit!

Lidé v Americe jsou zastrašováni pár milióny šílenců,“ pokračoval. „Bojí se vyjít večer na ulici. Dávají své domy hlídat soukromě, a to je stojí dobrých třicet bilionů dolarů ročně.“

Kennedyho obzvlášť znechucovala jedna stránka zločinnosti: „Uvědomuješ si, že devadesát osm procent zločinů zůstává nepotrestáno?“ bouřil. „Už kdysi dávno Nietzsche prohlašoval: „Společnost, která je změkčilá a útlocitná, nahrává těm, kdo jí škodí.“ Kdejaká náboženská organizace se ohání svým podělaným milosrdenstvím, a tak zločincům promíjí vše možné. Vždyť na to nemají žádné právo odpouštět těm ničemům! Nejhůř jsem nesl, když jsem kdysi viděl v televizi matku, které znásilnili a bestiálně zavraždili dceru a ona tam blekotala: „Budiž jim odpuštěno!“ Kdo jí dal, ksakru, právo, aby jim odpustila?“

Poněkud snobského Christiana pak překvapilo, když se Kennedy pustil i do literatury: „Orwell to má v 1984 všechno špatně,“ horlil. „Každý člověk je bestie a Huxley na to v Konci civilizace poukázal jako na špatnou věc. Ale mně by nevadilo žít v té jeho vizi, rozhodně je lepší než náš svět. Protože tyranem je ve skutečnosti jednotlivec, ne vláda.“

Christian ke statistickým údajům ve zprávě s bezelstnou upřímností poznamenal: „Ta čísla mě opravdu udivují. V zájmu lidí se s tím bude muset něco udělat.“

„Kongres musí schválit legislativu, jakou potřebujeme. Novináři i jiná média vždycky hned spustí i u krvavých vražd pokřik o Doplňcích k ústavě a o posvátné Ústavě vůbec.“ Kennedy se odmlčel, přemýšlel, jak Klee zareaguje. Ten vypadal mírně šokován. Prezident se usmál a pokračoval.

„Jen tak na ukázku – přeber si to podle svého, mě to ovšem ohromilo. Diskutoval jsem o téhle situaci s některými našimi mocnými muži, byli to samí pracháči. Přednášel jsem jim v Sokratově klubu. Domníval jsem se, že na tom budou zainteresovaní. Ale ouha! Měli strach do Kongresu sebemíň šťouchnout, neudělali by to. A proč? To bys neuhod ani za milión let. Aspoň já jejich důvod neuhodl.“ Odmlčel se, jako by očekával, že Christian na to přijde.

Potom se zatvářil tak, že to mohl být stejně dobře úsměv jako výraz pohrdání. „Bohatí a mocní v téhle zemi se dokážou ochránit sami. Nespoléhají na policii ani na vládní instituce. Pořídili si nákladné bezpečnostní systémy a obklopili se jimi. Mají soukromou osobní ochranu. Pěkně se od kriminálních živlů izolovali a ti rozumní si navíc dávají pozor, aby se nezapletli s divokými narkomany. Za svými elektronizovánými zdmi mohou v noci klidně spát.“

Christian se neklidně zavrtěl a usrkl koňaku. Kennedy pokračoval.

„O. K.,“ řekl. „A teď, v čem je ten háček. Dejme tomu, že se nám podaří prosadit zákony, které zločinnost potřou, a že pak budeme víc než kohokoliv jiného trestat černé kriminálníky, protože těch je nejvíc. Jenže kam se mají ti nenadání, nevzdělaní, bezmocní lidé vrtnout? Jaké jiné prostředky mají proti naší společnosti? Jestliže se nevybijí ve zločinu, vrhnou se do politické činnosti. Stanou se z nich radikálové, aktivní radikálové, a otřesou politickou rovnováhou země. Můžeme přestat být kapitalistickou demokracií.“

„To si doopravdy myslíš?“ zeptal se Christian.

Kennedy povzdechl: „Ježíši, kdo tohle ví? Ale lidé, kteří spravují tuto zemi, si to myslí. Říkají si: Nechme ty šakaly hodovat na bezmocných! Co mohou ukrást? Pár bilionů dolarů? To nestojí za řeč. Tisíce lidí znásilňují, olupují, vraždí, kradou. Co na tom? Významným lidem se to nestává. Raději menší škodu, než skutečný politický zvrat.“

„Zacházíš příliš daleko,“ varoval ho Christian.

„To je možné,“ přisvědčil Kennedy.

„Jestliže to přeženeš,“ rozvažoval Christian, „začnou se ti tu objevovat jak houby po dešti všemožné nelegální skupiny a bojůvky, včetně fašistů po americku.“

„Ale je to druh politické činnosti, která je kontrolovatelná,“ odporoval Kennedy, „a to by skutečně pomohlo lidem, kteří naši společnost spravují.“

Pak se na Christiana usmál a ukázal na statistickou sjetinu. „Tohle bych si rád nechal,“ prohlásil. „Dám si to zarámovat a pověsím si to na stěnu svého doupěte, jako památku na dny, než se Christian Klee stal generálním prokurátorem a šéfem FBI.“

V pondělí po velikonocích se v sedm hodin ráno sešli v zasedacím sále Bílého domu prezidentovi nejbližší poradci, jeho poradní sbor a víceprezidentka Helena Du Prayová. Byli toho pondělního rána všichni plni obav, jakou odvetnou akci Kennedy podnikne.

Byl tu rovněž náčelník CIA, Theodore Tappey; čekal na Kennedyho pokyn, aby zahájil zasedání. „Dovolte mi, abych vás informoval, že s Terezou je vše v pořádku,“ prohlásil. „Nikdo není zraněn. Zatím nejsou známy přesné požadavky únosců. Ale budou vzneseny večer a byli jsme předem upozorněni, že je budeme muset splnit ihned, bez vyjednávání. Je to obvyklé. V čele únosců je renomovaný terorista Yabril, jehož jméno máme i v našich záznamech. Je nezávislý, obvykle provádí své akce s pomocí některé z organizovaných teroristických skupin, jako je mytická První stovka.“

„Proč mytická, Theo?“ přerušil ho Klee.

„Není totiž totožná s pověstí o Alibabovi a čtyřiceti loupežnících“ vysvětlil Tappey. „Znamená spolupráci teroristů z různých zemí při akcích závažného charakteru.“

„K věci,“ poznamenal suše Kennedy.

Tappey nahlédl do svých poznámek. „Není pochyb, že s Yabrilem spolupracuje sultán ze Sherhabenu. Jeho armáda totiž chrání letiště, ale spíš proto, aby zabránila jakémukoliv pokusu o záchranu rukojmích. Sultán se samozřejmě tváří jako náš přítel a dobrovolně nabízí své služby jako vyjednávač. Nikdo nedokáže odhadnout, jaké jsou jeho pravé úmysly v této záležitosti. Vyjednávání je však v našem zájmu. Sultán je rozumný, když ho přitlačíme, může být i zranitelný. Zato Yabril je divoká karta.“

Náčelník CIA se na okamžik zarazil, ale pak na Kennedyho pokyn váhavě pokračoval: „Yabril se pokouší naočkovat vaši dceru, pane prezidente. Několikrát spolu delší dobu mluvili. Patrně ji považuje za potenciální revolucionářku; byl by to pro něho veliký úspěch, kdyby mu poskytla něco jako sympatizující prohlášení. Vypadá to, že se ho Tereza nebojí.“

Ostatní v místnosti zůstávali zticha. Věděli, zeje lépe se Tappeyho neptat, jak takové informace získal.

V předsálí bzučely hlasy, bylo slyšet vzrušený pokřik posádek televizních kamer čekajících na trávníku před Bílým domem. Jeden z asistentů Eugena Dazzyho byl vpuštěn do zasedacího sálu a podal svému šéfovi rukou psaný zápis. Ten ho přelétl jediným pohledem.

„Tohle všechno se potvrdilo?“ zeptal se.

„Ano, pane,“ odpověděl mu jeho asistent.

„Pane prezidente, mám v rukou mimořádnou zprávu,“ obrátil se Dazzy přímo na něho. „Papežův vrah byl dopaden u nás ve Spojených státech. Vězeň se k atentátu přiznává, vystupuje pod jménem Romeo. Své pravé jméno odmítá uvést. Údaj ověřili lidi od italské policie a zatčený udává podrobnosti, které jeho vinu potvrzují.“

Arthur Wix vybuchl, jako by do společnosti přátel přišel nezvaný host. „Co k čertu dělá tady u nás? To je neuvěřitelné!“

Dazzy trpělivě vykládal ověřená fakta. Italská policie již dopadla některé lidi z Romeovy skupiny, ti se přiznali a identifikovali ho jako svého vůdce. Náčelník italské policie Franco Sebbediccio, proslulý tím, že dokáže z každého vytáhnout přiznání, se nedozvěděl, proč Romeo uprchl do Ameriky a jak se stalo, že byl tak snadno dopaden.

Francis Kennedy popošel k francouzským dveřím do Růžové zahrady, aby se podíval ven. Sledoval vojenské oddíly, hlídkující na pozemcích Bílého domu a v přilehlých ulicích. Opět pocítil onen důvěrně známý děs. Nic v jeho životě se nestalo náhodou, život je vražedný komplot, tajná dohoda nejen mezi bližními, ale také mezi vírou a smrtí.

Francis Kennedy se vrátil ke konferenčnímu stolu. Přehlédl sál plný lidí, kteří zaujímali nejvyšší postavení v zemi, patřili k nejbystřejším a nejinteligentnějším a byli mezi nimi autoři důležitých projektů a koncepcí i intrikáni. Řekl skoro žertovně: „Oč se, mládenci, se mnou vsadíte, že až dnes dostaneme všechny požadavky únosce, bude jedním z nich, abychom propustili papežova vraha?“

Podívali se na něho ohromeně. Otto Gray poznamenal: „To jste, pane prezidente, strašně přehnal. Byl by to tak hrubý a násilnický požadavek, že by se o něm vůbec nedalo jednat.“

„CIA neodhalila žádnou spojitost mezi těmi dvěma činy,“ zasáhl obezřetně Tappey. „Bylo by opravdu nepochopitelné, že by kterákoliv teroristická skupina podnikla dvě tak významné operace v týž den a v tomtéž městě.“ Na chvilku se odmlčel a pak se obrátil na Christiana Kleea: „Pane generální prokurátore,“ zeptal se, „jak vlastně dopadli toho muže?“ a s nechutí dodal: „Toho Romea?“

„Na upozornění informátora, jehož služeb používáme řadu let. Sice jsme tomu nevěřili, připadalo nám to nemožné, ale můj náměstek, Peter Cloot, přesto připravil rozsáhlou operaci, která – zdá se – dopadla úspěšně. Musím říct, že mě to překvapilo. Prostě mi to nedává smysl.“

„Odložme tuto poradu, dokud únosci nevznesou své požadavky,“ navrhl Francis Kennedy.

V tu chvíli krajního vypětí náhle pochopil, co na něj Yabril sebevědomě a prohnaně nastrojil, a poprvé pocítil obavy o osud své dcery.

Yabrilovy požadavky přišly do zpravodajského centra Bílého domu v pondělí pozdě odpoledne a sdělil je sherhabenský sultán, údajně ochotný přispět na pomoc. První se týkal výkupného ve výši padesáti miliónů dolarů za letadlo, druhý propuštění šesti set Arabů vězněných v izraelských věznicích. Třetím požadavkem bylo propuštění Romea, čerstvě dopadeného pachatele atentátu na papeže, a jeho převezení do Sherhabenu. Nebudou-li požadavky splněny do čtyřiadvaceti hodin, bude jeden rukojmí zastřelen.

Francis Kennedy a jeho osobní poradci se sešli ve velké severozápadní jídelně ve druhém patře Bílého domu, aby projednali Yabrilovy požadavky. Pro Helenu Du Prayovou, Otto Graye, Arthura Wixe, Eugena Dazzyho a Christiana Kleea bylo prostřeno u velkého starožitného stolu. Na jednom jeho konci bylo prostřeno také pro prezidenta, aby měl víc prostoru než ostatní.

Francis Kennedy se vžíval do uvažování teroristů; tuto schopnost vcítění měl odjakživa. Vydedukoval si, že cílem teroristů je pokořit Spojené státy a zbavit je v očích světa – zejména pak v očích spřátelených národů – aureoly jejich moci. Považoval to za mistrný psychologický úder. Kdo by ještě kdy bral Ameriku vážně, kdyby jí pár ozbrojených teroristů a maličký ropný sultanát omočili nos ve špíně? Opravdu musí dopustit, aby tomu tak bylo, jestliže chce svou dceru dostat bezpečně domů? Už teď mu instinkt napovídal, že tento scénář není ještě úplný, že překvapení bude více. Nemluvil však o tom. Nechal to na ostatních v jídelně, aby začali s přehledem zpráv.

Diskusi otevřel Eugene Dazzy, šéf jeho poradní čtyřky. Hlas mu ztěžkl únavou, nespal už celých třicet šest hodin. „Pane prezidente,“ oslovil ho, „usoudili jsme, že můžeme splnit požadavky teroristů v omezeném rozsahu. Propustíme Romea, ale nevydáme ho Yabrilovi, nýbrž italské vládě, což je spravedlivé a právně korektní. Nesouhlasíme s vyplacením výkupného. A také nemůžeme donutit Izrael, aby propustil arabské vězně. Takto nebudeme vypadat příliš slabošsky, navíc nechceme provokovat. Až se Tereza vrátí, můžeme teroristy postihnout.“

„Slibuji, že do roka bude tenhle problém vyřešen,“ prohlásil Klee.

Francis Kennedy dlouho mlčel, než prohlásil: „Myslím, že to nezabere.“

„To je naše oficiální odpověď,“ vysvětloval Arthur Wix. „V zákulisí jim můžeme přislíbit, že Romea propustíme úplně, že jim zaplatíme výkupné a že spoléháme na Izrael. Myslím, že to zabere. Přinejmenším tím získáme čas a můžeme dále vyjednávat.“

„Nemůže to uškodit,“ připojil se Dazzy. „V těchto případech jsou ultimáta pouhou součástí vyjednávacího procesu. Tak se to chápe. Lhůta dvaceti čtyř hodin nic neznamená.“

Kennedy zvažoval jejich rady. „Myslím, že to nezabere,“ konstatoval ještě jednou.

„My se domníváme, že to zabere,“ vmísil se do debaty Oddblood Gray. „Ty ale musíš být velice obezřetný, Francisi. Poslanec Jintz a senátor Lambertino mi sdělili, že Kongres může požadovat, aby ses od této krize zcela distancoval, už kvůli svému osobnímu zájmu. Vyvíjí se to velice nebezpečně.“

„To se nikdy nestane,“ prohlásil Kennedy.

„Nech jednat s Kongresem mne,“ navrhla víceprezidentka Du Prayová. „Dovol, abych já byla tím hromosvodem. Budu hlasem, který z naší strany navrhne jakékoliv ústupky.“

Všechno shrnul Dazzy: „Francisi, v této situaci musíš důvěřovat našemu kolektivnímu mínění. Víš, že tě budeme chránit a uděláme pro tebe to nejlepší.“

Kennedy vzdychl, dlouho mlčel a nakonec řekl: „Tak tedy pokračujte.“

Peter Cloot se projevil jako nadmíru schopný náměstek šéfa FBI. Byl ztělesněná střídmost, nenašel by se na něm ani gram přebytečného masa. Měl drobný knírek, ten však nijak nezměkčoval jeho kostnatý obličej. Vedle svých ctností měl Cloot i své chyby. Byl příliš nepoddajný coby odpovědný činitel, neznal slitování při plnění svých povinností a příliš věřil ve vnitřní bezpečnost.

Dnes zachmuřeně pozdravil Christiana, vtiskl mu hrst zpráv a samostatně navíc třístránkový dopis.

Byl to dopis poskládaný z písmen vystříhaných z novin. Christian si jej přečetl. Bylo to další z oněch bláznivých varování, že v New Yorku vybuchne podomácku vyrobená atomová puma. „Kvůli tomu mě vytahuješ z porady u prezidenta?“ podivil se.

„Čekal jsem, dokud jsme si všechno neprověřili,“ vysvětlil. „Dopis lze kvalifikovat jako potenciálně pravdivé varování.“

„Kriste Pane,“ zhrozil se Christian. „Zrovna teď!“ Přečetl si dopis znovu, ale tentokrát pečlivěji. Různé typy písmen mátly, vypadalo to jako bizarní avantgardní malba. Christian se posadil ke svému stolu a pomalu četl slovo za slovem. Dopis byl adresován redakci The New York Times. Napřed si přečetl odstavce zaškrtnuté tlustým zeleným značkovačem, jež obsahovaly nejpodstatnější informace.

Uvádělo se tam:

„V jistém prostoru New York City jsme umístili jadernou zbraň s minimální náloží potenciálně jedné poloviny kilotuny a maximem dvou kilotun. Tento dopis píšeme vašim novinám, abyste jej mohli uveřejnit a varovat obyvatelstvo City, aby se vystěhovalo a uniklo pohromě. Časový spínač je načasován na sedm dnů od výše uvedeného data. Zajisté si tedy uvědomujete, jak je nutné, abyste dopis otiskli bez prodlení.“ Klee pohlédl na datum. K výbuchu by mělo dojít ve čtvrtek. Četl dál. „Podnikáme tuto akci, abychom dokázali americkému lidu, že se vláda musí na základě vzájemné rovnoprávnosti spojit se zbytkem světa ke kontrole jaderné energie, jinak bude naše planeta ztracena.

Nedáme se koupit za peníze ani ničím jiným. Uveřejněním tohoto dopisu a vynucenou evakuací New Yorku zachráníte tisíce životů.

Abyste se mohli přesvědčit, že nejde o plané zastrašování, dejte obálku i dopis přezkoumat ve vládních laboratořích. Najdou se na nich zbytky oxidu plutonia.

Otiskněte dopis bez prodlení!“

Zbytek dopisu působil jako přednáška o politické morálce a požadovalo se v něm, aby Spojené státy přestaly vyrábět jaderné zbraně.

„Už jste nechal ten dopis přezkoumat?“ zeptal se Christian.

„Ano,“ přisvědčil Peter Cloot. „Papír i obálku. Obsahují ty zbytky. Jednotlivá písmena, z nichž je sestavena zpráva, jsou vystříhaná z novin a časopisů, ale dávají nám určité vodítko. Pisatel nebo pisatelé sice mazaně použili noviny z celé země, jenže to trošku přepískli u bostonských listů. Vyslal jsem tam padesátku mužů, aby tamnímu náčelníkovi pomohli.“.

Christian vzdychl. „Máme před sebou dlouhou noc. Nechme to u ledu. Sdělovacím prostředkům ani muk. Velitelským místem bude moje kancelář, všechny papíry půjdou ke mně. Prezidenta už tak dost brní hlava – tohle zkrátka zatlučeme. Od jiných potrhlých dopisů se tahle hrozba nijak neliší.“

„O. K.,“ přisvědčil Peter Cloot. „Jenže sám víte, že jednoho krásného dne některá z těch pohrůžek nebude planá.“

Byla to vskutku dlouhá noc. Přicházely další zprávy. Byl informován ředitel Ústavu pro výzkum a užití jaderné energie, takže byly zmobilizovány pátrací týmy, speciálně vybrané a vybavené nejmodernějšími detekčními přístroji k pátrání po ukrytých jaderných bombách.

Christian dal přinést večeři pro sebe i pro Cloota a studoval došlé zprávy. The New York Times samozřejmě dopis neuveřejnily, předaly jej podle zvyku FBI. Christian zavolal vydavatele Timesů a požádal ho, aby věc stáhl, dokud nebude vše vyšetřeno. I to byla běžná praxe. Noviny dostávaly ročně tisíce podobných dopisů. Tento se k nim z čísi nedbalosti dostal namísto v sobotu až v pondělí.

Někdy před půlnoci se Peter Cloot vrátil k sobě do kanceláře, k řízení štábu, který dostával stovky telefonátů od policejních agentů, většinou z Bostonu. Christian dál četl postupně docházející informace. Ze všeho nejméně si přál, aby se tahle záležitost stala pro prezidenta dalším tíživým břemenem, onou pověstnou kapičkou navíc. Problesklo mu dokonce hlavou, že jde možná o záměrně stupňované vydírání ze strany únosců, ale pak dospěl k názoru, že by se neodvážili hrát tak vysokou hru. Tohle musí být nějací pomatenci, které společnost odmrštila. Už dříve docházelo k výhrůžkám atomovou bombou; většinou se k nim uchylovali šílenci, kteří prohlašovali, že tam a tam nastražili podomácku vyrobenou atomovku a požadovali výkupné, od deseti až do sta miliónů dolarů.

Jeden anonym dokonce požadoval seznam dlužních úpisů z Wall Streetu, akcie IBM, General Motors, Sears, Texaco a některých společností pro genové inženýrství. Když tento dopis předali ministerstvu energetiky se žádostí o analýzu osobnosti jeho autora, ve zprávě ministerstva se uvádělo, že prohnaná pohrůžka bombou slouží teroristovi jako zástěrka pro jeho mimořádný zájem o obchodování s akciemi. V tomto případě skončilo pátrání zatčením jednoho menšího makléře na Wall Streetu, který zpronevěřil cenné papíry svých zákazníků a hledal tím východisko pro sebe.

Možná je to zas jen jedna z těch zastrašovacích akcí, uvažoval Christian, ale uvědomoval si, jak mimořádně se jí komplikuje už tak složitá situace. Bude to stát stamilióny dolarů. Naštěstí sdělovací prostředky dopis nezveřejní. Některých věcí se ti chladnokrevní ničemové přece jen neodvážili. Věděli, že v zákonech o kontrole atomových zbraní existuje několik tajných článků, na které by se mohli odvolat a jejich prostřednictvím zpochybnit posvátnou svobodu z Deseti doplňků k Ústavě. V příštích hodinách se Christian nepřestával modlit, aby ráno nemusel jít za prezidentem kvůli tomuhle dalšímu nadělení, aby celá ta věc zkrátka vyšuměla.

6. kapitola

V Sherhabenském sultanátu se schylovalo k dalšímu dějství. Ve dveřích uneseného letadla stál Yabril a soustřeďoval se na dokonání svého plánu. Právě v sobě uvolnil nahromaděné napětí a díval se po vše obklopující poušti. Na sultánův popud byly všude rozmístěny zbraně a byl seřízen radar. Ozbrojené oddíly vytvořily ochrannou zónu, jež televizním vozům zabraňovala přijet k letadlu blíž než na sto yardů; za přenosovými vozy se tísnily husté davy lidí. Yabril myslel na to, že zítra budou muset od něho televizní vozy i zástupy zvědavců dostat povolení přiblížit se o hodně blíž. Letounu žádné přepadení nehrozilo, byl ve střežené pasti a Yabril věděl, že je v jeho moci rozmetat vše tak dokonale, že by se kosti musely prosívat z pouštního písku kolem.

Konečně se otočil ode dveří, zmizel uvnitř a posadil se vedle Terezy Kennedyové. Byli v první třídě sami. Ostatní teroristé hlídali rukojmí v turistické třídě, stráže hlídaly rovněž posádku v pilotově kabině.

Yabril udělal, co mohl nejlepšího, aby Terezu dobře naladil. Vykládal jí, že o její spolucestující, držené také jako rukojmí, je dobře postaráno. Samozřejmě, nemají úplné pohodlí; to nemá ani ona a dokonce ani on. Řekl s úšklebkem: „Víte, je to můj prvořadý zájem, aby se vám nestalo nic zlého.“

Tereza mu věřila. Navzdory všemu jí připadal ten tmavý, napjatý obličej sympatický, a ačkoliv věděla, že je Yabril nebezpečný, neošklivila si ho. Ve své naivitě věřila, že vysoké postavení jí zaručuje nezranitelnost.

Yabril téměř zaprosil: „Můžete nám pomoci, můžete pomoci rukojmím, kteří tu jsou s vámi. Naše věc je spravedlivá, před několika lety jste to přece sama řekla. Jenže americké židovské organizace jsou příliš mocné. Zavřeli vám ústa.“

Tereza potřásla hlavou: „Jsem přesvědčená, že máte pro svou víru nějaké ospravedlnění, každý je vždycky má. Ale nevinní lidé v tomhle letadle nikdy neudělali nic zlého ani vám, ani vaší věci. Neměli by trpět za hříchy vašich nepřátel.“

Yabrilovi působila její kuráž a inteligence obzvláštní potěšení. Líbil se mu její obličej, tak příjemný a hezký, po americku panenkovský.

Znovu ho překvapilo, že z něho nemá strach, netrpí úzkostí, co by se jí mohlo stát. Je slepá vůči osudu, jak už to bývá u lidí s vysokým postavením, bohatých a mocných. A ovšemže to bylo dáno také historií její rodiny.

„Slečno Kennedyová,“ oslovil ji galantně, vemlouvavým hlasem, jen aby ho vyslechla, „my o vás moc dobře víme, že nejste žádná tuctová zhýčkaná Američanka, že máte pro chudé a utlačované mimořádné porozumění. Vyslovila jste dokonce pochybnosti o tom, zda má Izrael právo vyhánět lidi z jejich vlastního území a nutit je vyvolávat válečný stav na něm. Snad byste mohla nahrát videozáznam, v němž byste tohle vyjádřila, aby vás teď uslyšel celý svět.“

Tereza zkoumala Yabrilův tmavý, hubený obličej. Jeho žlutohnědé oči byly hřejivě zvlhlé, úsměv jej činil téměř chlapeckým. Vždy byla vedená k víře v dobrý svět, k tomu, aby důvěřovala ostatním lidem, spoléhala na svou inteligenci a dala na vlastní přesvědčení. Nemohla nevidět, že tento muž upřímně věří v to, co dělá. Podivným způsobem v ní budil respekt.

Její odmítnutí bylo uhlazené a zdvořilé. „Co říkáte, může být pravda. Ale nikdy neudělám nic, co by mého otce zranilo.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala: „Domnívám se, že nevolíte nejrozumnější metody. Vraždami a terorem se sotva co změní.“

Tahle opovrženíhodná poznámka se ho silně dotkla, přesto na ni zareagoval džentlmensky: „Izrael vznikl jen díky teroru a americkým penězům. Učili vás tomu ve škole? My jsme se o Izraeli učili, ale bez toho amerického pokrytectví. Naši šejkové, tak pohádkově bohatí díky ropě, na nás nikdy neplýtvali penězi tak velkoryse jako ti vaši židovští filantropové na Izrael.“

„Věřím ve stát Izrael,“ řekla Tereza, „stejně jako vyznávám názor, že palestinský lid by měl mít svou vlast. Na svého otce však nemám žádný vliv. Celá léta se přeme. Ale teď se stejně nedá ničím ospravedlnit to, co provádíte vy.“

Yabril začal ztrácet trpělivost. „Musíte si uvědomit, že v mých rukou máte cenu pokladu,“ prohlásil. „Předložil jsem své požadavky. Po uplynutí lhůty, kterou jsem stanovil, bude jeden rukojmí zastřelen. A vy budete první.“

Překvapilo ho, že v jejím obličeji nezachytil jedinou známku strachu. Copak je tak hloupá? Dokázala by jiná žena, jež by byla stejně šetřená jako ona, být takhle kurážná? Rád by to zjistil. Až dosud s ní jednal vlídně. Seděla si tu sama v první třídě a stráže se k ní chovaly nanejvýš uctivě. Vypadala teď naštvaně, ale když usrkávala čaje, který jí dal přinést, uklidnila se.

Zpříma se na něho podívala. Neušlo mu, že její plavé vlasy dodávají jemným rysům tváře přísný rámec. Víčka měla promodralá únavou, nenalíčené rty bleděrůžové.

Mdlým, tichým hlasem právě říkala: „Dva moji prastrýcové byli zastřeleni takovými lidmi, jako jste vy sám. Má rodina vyrůstala se smrtí v zádech. A můj otec si o mne dělal starosti, když se stal prezidentem. Varoval mě před chlapy, jako jste vy a kterých je tolik, ale já mu nechtěla uvěřit. Ted jsem zvědavá. Proč jednáte jako ničema? Myslíte si, že svět bude strachy bez sebe, když zabijete jedno mladé děvče?“

To se mi možná nepovede, uvažoval Yabril. Ale zavraždil jsem papeže. Ona to ještě neví. Chvilku byl v pokušení jí to říct, vyjevit jí svůj jedinečný plán, jak podkopat uznávanou autoritu, které se všichni lidé bojí, které se bojí velmoci i početně velké církve. A jak mohou jednotlivé teroristické činy rozleptat lidský strach z moci.

Namísto toho jen napřáhl ruku, aby ji svým dotekem uklidnil. „Já vám neublížím,“ chlácholil ji. „Budou vyjednávat. Život je vyjednávání. Když spolu vy a já mluvíme, vyjednáváme. Každý hrůzný čin, každá urážka, každé slovo ocenění je vyjednávání. Neberte to, co jsem vám řekl, příliš vážně.“

Zasmála se tomu.

Lichotilo mu, že ho bere jako vtipálka. Připomínala mu Romea. Stejně jako on se instinktivně těšila z drobných radostí života, měla pochopení pro slovní hříčky. Kdysi Yabril řekl Romeovi: „Bůh je poslední terorista“ – a Romeo tleskal radostí.

A vtom Yabrila zamrazilo, pocítil hlubokou nevolnost, styděl se, že chtěl na Terezu Kennedyovou tolik zapůsobit. Domníval se, že je skutečně zralý, že tyhle slabosti už má dávno za sebou. A přece – kéž by ji dokázal přemluvit, aby nahrála ten videopásek! Nemusel by ji zabít.

7. kapitola

ÚTERÝ

V úterý ráno po velikonoční neděli, kdy došlo k únosu a k zavraždění papeže, vstoupil prezident Francis Kennedy do promítacího sálu Bílého domu, aby zhlédl film, který CIA propašovala ze Sherhabenu.

Promítačka byla nehezká místnost, se špinavými zelenými křesly pro pár vyvolenců a s kovovými skládacími židlemi pro kohokoliv, kdo nebyl členem prezidentova poradního sboru. Sešli se tu zaměstnanci CIA, ministr zahraničí a ministr obrany se svými spolupracovníky a prezidentovi nejbližší poradci.

Když Kennedy vstoupil, všichni vstali. Prezident se posadil do zeleného křesla, šéf CIA Theodore Tappey stál u promítacího plátna, připraven film komentovat.

Promítání začalo. První snímek ukázal nákladní auto u zádi uneseného letadla. Dělníci s klobouky se širokou krempou proti slunci vykládali zásoby; měli na sobě proužkované kalhoty a hnědé bavlněné košile s krátkými rukávy. Kamera zachytila, jak dělníci opouštějí letadlo, a zastavila na jednom z nich. Pod širokým kloboukem se daly rozpoznat Yabrilovy rysy – tmavý hranatý obličej se zářícíma očima, i lehký úsměv na rtech. Yabril nastoupil do zásobovacího vozidla s ostatními dělníky.

Film se zastavil a Tappey referoval: „Ten nákladní vůz přijel z příkazu sherhabenského sultána. Podle našich informací dal sultán vystrojit pro Yabrila hostinu, při které nechyběly tanečnice. Po hostině se Yabril stejným způsobem vrátil do letadla.

Sultán ze Sherhabenu je v těchto teroristických akcích bezpochyby Yabrilovým spojencem.“

Ze tmy se ozval hluboký hlas ministra zahraničí: „Bez pochyb je to jen pro nás. Výzvědná služba je vždycky podezřívavá. Ale i kdybychom pro to měli důkazy, nemůžeme to zveřejnit. Porušili bychom tím politickou rovnováhu v Perském zálivu. Museli bychom podniknout odvetnou akci, a to by mohlo být proti našim zájmům.“

Otto Gray vyhrkl: „Ježíši Kriste!“

Christiana Kleea to vše rozesmálo.

Eugene Dazzy, který uměl psát i potmě, jak vždycky každému o sobě vykládal a bral to za jistou známku administrativního génia, si psal do bloku poznámky.

Šéf CIA pokračoval: „Z našich informací se už pořizuje výtah. Později dostanete zápis. Jde podle všeho o operace oddílu, jenž je nedílnou součástí mezinárodní teroristické organizace První stovka; její členové si také říkají Kristové násilí. Zdá se, že mají spojení s četnými marxistickými revolučními skupinami na elitních univerzitách v různých zemích, jež pro První stovku zabezpečují úkryt a materiál. První stovka funguje většinou a především v Německu, Itálii, Francii a Japonsku, má velmi volné vazby s Izraelem a Anglií. Ale podle našich informací ani První stovka konkrétně neví, o co zde jde. Všeobecně panuje názor, že akce skončila zavražděním papeže. Takže přicházíme k závěru, že tohle spiknutí řídí jedině ten chlap – Yabril –, a to se spoluúčastí sultána ze Sherhabenu.“

Film se znovu začal odvíjet. Ukázal osamocené letadlo na asfaltové ploše a vpovzdálí prstenec vojáků a protiletadlových zbraní, zajišťujících ochranu a zabraňujících přístupu k letadlu. Zachytil rovněž davy zadržované o sto yardů dál.

Šéf CIA pokračoval v komentování: „Tento film i jiné zdroje svědčí o tom, že okamžitá záchranná akce je vyloučená, ledaže bychom se rozhodli prostě přemoci sherhabenský stát. A to ovšem nikdy nedovolí Rusko, a patrně ani ostatní arabské státy. Kromě toho jsme do vybudování jejich města Dak investovali víc než padesát bilionů dolarů, takže toto město je svým způsobem jejich dalším rukojmím. Nemůžeme zlikvidovat padesát bilionů dolarů, které investovali naši občané. K tomu si připočtěme, že na raketových základnách jsou tam ponejvíce američtí žoldnéři. A teď se dostáváme k ještě větší kuriozitě.“

Na plátně se objevil roztřesený záběr vnitřku letadla. Kamera, zřejmě držená jen v rukou, se pohybovala uličkou turistické třídy. Zachytila množství vyděšených cestujících připoutaných pásy k sedadlům. Nato se vrátila do první třídy a spočinula na jediné cestující. V záběru se objevil Yabril. Měl na sobě světle hnědé bavlněné kalhoty a žlutohnědou košili s krátkými rukávy v barvě pouště venku kolem letadla. Yabril usedl vedle té jediné cestující, kterou byla Tereza Kennedyová. Na dalších záběrech to vypadalo, že ti dva spolu vlídně a přátelsky rozmlouvají.

Tereza měla ve tváři drobný, pobavený úsměv, který jejího otce přiměl bezmála odvrátit hlavu. Tenhle úsměv mu připomněl jeho vlastní dětství: byl to úsměv lidí pevně usazených v centrálních mocenských pozicích, lidí, které ani nenapadlo, že by se jich mohlo jejich okolí dotknout se zlými úmysly. Takový úsměv vídal Francis Kennedy často na tvářích svých strýců.

Prezident se zeptal ředitele CIA: „Kolik uplynulo času od tohohle natáčení? Jak jste ten film získali?“

„Máme ho dvanáct hodin,“ odvětil Tappey. „Koupili jsme ho za horentní sumu od člověka, který má k teroristům blízko. Podrobnosti vám mohu sdělit později, soukromě, po této poradě, pane prezidente.“

Kennedy mávl odmítavě rukou. Podrobnosti ho nezajímaly.

Tappey pokračoval: „Další informace. Se žádným cestujícím se nezacházelo zle. Je také dosti podivné, že byly ženy ze skupiny únosců vyměněny za muže, nepochybně se sultánovým vědomím. To je poněkud zlověstné.“

„V jakém smyslu?“ zeptal se Kennedy ostře.

„Teroristé v letadle jsou výhradně muži,“ vysvětlil Tappey. „Je jich víc, přinejmenším deset, po zuby ozbrojených. Nelze vyloučit, že jsou rozhodnuti svá rukojmí zlikvidovat v případě útoku. Patrně se domnívají, že strážkyně by takových jatek nebyly schopné. Poslední vyhodnocení informací naší rozvědky se tudíž vyslovuje proti jakékoliv záchranné operaci s použitím násilí.“

„Mohli zvolit změnu personálního obsazení prostě proto, že toto už je jiná fáze operace,“ namítl stroze Klee. „Nebo se Yabril cítí klidnější mezi muži – je koneckonců Arab.“

Tappey se na něho usmál: „Chrisi, ty víš stejně dobře jako já, že taková výměna signalizuje odchylku od původního plánu. Pokud vím, dříve se to stalo pouze v jednom případě. Z našich zkušeností z tajných akcí víš zatraceně dobře, že tohle vylučuje možnost, abychom v zájmu záchrany rukojmích použili přímého útoku.“

Kennedy setrvával v mlčení.

Podívali se na zbývající kousek filmu. Yabril a Tereza spolu mluvili tak živě a nenucené, až to působilo přátelsky. Yabril jí nakonec poklepal na rameno. Evidentně ji o něčem ujišťoval, jako by jí dával nějakou dobrou zprávu, protože Tereza se potěšené zasmála. Yabril se s ní rozloučil div ne dvornou úklonou, přesvědčivým gestem, zeje pod jeho ochranou a že se jí nestane nic zlého.

„Z toho chlapa jde strach,“ prohodil Klee. „Pokusme se z toho Terezu nějak vysekat.“

Eugene Dazzy seděl u sebe v kanceláři a zvažoval všechny možnosti, jak prezidentovi Kennedymu pomoci. Napřed zavolal své milence, aby jí sdělil, že se nebudou moci sejít, dokud krize nepomine. Potom zavolal své ženě, aby prošla jejich společenské závazky a všechny je zrušila. Po dlouhém váhání zavolal Bertu Audickovi, který po víc než tři roky trvání Kennedyho vlády patřil k nejzapřísáhlejším prezidentovým nepřátelům.

„Budeš nám muset pomoct, Berte,“ požádal ho. „Budu ti za to strašně zavázán.“

„Víš dobře, Eugene, že v tomhle jsme my Američané všichni zajedno,“ ubezpečil ho Audick.

Podnikavý Bert Audick už pohltil dvě mamutí americké ropné společnosti, spolkl je jak žába mouchu, říkávali jeho nepřátelé. Opravdu vypadal jako žába, měl široká ústa s výraznými čelistmi a mírně vypoulené oči. A přece dělal na lidi dojem tenhle vysoký, statný muž s masivní hlavou a čelistmi hranatými jako těžní věže. Byl s ropou odjakživa srostlý, snad v ní byl i počat, s ropou souvisela jeho výchova a vzdělání ukončené maturitou. Narodil se bohatý a své bohatství ještě stonásobně zvětšil. Společnost, kterou vlastnil, měla hodnotu dvaceti bilionů dolarů; patřilo mu v ní jednapadesát procent. Ted mu bylo sedmdesát a o ropě věděl víc, než kdokoliv v Americe. Tvrdilo se o něm, že zná každičké místo na zeměkouli, kde se ropa skrývá pod zemskou kůrou.

V houstonském ústředí jeho společnosti ukazovaly počítačové obrazovky obrovskou mapu světa, jež zachycovala polohu každého z nesčetných tankerů na moři, jeho domovský přístav i přístav cílový, byl tu zaznamenán jeho majitel i cena, za niž ropu nakoupil a kolik tun jí převáží. Audick mohl kterékoliv zemi vyfouknout bilion barelů ropy stejně lehce, jako když hochštapler podstrčí vrchnímu padesátidolarovou bankovku.

Část svého obrovského jmění vydělal na panice kolem ropy v sedmdesátých letech, kdy se zdálo, že OPEC drží jejím prostřednictvím svět pod krkem. Ve skutečnosti jej takhle zmáčkl Bert Audick. Na nedostatku, o němž věděl, že je jen předstíraný, vydělal biliony dolarů.

Nebylo to jen z čiré chamtivosti. Měl v ropě zalíbení a uráželo ho, že se takový životodárný zdroj nakupuje tak lacino. Pomáhal manipulovat cenu ropy s romantickým nadšením mládí bouřícího se proti nespravedlivé společnosti. Značnou část svého zisku věnoval na chvályhodnou dobročinnost.

Postavil nemocnice, na něž nevýdělečné zdravotnictví nemá, domovy s pečovatelskou službou pro přestárlé, umělecká muzea. Založil tisíce školních stipendií pro sociálně slabé, poskytovaných jim bez ohledu na jejich rasu či náboženské vyznání. A samozřejmě se též staral o své příbuzné a přátele a pomáhal zbohatnout i vzdáleným bratrancům. Miloval svou vlast, miloval Američany a nikdy nepřispěl na nic mimo Spojené státy. Pochopitelně, s výjimkou nezbytných úplatků cizím hodnostářům.

Neměl rád politiky točící kormidlem jeho vlasti, ani drtivou vládní mašinérii. Nejednou se k němu zachovala nepřátelsky s těmi všemi svými regulačními zákony, antitrastovými opatřeními i zásahy do jeho soukromých záležitostí. Bert Audick byl své zemi hluboce oddaný, ale považoval to jen za věc svého obchodování, na něž měl demokratické právo, když své krajany pěkně přitlačil a nutil je, aby platili zajím zbožňovanou ropu jaksepatří.

Audick byl přesvědčen, že má ropu držet pod zemí co nejdéle. Často s láskou myslíval na ty biliony a biliony dolarů, které co nejbezpečněji odpočívají ve velkých jezerech pod pouštními písky v Sherhabenu či kdekoliv jinde na zemi. Nejraději by ta zlatá širá jezera uchovával nedotčená co nejdéle, raději by ropu kupoval od jiných zemí, od jiných lidí; proto skupoval jiné ropné společnosti. Raději by byl navrtával dna oceánů, zakupoval místa v Severním moři u Anglie, získal kus Venezuely. A navíc tu ještě byla Aljaška! Jen on věděl, jaké obrovské bohatství je uloženo pod ledem.

Při obchodních jednáních se dokázal vytáčet jako baleťák. Pořídil si do aparátu protřelé inteligentní lidi, kteří mu obstarávali daleko přesnější informace o stavu ropných zásob Sovětského svazu, než jaké měla k dispozici CIA. Tyto informace si ovšem nechával pro sebe, nesděloval je vládě Spojených států; proč také? Vždyť za jejich získání zaplatil na hotovosti horentní sumy; byly to ovšem nanejvýš cenné informace určené výlučně pro něho.

Jako mnoho Američanů doopravdy věřil, ba dokonce prohlašoval, že to je zlatý hřeb demokracie, že totiž svobodný občan ve svobodné zemi má právo stavět své osobní zájmy na první místo před cíle volených vládních úředníků. Vždyť tím, jak každý občan bude prosazovat své blaho, tak bude prosperovat celá země.

Na Dazzyho doporučení Kennedy souhlasil se schůzkou s tímto mužem. Pro veřejnost byl Audick jen stínová figurka, kterou noviny a časopis Fortune představovaly jako zkarikovaného Ropného cara. Měl však obrovský vliv na volené zástupce v Kongresu a ve Sněmovně. Měl rovněž mnoho přátel a společníků mezi několika tisíci muži, kteří ovládali nejdůležitější průmyslová odvětví Spojených států a patřili k Sokratovu klubu. Muži v tomto klubu ovládali tisk a televizi, vedli společnosti, měli pod kontrolou nákup a dopravu obilí, byli to elektroničtí a automobiloví magnáti, templáři v bankovnictví a veličiny z Wall Streetu. A co nejdůležitějšího, Audick byl osobním přítelem sultána ze Sherhabenu.

Berta Audicka uvedli do zasedačky, kde míval Francis Kennedy schůzky se svými osobními poradci a se členy širšího poradního sboru. Všem bylo jasné, že přišel prezidentovi nejen pomoci, ale také ho varovat: vždyť právě jeho společnost investovala do ropných polí a do založení města Dak padesát bilionů dolarů. Měl podmanivý, přátelský, vemlouvavý hlas a byl si tak jist tím, co říkal, až se zdálo, jako by na konci každé jeho věty odbil katedrální zvon. Mohl z něho být vynikající politik, nebýt toho, že se za celý život nenaučil obelhávat své spoluobčany, pokud se mluvilo o politických vyhlídkách, a že vlastní názory tak vehementně prosazoval jako jedině správné, že by nemohl být zvolen ani v nejkonzervativnějších volebních okresech země.

Nejprve vyjádřil Kennedymu své nejhlubší sympatie, a to s takovou upřímností, že se nedalo pochybovat o tom, že záchrana Terezy Kennedyové je tím hlavním důvodem, kvůli kterému nabízí prezidentovi své služby.

„Pane prezidente,“ oslovil ho, „jsem ve spojení se všemi svými známými v arabských zemích. Vím, že tuto hroznou aféru odsuzují a že nám budou pokud možno ve všem nápomocni. Jsem osobním přítelem sherhabenského sultána a využiji veškerého svého vlivu, který na něj mám. Doslechl jsem se, že existují jisté důkazy o sultánově podílu na spiknutí, na únosu i na zavraždění papeže. Mohu vás ujistit, že navzdory tomu stojí sultán zcela na naší straně.“

To vyburcovalo Francise Kennedyho k ostražitosti. Jak může Audick vědět o důkazech proti sultánovi? Tuto zaručeně tajnou informaci přece znají jen členové jeho poradního sboru a jeho osobní poradci. Má snad být Audick sultánovou volnou vstupenkou ke zproštění viny, až tahle záležitost skončí? Pak by existoval scénář, podle něhož by se zachránci jeho dcery stali sultán a Audick?!

„Doporučuji vám, pane prezidente,“ pokračoval Audick, „abyste splnil požadavky únosců. Bude to sice rána prestiži Ameriky a její moci, ale to se dá později napravit. Dejte na mě, vždyť vím, že Tereza je vašemu srdci nejbližší. Vaší dceři se nic zlého nestane.“ Katedrální zvon na konci jeho řeči odbil naprostou jistotou.

A právě ona způsobila, že Kennedy o Audickovi zapochyboval. Z bojů na politickém kolbišti věděl, jak povážlivé bývá vkládat naprostou jistotu v lídra.

„Vy se domníváte, že bychom jim měli vydat papežova vraha?“ zeptal se Kennedy.

Audick jeho otázku nepochopil. „Pane prezidente, vím, že jste katolík. Ale uvědomte si, že tato země je většinou protestantská. V zahraniční politice prostě nemusíme považovat zavraždění katolického papeže za nejdůležitější věc dotýkající se našich zájmů. Pro budoucnost naší země je podstatné, abychom si udrželi životně důležité zdroje ropy. My Sherhaben potřebujeme. Musíme jednat obezřetně, inteligentně, bez vášní. Znovu vás ujišťuji: vaší dceři nic nehrozí.“

Nade vši pochybnost mluvil upřímně, z přesvědčení. Kennedy mu poděkoval a doprovodil ho ke dveřím. Po jeho odchodu se obrátil na Dazzyho a zeptal se: „Co tím, k ďasu, vlastně mínil?“

„Prostě ti chce dát najevo, že je s tebou,“ řekl Dazzy. „Možná nechce, aby ti napadlo, že by se toho města Dak, do kterého vrazil padesát bilionů dolarů, dalo při vyjednávání obchodně využít.“ Po krátké odmlce dodal: „Domnívám se, že nám Audick může pomoci.“

Christian se naklonil blíž ke Kennedymu a zašeptal mu: „Francisi, nutně s tebou potřebuji mluvit mezi čtyřma očima.“

Kennedy se z dalšího jednání omluvil a odešel s Christianem do Oválné kanceláře, kam se jinak uchyloval nerad; ostatní místnosti v Bílém domě však byly plné poradců a lidí z krizového štábu, čekajících na konečné pokyny.

Christian si naopak Oválnou kancelář oblíbil. Světlo sem proudilo třemi dlouhými neprůstřelnými okny, zdobily ji příjemně dvě vlajky, veselá červenomodrobílá národní vlajka vpravo a střízlivější, tmavěmodrá prezidentská vlajka u malého stolu.

Kennedy mu pokynul, aby si sedl. Christian ho obdivoval, že dokáže vypadat tak vyrovnaně. Ačkoliv byli tolik let blízkými přáteli, nezpozoroval na něm jedinou známku citového napětí.

„Máme bohužel další potíže,“ referoval Christian. „Přímo tady. Hrozně nerad tě tím zatěžuji, aleje to nezbytné.“

Stručně pověděl Kennedymu o výhružném dopise o položení atomové bomby na neznámém místě. „Nejspíš je to jen planá hrozba,“ vysvětloval. „Je pravděpodobně jedna šance z miliónu, že taková bomba existuje. Ale pokud tomu tak je, pak by mohla zničit deset městských bloků a zabít tisíce lidí. Kromě toho by radioaktivní spad učinil tu oblast na bůhvíjak dlouho neobyvatelnou. Takže musíme tu jedinou šanci z miliónu brát vážně.“

„Doufám, že mi k čertu nechceš říct, že i toto má spojitost s únosem?“ vyjel Francis Kennedy.

„Kdoví,“ připustil Christian.

„Pak to pěkně podrž pod pokličkou a celou záležitost potichu vyřiď, ať nevzniknou zmatky,“ doporučil mu Kennedy. „Připlácni na to kategorii atomového utajení a máš to.“ Kennedy vyťukal linku kanceláře Eugena Dazzyho. „Euge, pošli mi kopii klasifikace zákona o utajování v atomových záležitostech,“ požádal. „A pošli mi také všechny lékařské zprávy o vyšetřování mozku a domluv mi schůzku s doktorem Annacconem.“

Potom vypnul spojovací zařízení. Vstal a díval se z okna Oválné kanceláře. Bezmyšlenkovitě přejel rukou vějířovitě složené záhyby americké vlajky vedle svého stolu. Dlouho tam tak stál a přemýšlel.

Christian obdivoval prezidentovu schopnost eliminovat tuhle záležitost od všeho ostatního, co se stalo. „Myslím, že tu jde o domácí problém,“ řekl, „o nějaký druh psychologického selhání, což už po léta předvídaly studie našich výzkumných týmů. K tomu jsme dospěli na základě některých našich podezření.“

Kennedy pořád v hlubokém zamyšlení stál u okna. Pak tiše řekl: „Chrisi, tohle podrž před všemi ostatními vládními úseky v tajnosti. Zůstane to jen mezi tebou a mnou. Ani Dazzy, ani mí ostatní osobní poradci by se to neměli dozvědět. Je toho přespříliš, co se na nás valí ještě přívažkem ke všemu ostatnímu.“

Město Washington praskalo ve švech pod náporem novinářů z celého světa a sdělovací techniky. Vzduch bzučel a hučel jako přeplněný stadión a ulice se plnily lidmi, kteří se shromažďovali v obrovských davech před Bílým domem, jako by chtěli se svým prezidentem sdílet jeho strasti. Oblohu zaplnila dopravní letadla, zejména od zámořských leteckých společností. Vládní poradci se svými týmy létali konzultovat nastalou krizi do zahraničí. Přilétali zvláštní vyslanci. Do Washingtonu byly odveleny jednotky zvláštního nasazení, aby střežily město a přístupové cesty k Bílému domu. Zdálo se, že hlučící lidské davy jsou odhodlány probdít tu celou noc, jako by chtěly svého prezidenta ujistit, že ve svých problémech nezůstává sám.

Všechny televizní stanice si předkupovaly na svých pravidelných programech právo vysílat smuteční obřady k papežově tragické smrti. Éterem zněly smuteční bohoslužby ze všech velkých katedrál světa a v husté mačkanici strkaly milióny lidí ve smuteční černi. Uprostřed všeobjímajícího smutku se úkradkem ozvalo i pomstychtivé zalkání, přestože kázání překypovala láskou. Při všech bohoslužbách zaznívaly též modlitby za bezpečný návrat Terezy Kennedyové domů do vlasti.

Šuškalo se, že prezident je ochoten propustit papežova vraha, aby vysvobodil zadržovaná rukojmí a svou dceru. Političtí experti, naverbovaní největšími televizními společnostmi, se neshodovali v názoru, zda je takový tah moudrý, avšak intuitivně vytušili, že stejně jako v mnoha jiných krizích kolem rukojmích v uplynulých letech otevírají počáteční požadavky dveře k vyjednávání. Více či méně se shodovali v tom, že prezident podlehl panice, neboť je v nebezpečí jeho vlastní dcera.

V tomto ovzduší uplýval celý den a k večeru se zástupy před Bílým domem ještě rozrostly. Ulice Washingtonu byly ucpány vozidly a chodci, kteří spěchali sem, k symbolickému srdci Ameriky. Mnozí si přinášeli k dlouhému bdění jídlo a pití. Hodlali se svým prezidentem Francisem Xavierem Kennedym pročekat celou noc.

Když Kennedy v úterý večer odcházel do své ložnice, modlil se, aby rukojmí byli příští den propuštěni. Yabril by v tuto chvíli klidně mohl triumfovat. Na Kennedy ho nočním stolku se vršila lejstra připravená v CIA, v Národní radě bezpečnosti, ministrem zahraničí, ministrem obrany, vyčerpávající zprávy z jednání jeho vlastních poradců. Komorník Jefferson mu přinesl horkou čokoládu a sušenky a prezident se posadil, aby si všechny zprávy přečetl.

Četl i mezi řádky. Dával si do souvislostí zdánlivě rozporná stanoviska různých agentur. Pokoušel se při čtení vžít se do role soupeřících světových mocností. Amerika se mu jevila jako země sotva se držící na vratkých nohou, podobná obtloustlému artritickému obrovi, kterého štípou do nosu zlomyslní uličníci a který vnitřně beznadějně krvácí. Zatímco bohatí v jeho zemi stále bohatnou, chudí se topí až u dna a střední vrstva svádí zoufalý boj o to, aby i ona mohla žít v blahobytu.

Dospíval k poznání, že tato poslední krize, zavraždění papeže, únos letadla s jeho dcerou a pokořující požadavky teroristů byly promyšleně naplánovány, aby otřásly morální autoritou Spojených států.

A teď se k tomu všemu přidal ten vnitřní útok, hrozba atomovou bombou. Rakovina zevnitř. Psychologické studie předpovídaly, že k něčemu takovému může dojít, a podnikala se proti tomu různá opatření, leč neúčinná. Tady nemůže jít o nic jiného než o vnitřní záležitost. Pro teroristy by tohle byl příliš nebezpečný manévr, příliš hrubá, provokující zábava s tím zavalitým obrem. Sebeodvážnější terorista by se s touhle divokou kartou nikdy neopovážil hrát. Vždyť tak by se snadno mohla otevřít trestající Pandořina skříňka: každému bylo dobře známé, že vlády – a vláda Spojených států v první řadě – vydaly zákony na ochranu občanských svobod, takže by taková teroristická organizace mohla být bez problémů zničena.

Kennedy studoval shrnující informace o známých teroristických skupinách a o zemích, od kterých získávaly podporu. Překvapilo ho, že arabským teroristickým skupinám poskytovala podporu Čína. Některé velmi specifické organizace, jak se ukázalo, nebyly na Yabrilovu operaci napojeny; příliš se odchylovala od normálu svou náročností, takže pro většinu byla nepřitažlivá. Rusové nikdy nebyli zastánci teroristických akcí tohoto druhu. Existovaly tu však roztříštěné arabské skupiny – Arabská fronta, Saiqua, Organizace pro osvobození Palestiny – G a řada dalších, označovaných jen iniciálami. Pak tu byly Rudé brigády: japonská, italská a německá, která integrovala všechny roztříštěné německé teroristické skupiny.

Nakonec přemohla Kennedyho únava. Zítra ráno, ve středu, bude vyjednávání ukončeno, rukojmí budou v bezpečí. Ted pro to nemohl nic víc udělat, jedině čekat. Lhůta čtyřiadvaceti hodin sice byla překročena, ale s tím všichni souhlasili. Jeho osobní poradci ho ujistili, že tím určitě nebudou přepínat trpělivost teroristů.

Než usnul, vytanul mu na mysli Terezin rozzářený, důvěřivý úsměv, když mluvila s Yabrilem, a vzápětí si oživil v paměti, jak se usmívali jeho dva mrtví strýcové. Upadl do mučivého spánku a chrčivě volal o pomoc. Jefferson vběhl do pokoje a chvíli zíral na bolestí zrůzněnou tvář spícího prezidenta. Poté ho z jeho tíživého snu probudil, přinesl mu další šálek horké čokolády a na doporučení lékaře mu dal prášek na spaní.

Středeční ráno Sherhaben

Zatímco se Francis Kennedy zmítal v neklidném spánku, Yabril vstal. Zbožňoval časné ranní hodiny v poušti, chlad prchající před vnitřním žárem slunce, oblohu rozžhavující se do ruda. V takových okamžicích vždycky myslel na mohamedánského Lucifera, na Azázela.

Anděl Azázel před tváří Hospodinovou odmítl uznat stvoření člověka a Hospodin svrhl Azázela z ráje, aby zapálil tyto pouštní písky pekelným ohněm. Být tak Azázelem! pomyslil si Yabril. V dobách romantického mládí použil jména Azázel jako svého prvního krycího jména.

Ranní slunce, teď už žhnoucí žárem, ho oslňovalo. Ačkoliv stál ve stínu dveří klimatizovaného letadla, příšerný nápor parného vzduchu ho přiměl bezděky zacouvat dovnitř. Pocítil prudkou nevolnost, ptal se sám sebe, zda je to kvůli tomu, co hodlá učinit. Neboť teď spáchá poslední neodvolatelný čin, dá mat v této šachové hře teroru, zakončí ji tahem, který neprozradil ani Romeovi, ani sherhabenskému sultánovi, ani podpůrným skupinám Rudých brigád. Dopustí se poslední svatokrádeže.

V dáli u letištní haly spatřil ochranný val ze sultánových oddílů, které udržovaly tisíce novinářů, tiskových i televizních reportérů v bezpečné vzdálenosti. Ted se k jeho osobě upírala pozornost celého světa. Měl v moci dceru prezidenta Spojených států. Měl početnější auditorium než kterýkoliv vládce, kterýkoliv papež, kterýkoliv prorok. Yabril se odvrátil od otevřených dveří a zahleděl se do nitra letadla.

V první třídě snídali čtyři muži jeho nového týmu. Od vydání jeho ultimáta uplynulo čtyřiadvacet hodin. Čas vypršel. Přiměl muže, aby si pospíšili, a poslal je vyplnit jejich úkoly. Jeden se vydal za velitelem ochrany s rukou psaným Yabrilovým povolením, aby televizní posádky směly přijet blíž k letadlu. Další muž dostal stoh letáků, aby je rozhodil mezi lidi. Oznamovalo se v nich, že vzhledem k nesplnění Yabrilových požadavků ve stanovené lhůtě čtyřiadvaceti hodin bude jeden z rukojmích popraven.

Poté přivedla dvojice Yabrilových mužů podle jeho příkazu prezidentovu dceru z izolované přední řady turistické třídy zpět do první třídy; Yabril ji už očekával.

Když Tereza Kennedyová vešla a uviděla jej, napětí v jejím obličeji povolilo do úlevného úsměvu. Udivovalo ho, že může vypadat stále půvabně, ač strávila tyto dny v letadle. To dělá její pleť, pomyslil si, nemá ji mastnou, takže nechytá prach. Usmál se na ni o a řekl napůl rozverně: „Vypadáte pěkně, ale trochu neupraveně. Běžte se opláchnout, udělejte si make-up, upravte si vlasy. Televizní kamery už na nás čekají. Bude se na nás dívat celý svět a já nechci, aby si kdokoliv pomyslil, že s vámi špatně zacházím.“

Pustil ji na toaletu a čekal. Trvalo jí to téměř dvacet minut. Slyšel, jak splachuje, představoval si ji, jak tam sedí jako malá holčička, a pocítil, jak mu srdce zatrnulo bolestí ostrou jako jehla. Teď buď se mnou, Azázeli, říkal si. Pak uslyšel, jak se v dáli rozburácely davy lidí, stojících ve žhavém slunci pouště. Přečetli si letáky. Zároveň uslyšel, jak se blíží přenosové vozy televize.

Právě vstoupila Tereza. Spatřil na její tváři smutek, ale i vzdor. Rozhodla se, že nepromluví, nenechá se přinutit, aby natočila ten videopásek. Vykartáčované vlasy zdůrazňovaly její krásu, pevná vůle a sebejistota z ní přímo vyzařovaly. Zato se vytratilo cosi z nevinnosti jejího srdce. Usmála se na Yabrila a řekla mu: „Nepromluvím.“

Uchopil ji za ruku: „Chci jen, aby vás viděli,“ vysvětloval jí, když ji vedl k otevřeným dveřím letadla. Stáli na okrajové liště. Zalil je rudý žár pouštního slunce. Šest pojízdných televizních tahačů, připomínajících prehistorické obludy, střežilo letadlo; davům za obranným valem téměř bránily ve výhledu. „Usmějte se,“ vyzval Terezu, „chci, aby váš otec viděl, že jste v bezpečí.“

To už se zezadu zlehka dotkl její šíje, ucítil pod dlaní hedvábné vlasy a odhrnul je; odhalily slonovinovou běl jejího zátylku, s jedinou maličkou pihou.

Uhnula při tom doteku a obrátila se, aby viděla, co dělá. Jeho sevření zesílilo; přiměl ji otočit hlavu čelem k televizním kamerám zaměřeným na její krásnou tvář. Pouštní slunce ji rámovalo zlatem, tělo zůstávalo ve stínu.

S jednou rukou zdviženou a opřenou o horní hranu veřejí kvůli rovnováze se Yabril přitiskl na její záda, takže stáli zlehka na samé hraně prahu a jemně se dotýkali. Druhou rukou vytáhl pistoli a přiložil ji k obnažené šíji. Dříve než mohla pochopit, co znamená chladný dotek kovu, stiskl kohoutek a nechal její tělo odpadnout od svého.

Zdálo se, že vplula do vzduchu, do slunce, do svatozáře vlastní krve. Pak se její tělo vzepjalo nohama k nebi a ještě jednou se otočilo, než dopadlo na cementovou startovací dráhu; leželo tam mrtvé, roztříštěné, s hlavou rozbitou, v kráteru žhnoucího slunce. Zpočátku bylo slyšet jen bzučení televizních kamer, motory přenosových vozů a skřípění pouštního písku. Pak se nad pouští rozlehlo nekonečné, děsuplné zakvílení tisíců.

Ten prvotní zvuk, v němž postrádal očekávaný jásot, Yabrila zarazil. Ustoupil od dveří do vnitřku letadla. Uviděl své lidi, jak na něho pohlížejí s hrůzou, s kletbami, s téměř zvířecím děsem v očích. Řekl jim: „Alláh bud pochválen!“ Nereagovali na to. Dlouho čekal, až nakonec procedil stroze: „Teď se svět dozví, jak vážně všechno myslíme. Teď nám dají, oč žádáme.“ Každou mozkovou buňkou však zaznamenával, že řev davu neobsahuje nadšení, se kterým počítal. Také reakce jeho vlastních lidí mu připadala zlověstná. Popravou dcery prezidenta Spojených států sice vyhasl onen výlučný symbol vrcholné moci a vážnosti, ale Yabril porušil tabu, které nevzal v úvahu. Tak tomu však mělo být.

Na zlomek vteřiny si připomněl něžný obličej Terezy Kennedyové, jemnou fialkovou vůni její sněhobílé šíje, připomněl si její tělo padající do vyprahlého rudého pouštního písku. A napadlo ho: Ať si tu zůstane s Azázelem: navěky svržena ze zlatého rámce nebes. Podržel si v mysli poslední obrázek jejího těla ve volných bílých kalhotách přiléhajících k lýtkům, nohy v sandálkách. Sluneční výheň zaplavila letadlo a zmáčela ho potem. V té chvíli ho napadlo: Já jsem Azazel!

Washington

Ve středu ráno před rozedněním zatřásl Jefferson spícím prezidentem a probudil ho z hlubokého děsivého snu, naplněného úzkostným hukotem obrovského davu. A bylo zvláštní, i když teď už byl vzhůru, jak stále vnímal to mohutné převalování dunících hlasů, pronikajících k němu stěnami Bílého domu.

Jefferson byl nějaký jiný, už nevypadal jako ten, kdo mu dělá horkou čokoládu, kartáčuje mu šaty a chová se k němu jako uctivý sluha. Teď připomínal spíše muže, který má co chvíli přijmout nějakou hroznou ránu. Opakoval v jednom kuse: „Pane prezidente, probuďte se! Probuďte se, pane prezidente!“

Jenže Kennedy už nespal, a tak se hned zeptal: „Co to je za strašný rámus?“

Celou ložnici zalévalo světlo lustru a za Jeffersonovými zády uviděl několik mužů. V jednom z nich rozpoznal důstojníka námořnictva, který působil v Bílém domě jako lékař, dále poznal důstojníka, pověřeného řešením otázek nukleárního „ragby“; stáli tam Eugene Dazzy, Arthur Wix a Christian Klee. Cítil, jak ho Jefferson téměř zdvihl z postele, postavil ho na nohy a rychlým pohybem přes něj přehodil župan. Z nějakého důvodu mu poklesla kolena a Jefferson ho okamžitě podepřel.

Jako kdyby každý z těch mužů právě utržil pořádnou ránu, obličeje měli mrtvolně bledé a strnulé oči doširoka otevřené. Kennedy na ně v údivu zíral a pak ho zaplavila hrůza. Na okamžik ochromila celou jeho bytost, neviděl, neslyšel, nevnímal. Námořní důstojník otevřel svou brašnu a vytáhl připravenou injekční stříkačku. „Ne,“ odmítl důrazně Kennedy. Díval se postupně z jednoho muže na druhého, ale nikdo z nich ani nemukl. Zkusmo se obrátil na Christiana: „Je to O. K., Chrisi. Věděl jsem, že to udělá. On Terezu zabil, že?“ Čekal, že Chris řekne ne, zeje postihlo něco jiného, nějaká přírodní katastrofa, že vybuchla ta atomová nálož, že zemřela hlava některého státu, že se potopila bitevní loď v Perském zálivu, že došlo k ničivému zemětřesení, k záplavám, požáru, epidemii, k čemukoliv jinému. Jenže smrtelně bledý Christian hlesl: „Ano.“

Kennedymu připadalo, že ho zasáhla jakási vleklá choroba, jakási horečnatá třesavka. Vnímal pád svého těla a uvědomil si, že se Christian náhle ocitl vedle něho, jako by ho chtěl zaštítit před ostatními lidmi v místnosti, protože se mu po tváři hrnuly slzy a lapal po dechu. Zdálo se mu, že všichni lidé v místnosti se shlukli kolem něho. Pak mu lékař vpíchl do paže injekci a Jefferson s Christianem ho uložili na lůžko.

Čekali, až se Francis Kennedy vzpamatuje ze šoku. Jakmile byl opět schopen sebeovládání, vydal své instrukce: Vytvořit všechny nezbytné poradní sekce, navázat spojení se všemi kongresovými lídry, dosáhnout toho, aby davy lidí vyklidily ulice a okolí Bílého domu; zamezit přístup všem sdělovacím prostředkům. Prohlásil, že se se všemi setká v sedm ráno.

Konečně před rozedněním dosáhl toho, že osaměl. Jefferson mu na podnose přinesl obligátní horkou čokoládu a piškoty. „Zůstanu za dveřmi, pane prezidente,“ oznámil mu. „Každou půlhodinu se vás přijdu zeptat, zda je všechno v pořádku.“ Kennedy přikývl a Jefferson odešel.

Prezident zhasl všechna světla. Pokoj zšeravěl v blížícím se úsvitu. Přinutil se jasně myslit. Jeho bezedný žal je výsledkem vypočítaného útoku nepřítele; snažil se proto smutek potlačit. Pohlédl na dlouhá oválná okna, jako vždycky si připomněl, že sklo v nich je speciální, takže on se může dívat ven, ale nikdo nemůže vidět dovnitř, a nadto je sklo v oknech neprůstřelné. Pozemky kolem Bílého domu, na něž bylo odtud vidět, jsou střeženy lidmi od tajné služby, park je opatřen speciálními reflektory a prošpikován hlídkami se psy. On sám je v bezpečí, Christian dodržel svůj slib. Neexistoval však způsob, jak zajistit bezpečí pro Terezu.

Je po všem, je mrtvá. První příval žalu teď vystřídala chladná rozvaha, až ho to překvapovalo. Dopadlo to tak všechno proto, že po matčině smrti chtěla Tereza žít po svém? Proto, že odmítla žít s ním v Bílém domě, neboť byla levicověji orientovaná než obě strany a jemu byla de facto politickým oponentem? Nebo to bylo tím, že svou dceru dost nemiloval?

Rozhřešení si dal sám. Miloval Terezu, a ona je mrtvá. Ta rána ho zasáhla méně bolestně jen proto, že byl na její smrt v uplynulých dnech připravován. Rodově zakořeněná kennedyovská paranoia mu bezděčně a potměšile vysílala předem varovné signály.

Vražda papeže byla zjevně zkoordinována s únosem letadla, jímž cestovala dcera nejvyššího představitele první světové velmoci. Únosce otálel s předložením svých požadavků, dokud vrah nedorazil na území Spojených států, kde byl zajat. A nestoudný požadavek propustit jej vše dokonale korunoval. Francis Kennedy musel vynaložit obrovské úsilí, aby nemyslil na své city. Pokusil se vysledovat logiku události. Ve skutečnosti bylo všechno tak prosté: papež a mladá dívka přišli o život. Sám tento fakt nebyl pro něho – objektivně vzato – tak závažný. Hlavy církví bývají prohlašovány za svaté, pro mladé dívky se sladkobolně truchlívá. Závažnější bylo něco jiného. Lidé ve světě začnou Spojenými státy a jejich lidmi pohrdat, budou je všemožně a přitom nepředvídatelně napadat. Moc, na niž se plivá, nemůže udržovat pořádek. Zesměšněná a poražená moc nemá předpoklady, že se jí podaří zachovat po
léta vytvářené společenské hodnoty. Jak tedy může on sám uhájit své zemi autoritu?

Vtom se dveře otevřely a ložnici zaplavilo světlo z haly, které však vzápětí pohltila zář vycházejícího slunce. Jefferson v čisté košili a saku dovezl dovnitř stolek se snídaní a naservíroval mu ji. Tázavě se na prezidenta zadíval, snažil se z jeho výrazu vyčíst, má-li zůstat; nakonec odešel.

Kennedy ucítil na tvářích slzy. Náhle věděl, že to jsou slzy bezmocnosti. Znovu si s údivem uvědomil, že jeho žal je tentam. A pak naplno vnímal návaly krve a hrozného vzteku, rozezlení na své poradce, že ho nechali na holičkách, vzteku, jaký dosud nepoznal a který vždy u jiných odsuzoval. Pokoušel se ho v sobě překonat.

Honem myslil na to, jak se ho snažili utěšit. Christian, který k němu už dlouhá léta choval osobní sympatie, ho sevřel v náručí, pomohl mu do postele. Oddblood Gray, obvykle odměřený a neosobní, ho objal kolem ramen a zašeptal: „Je mně to líto. Je mně to zatraceně líto.“ Zdrženlivější Arthur Wix a Eugene Dazzy se ho letmo dotkli a cosi neslyšně zamumlali. A Kennedymu neušlo, že Dazzy jako šéf jeho čtyřky první opustil ložnici a spěchal zařizovat v Bílém domě vše potřebné. Wix odešel s ním. Jako velitel Národní bezpečnostní rady měl naléhavou práci a možná se i obával, aby neuslyšel od muže, překonaného otcovským žalem, nějaký divoký příkaz, výraz odplaty.

Nedlouho před tím, než vešel Jefferson se snídaní, dospěl Francis Kennedy k poznání, že teď jeho život bude úplně jiný, snad se i vymkne jeho kontrole. Pokusil se vyloučit ze svých úvah hněv, rozumově jej zvládnout.

Připomněl si strategická zasedání, kde se o podobných událostech často diskutovalo. Připomněl si Irán, připomněl si Irák.

V myšlenkách zabloudil o téměř čtyřicet let zpátky. Jako sedmiletý hošík si tehdy hrál na písčitém pobřeží v Hyannisportu s dětmi strýců Jacka a Bobbyho. Oba byli urostlí, štíhlí a pohlední a hráli si s nimi. Pak nastoupili jako bohové do čekajícího vrtulníku. V dětství měl nejraději strýce Jacka, už proto, že na něj věděl tajemství. Jednou ho zahlédl, jak se líbá s nějakou ženou a vede si ji k sobě. Strýc Jack zářil štěstím, jako by dostal nějaký velice vzácný dárek. Malého chlapce, schovaného za stolkem v hale, dvojice nevnímala. Za těch nevinných časů ještě prezident nebýval v tak těsném sevření tajných služeb.

Vybavovaly se mu i jiné scény z dětství, živé obrazy. Strýcové Jack a Bobby uprostřed mnohem starších mužů a žen, uctívaní jako králové. Tóny hudby, strýc Jack kráčející po trávníku, všechny obličeje obrácené k němu; dychtivé ticho všech, kdo čekali, až k nim promluví. Jack a Bobby, dělící se o svou moc i oblibu. Jejich trpělivé čekání, až pro ně z oblohy slétnou vrtulníky; pocit bezpečí uprostřed svalnatců z jejich osobní ochranky; let vrtulníkem vzhůru k nebesům a vznešený sestup z výšin…

Jejich úsměvy šířily světlo, z božských očí tryskalo umění ovládat, upoutávat svou osobností. A při tom všem si našli čas pohrát si s malými kloučky a holčičkami, kteří byli jejich synky a dcerkami, jejich neteřemi a synovci hráli si s nimi se vší vážností – bohové, kteří na svých cestách navštívili malé smrtelníčky. A pak… A pak…

Pohřeb strýce Jacka viděl se svou plačící matkou v televizi, díval se na dělovou lafetu, na koně bez jezdce, na milióny truchlících lidí, viděl svého malého kamaráda jako jednoho z herců na jevišti světa. A také viděl strýce Bobbyho a tetu Jackie. V jedné chvíli ho matka objala a šeptala mu: „Nedívej se na to! Nedívej se!“ a oslepily ho její dlouhé vlasy a potoky slz.

Kužel žlutého světla z otevřených dveří přeťal jeho vzpomínky. Jefferson přivážel stolek s občerstvením. „Odvezte to, prosím, a dopřejte mi ještě hodinu,“ požádal tiše, „do té doby mě nerušte.“ Málokdy býval tak strohý a přísný a Jefferson to ocenil. „Jistě, pane prezidente,“ přisvědčil, odvezl stolek a zavřel dveře.

Slunce už bylo dosti silné, aby ložnici osvětlilo, ale ještě ji neprohrálo. Zato sem dolehl venkovní šum. Televizní přenosové vozy zaplnily ulice před branami Bílého domu a nespočetné automobilové motory bzučely jako obrovitý hmyz. Ve výši přelétala bez ustání letadla, ale pro civilní letce byl vzdušný prostor uzavřen.

Pokusil se bojovat se svým vztekem, v ústech pachuť žluči. Z největšího triumfu jeho života se stalo jeho největší neštěstí. Byl zvolen prezidentem, ale jeho žena zemřela dřív, než se ujal úřadu. Jeho velkolepé plány a sny o lepší Americe Kongres zmařil. Musel si odplivnout, nesnesl odporné sliny na jazyku a na rtech. Jako by mu tělo naplňoval jed a oslaboval každý jeho úd; cítil, že jedině vztek mu od něj pomůže. V tu chvíli vystřelil z jeho mozku jakýsi elektrický náboj a zaútočil na ochořelé buňky těla; energicky natáhl paže a zaťatými pěstmi zahrozil do sluncem zalitých oken.

Má moc, a té moci použije. Dokáže donutit své nepřátele, aby se třásli, aby hořké sliny zalily jejich ústa. Klidně smete všechny ty bezvýznamné lidičky i s jejich lacinými flintičkami, všechny, kdo přinesli do jeho života, do jeho rodiny, takovou tragédii!

Připadal si nyní jako člověk, který byl dlouho vážně nemocen, konečně se uzdravuje a zjišťuje, že znovu nabývá ztracenou sílu. Zaradoval se a zároveň pocítil takový klid, jaký nepoznal od smrti své ženy. Posadil se na posteli a zkusil zkontrolovat své pocity, zmobilizovat svou obezřelost a uvažovat racionálně. S chladnější myslí probral, co vše má na vybranou, jaká nebezpečí v sobě jeho možnosti skrývají a jak jim čelit. Pocítil poslední záchvěv bolesti, že už nemá dceru.

Díl III.

8. kapitola

STŘEDA – WASHINGTON

Ve středu v jedenáct hodin se v zasedací síni sešly politické špičky americké vlády, aby rozhodly, jakým směrem vést další jednání. Byla tu víceprezidentka Helena Du Prayová, členové vlády, náčelník CIA i šéf spojených sil, který se obvykle takových porad nezúčastňoval, ale na prezidentovu žádost ho Eugen Dazzy přizval. Když Kennedy vstoupil, všichni vstali.

Kennedy jim pokynul, aby se posadili. Zůstal stát jen ministr zahraničí: „Pane prezidente,“ oslovil ho, „dovolte, abych vám za všechny projevil upřímnou soustrast nad vaší ztrátou. Hluboce s vámi soucítíme ve vašem žalu a prožíváme jej spolu s vámi. Ujišťujeme vás o své oddanosti, o tom, že se vynasnažíme pomoci vám i celé naší zemi překonat tento kritický okamžik. Jsme zde nejen jako vaši odborní poradci, jsme tu, abychom vám dokázali svou osobní oddanost.“ Ministrovi zavlhly oči dojetím, ačkoliv to byl muž známý svou chladnokrevností a odměřeností.

Kennedy na chvilku sklopil hlavu. Byl tady jediný, kdo až na pobledlý obličej nedával najevo žádné emoce. Dlouze se na ně všechny zadíval, jako by se chtěl u každého zvlášť ujistit o jeho oddanosti a zároveň jako by jim všem chtěl projevit svou vděčnost. Věděl, že vzápětí jimi nejspíš otřese. „Chci vám všem poděkovat,“ začal, „a ujistit vás, že s vámi počítám. Ale teď vás prosím, zapomeňte na mé osobní neštěstí, to na naše jednání nepatří. Jsme tu jen proto, abychom rozhodli, co bude pro naši zemi nejlepší. K tomu nás zavazuje naše svatá povinnost. Dospěl jsem k jistým rozhodnutím, jež mají ryze neosobní charakter.“ Na okamžik se odmlčel, aby nechal odeznít šokující účinek svých slov a zároveň dal jednoznačně najevo, že rozhodující slovo tu bude mít on sám.

Helenu Du Prayovou okamžitě v duchu napadlo – probůh, on to udělá!

„Projednáme tu možnosti, jež máme k dispozici,“ pokračoval Kennedy. „Pochybuji, že přistoupím na některý z vašich návrhů, ale musím vám dát příležitost je předložit. Nejprve mi však dovolte, abych vám přednesl svůj scénář a zároveň konstatoval, že mám podporu svých osobních poradců.“ Opět se odmlčel, jako by je chtěl hypnotizovat. Stoupl si a pokračoval: „Za prvé: Analýza. Všechny tragické události posledních dnů probíhaly dynamicky podle troufalého, dokonale promyšleného a nemilosrdně provedeného mistrného plánu: Vražda papeže o velikonoční neděli, únos letadla v týž den. Požadavky únosce za propuštění rukojmích, záměrně formulované tak, že byly jen stěží splnitelné. Ačkoliv jsem se splněním těchto požadavků souhlasil, zbytečná vražda mé dcery dnes časně ráno. To mě ujistilo o pravých záměrech únosců. Nadto zatčení papežova vraha zde v naší zemi nelze považovat za náhodno
u událost, i to je součástí celkového plánu, teď budou moci únosci vyžadovat propuštění papežova vraha. Důkazy pro tuto analýzu jsou nabíledni.“

Mohl pozorovat nevěřící pohledy v tvářích přítomných. Po krátké odmlce pokračoval: „Co bylo tedy účelem tohoto děsivého a komplikovaného scénáře? Dnešní svět pohrdá autoritou, pohrdá vážností státu, zejména pak morální vážností Spojených států. Překračuje obvyklé meze znevažování, jak je známe z dějin, zejména z projevů mládí, což někdy bývá dokonce ku prospěchu věcí příštích. Účelem tohoto teroristického plánuje zdiskreditovat Spojené státy jako představitele moci nejen v očích miliónů obyčejných lidí, ale především v očích vlád celého světa. Těmto výzvám teď musíme učinit přítrž. Ten čas nastal právě teď.

Prohlašuji: Arabské státy nemají s tímto spiknutím nic společného – až na Sherhaben. Symbolickou a osobní podporu spiklencům nepochybně poskytla tajná světová teroristická organizace, známá jako První stovka. Máme však neklamné důkazy o tom, že celou akci zosnoval osobně jediný muž – Yabril. A zdá se, že ten je – snad s výjimkou sherhabenského sultána – ve svém jednání zcela neovlivnitelný.“

Prezident se znovu odmlčel.

„Víme naprosto bezpečně, že sultán je Yabrilovým spolupachatelem. Jeho vojenské oddíly jsou rozmístěny a hlídkují u letadla, aby zabránily útoku zvenčí, nikoli proto, aby nám pomohly, pokud jde o rukojmí. Sultán sice prohlašuje, že to vše dělá v našem zájmu, ale ve skutečnosti je do těchto akcí zapleten. Musím ovšem uznat, že existují důkazy o tom, že netušil, co Vše chce Yabril spáchat, že nevěděl o jeho úmyslu zavraždit mou dceru.“

Rozhlédl se po tvářích kolem stolu a znovu na přítomné zapůsobil svým klidem. Pak pokračoval: „Za druhé: Prognóza. Tento případ se vymyká běžným situacím s rukojmími. Tohle je spiknutí vypočítané na maximální pokoření Spojených států. Má je donutit, aby doslova škemraly o navrácení rukojmích, až si napřed protrpí sérii pokořování, jež ukáže naši bezmocnost. Z téhle situace budou veřejná média na celém světě ždímat po celé týdny materiál pro své reportáže. A my přitom nemáme jedinou záruku, že se zbývající rukojmí opravdu vrátí, bezpečně vrátí. Za těchto okolností si nedovedu představit další vývoj jinak než jako chaos. Náš vlastní lid ztratí důvěru v nás i v naši zemi.“

Kennedy se opět odmlčel. Povšiml si, že teď na své auditorium skutečně zapůsobil, že přítomní mají pro jeho stanoviska pochopení. Ujal se opět slova. „Jaké jsou cesty k nápravě? Prostudoval jsem vámi navrhovaná řešení. Spatřuji v nich obvyklá kulhavá východiska z nouze, k jakým jsme se v minulosti uchylovali. Ekonomické sankce, ozbrojené záchranné akce, politické manévrování, veřejně hlásaná zásada, že s teroristy nevyjednáváme, a tajné ústupky. Vědomí, že se Sovětský svaz vždy bude stavět proti jakémukoliv vojenskému zásahu v Perském zálivu, nám svazuje ruce. Z toho všeho vyplývá, že nám nezbývá, než se podrobit a ztratit úctu světa. A krom toho můžeme podle mého mínění ztratit další rukojmí.“

Ministr zahraničí ho přerušil: „Sherhabenský sultán mému ministerstvu právě výslovně přislíbil, že propustí ostatní rukojmí, jakmile budou požadavky teroristů splněny. Yabrilovu akci komentoval s rozhořčením a prohlašuje, zeje připraven zaútočit na letadlo a zmocnit se jej. Yabril ho ovšem ujistil, zeje ochoten na znamení dobré vůle propustit ihned padesát rukojmích.“

Kennedy na ministra chvíli zíral blankytnýma očima protkanýma žilkami jako drobnými černými tečkami. Potom mu uhlazeným, kovově ledovým tónem řekl: „ Jakmile skončím svou řeč, pane ministře, poskytnu všem přítomným čas, aby promluvili. Do té doby mě, prosím, nepřerušujte. Tuto jejich nabídku nezveřejníme a sdělovací prostředky s ní nebudou seznámeny.“

Prezident svou reakcí ministra očividně překvapil: dosud nikdy s ním nemluvil tak chladně, nikdy tak okázale nedal najevo svou moc. Ministr sklopil hlavu, aby prostudoval kopii své zprávy; jen ve tváři se mírně zarděl. Kennedy pokračoval: „Řešení: Přikazuji tímto náčelníkovi štábu spojených sil, aby připravil a řídil letecký útok na ropná pole v Sherhabenu a na jejich průmyslové město Dak za účelem zničení všech ropných zařízení, vrtných věží, ropovodů a tak dále. Město bude zničeno. Čtyři hodiny před bombardováním budou na město shozeny varovné letáky obyvatelstvu s výzvou k evakuaci. Letecký útok bude proveden od této chvíle přesně za třicet šest hodin, to jest ve čtvrtek ve dvacet tři hodiny washingtonského času.“

V sále, kde sedělo na třicet lidí, disponujících veškerými mocenskými prostředky v zemi, zavládlo mrtvé ticho. Kennedy pokračoval: „Ministr zahraničí se spojí s příslušnými zeměmi, od nichž si vyžádá souhlas k přeletu. Otevřeně jim řekne, že nevyhovění naší žádosti bude znamenat přerušení hospodářské a vojenské spolupráce Spojených států s každou takovou zemí. Mělo by to pro ni nedozírné důsledky.“

Ministr zahraničí vypadal, že ze svého křesla vyletí a začne protestovat, ale ovládl se. Sálem to zašumělo zčásti překvapením, zčásti zděšením.

Kennedy téměř hněvivě gestikuloval rukama, ale usmíval se, úsměvem, kterým jako by chtěl všem dodat odvahy. Vyznělo to méně rozkazovačně, věcně. „Ministr zahraničí ke mně neprodleně pošle velvyslance sultanátu Sherhaben. Sdělím mu, že sultán musí osvobodit všechna rukojmí do zítřejšího odpoledne a vydat teroristu Yabrila způsobem, který by mu znemožnil vzít si život. V případě neuposlechnutí přestane Sherhaben existovat.“ Kennedy se na chvíli odmlčel; v místnosti bylo naprosté ticho. „Toto naše jednání je přísně tajné, nesmí dojít k žádnému úniku informací. Pokud by se tak stalo, budou uplatněna nejpřísnější zákonná opatření! A teď dávám slovo vám.“

Uvědomil si ohromující účinek svého vystoupení: jeho poradní čtyřka klopila oči, nikdo netoužil setkat se s pohledy ostatních v sále.

Kennedy se pohodlně usadil na své černé kožené židli, nohy vysunul zpod stolu a zkřížil je bokem. Strnule se díval ven do Růžové zahrady, zatímco jednání pokračovalo dál.

Slyšel ministra zahraničí, jak říká: „Pane prezidente, opět musím vyslovit výhrady k vašemu rozhodnutí. Mohlo by pro Spojené státy znamenat katastrofu. Pokud použijeme síly ke zničení té malé země, staneme se vyděděnci mezi ostatními národy.“ Další slova už nevnímal.

Poté zaslechl téměř dutý hlas ministra vnitra, který přece jen vzbudil jeho pozornost: „Pane prezidente, jestliže zničíme Dak, odepíšeme padesát bilionů dolarů, to znamená peníze americké ropné společnosti, peníze našich středních vrstev, vložené do akcií této společnosti. Zredukujeme tím své ropné zdroje a naši spotřebitelé budou platit za benzín dvojnásobek.“

Ve zmatené a rozvleklé diskusi zaznívaly další argumenty. Proč ničit město Dak předčasně, proč neposkytnout Sherhabenu šanci? Je nutno hledat další cesty. Nic neuspěchat, zbytečný spěch v sobě skrývá velké nebezpečí.

Tak to trvalo více než hodinu. Kennedy pokukoval po hodinkách, pak vstal.

„Děkuji všem za vyslovená doporučení,“ prohlásil. „Sultán ze Sherhabenu by zajisté mohl Dak zachránit, kdyby okamžitě vyhověl mým požadavkům. Ale to nehodlá učinit. Město Dak musí být zničeno, jinak budou naše výhrůžky ignorovány. Pak máme alternativu – vládnout zemi, kterou může kterýkoliv směšně ozbrojený troufalec srazit na kolena. V tom případě můžeme s klidným srdcem zrušit naše námořnictvo i armádu a ušetříme. Mám velice jasnou představu o tom, jaký kurs musíme nasadit, a budu podle toho jednat.

A teď k té ztrátě padesáti bilionů dolarů, o které naši akcionáři údajně nevyhnutelně přijdou. Konsorciu, které vlastní tento majetek, předsedá Bert Audick. Samozřejmě uděláme maximum, abychom mu pomohli. Poskytnu panu Audickovi příležitost, jak vložené investice zachránit. Posílám do Sherhabenu letadlo, jež vyzvedne zadržovaná rukojmí, a vojenské letadlo k přepravě teroristů k nám do Spojených států, kde budou postaveni před soud. Ministr zahraničí vyzve mým jménem pana Audicka, aby jedním z těch letadel do Sherhabenu odletěl. Jeho úkolem bude působit na sultána tak, aby přistoupil na mé požadavky. Přemluvit ho, že to je jediná cesta, jak zachránit Dak, Sherhaben i americkou ropu v jeho zemi. Tím je řečeno vše.“

Ministr obrany namítl: „Jestliže na to sultán nepřistoupí, přijdeme o dvě další letadla, o Audicka i rukojmí, to je přece jasné.“

„Nejspíš ano,“ konstatoval suše Kennedy. „Ale dejme Audickovi příležitost, ať ukáže, co je zač. Zapaluje mu to. Bude vědět stejně jako já, že na to sultán musí přistoupit. Jsem si tak jist, že s ním posílám i svého poradce pro národní bezpečnost, pana Wixe.“

„Pane prezidente,“ ozval se náčelník CIA, „uvědomte si, že u protiletadlového dělostřelectva v okolí Daku slouží podle civilní smlouvy mezi sherhabenskou vládou a americkými ropnými společnostmi Američani a raketové zbraně obsluhují speciálně vycvičení Američani. Klidně mohou letadla sestřelit!“

Kennedy se usmál: „Audick jim nařídí evakuaci. Jestliže ovšem začnou po našich letadlech pálit, ačkoliv jsou Američani, prohlásíme je za zrádce, a Američani, kteří je platí, budou rovněž posuzováni jako zrádci.“

Čekal chvíli, jak jeho slova zaúčinkují. Audick bude pohnán před soud! Obrátil se ke Christianovi: „Chrisi, můžeš začít pracovat na právním ukončení celé záležitosti.“

Mezi přítomnými byli i dva členové legislativy – lídr senátní většiny, Thomas Lambertino, a mluvčí Sněmovny reprezentantů, poslanec Alfred Jintz. Jako první se ozval senátor: „Tohle je příliš drastické a Kongres by s tím nikdy nesouhlasil bez prodiskutování v obou komorách.“

Kennedy zdvořile namítl: „Jakkoli to respektuji, pane senátore, na tohle nezbývá čas. Je v mé pravomoci jakožto hlavy státu toto opatření prosadit. Zákonodárný sbor může nepochybně celou tuto akci později revidovat a podniknout kroky, které shledá jako vhodné. Ale upřímně doufám, že mě v tomto krajním opatření většinou svých hlasů podpoří jak Kongres, tak celý národ.“

Senátor Lambertino si téměř zoufal. „Je to strašné a bude to mít těžké důsledky. Zapřísahám vás, pane prezidente, nejednejte tak ukvapeně!“

„Kongres vždycky stál proti mně,“ Kennedy prohlásil poprvé podrážděným tónem. „Nakonec se můžeme tak dlouho dohadovat o všech možných komplikovaných řešeních, až nikdo z rukojmích nezůstane naživu a Spojené státy se stanou terčem posměchu pro každý národ a kterýkoliv zapadákov na světě. Trvám na své analýze a na svém řešení; rozhodl jsem se pro ně v rámci své pravomoci jako hlava výkonné moci v tomto státě. Jakmile krize skončí, předstoupím před lid a složím mu své účty. Do té doby – to vám všem znovu připomínám – je vše, o čem tu diskutujeme, přísně tajné. Tím končím, vím, že všichni máte co dělat. O všech svých krocích informujte šéfa mých osobních poradců.“

Povstal Alfred Jintz: „Doufal jsem, pane prezidente, že s tím, co řeknu, nebudu muset vystoupit. Ale Kongres už teď požaduje, abyste se od všech jednání v této věci distancoval. A proto vás musím upozornit, že poslanci i Senát dnes udělají vše, aby zabránili vašim nekompetentním sankcím, vyprovokovaným vaší osobní tragédií.“

Kennedy stál nad nimi. Jeho tvář s krásnými rysy zledovatěla v masku, modré oči byly náhle nevidomé jako u sochy: „Učiníte tak na vlastní nebezpečí,“ prohlásil, „a k újmě Ameriky.“ Poté opustil sál.

V zasedacím sále to znepokojeně hučelo a šumělo. Oddblood Gray se senátorem Lambertinem a poslancem Jintzem utvořili malý hlouček. Obličeje měli zachmuřené a hlasy studené. „Domnívám se, že to je těžká vina prezidentových poradců, že mu nevymluvili takové rozhodnutí,“ pravil poslanec Jintz. „Nesmíme dopustit, aby se to stalo.“

„Mě zase přesvědčil o tom, že není veden osobní zlobou,“ podotkl Oddblood Gray. „Jeho řešení je nejúčinnější. Ovšemže je to hrozné, ale doba už je taková. Nemůžeme připustit, aby se tahle situace bůhvíjak dlouho protahovala. To by mohlo vést ke katastrofě.“

„Dnes poprvé jsem poznal u Francise Kennedyho takovou nadřazenost,“ postýskl si senátor Lambertino. „Doposud jednal s námi zákonodárci vždycky velice zdvořile, jako prezident na úrovni. Mohl aspoň předstírat, že máme jistý podíl na jeho rozhodování.“

„Jedná ve velmi těžké situaci,“ zastal se ho Oddblood Gray. „Moc by snad pomohlo, kdyby ji Kongres ještě víc nekomplikoval svým tlakem.“ Šance jak prase, pomyslil si, hned když to vyslovil.

Poslanec Jintz prohlásil ustaraně: „Právě ten tlak je tu sporný.“ Do háje s tebou, pomyslil si Oddblood Gray, honem se srdečně rozloučil a běžel do své kanceláře, obvolat na sta kongresmanů. Ačkoliv ho prezidentova ukvapenost osobně rozmrzela, rozhodl se jeho politiku na Kapitolu prodat.

Poradce pro národní bezpečnost Arthur Wix se pokoušel dozvonit na ministerstvo obrany. Chtěl se ujistit, že budou okamžitě svoláni velitelé spojených štábů. Ale ministra obrany události patrně tak ohromily, že své odpovědi jen mumlal; souhlasil, ale sám nic dobrovolně nenavrhoval.

Eugenu Dazzymu neušly Oddbloodovy nesnáze se zákonodárci. To bude pěkná patálie!

Obrátil se na Helenu Du Prayovou s otázkou: „Co ty o tom soudíš?“

Chladně se na něho podívala. Je velice krásná, říkal si v duchu, buduji muset pozvat na večeři. „Domnívám se, že jste ho jako jeho osobní poradci nechali na holičkách,“ vytkla mu, „a on reaguje na tuhle kritickou situaci nevybíravými prostředky. A kde vůbec je Christian Klee? Ten by to měl napravit.“ Klee zmizel, což víceprezidentku překvapilo; to nebylo v Christianově stylu, vytratit se v rozhodující chvíli, jaká právě teď nastala.

„Prezidentův postoj má svou logiku, a i když s ním nesouhlasíme, musíme ho podpořit,“ rozčiloval se Dazzy.

„Vždyť právě o to Francis žádal,“ poznamenala Helena Du Prayová. „Jenže Kongres se zřejmě pokusí zbavit ho možnosti v této věci jednat. Vynasnaží se odvolat ho z úřadu.“

„Jen přes naše mrtvoly,“ namítl za prezidentovy poradce.

„Buď, prosím, obezřelý,“ varovala ho pokojně Helena Du Prayová, „naše země je ve velikém nebezpečí.“

9. kapitola

Onoho středečního odpoledne byl Peter Cloot určitě jediný úředník v celém Washingtonu, který nevěnoval téměř žádnou pozornost zprávě o zavraždění prezidentovy dcery. Veškerou svou energii soustředil na poslední výhrůžku atomovou pumou.

Jako náměstek šéfa FBI nesl za tento úsek téměř plnou zodpovědnost. V čele FBI stál formálně Klee, ale jen proto, aby pevně třímal otěže moci ve svých rukou a podřizoval této činnosti i kancelář generálního prokurátora, kteroužto funkci rovněž zastával. Spojení těchto funkcí dělalo Peteru Clootovi vždy těžkou hlavu.

Starosti mu působil i další fakt – tajné služby spadaly rovněž pod Kleea. Na Clootův vkus to byla přílišná koncentrace moci. Věděl, že v organizačním řádu FBI údajně existuje vyčleněná elitní bezpečnostní služba, podřízená přímo Kleeovi, kterou tvoří jeho dřívější kolegové z CIA. To Cloota uráželo.

Zato současné jaderné ohrožení si hýčkal jako dítě. Tohle divadélko bude řídit on! Naštěstí mu v tom nahrávaly i existující zvláštní instrukce. Cloot absolvoval semináře pro jaderné experty, které byly přímo věnované problematice jaderného ohrožení. Cloot sám byl jednička, pokud šlo o experty pro tuto zvláštní situaci. Lidí měl na to dost. Během Kleeova vedení se personál FBI zvýšil třikrát.

Když Cloot poprvé spatřil výhružný dopis s přiloženými diagramy, okamžitě uplatnil příslušná opatření daná směrnicemi. Pocítil při tom i záchvěv strachu. Takových výhrůžek se do této chvíle objevily celé stovky, jen několik jich bylo věrohodných, ale žádná nepůsobila tak přesvědčivě jako tahle. V souladu se směrnicemi byly ovšem všechny takové výhrůžky utajovány.

Cloot neprodleně postoupil dopis vedení ministerstva jaderné energie v Marylandu, využil k tomuto účelu speciálně určeného komunikačního systému. Rovněž uvedl do pohotovosti pátrací týmy pro národní bezpečnost v oblasti energií se sídlem v Las Vegas. Do New Yorku už byly letecky poslány potřebné přístroje s detektory a vypraveny speciálně vycvičené skupiny mužů, kteří budou v maskovaných dodávkách s citlivými pátracími přístroji prozkoumávat ulice New Yorku. Bude použito rovněž vrtulníků; celé město křížem krážem projdou muži s Geiger-Mullerovými počítači ukrytými v diplomatkách. Bylo toho dost na bolení hlavy, vždyť těmto pátracím skupinám bylo zapotřebí zajistit také ozbrojenou ochranu FBI a především bylo nezbytné nalézt ty zlosyny.

Na marylandském ministerstvu dopis prostudovali psychologové a poslali Clootovi typovou charakteristiku pisatele. Jak jen to ti chlapíci dokážou? pomyslil si obdivně Cloot, když šiji přečetl. Jistý klíč představovala skutečnost, že dopis finančně nevydíral a že vymezoval určitý politický postoj. Jakmile Cloot tuto charakteristiku dostal, vyslal neprodleně tisíc mužů, aby pisatele vypátrali.

V charakteristice se uvádělo, že dopis psal pravděpodobně někdo velmi mladý a vysoce inteligentní. Nejspíš student fyziky na některé prestižní univerzitě. Na základě této informace si Cloot během několika hodin vytipoval dva důvodně podezřelé; potom už to šlo jako na drátku. Pracoval celou noc, řídil své terénní týmy. Informaci o zavraždění Terezy Kennedyové vypudil ihned energicky z mysli, byť mu problesklo hlavou, že by i tady mohly být určité souvislosti. Jeho úkolem však bylo najít do rána iniciátora výhružné akce atomovou bombou. Zaplaťpánbůh, ten syčák byl idealista, takže nebude tak těžké přijít mu na stopu. Existuje na milión chamtivých čubčích synů, kteří by něco takového udělali pro prachy, a ty najít by byl tvrdý oříšek.

Zatímco čekal na informace z pátrání, projel si na počítači všechny předchozí jaderné výhrůžky. Údajná jaderná zbraň nebyla nikdy nalezena a dopadení vyděrači, kterým šlo o tučné výkupné, se pokaždé přiznali, že ani žádná neexistovala. Někteří z nich byli nedopečení pseudovědátoři. Jiní se vyzbrojili přesvědčivými informacemi z levičáckého časopisu, který uveřejnil článek o tom, jak je možné vyrobit jadernou zbraň. Časopis byl pohnán před Nejvyšší soud, avšak hájil se tvrzením, že žádný takový článek neotiskl, a krom toho Nejvyšší soud rozhodl, že potlačení takové informace by bylo de facto porušením svobody projevu. Jen na to Peter pomyslil, hned jím zas zalomcovala zlost. Tahle podělaná země se snad sama zničí! Jedna věc ho velice zaujala: ani v jednom z těch více než dvou set případů nebyla pachatelem žena, černá kůže či dokonce nějaký cizí terorista. Všichni ti vyděrači by li prachsprostí, peněz chtiví Američani.

Když s tím byl hotov, přemýšlel chvíli o svém šéfovi, Christianu Kleeovi. Vůbec se mu nelíbilo, jakým způsobem vyřizoval záležitosti FBI. Podle jeho mínění veškerá činnost FBI spočívala v zajištění bezpečnosti prezidenta Spojených států. Klee k tomu využíval nejen špionáže tajných služeb, ale v každém úřadu FBI po celé zemi zřídil speciální útvary, jejichž hlavním úkolem bylo vyčenichat jakékoliv možné ohrožení prezidentovy funkce. Klee na tuto práci převedl značnou část fyzických osob z jiných operací FBI.

Cloot pošilhával po Kleeově postu, rád by se ujal speciálního oddělení bývalých pracovníků CIA. Čím se ksakru zabývají? Peter Cloot to nevěděl, ačkoliv měl plné právo to vědět. Ono oddělení však podléhalo přímo Kleeovi, což nebylo pro FBI jakožto vládní orgán, na který veřejnost tak citlivě reaguje, ani trochu dobré. Zatím sice nedošlo k žádnému průšvihu, neboť Cloot věnoval spoustu času kontrole celé situace a dělal vše pro to, aby ho nikdo nemohl přimáčknout ke zdi, až speciální útvar provede nějakou pitomost, která proti nim poštve kongresmany a jejich zvláštní vyšetřovací komise.

V jednu po půlnoci se u Cloota objevil jeho asistent, aby mu podal hlášení, že mají oba podezřelé pod dozorem. Dostaly se jim do rukou také důkazy, odpovídající oné typové charakteristice, plus další nepřímé důkazy. K zatčení je zapotřebí mít už jen zatykač.

„Musím napřed informovat Kleea,“ řekl Cloot svému asistentovi, „počkej tady, zavolám mu.“

Cloot věděl, že Klee bude nejspíš u šéfa prezidentova štábu; na každý pád mu ho vševědoucí telefonistky v Bílém domě najdou, i kdyby tam náhodou nebyl. Klee se mu ozval na první pokus.

„Máme ten mimořádný případ v suchu,“ oznámil mu Cloot. „Myslím ale, že bych vás měl informovat dřív, než je sem dopravíme – můžete přijít?“

„Bohužel nemohu,“ odmítl Klee vyčerpaným hlasem. „Musím teď být s prezidentem, jistě to pochopíte.“

„Máme tedy pokračovat sami a vy se zapojíte později?“ zeptal se Cloot.

Na druhém konci nastalo dlouhé mlčení. „Myslím, že se na chvilku budu moci uvolnit,“ řekl nakonec Klee. „Ale musíte přijít vy sem. Kdybych nebyl hned k dosažení, prostě počkáte. Pospěšte si ale!“

„Jsem tam hned,“ ujistil ho Cloot.

Předávat si informace po telefonu nepřicházelo ani pro jednoho z nich v úvahu, mohl by je zachytit kdokoliv nepovolaný.

Jakmile dorazil do Bílého domu, uvedli ho do malé hovorny. Klee už na něho čekal; měl sundanou protézu a masíroval si přes punčochu pahýl.

„Mám jen pár minut,“ upozornil svého náměstka. „Je právě sezení s prezidentem.“

„Ach bože, jak je mi ho líto!“ řekl účastně Cloot. „Jak to bere?“

„Zdá se O. K., jenže u něho člověk nikdy neví, jak je na tom doopravdy.“ Klee zavrtěl hlavou, jako by chtěl zaplašit něco, co ho děsí, a pak energicky pravil: „Raději toho nechme.“ V jeho pohledu se odrážela jakási nechuť. Clootův zjev ho vždycky dráždil. Jeho náměstek nikdy nevypadal unaveně, patřil k těm mužům, kteří nikdy nemají pomačkanou košili a oblek. Vždycky nosil vlněnou pletenou vázanku s hranatým uzlem, obvykle světle šedivou, občas úplně černou.

„Odhalili jsme je,“ referoval Cloot. „Jsou to mladí kluci, je jim dvacet a jsou z jaderných laboratoři v massachusettském technologickém institutu. Géniové, s IQ 160; oba jsou z bohatých rodin, levicově orientovaní, účastnili se protestních akcí proti jaderné energetice. Tihle kluci měli přístup k utajovaným zprávám. Jsou to typy pro vědecký výzkum. Sedí v laboratoři v Bostonu a dělají na nějakém vládním a univerzitním projektu. Před pár měsíci přijeli do New Yorku, nějaký kámoš je podpíchl a jim se to zalíbilo. Byl si jist, že to bude jejich premiéra. Tenhle idealismus a rozbouřené hormony mládí, to je smrtící kombinace. Mám je už v hrsti.“

„A máte nějaké pevné důkazy?“ zeptal se Christian. „Mám na mysli konkrétní důkazy?“

„Nesnažíme seje z něčeho obvinit,“ vysvětloval Cloot. „Má to být předběžné zadržení, k němuž jsme oprávněni ve smyslu zákona o atomových bombách. Jakmile je budeme mít, přiznají se a řeknou nám, kam tu zatracenou věc narafičili, pokud vůbec existuje. Nejsem o tom přesvědčen. Myslím si, že to je prostě humbuk. Ale ten dopis určitě napsali. Ta typová charakteristika je na nějak šitá. A pak ještě datum dopisu – v ten den se zapsali v recepci Hiltonu v New Yorku. A to už je pádný důkaz.“

Christian často obdivoval, k jakým zdrojům informací mají všechny vládní agentury přístup, díky počítačům a vyspělé elektronice. Ohromovalo ho, jak dokázali vypátrat kohokoliv kdekoliv za jakýchkoliv protiopatření. Ani ne za hodinu prozkoumaly počítače registrační zápisy v hotelech po celém městě a dokázaly i jiné komplikované operace. Stálo to ovšem strašné peníze.

„Dobrá, tak je sebereme,“ svolil Christian. „Ale nejsem si jist, zeje přimějete k doznání. Budou to podšívkové.“

Cloot se upřeně zadíval Christianovi do očí. „O. K., Chrisi, nepřiznají se, však my jsme civilizovaná země. Takže necháme bombu vybuchnout a zabít tisíce lidí.“ Po tváři mu přeletěl téměř zlomyslný úsměv. „Anebo také můžeš zajít za prezidentem, aby podepsal příkaz k lékařskému vyšetření, viz IX. část zákona o kontrole atomových zbraní.“

Právě k tomuto cíli Cloot vytrvale směřoval.

Christian se téhle myšlence vyhýbal celý večer. Vždycky ho šokovalo, jak může mít země jako Spojené státy takový zákon. Třebaže byl tajný, pro tisk by byla hračka jej odhalit, ale zas tu existovala úmluva mezi majiteli sdělovacích prostředků s vládními činiteli. Takže veřejnost tento zákon neznala, stejně jako nevěděla o mnoha jiných zákonech týkajících se jaderného výzkumu.

Devítku znal Christian až příliš dobře, jako právník nad ní nesouhlasně kroutil hlavou. Právě ta džungle v zákonech ho vždycky odpuzovala.

Tento zákon v podstatě opravňoval prezidenta nařídit chemické vyšetření mozku podezřelé osoby, to je umístit přímo v jejím mozku detektor lži, který by ji přiměl říct pravdu. Zákon se speciálně vztahoval na zjištění informací o umístění jaderných zařízení. Na tento případ se dokonale hodil. Nešlo o mučení, oběť by nebyla podrobena fyzickému utrpení. Prostě se změřily chemické změny v mozku obviněného, aby se ověřila pravdivost jeho výpovědí. Jde o humánní vyšetření; jediný háček je v tom, že nikdo doopravdy neví, co se stane s mozkem po tomto výkonu. Pokusy prokázaly ve vzácných případech ztrátu paměti, určité oslabení funkce. Člověk by nebyl retardován, zpomalení jeho myšlenkových pochodů by bylo nevědomé, ale proč to dál rozvádět, hned by se vědělo, odkud vítr fouká. A mělo to ještě jeden háček – pořád tu zůstávala desetiprocentní možnost úplné ztráty paměti. Celá minulos t člověka mohla být vymazána. Navždy.

„Teď sice pálím od boku, ale mohla by tu být nějaká souvislost s únosem a s papežem?“ zeptal se Christian. „Protože ten chlap, co ho zatkli na Long Islandu, by mohl sloužit jen jako kouřová clona, jako návnada, může to být obyčejný trik. Nebo ne?“

Cloot ho dlouze pozoroval, jako by o tom sám se sebou diskutoval. „Nedá se to vyloučit,“ připustil nakonec. „Ale domnívám se, že by to musela být opravdu nějaká ta slavná souhra náhod v dějinách.“

„Což vždycky vede k tragédiím,“ poznamenal Christian suše.

„Tihle dva mladí kluci jsou prostě svým způsobem geniální blázni, šmrncnutí politikou. Posedl je děs, že celému světu hrozí nebezpečí. Běžné politické tahanice je nezajímají. Arabi, Izrael, chudí a bohatí v Americe jim nestojí za zlámanou grešli. Zrovna tak demokrati či republikáni. Chtějí jen, aby se zeměkoule otáčela kolem své osy rychleji. Však to znáš.“ Pohrdavě se usmál. „Každý takový si o sobě myslí, zeje Bůh. Zeje tudíž nedotknutelný.“

Jenže Christian se v duchu zavrtal do jednoho detailu, který s tím souvisel. S těmito dvěma problémy vybuchne politický šrapnel. Dvakrát měř, jednou řež, říkal si pro sebe. Francis je teď ve strašlivém nebezpečí, musí být ochráněn. Což takhle rozehrát to na více frontách?

„Teď dobře poslouchej, Petere,“ řekl Clootovi. „Byl bych rád, aby tohle byla úplně supertajná operace. Tutlej to před každým. Ty dva kluky potichu seberte a strčte je do vězeňské nemocnice, kterou máme tady ve Washingtonu. Budeš o tom vědět jen ty a já a pár agentů ze speciálního oddílu, kterých použijeme. Těm namoč nosy do absolutního utajení podle zákona o kontrole atomových zbraní. Nikdo nesmí ty mládence vidět, nikdo s nimi nesmí mluvit. Vyšetřování povedu osobně.“

Cloot na něj vrhl pohoršený pohled. Ani trochu se mu nelíbilo, že by se operace měl ujmout Kleeův speciální oddíl. „Lékařský tým bude požadovat prezidentův příkaz, než těm klukům vstříknou do mozků to chemické svinstvo!“

„Vyžádám si ho u prezidenta,“ řekl Klee. „A taky tu rozhoduje čas,“ poznamenal věcně Cloot. „Říkals, že vyšetřovat nebude nikdo jiný než ty. Tedy ani já ne? A co když budeš muset být u prezidenta a nestihneš to?“

„Neboj se, já přijdu,“ usmál se Christian Klee. „Tohle si vezmu na triko jen já, Petere. A teď mi řekni podrobnosti!“ Ale myslel už na jiné věci. Za chvíli se setká s veliteli svého speciálního oddělení FBI a nařídí jim, aby nejvýznamnějším členům Kongresu a Sokratova klubu namontovali štěnice.

Adam Gresse a Henry Tibbot nastražili potají svou atomovou minibombu, kterou sestrojili s takovou vynalézavostí. Snad proto byli na svou práci i tolik pyšní, že byla vysoce kvalitní.

Sledovali tisk, ale jejich dopis se na přední straně listu The New York Times neobjevil, stejně jako se neobjevily žádné jiné novinářské články, které by jakkoliv reagovaly na jejich akci. Vládní orgány zarputile mlčely, jako by o bombě nevěděly, ignorovaly ji a kašlaly na jejich požadavky. To je poděsilo a také naštvalo. Teď bomba vybuchne a způsobí smrt tisíců lidí! Ale třeba to bude nejlepší řešení. Jak jinak svět vyburcovat, aby si uvědomil, jaké nebezpečí v sobě skrývá použití atomové síly? Jak jinak donutit kompetentní činitele v čele státu, aby podnikli vše nezbytné k zavedení řádné jaderné bezpečnosti? Vypočítali si, že bomba zničí přinejmenším čtyři až šest bloků v New York City. Svědomí mají čisté; při konstrukci pumy zajistili, aby byl radioaktivní spad minimální. Bylo jim líto, že to bude stát život jistý počet lidi. Ale podle nich to bude jen malá cena, kterou lidstvo zaplatí za t
o, že prohlédne, jak mylnou cestou se vydalo. Jaderná bezpečnost musí být nedotknutelná a definitivní, a všechny národy světa se musí vzdát výroby atomových zbraní.

Ve středu pracovali Gresse a Tibbot v ústavu v laboratoři ještě poté, kdy ostatní odešli domů, a pak se přeli, zda mají zatelefonovat na vládní místa, aby je vyburcovali z letargie. Původně neměli v úmyslu nechat bombu skutečně vybuchnout. Přáli si vidět svůj varovný dopis otištěný v listu The New York Times; poté se hodlali vrátit do New Yorku a bombu včas zneškodnit. Teď to začalo vypadat na válku vůle. Kdo s koho? Budou s nimi zacházet jako s dětmi, vystaví je posměchu, ačkoliv chtějí pro lidstvo tolik dokázat? Nebo je přece jen vyslyší? Docela určitě by nemohli pokračovat ve své vědecké práci, kdyby měla být zneužívána pro politické cíle.

Zvolili si k potrestání New York City; když tam byli, vyděsilo je zlo, kterým jeho ulice doslova přetékaly. Všude vyhrožující žebráci, bezohlední řidiči aut, hrubí prodavači v obchodech, spousty vloupání, pouličních přepadení a vražd. Pobuřovalo je především Times Square, nabité tolika lidmi, že jim připomínalo obrovský dřez plný švábů. Pasáci, překupníci drog a prostitutky, kterými se to tam jen hemžilo, na ně zapůsobili tak hrůzným dojmem, že oba mladí muži zděšeně prchali do svého hotelového pokoje nad městem. Toto náměstí zla v nich vyvolalo tolik spravedlivého hněvu, že se rozhodli umístit bombu přímo na něm.

Adam a Henry byli šokováni jako celý národ, když na televizní obrazovce uviděli vraha Terezy Kennedyové. Poněkud je však rozmrzelo, že to odvrátilo pozornost od jejich vlastní akce, která přece byla pro osud lidstva svou definitivností mnohem důležitější.

A začali být nervózní. Adam slýchával v telefonu podivné cvakání a nabýval dojmu, že je v autě sledován. Pociťoval elektrické poruchy, když ho na ulici míjeli jistí mužové. Svěřil se s tím Tibbotovi.

Henry Tibbot byl hubený čahoun; vypadal jako pospojovaný z drátů, ždibců svalů a průsvitné kůže. Měl lepší hlavu než Adam a silnější nervy. „Reaguješ přesně jako zločinec,“ uklidňoval Adama. „To je normální. Pokaždé, když se ozve zaklepání na dveře, mám taky dojem, že je to policie.“

„A co když to jednou fakt bude ona?“ zeptal se Adam Gresse.

„Budeš mlčet, dokud nepřijde náš právník,“ uložil mu Henry Tibbot. „To je ze všeho nejdůležitější. Dostali bychom pětadvacet let jen za napsání toho dopisu. Takže to bude jen pár let navíc, jestliže bomba vybuchne.“

„Myslíš, že nás mohou vyslídit?“ dotíral Adam.

„Ani náhodou,“ namítl Henry. „Zametli jsme za sebou všechny stopy. Kriste Pane, jsme přece mazanější než oni, ne?“

Opět Adama uklidnil, ale přece jen vnitřně váhal.

„Možná bychom jim měli zavolat a říct jim, kde ta bomba je,“ navrhl.

„Ne,“ odmítl Henry. „Jsou teď ve střehu. Jakmile zavoláme, máme je tu coby dup. Jedině tak nás můžou chytit. Pamatuj, kdyby bylo zle, musíš mlčet. A teď pojď raději dělat.“

Adam a Henry zůstali ten večer v laboratoři tak dlouho vlastně jen proto, že chtěli být spolu. Chtěli si promluvit o tom, co udělali a s jakými výsledky. Byli to inteligentní mladíci silné vůle, odhodlaní stát za svým přesvědčením, znechucení úřední mocí, která odmítá akceptovat racionální důvody. Ačkoli uměli vyčarovat matematické vzorce, jež mohou změnit osud lidstva, nevyznali se ve složitých mezilidských vztazích; jsouce slavní a úspěšní, nedozráli k lidství.

Byli zrovna na odchodu, když zazvonil telefon. Volal Henryho otec. „Hochu, pozorně mě poslouchej,“ řekl spěšně, „jde po tobě FBI. Nic jim neříkej, dokud nebudeš u sebe mít advokáta. Nic neříkej! Vím –“

V tu chvíli rozrazili dveře ozbrojení muži a vtrhli do místnosti.

10. kapitola

Bohatí v Americe si nepochybně uvědomují mnohem víc svou společenskou důležitost než bohatí v kterékoliv jiné zemi na světě. To ovšem platí především o těch velice bohatých, kteří vlastní a řídí obrovské společnosti, uplatňují hospodářský nátlak na politiku a prosazují se ve všech oblastech kultury. Obzvláště se to týká členů Sokratova golfového a tenisového klubu v Jižní Kalifornii. Založili jej před sedmdesáti lety velkoobchodníci s realitami a zemědělští, tiskoví a filmoví magnáti jako politicky liberální organizaci sloužící rekreačním účelům. Šlo ovšem o exkluzivní organizaci. Jejím členem se mohl stát jen veliký boháč. Teoreticky se mohl o členství ucházet černý nebo bílý, Žid i katolík, muž i žena, umělec i magnát. Ve skutečnosti patřilo k členům klubu jen velmi málo černých a žádné ženy.

O Sokratově klubu je všeobecně známo, že se v něm soustřeďovali velmi osvícení a společensky zodpovědní boháči. Jeho členem byl rovněž bývalý zástupce ředitele CIA, nynější šéf bezpečnostních systémů klubu; elektronické ohrady kolem něho byly nejvyšší v Americe.

Čtyřikrát do roka se tento klub využíval jako zotavovna pro padesát až sto mužů, kteří vskutku vlastnili v Americe téměř vše. Přijížděli sem na týden, a během něj byly služby omezeny na minimum. Rekreanti si sami stlali, sami si chystali nápoje, někdy si dokonce sami na grilech venku kuchtili. Pár číšníků, kuchařů a služebných a nevyhnutelných pomocníků těch důležitých mužů tu ovšem zůstávalo; koneckonců svět amerického obchodu a politiky se nemohl zastavit, zatímco oni si tu dobíjeli své docházející duchovní baterie.

Během takového týdenního pobytu se tito muži scházeli v malých skupinách, v nichž mezi sebou živě diskutovali. Zúčastňovali se seminářů o otázkách etiky, filozofie, odpovědnosti vybrané elity za méně šťastné jedince ve společnosti. Tyto semináře vedli ctihodní páni profesoři ze slavných univerzit a věhlasní vědci jim přednášeli o přínosu i nebezpečí jaderných zařízení, o mozkových výzkumech, o průzkumu vesmíru i o ekonomice.

Hrál se tu také tenis, plavalo se v bazénu, holdovalo se vrhcábům, pořádaly se bridžové turnaje a dlouho do noci se diskutovalo o cti a násilnictví, o ženách a lásce, o manželství a milostných avantýrách. Byli tu samí zodpovědní mužové, ti nejzodpovědnější v americké společnosti. Pokoušeli se dělat dvě věci: stát se dokonalejšími lidmi, zatímco se tu fyzicky zotavovali, a spojit své síly k výchově dokonalejší společnosti podle vlastních představ.

Po společném týdnu se vraceli do normálního všedního života naplněni novou nadějí a přáním pomáhat lidstvu, vyzbrojení ostřejším viděním všeho, co by mohlo rozbíjet jejich úsilí stabilizovat existující společenskou strukturu, snad i bohatší o užší osobní kontakty, které jim pomáhaly v obchodování.

Nynější rekreační týden začal o velikonočním pondělí. Vnitrostátní krize, jež propukla po zavraždění papeže a únosu letadla, jímž cestovala prezidentova dcera a její vrah, způsobila, že se jej tentokrát zúčastnilo méně než dvacet osob.

Nejstarším účastníkem byl George Greenwell. V osmdesáti dosud hřál tenisové dvouhry, ale již ne s mladšími muži, aby je nenutil hrát s ním ohleduplně. V nekonečně dlouhých vrhcábech však dosud bojoval jako tygr.

Vnitrostátní krizi nepovažoval pro sebe za nic alarmujícího, pokud se nějak nedotkla obilí, neboť jeho soukromá společnost vlastnila a kontrolovala většinu amerického obchodu s pšenicí. Zaskvěl se nejvíc před třiceti lety, kdy Spojené státy z politických pohnutek uvalily embargo na obilí pro Rusko, aby je ve studené válce vehnaly do úzkých.

George Greenwell byl sice vlastenec, ale ne blázen. Věděl, že Rusko nemůže takovému tlaku čelit. Věděl také, že embargo vyhlášené Washingtonem by americké farmáře zničilo, a tak se tehdejšímu prezidentovi Spojených států vzepřel a obilí vyvezl prostřednictvím cizích společností, které měly s Ruskem styky. Přivolal na svou hlavu hněv americké výkonné moci. Kongresu byly předloženy návrhy zákonů, jež by omezily moc jeho rodinné společnosti, zestátnily ji a podřídily jisté regulativní kontrole. Ale Greenwellovy peníze rozdělené vhodně mezi senátory a poslance však tomuhle nesmyslu brzy odzvonily.

Greenwell měl Sokratův klub rád, pro jeho přepych, který přitom nebyl až tak okázalý, aby u méně šťastných vyvolával závist. Také mu vyhovovalo, že nebyl vydán všanc zvědavosti masmédií; členové klubu byli majiteli většiny televizních stanic, vydavatelství novin i časopisů. Klub pomáhal Greenwellovi cítit se mladým, umožňoval mu společenské vyžití vedle mladších mužů, kteří mu byli rovni důležitostí svého postavení.

Na obilním embargu tehdy vydělal balíky peněz, navíc vykupoval pšenici a kukuřici od ohrožených amerických farmářů a pak ji draze prodával zoufalému Rusku. Byl si při tom jist, že tyto mimořádné zisky prospějí americkému lidu. Jeho postoj k embargu byl zásadní povahy a svědčil o jeho inteligenci, v níž se mu vládní úředníci nemohli rovnat. Ty mimořádně získané peníze – a byly to stovky miliónů – investoval do muzeí, studijních nadací a kulturních televizních programů, zejména hudebních, jež byly jeho vášní.

Greenwell byl hrdý na své kultivované vystupování: vděčil za ně vzdělání v nejlepších školách, kam ho poslali, aby se naučil jednat jako odpovědný boháč se silným sociálním cítěním. V obchodních jednáních byl striktní a považoval je za umění; matematika miliónů tun obilí mu zněla stejně čistě a opojně jako komorní hudba.

Jen málokdy se dal unést nešlechetným vztekem; stalo se mu to jednou s mladičkým profesorem hudby na univerzitní katedře, zřízené jeho nadací; mladý muž publikoval esej, v němž povýšil jazz a rock’n roli nad Brahmse a Schuberta a odvážil se nazvat klasickou hudbu „pohřební“. Greenwell se zapřísáhl, že toho profesůrka dá z katedry ihned odvolat; pak přece jen převážilo jeho uhlazené vystupování. Když ale mladý profesor publikoval další esej s velmi nešťastnou větou „Beethoven nestojí za fajfku tabáku!“, byl to pro něho úplný konec. Nebohý mladík se nikdy nedozvěděl, co se vlastně stalo, ale o rok později dával hodiny na piano v San Francisku.

V jednom ohledu byl Sokratův klub doslova marnotratný: měl vynikající informační systém. Když prezident Kennedy onoho rána ohlásil na přísně tajném jednání se svými poradci ultimátum sherhabenskému sultánovi, všech dvacet mužů v Sokratově klubu s tím bylo do hodiny seznámeno. Jen Greenwell věděl, že informaci dodal Oliver Oliphant – Vševěd.

V Sokratově klubu vždy platila zásada, že se rekreačního pobytu nikdy nevyužívá k plánování či organizování žádných spiknutí; sloužil jim pouze k tomu, aby si řekli společné cíle, informovali se o společných zájmech a objasnili si, jak předejít zmatkům při řízení složité společnosti. V tomto duchu hodlal George Greenwell promluvit v úterý se třemi dalšími významnými muži, když je pozval na oběd do jednoho z veselých pavilónků u tenisových dvorců.

První z pozvané trojice, Lawrence Salentine, byl majitelem větší sítě televizních a několika kabelových společností, novin ve třech větších městech, pěti časopisů a jednoho významného filmového ateliéru. Paralelně byl také majitelem subvencovaného nakladatelského domu a dvanácti místních televizních stanic ve velkých městech, to vše jen ve Spojených státech. Mocně se už také prosadil v cizích masmédiích. Bylo mu teprve pětačtyřicet; byl to hubený, pohledný muž s čupřinou stříbřitých kudrnatých vlasů upravených ve stylu římských cézarů, jak teď bylo módní mezi intelektuály a umělci v Hollywoodu. Upoutával nejen svým zjevem, ale i inteligencí, a patřil k nejvlivnějším mužům v americké politice. Nebylo poslance, senátora či člena vlády, který by mu neoplatil jeho pozvání. Nedokázal se však spřátelit s prezidentem Kennedym, kterého se zřejmě osobně dotýkal nepřátelský postoj, jaký sdělovac prostředky projevily vůči sociálním programům jeho administrativy.

Druhým pozvaným byl Louis Inch, který vlastnil více nemovitostí ve velkých amerických městech, než kterýkoliv jiný jednotlivec či společnost. Tento čtyřicátník už jako úplný zelenáč pochopil nesmírný význam toho, když se zdánlivě přemrštěně staví přímo ve vzduchu. Zakoupil totiž práva na vzdušný prostor nad mnoha již existujícími stavbami a pak nad nimi budoval obrovské mrakodrapy, které desetkrát zvýšily cenu původních budov. Víc než kdokoliv jiný změnil osvětlení měst, když vytvořil mezi obchodními budovami nekonečné temné kaňony, které se prokázaly potřebnější, než se kdokoliv domníval. V New Yorku, Chicagu a Los Angeles přivodil takové zvýšení nájmů, že tam vůbec obyčejné rodiny nemohly bydlet. Inchův komfort si mohli dovolit jen velmi bohatí nebo velmi dobře vydělávající. Umluvil a podplatil městské úředníky, aby mu přiznali slevy na daních, a natolik odboural kontrolu nájemného, ž e bude podle jeho vychloubačných slov srovnatelné s poplatky v Tokiu.

Přestože byl velice ctižádostivý, měl menší politický vliv než ostatní účastníci setkání v pavilónků. Jeho osobní jmění činilo přes pět bilionů dolarů, ale jeho bohatství bylo nepohyblivé jako půda.

Jeho skutečná síla však byla zlověstnější; hromadil bohatství a moc, aniž na sebe bral jakoukoliv společenskou odpovědnost. Rozsáhle podplácel státní úředníky a stavební odbory. V Atlantic City a v Las Vegas vlastnil herny a hotely a znemožnil gangům tato města ovládat. Zároveň při tom získal podivnými cestami demokratického procesu podporu druhořadých postaviček z království zločinu. Veškeré úseky služeb v jeho četných hotelích měly smlouvy s firmami, která jim dodávaly stolní soupravy, alkohol, potraviny, staraly se o prádlo a údržbu. Prostřednictvím svých podřízených měl spojení se zločineckým podsvětím, nikdy mu však nedovolil být něčím víc než jen mikroskopickým vláknem. S jeho jménem nikdy nebyl spojen žádný skandál – nejen díky Inchovu smyslu pro racionální jednání, ale i nedostatku jakéhokoliv osobního charismatu.

Z těchto důvodů jím vlastně téměř všichni členové Sokratova klubu osobně opovrhovali. Tolerovali ho jenom proto, že jedna z Inchových společností vlastnila pozemky v okolí klubu, a tak vždycky panovaly obavy, aby se tu nezačala stavět laciná sídliště pro padesát tisíc rodin a okolí klubu nezaplavili černí a španělsky mluvící přistěhovalci.

Třetí muž, Martin Mutford, šedesátník v kalhotách, modrém blejzru a bílé rozhalenkové košili, byl snad nejmocnější z těch čtyř, měl pod kontrolou peníze v úctyhodném počtu rozmanitých oblastí. Zamlada patřil k Vševědovým chráněncům a odnesl si od něj velmi cenná poučení. K potěšení všech posluchačů dokázal vyprávět o Vševědovi obdivné příběhy.

Mutford založil svou kariéru na investičním bankovnictví. Když začínal, vypadalo to s ním bledě, ale díky Vševědovi se z toho vylízal, jak alespoň prohlašoval. Připouštěl, že v mládí býval vyhlášený proutník. K jeho velkému překvapení ho vyhledávali manželé některých mladých žen, které svedl, ne proto, aby se mu pomstili, ale aby jim v bance zařídil osobní půjčku. Přicházeli v dobré míře, s úsměvem ve tváři. Mutford jim instinktivně vycházel vstříc, i když tušil, že půjčky nikdy nezaplatí. Tenkrát ještě nevěděl, že bankovní úředníci přes půjčky za to berou dary a úplatky a že poskytují malým podnikům i velmi nejisté půjčky. Bral to jako obyčejné papírování. Lidé, kteří banky řídili, chtěli půjčovat – byla to jejich obchodní záležitost, na které chtěli profitovat, a podle toho vypadaly jejich pokyny: vlastně takový postup úředníkům usnadňovaly. Musela se jen perfektně vyříd
it agenda s tím spojená – zprávy o ověřovacích rozhovorech atd. Mutford tehdy stál banku pár set tisíc dolarů, než ho přeložili do jiné odbočky v jiném městě. Považoval to tenkrát za štěstí, teprve později si uvědomil, že to byl projev tolerance ze strany jeho nadřízených.

Hříchy mládí měl už za sebou, bylo mu odpuštěno, vše bylo zapomenuto, poučil se z té lekce. Postupně mu rostla křídla. Teď, po třiceti letech, tu seděl v pavilónku Sokratova klubu jako jeden z nejvlivnějších finančníků ve Spojených státech. Byl prezidentem velké banky; solidně se podílel na akciích televizních společností, spolu se svými přáteli kontroloval obrovský automobilový průmysl a byl napojen na průmysl letecké dopravy. V oblasti elektroniky mu peníze sloužily jako pavučina, do níž nachytal tučné podíly. Zasedal ve správních radách investičních firem na Wall Streetu, jež se společně skládaly na vykoupení jedněch velkých konglomerátů, aby je připojily k dalším obrovským konglomerátům. Neobešlo se to bez lítých bojů, ale Mutfordovy peníze tuhle bouři na moři uklidnily a umožnily jednání uzavřít. Stejně jako tři ostatní „vlastnil“ také on určité muže ve Sněmovně i v Senátu.

Čtveřice se usadila kolem kulatého stolu v pavilónku u tenisových dvorců. Všude kolem je obklopovala kalifornská květena a zeleň podobná novoanglické. „Jak se vy, mládenci, díváte na to prezidentovo rozhodnutí?“ nadhodil George Greenwell.

„Pěkné darebáctví, co provedli jeho dceři,“ prohlásil Mutford. „Ale zničit majetek v ceně padesáti bilionů dolarů je přece jen nepřiměřené.“

Španělsky mluvící číšník v bílých kalhotách a v košili s krátkými rukávy se znakem klubu se přišel zeptat, co si dají k pití.

„Americký lid udělá z Kennedyho hrdinu, jestli to prosadí,“ řekl zamyšleně Salentine. „Budou ho znovu volit a vyhraje drtivou většinou.“

„Ale vždyť přece každý z nás ví, zeje to příliš drastické řešení,“ namítl Greenwell. „V budoucnu to silně poškodí naše zahraniční vztahy.“

„Země si vede obdivuhodně dobře,“ uvažoval Mutford. „Legislativa konečně dostala výkonnou moc pod jakous takous kontrolu. Jaký prospěch z toho zemi vyplyne, když se moc vychýlí opačným směrem?“

„A čeho proklatě může Kennedy dosáhnout, i kdyby byl znovu zvolen?“ vyjel Inch. „Kontrolu má Kongres a my máme v Kongresu velké slovo. Ve Sněmovně je jen asi padesát poslanců, kteří byli zvoleni bez naší finanční podpory a mezi senátory nesedí jediný, kdo by nebyl milionář. S prezidentem si nemusíme lámat hlavu.“

Greenwell pohlédl přes tenisové dvorce na nádherně modrý Tichý oceán, tak klidný a přece tak majestátní. Právě teď se na něm houpají a plují do celého světa jeho lodi s obilím v ceně bilionu dolarů, směřující do celého světa. Cítil se téměř provinile, že může ten svět buď nakrmit, anebo vyhladovět.

Ujal se opět slova, ale přerušil ho číšník, který jim přinesl pití. Greenwell si kvůli věku rozumně objednal jenom minerálku. Usrkával ze sklenice, a když číšník odešel, nasadil pečlivě modulovaný hlas. Mluvil uhlazeně, jako muž, který musel v životě nejednou ke své lítosti činit brutální rozhodnutí.

„Nesmíme zapomínat,“ začal rozšafně, „že prezidentský úřad může znamenat pro demokratický proces u nás velké nebezpečí.“

„To je nesmysl,“ vybuchl Salentine. „Ostatní úředníci ve vládě nepřipustí, aby prosazoval svá osobní rozhodnutí. Armáda, i když nevzdělaná, mu přece nedovolí nic nerozumného, to dobře víš, Georgi.“

„Tohle je pravda, která platí o normálních časech,“ přisvědčil Greenwell. „Ale co třeba takový Lincoln? Za občanské války de facto zrušil habeas corpus a občanské svobody. Anebo Franklin Roosevelt – ten nás dostal do druhé světové války. A teď si vezměte osobní prezidentské pravomoci. Umožňují mu úplně prominout trest za jakýkoliv zločin. To je přece pravomoc krále! Víte, co se dá s takovou mocí udělat? Jakou poddanost si může skrze ně vynutit? Má téměř neomezené pravomoci, není-li Kongres dost silný, aby ho kontroloval. My naštěstí takový Kongres máme. Jenže musíme vidět víc dopředu. Musíme se ujistit, že výkonná moc zůstane podřízena řádně zvoleným zástupcům lidu.“

„Televize i ostatní masmédia by Kennedyho okamžitě smetly, kdyby se pokusil o nějakou diktaturu,“ prohlásil Salentine. „Tuhle možnost prostě nemá. Dnešní Amerika ze všeho nejvíc vyznává individuální svobodu.“ Po krátkém odmlčení pokračoval: „To přece dobře víš, Georgi. Ty sám ses tenkrát také vzepřel tomu hanebnému embargu.“

„Nejdeš k meritu věci,“ opáčil Greenwell. „Odvážný prezident dokáže takové překážky zdolat. A Kennedy si v této krizi počíná velmi odvážně.“

„Navrhujete, abychom vytvořili společnou frontu proti Kennedyho ultimátu Sherhabenu?“ zasáhl netrpělivě Inch. „Já si osobně myslím, že se Kennedy ohromně drží. Síla a nátlak působí na vlády stejně jako na lidi.“

V začátcích své kariéry Inch užíval hojně nátlakové taktiky na nájemníky v sídlištích s kontrolovaným nájmem, když chtěl budovy vyprázdnit. Zastavoval teplo a vodu a zakazoval údržbu, takže tisícům lidí strašně znepříjemnil život. „Vytipoval“ určité úseky předměstí, zaplavil je černochy, a vyhnal tak bílé nájemníky; hned nato podplatil úředníky z městské a státní správy a rozdal bohatství federálním regulátorům. Věděl tedy, o čem mluví. Úspěchu dosáhl uplatněním nátlaku.

„Ani ty nejdeš k meritu věci,“ řekl Greenwell. „Za hodinu budeme mít přes obrazovku poradu s Bertem Audickem. Promiňte, že jsem ji přislíbil bez domluvy s vámi – je to příliš naléhavé, než aby to mohlo čekat. Všechno se vyvíjí až moc rychle. Tady jde navíc o Berta Audicka, jehož padesát bilionů dolarů má být zmařeno, což je pro něho strašné. A je důležité vidět dál do budoucnosti. Jestli tohle prezident udělá Audickovi, může zanedlouho totéž udělat i nám.“

„Kennedy dělá chyby,“ pronesl zamyšleně Mutford.

„Myslím, že bychom se před tou poradou s Audickem měli nějak ujednotit,“ navrhl Salentine.

„Jenže on je vážně až zvrhlý v té své posedlosti ropou,“ poznamenal Inch. Vždycky míval pocit, že ropa jaksi odporuje jeho obchodním zájmům s nemovitostmi.

„Je naší povinností Berta plně podpořit,“ prohlásil rezolutně Greenwell.

Všichni čtyři muži už seděli ve spojovém středisku Sokratova klubu, když na televizní obrazovce zazářil obraz Berta Audicka. Pozdravil je s úsměvem, ale obličej měl nepřirozeně červený, což mohlo způsobit buď špatné barevné ladění, anebo notná dávka vzteku. Ve srovnání s barvou tváří měl Audick docela klidný hlas.

„Letím do Sherhabenu,“ pravil, „možná se tak naposledy podívám na svých padesát bilionů dolarů.“

Mužové v pokoji mohli mluvit s obrazem, jako by byl v klubu přítomen Audick sám. Viděli na monitoru své vlastní obrazy, takové, jak je viděl on ve své kanceláři. Museli si proto dávat pozor na svůj výraz i na tón hlasu.

„Vážně tam letíš?“ otázal se Inch.

„Jistě,“ přisvědčil Audick. „Sultán je můj přítel, když tam budu osobně, mohu pro naši zemi udělat v téhle choulostivé záležitosti mnoho dobrého.“

„Od placených dopisovatelů svých médií vím, že se prý Sněmovna a Senát pokoušejí vetovat prezidentovo rozhodnutí. Je to možné?“ zeptal se Salentine.

Audick se na ně z obrazovky usmál: „Nejen možné, ale téměř jisté. Mluvil jsem se členy kabinetu. Navrhují, aby byl prezident z úřadu dočasně odvolán s odůvodněním, že takto prosazuje pomstu, což svědčí o jeho momentální duševní nevyrovnanosti. Podle dodatku k Ústavě máme na takový postup právo. Potřebujeme jen podpisy členů kabinetu a víceprezidentky na petici, kterou bude Kongres ratifikovat. I kdyby to odvolání platilo pouhých třicet dnů, můžeme od Daku zkázu odvrátit. A ručím vám za to, že propuštění rukojmích dosáhnu ještě za svého pobytu v Sherhabenu. Myslím si ale, že byste všichni měli Kongres podpořit ve věci odvolání prezidenta. Jste tím povinováni americké demokracii, stejně jako já jsem tím povinován svým akcionářům. Všichni zatraceně dobře víme, že kdyby místo jeho dcery zastřelili kohokoliv jiného, Kennedy by nikdy nezvolil takovouhle odvetnou akci.“

„Berte, my čtyři už jsme všechno prodiskutovali,“ řekl Greenwell, „a samozřejmě tebe i Kongres podpoříme – je to naše povinnost. Ihned obvoláme všechny svoje lidi a veškeré úsilí zkoordinujeme. Jen Lawrence Salentine by ti chtěl říct ještě pár poznámek na okraj.“

Audick se na ně z obrazovky znechuceně zatvářil a nevrle zahučel: „Larry, věř mi, že v tomhle okamžiku není vhodné, aby se tvá masmédia tvářila neutrálně. Jestliže mě teď Kennedy může připravit o padesát bilionů dolarů, není daleko chvíle, kdy všechny tvé televizní stanice zůstanou bez federální koncese a můžeš se jít klouzat. Já pak nehnu prstem, abych ti pomohl.“

Greenwell na ta silná slova jen zamrkal. Inch a Mutford se uchichtli. Salentine se tvářil jakoby nic. Nasadil klidný, smířlivý tón.

„Jsem přece na tvé straně, Berte,“ ujistil ho, „o tom vůbec nepochybuj. Domnívám se, že člověk, který se o své vůli rozhodne vyhodit do povětří padesát bilionů dolarů, jen aby jeho výhrůžky vyzněly razantněji, je nepochybně vyšinutý a nemůže stát v čele Spojených států. Jsem s tebou, ujišťuji tě. Televize jen zařadí do plánovaných pořadů a do přehledu zpráv stručnou informaci, zeje prezident Kennedy traumatizován smrtí své dcery a že se psychiatři obávají, že má dočasně porušené mozkové funkce. Kongresu by to mohlo připravit vhodnou půdu. Tady mám přece jen poněkud víc zkušeností. Americký lid prezidentovo rozhodnutí ochotně přijme – bude to jen přirozená davová reakce, typická pro všechny druhy demonstrování národní síly. Jestliže prezident touto akcí docílí propuštění rukojmích, zaváže si lid nevýslovnou věrností a získá si ve volbách jeho hlasy. Kennedy je nejen inteligentní,
ale i energický; jestliže teď prosadí svou vůli, Kongres si ani neškrtne.“ Salentine se na chvilku odmlčel, pečlivě volil každé slovo. „Pokud ale svou hrozbou neuspěje, budou rukojmí zavražděni a problém zůstane nevyřešen, pak bude Kennedy politicky vyřízen.“

Obraz Berta Audicka na obrazovce zablikal. „Tohle není alternativa“ pronesl velmi klidným, vážným tónem. „Prosadí-li Kennedy svou, tím spíš musí být rukojmí zachráněni, naše země z toho musí vyjít vítězně. Ostatně, těch padesát bilionů dolarů už bude stejně ztraceno. Žádný opravdový Američan si nepřeje, aby Kennedy utrpěl v této věci porážku. Možná budete nesouhlasit s drastičností této akce, ale jakmile bude odstartována, musíme se postarat, aby skončila se zdarem.“

„Souhlasím s tebou,“ přisvědčil Salentine, ačkoliv to nebyla pravda. „Absolutně s tebou souhlasím. Mám ještě jednu poznámku: Jakmile prezident uvidí, že mu ze strany Kongresu hrozí nebezpečí, rozhodně bude chtít především vystoupit v televizi. Ať už má jakékoliv chyby, na obrazovce dokáže hotové zázraky. Jestliže o téhle věci promluví k lidu z obrazovky, může Kongres počítat se značnými potížemi. Co když Kongres Kennedyho na třicet dní odvolá? Ani pak nelze vyloučit, že má prezident ve své diagnóze pravdu, že únosci těch průtahů využijí a udělají ze své akce druhořadou záležitost, která rychle vyčichne.“ Salentine se opět odmlčel a nakonec opatrně podotkl: „Pak se Kennedy stane ještě větším hrdinou. Náš nejlepší scénář je prostě nechat ho osamoceného, ať už zvítězí, anebo zkrachuje. Tím by se dlouhodobě vyloučilo ohrožení politické struktury této země. Což by bylo vůbec nejlepš í.“

„A já takhle ztratím svých padesát bilionů dolarů, že?“ zabouřil Bert Audick, a obličej mu na velké televizní obrazovce zrudl hněvem. V barevném ladění rozhodně žádná závada nebyla.

„Je to spousta peněz,“ prohlásil Mutford, „ale neznamená to konec světa.“

Audickův obličej nabral krvavě rudý odstín. Není to přece jen v barevném ladění? pomyslil si znovu Salentine. Žádný člověk, který takhle zrudne, to přece nemůže přežít. To už zahřímal Audickův hlas. „Kašlu na tebe, Martine, kašlu na tebe! Je to přece víc než padesát bilionů! A co ztráta důchodů, až budeme znovu stavět Dak? Půjčí mi pak tvoje banky bezúročně peníze? Tobě se cpalo horem dolem hotově víc než na poklad Spojených států, ale dal bys mi pak těch padesát bilionů? Houby bys dal!“

„No tak! Berte!“ zasáhl honem Greenwell. „Jsme přece všichni s tebou. Salentine jen poukázal na jisté možnosti vývoje, na které jsi v rychlém sledu událostí snad sám nepomyslil. V žádném případě bychom nemohli zarazit Kongresu jeho kroky, i kdybychom se o to pokusili. Kongres nedovolí, aby nad ním dostal prezident v takové věci vrch. No ale, všichni máme co dělat, takže navrhuji naši poradu ukončit.“

Salentine s úsměvem poznamenal: „Berte, ty informace o prezidentově duševním stavu se budou v televizi vysílat za tři hodiny. Ostatní společnosti budou následovat našeho příkladu. Jestli tě něco napadne, zavolej a pověz mi. A ještě jedna věc. Jestliže bude Kongres hlasovat o odvolání prezidenta dřív, než si Kennedy vyžádá čas pro své vystoupení v televizi, televizní společnosti mu jej nemusí poskytnout na základě prohlášení o jeho duševním stavu a vzhledem k odvolání z prezidentského úřadu.“

„Udělej to,“ svolil Audick. Jeho tvář dostávala znovu normální barvu. Na závěr se všichni zdvořile rozloučili. „Pánové,“ pravil Salentine, „navrhuji, abychom společně odletěli mým letadlem do Washingtonu. Myslím, že bychom měli navštívit našeho starého přítele Olivera Oliphanta.“

„Vševěda, mého dobrého, moudrého učitele,“ usmál se spokojeně Mutford. „Ten nám dá určitě nějakou dobrou radu.“

Za hodinu už byli na cestě do Washingtonu.

Sherhabenskému velvyslanci, Sharifu Waleebovi, který byl pozván na schůzku s prezidentem Kennedym, ukázali tajné videopásky CIA se záznamem, jak Yabril večeří se sultánem v jeho paláci. Sherhabenský velvyslanec byl upřímně zděšen. Jak se mohl sultán zaplést do tak nebezpečného podniku? Sherhaben je malá, vojensky slabá zemička, pro kterou bylo moudré být mírumilovná.

Schůzka se konala v Oválné kanceláři a účastnil se jí Bert Audick. Prezidenta doprovázeli poradce pro národní bezpečnost Arthur Wix a Eugene Dazzy, šéf jeho poradní čtyřky.

Po oficiálním přijetí pravil velvyslanec Kennedymu: „Vážený a drahý pane prezidente, věřte mi, že jsem o ničem neměl sebemenší tušení. Dovolte, abych se vám za to, co se stalo, co nejponíženěji, z celého srdce omluvil.“ Téměř plakal. „Musím vám také říci, že jedné věci opravdu věřím: sultán by nikdy nevyslovil souhlas s tím, aby bylo vaší nebohé dceři ublíženo.“

„V to doufám, že je to pravda,“ odpověděl vážně Kennedy, „protože pak bude váš sultán jistě akceptovat můj návrh.“

Velvyslanec naslouchal prezidentovi spíš s osobním porozuměním než jako politik. Vzdělání získal na americké univerzitě a obdivoval americký způsob života. Miloval americkou kuchyni a americké alkoholické nápoje, líbily se mu Američanky a jejich vzpoury proti mužům. Miloval americkou hudbu a filmy. Neskrb-lil penězi na dary politikům, které si potřeboval naklonit, a za své zbohatnutí mu vděčili mnozí úředníci z amerického ministerstva zahraničí. Byl expertem na ropu a přítelem Berta Audicka.

Teď si zoufal, jakou má osobní smůlu, ve skutečnosti si ale žádné starosti o Sherhaben a svého sultána nedělal. V nejhorším jeho zemi potrefí hospodářské sankce, uvažoval. Americká CIA se může zasadit o odvolání sultána, ale to by mohlo pro něho osobně být výhodné.

Prezident ho svou pečlivě formulovanou řečí šokoval. „Poslouchejte pozorně,“ kladl mu na srdce. „Za tři hodiny odletíte letadlem do Sherhabenu a předáte osobně vašemu sultánovi mé poselství. Pan Bert Audick, vás přítel, a můj poradce pro národní bezpečnost, pan Arthur Wix, vás doprovodí. Mé poselství zní takto: „Vaše město Dak bude za dvacet čtyři hodiny zničeno.“

Velvyslanci se sevřelo hrdlo, nemohl zděšením vůbec promluvit.

„Rukojmí musí být propuštěni na svobodu,“ pokračoval Kennedy, „a terorista Yabril nám musí být vydán. Živý! Jestliže to sultán nesplní, přestane existovat sám stát Sherhaben.“

Velvyslanec vypadal tak sklíčeně, až Kennedyho napadlo, zda to vůbec ještě vnímá. Na okamžik se odmlčel a pak sebejistě pokračoval: „To vše obsahují listiny, které po vás posílám a které předáte sultánovi.“

„Odpusťte, pane prezidente,“ zajíkl se velvyslanec, „neříkal jste něco o likvidaci města Dak?“

„Správně,“ přisvědčil Kennedy. „Váš sultán neuvěří mé hrozbě, dokud neuvidí Dak v troskách. Znovu vám to s dovolením zopakuji: rukojmí musí být propuštěni na svobodu. Yabril musí být vydán a zajištěn tak, aby si nemohl vzít život. S dalším vyjednáváním se nepočítá.“

Velvyslanec nevěřícně hlesl: „Nemůžete přece vyhrožovat, že zničíte svobodnou, navíc tak malou zemi. A jestliže zničíte Dak, zničíte i biliony dolarů cenných amerických investic!“

„V tom můžete mít pravdu,“ pravil Kennedy. „Uvidíme. Ujistěte se, že váš sultán chápe, že v té věci nehodlám ustoupit, je to vaše povinnost. Vy, pan Audick a pan Wix poletíte mým osobním letadlem. Další dvě letadla vás budou doprovázet. Jedno z nich přepraví nazpátek propuštěné rukojmí a mrtvé tělo mé dcery. Druhé sem dopraví Yabrila.“

Velvyslanec nebyl s to promluvit, stěží dokázal myslit. To je určitě jen děsný sen. Prezident se snad zbláznil!

Když osaměl s Bertem Audickem, řekl mu Audick zachmuřeně: „Ten lump to skutečně míní doopravdy, co říká, ale ještě máme jednoho trumfa. Řeknu vám o něm v letadle.“

V Oválné kanceláři si Eugene Dazzy dělal poznámky. „Zařídil jsi, aby všechny listiny byly doručeny na velvyslanectví a do letadla?“ zeptal se Francis Kennedy. „Ano, jen jsme je trošku učesali,“ odpověděl Dazzy. „Už srovnání Daku se zemí je dost zlé. Ale nemůžeme písemně prohlásit, že zničíme celý Sherhaben. Přesto je tvé poselství jasné. Proč posíláš Wixe?“

Kennedy se usmál a vysvětlil: „Sultán si uvědomí, že když k němu posílám svého poradce pro národní bezpečnost, myslím to velice vážně. A Arthur bude opakovat ústní verzi mého poselství.“

„Myslíš, že zabere?“ zeptal se Dazzy.

„Sultán si počká, až bude smeten Dak,“ prohlásil Kennedy. „Pak to zabere zatraceně dobře. Ledaže by byl šílenec.“

11. kapitola

Odvolat prezidenta Spojených států během čtyřiadvaceti hodin se zdálo téměř nemožné. Ale čtyři hodiny po Kennedyho ultimátu Sherhabenu měli Kongres a Sokratův klub vítězství na dosah ruky.

Když Christian Klee odešel zjednání u prezidenta, bezpečnostní informační služba jeho speciálního oddělení FBI mu dodala kompletní počítačovou zprávu o aktivitách vůdců Kongresu a členů Sokratova klubu. Bylo zachyceno tři tisíce hovorů. Zprávy zahrnovaly přehledy a záznamy všech konaných schůzek. Důkaz byl jasný a ohromující. V nejbližších čtyřiadvaceti hodinách se Sněmovna a Senát Spojených států pokusí prezidenta odvolat.

Christian zuřil, hodil vše do diplomatky a spěchal naproti do Bílého domu. Ale než odešel, přikázal Peteru Clootovi, aby odvolal deset tisíc agentů od výkonu jejich obvyklých služebních povinností a poslal je do Washingtonu.

Tou dobou pozdě ve středu se sešli mluvčí senátu Thomas Lambertino a jeho asistentka Elizabeth Stoneová s poslancem Alfredem Jintzem, demokratickým mluvčím Sněmovny, v Lambertinově kanceláři. Sal Troyca, Jintzův hlavní asistent, byl tady, aby ho jeho pán, kterého považoval za hloupého manekýna, měl – jak často říkával – u zadku. O prohnanosti Sala Troycy nepochyboval na Kapitolu nikdo, ba ani on sám ne.

V této zákonodárné králíkárně praskající ve švech byl Sal Troyca znám jako velký smilník a obratný kuplíř. Senátorova hlavní asistentka, krásná Elizabeth Stoneová, mu padla do oka už dřív, ale musel napřed zjistit, jak moc je Lambertinovi věrná. Jenže právě teď se musel soustředit na tuhle zapeklitou věc.

Předčítal nahlas příslušné pasáže z dvacátého pátého doplňku Ústavy Spojených států; některé věty a slova vypouštěl. Četl pomalu, pečlivě, modulovaným tenorem: „Víceprezident a většina buď kmenových úředníků výkonných útvarů“ – bokem Jintzovi zašeptal – „to znamená vlády“ a pak četl hlasitěji a důrazněji – „nebo kteréhokoliv jiného útvaru, jako je Kongres, mají zákonné právo kdykoli postoupit… Senátu… a Sněmovně reprezentantů písemné prohlášení o tom, že prezident není s to plnit povinnosti a užívat pravomoci svého úřadu, a víceprezident okamžitě převezme tyto prezidentské pravomoci a povinnosti jako úřadující prezident.“

„Blbost,“ vyjekl poslanec Jintz. „Nemůže přece být tak jednoduché odvolat prezidenta.“

„Taky že ne,“ poznamenal senátor Lambertino uklidňujícím tónem. „Čtěte dál, Sale.“

Sal Troyca si trpce pomyslil, že ta nehorázná neznalost Ústavy je pro jeho šéfa typická, jakkoliv je Ústava pro všechny tak posvátná. Vzdal to. Do háje s Ústavou! Jintz jí stejně nikdy neporozumí. Bude mu to muset vysvětlit co nejjednodušeji. „Aby mohl být Kennedy odvolán, musí v podstatě víceprezidentka a kabinet podepsat prohlášení o prezidentově nezpůsobilosti. Pak se víceprezidentka stane prezidentkou. Vzápětí učiní Kennedy opačné místopřísežné prohlášení, že je O. K. Je tedy opět prezidentem. A pak musí rozhodnout Kongres. Kennedy získá odklad a během té doby může dělat, co chce.“

„Takže dojde na Dak,“ zděsil se poslanec Jintz.

„Většina členů vlády to prohlášení podepíše,“ rozvažoval Lambertino. „Musíme počkat jen na víceprezidentku, bez jejího podpisu nemůžeme postupovat. Kongres se bude muset sejít nejpozději ve čtvrtek do deseti večer, aby rozhodl dřív, než bude Dak zničen. Ke svému vítězství potřebujeme získat dvě třetiny hlasů Sněmovny a Senátu. Teď jde tedy o to, zda to Sněmovna dokáže. Za Senát ručím.“

„Jistě,“ přisvědčil poslanec Jintz. „Volali mi ze Sokratova klubu, spoléhají na každého poslance.“

Troyca uctivě podotkl: „V Ústavě se říká, že „kterýkoliv jiný útvar, jako je Kongres, má zákonné právo“. Proč všechny ty podpisy neobejít a neudělat tím útvarem Kongres? Ten by přece mohl rozhodnout ihned, bez odkladů!“

Poslanec Jintz trpělivě namítl: „To by nešlo, Sále. Nesmí to vypadat jako msta. Voliči by byli na jeho straně a my bychom na to později doplatili. Uvědom si, Kennedy je mezi lidmi populární – každý demagog má oproti zodpovědným zákonodárcům tuhle výhodu!“

„Neměli bychom mít procedurální potíže,“ konstatoval senátor Lambertino. „Prezidentovo ultimátum Sherhabenu je extremistické a svědčí o jeho dočasné nervové labilitě, způsobené jeho osobní tragédií. V tom ohledu s ním nanejvýš soucítím a lituji ho. Jako ostatně všichni.“

Poslanec Jintz rozvažoval: „Do Sněmovny se vždy znovu volí každé dva roky. Kennedy by mohl řadu poslanců vyrazit, jestliže ho po třiceti dnech prohlásí opět za způsobilého vykonávat prezidentský úřad. Musíme ho vyhodit ze sedla natrvalo.“

Senátor Lambertino přikývl. Věděl, jak senátorské šestileté období členy Sněmovny vždycky dráždilo. „To je pravda,“ přisvědčil, „ale uvědom si, že bude řečeno, že trpí vážnými psychickými problémy, čehož se dá využít k tomu, aby nebyl k prezidentskému úřadu připuštěn, že ho Demokratická strana prostě odmítne nominovat.“

Troycovi neušlo, že Elizabeth Stoneová neřekla během této schůzky jediné slovo. Jejímu šéfovi to ovšem zapaluje, nemusela ho věčně vytahovat z nějaké bryndy.

Přikročil právě k závěru: „Abych to tedy shrnul, jestliže víceprezidentka a většina kabinetu budou pro odvolání prezidenta, podepíší k tomu dnes příslušné prohlášení. Prezidentovi osobní poradci to ovšem odmítnou podepsat. Moc by nám to sice pomohlo, ale neudělají to. Podle Ústavy je procedurálně podstatnější podpis víceprezidentky. A že prezidenta v jeho politice tradičně podporuje, to o ní všichni víme. Jsme si absolutně jisti, že podepíše? Nebo že nebude dělat průtahy? Čas tu hraje důležitou roli!“

Jintz se zasmál a poznamenal: „Který víceprezident by se nechtěl stát prezidentem? Ta už nejméně tři roky doufá, že prezident dostane infarkt.“

Ted se Elizabeth Stoneová poprvé ozvala: „Víceprezidentka takhle určitě neuvažuje. Ta je Kennedymu absolutně oddaná,“ řekla chladně. „A to prohlášení, po pravdě řečeno, podepíše téměř stoprocentně. Ale ze spravedlivých důvodů.“

Poslanec Jintz se na ni podíval s trpělivou rezignací a smířlivě mávl rukou, Lambertino se zamračil, Troyca nehnul ani brvou, ale v duchu ho to potěšilo.

„Pořád říkám, obejděme tuhle věc s podpisy,“ zopakoval ještě jednou. „Nechme Kongres, ať to vezme pěkně z gruntu.“

Jintz vstal ze svého pohodlného křesla. „Neměj z toho obavy, Sále, víceprezidentka nemůže vypadat, že spěchá, jen aby Kennedy-ho vypíchla. Však ona podepíše. Nechce jen vypadat jako uzurpátor.“ Ve Sněmovně reprezentantů tímto slovem častovali prezidenta Kennedyho dosti běžně.

Senátor Lambertino se na Troycu znechuceně podíval. Nesnášel jeho familiérní chování, jeho pochybovačné postoje k plánům představených. „Tahle akce s odvoláním prezidenta je naprosto zákonná, i když bezprecedentní,“ prohlásil. „Dvacátý pátý doplněk k Ústavě nespecifikuje lékařské vyjádření. Avšak prezidentovo rozhodnutí o Daku mluví za vše.“

Troyca se neudržel: „Jakmile to uděláte, už tu určitý precedens bude. Dvě třetiny hlasů Kongresu pak mohou odvolat kteréhokoliv prezidenta, na každý pád aspoň teoreticky.“ Se zadostiučiněním si všiml, že si konečně získal pozornost Elizabeth Stoneové. Pokračoval. „Stali bychom se další banánovou republikou, akorát že diktátorem v ní by byla legislativa.“

Senátor Lambertino stroze namítl: „Podle definice tomu tak rozhodně není. Zákonodárné orgány volí lid přímo, ty nemohou diktovat, jak je to možné v případě jednotlivce.“

Troyca si s pohrdáním pomyslil: Ne, ledaže se vám na kobylku dostane Sokratův klub. Pak si uvědomil, co Lambertina tolik popudilo. Sám sebe považoval za člověka předurčeného pro prezidentský úřad, a tak se mu nemohlo líbit, když někdo prohlašoval, že Kongres se může zbavit prezidenta, kdykoliv se mu zlíbí.

„Uzavřeme to,“ navrhl Jintz. „Všichni máme práce až nad hlavu. Tohle je opravdu posun k opravdovější demokracii.“

Troyca si dosud nezvykl na nenápadnou přímočarost významných mužů, ke kterým mluvčí Senátu Lambertino patřil, na to, jak se takoví muži dostávají až k samému jádru svých vlastních sobeckých zájmů. Z výrazu na tváři Elizabeth Stoneové pochopil, že si myslí totéž co on. Musí si na ni políčit a dostat ji, ať to stojí co stojí. Nahlas se však se svou osvědčenou, nefalšovanou pokorou otázal: „Je vůbec možné, aby prezident prohlásil, že Kongres zpochybňuje nařízení výkonné moci, s čímž nesouhlasí, a mohl by se vzepřít hlasování Kongresu? Nemohl by se obrátit dnes večer v televizi k národu dřív, než se sejde Kongres? A nebude připadat lidem věrohodné, zeje Kennedy O. K., když jeho nejbližší poradci odmítají podepsat prohlášení o jeho dočasné nekompetentnosti? Mohla by vzniknout spousta problémů, zejména kdyby byli rukojmí po odvolání Kennedy ho z jeho funkce usmrceni. Tohle by mělo na Kongres obrovsk ý dopad.“

Ani na senátora, ani na poslance jeho analýza neudělala žádný dojem. Jintz poklepal Troycovi na rameno a řekl: „Sale, na tohle my stačíme. Ty se postarej, aby bylo včas hotovo všechno papírování kolem.“

Vtom se rozdrnčel telefon. Zvedla jej Elizabeth Stoneová. Chvilku poslouchala, pak oznámila: „Senátore, volá víceprezidentka.“

Víceprezidentka Helena Du Prayová si šla jako každý den zaběhat, než vysloví své rozhodnutí.

První Američance ve funkci víceprezidenta teď bylo pětapadesát a v porovnání s běžným průměrem byla výjimečně inteligentní. A stále ještě krasavice – možná proto, že už od dvaceti držela správnou životosprávu. Čekala tehdy dítě a pracovala jako asistentka okresního prokurátora. Zvykla si běhat ještě než se vdala, v necelých dvaceti. Její první milenec ji brával s sebou na své denní pětimílové běhy, měla to místo joggingu. Citoval jí latinskou moudrost Mens sána in corpore sano a přeložil jí to: Ve zdravém těle zdravý duch. Nejenže jí blahosklonně ono přísloví přeložil, ale do písmene se jim také řídil, a ona věděla, kolik zdravého ducha se proměnilo v prach v příliš zdravém těle, a proto se s ním nakonec rozešla. Ale běhat nepřestala.

Stejně důležitou se pro ni stala ukázněnost ve výživě; jedla zdravě, žádné jedy se jí v těle neukládaly. Zvyšovala tak svou výkonnost a vypěstovala si báječnou postavu. Její političtí protivníci si z ní dělali legraci, že nemá chuťové pohárky, ale v tom se mýlili. Měla požitek z růžové broskve, sladké hrušky i z pikantní chuti čerstvé zeleniny, a když na ni padly černé dny, jakým nikdo neunikne, dokázala sníst i misku čokoládových sladkostí.

Zdravou výživu začala vyznávat náhodou. V prvních dnech svého působení v úřadu okresního návladního žalovala autora dietní knížky za nepravdivá a škodlivá tvrzení. Když se na žalobu připravovala, důkladně přečetla všechno z oblasti výživy. Řídila se zásadou, že má-li člověk odhalit lež, musí znát pravdu. Autora odsoudila k vysoké pokutě, ale osobně se mu vždycky cítila zavázána.

I jako víceprezidentka Spojených států jídala Helena Du Prayová střídmě a denně běhávala alespoň pět mil, o víkendech dokonce deset. Dnešní den byl možná nejdůležitějším v jejím životě, na stole čekalo na její podpis prohlášení o odvolání prezidenta; rozhodla se pro běh, aby si pročistila mozek.

Tohle běhání její ochránce z tajných služeb dost stálo. Velitel její ochranky si původně myslil, že s tím nebudou žádné problémy. Koneckonců jeho muži byli fyzicky velmi zdatní. Jenže víceprezidentka běhávala ráno v lesích, kde ji osobní ochrana jen obtížně sledovala, a při svých víkendových deseti mílích nechávala muže z ochrany pořádně vzadu. Trvale.

Víceprezidentka nechtěla být při běhání rušena. Běh pro ni měl v sobě cosi posvátného; nahrazoval jí jinou zábavu, gurmánství, alkohol, sex, vřelost a něhu, které z jejího života zmizely, když jí před šesti lety zemřel manžel.

Běhala stále delší trasy a odháněla všechny myšlenky na nové vdavky. Stála na politickém žebříčku příliš vysoko, než aby riskovala spojení s mužem, který by pro ni mohl být léčkou s utajenými kostlivci ve skříni a strhl by ji dolů. Plně jí stačily její dvě dcery a aktivní společenský život – měla mnoho přátel mezi muži i ženami.

Podporovaly ji feministické skupiny, protože se neuchylovala k obvyklým prázdným a politicky líbivým frázím, získala šije svou chladnou inteligencí a naprostou bezúhonností. Neústupně útočila na odpůrce umělého přerušení těhotenství a ve vášnivých diskusích ty omezené samce, kteří se bez vlastního rizika pokoušeli uzákonit, co smí žena dělat se svým tělem, přibíjela na kříž. Bezpečně ten boj vyhrála a v jeho průběhu vystoupila na politickém žebříčku pořádně vysoko.

Život ji naučil pohrdat teoriemi, že by si ženy a muži měli být podobnější; pěla chválu právě na jejich rozdílnost. V morálním smyslu je rozdílnost cenná stejně, jako jsou cenné variace v hudbě, jako je cenná různorodost zboží. Jistěže, rozdíly existují. Ze svého politického života, z let ve funkci okresní prokurátorky věděla, že ženy jsou v nejdůležitějších věcech života lepší než muži. Měla statistické údaje, které to prokazovaly. Muži páchali daleko více vražd, vylupovali více bank, častěji křivě přisahali, jedny své přátele zrazovali a jiné zase víc milovali. Jako veřejní úředníci byli mnohem úplatnější, jako nábožensky věřící byli mnohem krutější, jako milenci daleko sobečtější, ve všech sférách uplatňovali mnohem ne-milosrdněji svou moc. Muži daleko pravděpodobněji dokázali zničit svět válkou, protože se vlastně o tolik víc báli smrti než ženy. A přece bez ohledu na to vše se s muži nikdy nehádala.

V onu středu vyběhla Helena Du Prayová od svého auta, které její šofér zaparkoval v lesích na washingtonském předměstí. Jako by chtěla utéci od oné osudové listiny na svém stole. Její ochránci se rozeběhli v rojnici, jeden vpředu, druhý vzadu, dva po stranách, dvacet kroků od ní. Bývaly doby, kdy je s potěšením nechala pořádně se zapotit, pokud měli stačit jejímu tempu. Ostatně, oni byli navlečení, zatímco ona měla na sobě běžeckou soupravu; oni se navíc vláčeli se zbraněmi a s kufříkem s vysílačkou. Byly to pro ně tvrdé časy, dokud velitele její ochranky nepřešla trpělivost. Pak si vzal do útvaru přeborníky v běhu z provinčních kolejí, a ti dali víceprezidentce dost zabrat.

Oč výš stoupala na politickém žebříčku, o to dřív ráno vstávala, aby se proběhla. Největší potěšení mívala z toho, když si s ní vyběhla některá její dcera. Také to dobře vypadalo na velkých fotografiích v časopisech a v televizi. To všechno hrálo důležitou roli. Helena Du Prayová se musela vypořádat s mnoha handicapy, než dosáhla svého vysokého postavení. Zaprvé byla žena, což samo o sobě stačilo; o něco méně bila do očí její krása. Nezřídka platí, že krása vyvolává mezi oběma pohlavími nepřátelství. Du Prayová překonávala tu nevraživou závist svou inteligencí, skromností a vrozeným smyslem pro morálku. Bývala ovšem i pěkně protřelá. Američtí voliči obvykle dávají přednost při výběru kandidáta na nějaký úřad pohledným mužům a nepěkným ženám. Helena Du Prayová proto vyměnila svou atraktivní krásu za přísný půvab Jany z Arku. Stříbřitě plavé vlasy nosívala krátce zastř
ižené a hladce učesané, dbala o to, aby vypadala chlapecky štíhle, své poprsí halila v dobře ušitých, strohých kostýmech. Jako šperk nosívala jen šňůru perel a na prstech jedině zlatý snubní prsten. Jediným náznakem její ženskosti byl šátek, ozdobná halenka, občas rukavičky. Vyzařovala z ní přísná ženskost, dokud se neusmála či nerozesmála; pak její ženství vytrysklo jako sálavé světlo. Upoutávala bez flirtovaní, byla silná bez zdání mužskosti. Zkrátka, byla jako stvořená k tomu, aby se stala první prezidentkou Spojených států, stačí jen podepsat prohlášení, které jí leží na stole.

Dobíhala dávku, již si stanovila, vynořila se z lesa a vyběhla na silnici, kde na ni čekalo další auto. Obklopili ji její ochránci a víceprezidentka se rozjela ke svému sídlu. Osprchovala se a pak si oblékla své „pracovní“ šaty – přísně střiženou sukni, halenku a sáčko a odešla do pracovny, kde na ni stále čekalo ono prohlášení.

Pomyslila si, jak je to zvláštní. Celý život odhodlaně unikala z pasti jednorozměrného života. Stala se z ní skvělá právnická, a přitom vychovávala dvě děti; dělala politickou kariéru, i když byla šťastně vdaná a byli si s mužem věrni. Byla společnicí v mocné advokátní firmě, později členkou Kongresu, nato senátorkou a po celou tu dobu se plně věnovala dětem jako pečlivá matka. Žila svůj život bez poskvrny a cílevědomě směřovala k tomu, aby se stala hospodyní jiného druhu, totiž víceprezidentkou Spojených států.

Jako víceprezidentka musela uklízet po svém politickém „manželovi“ – prezidentovi, musela plnit podřadnější úkoly. Přijímala hlavy menších národů, byla k ruce vznešeně pojmenovaným výborům bez moci, přijímala blahosklonné referáty, dávala rady, jež byly přijímány zdvořile, ale jimž nebyla věnována uctivá pozornost. Papouškovala názory a podporovala politické postoje svého politického manžela.

Helena Du Prayová obdivovala Francise Xaviera Kennedyho a byla mu vděčná, že si ji vybral za svou víceprezidentku, ale v mnoha věcech se od něho lišila. Občas se bavívala tím, že jako vdaná unikla nerovnému partnerství, ale teď ji politické zákony v nejvyšším politickém úřadě dosaženém americkou ženou podřizovaly jejímu politickému manželovi.

Dnes by se však mohla stát politickou vdovou, a určitě by si nemohla stěžovat na svou pojišťovací politiku, na funkci prezidenta Spojených států amerických. Ostatně se tohle „manželství“ vykrystalizovalo jako nešťastné. Francis Kennedy příliš spěchal, byl příliš agresivní. Helena Du Prayová se pustila do fantazírování o jeho „smrti“, jak to činívá spousta nešťastných manželek.

Kdyby tu deklaraci podepsala, mohla by shrábnout celou kořist. Zaujala by jeho místo. Ženě menšího formátu by to přineslo přímo zázračné potěšení.

Věděla, že pochody probíhající v mozku jsou nekontrolovatelné, takže se necítila provinile kvůli svým představám, ale mohla by se cítit provinile v souvislosti s budoucí realitou, již může ovlivnit. Když se začalo šuškat, že Kennedy nebude znovu kandidovat, rozhodila své vlastní politické sítě. Kennedy jí k tomu dal požehnání. Teď se ale všechno změnilo.

Musela si v hlavě všechno srovnat. Prohlášení a petici už podepsala většina členů vlády – ministři zahraničí, obrany, financí a další. Chyběl podpis šéfa CIA, ten chytrý mizera Tappey jedná bez skrupulí. A samozřejmě, chybí také podpis Christiana Kleea, který jí byl protivný. Musela se však rozhodnout na základě vlastního úsudku a podle svého svědomí. Musí jednat ve prospěch veřejného blaha, bez ohledu na své ambice.

Mohla by podepsat, dopustit se té osobní zrady, a přitom si uchovat sebeúctu? Co je osobní, bývá povrchní. Musí zvažovat jen fakta.

Jako Christian Klee a mnozí jiní i ona si všimla, jak se Kennedy změnil po smrti své ženy, těsně před tím, než byl zvolen prezidentem. Opustila ho veškerá rozhodnost. Helena Du Prayová věděla jako všichni, že vykonávat prezidentskou funkci lze jedině budováním konsensu s legislativou. Tu je zapotřebí si předcházet, mazat jí med kolem pusy, ale občas jí dát i pár kopanců. Na byrokracii je třeba vyzrát, infiltrovat ji, obloudit ji. Musíte mít pod palcem kabinet a vaši osobní poradci musí být zároveň bandou hunských nájezdníků a Šalomounových mudrců. Musíte se umět handrkovat, rozdávat odměny a párkrát i pořádně zahromovat. Jakýmsi způsobem je třeba každého přimět, aby říkal: „Ano, tohle je ve prospěch země, teprve potom to bude v můj prospěch.“ Prezident Kennedy tyhle věci nedělal, a to byla jeho chyba. Daleko předběhl svou dobu. Jeho poradci by to měli vědět lip. Muž tak inteligentní jako Kennedy by to
měl sám vědět lip. A přece vyciťovala v Kennedyho počínání jisté morální zoufalství, vrcholnou hru dobra proti zlu.

Věřila a doufala, že neupadá do ženské sentimentality, která už vyšla z módy, když si myslí, že to byla smrt jeho ženy, v níž koření bezcílnost jeho vlády. Ale copak mimořádní lidé jako Kennedy odpadají jen kvůli svým osobním tragédiím? Ano, odpověděla si nakonec.

Ona sama byla pro politiku přímo zrozená, ale o Kennedym si vždycky myslela, že mu schází potřebný temperament. Je to spíš vědec, učenec, učitel. Je v něm příliš mnoho idealismu, v nejlepším slova smyslu je naivní, to znamená příliš důvěřivý.

Obě komory Kongresu, Sněmovna i Senát, vedly brutální válku proti jeho výkonné moci, a obvykle ji vyhrály. Nuže, jí by se to nestalo.

Zvedla teď prohlášení ze svého stolu a rozebírala je. Ve zdůvodnění se uvádělo, že Francis Xavier Kennedy není nadále způsobilý vykonávat své prezidentské povinnosti vzhledem k momentálnímu duševnímu zhroucení, zapříčiněnému zavražděním jeho dcery. S prezidentovým duševním stavem souvisí jeho rozhodnutí zničit město Dak, jakož i hrozba zničit suverénní stát Sherhaben. Jde o krajně nerozumný, nepřiměřený akt, vytvářející nebezpečný precedens, který nutně obrátí světové veřejné mínění proti Spojeným státům. Jenže tu byl ještě Kennedyho protiargument, který přednesl na jednání se svými poradci a kabinetem: mluvil o mezinárodním komplotu, při němž byl spáchán atentát na papeže a byla zavražděna dcera prezidenta Spojených států. Velký počet rukojmích je dosud zadržován a spiklenci by mohli prodlužovat tento stav na týdny, ba dokonce na měsíce. A Spojené státy mají vydat papežova vraha!
Jaké znevážení to představuje pro nejmocnější národ na světě, pro lídra demokracie a samozřejmě demokratického kapitalismu!

Kdo tedy může tvrdit, že prezidentův drakonický návrh na řešení dané situace není tou správnou odpovědí? Jistě, pokud Kennedy neblufuje, mohou jeho opatření mít úspěch. Sherhabenský sultán musí padnout na kolena. Co je tu nejdůležitější?

Problém je v tom, že Kennedy své rozhodnutí řádně neprodiskutoval s kabinetem, se svými poradci ani s kongresovými lídry. V tom se skrývá nebezpečí, že stane v čele krvavé pomsty.

Věděl, že všichni budou proti němu. Byl ale přesvědčen, že je v právu. Čas mu nebyl nakloněn. Teď jednal s rozhodností, jakou projevoval už v dobách, než se stal prezidentem.

Viděno z druhé strany, jednal Kennedy v rámci prezidentských pravomocí, jeho jednání je tudíž legální. Deklaraci o jeho odvolání nepodepsal žádný z jeho osobních poradců, lidí nejbližších. Rozhodnutí, které učinil, se stalo pohnutkou k jeho obvinění z nekompetentnosti a duševní lability. Ergo je deklarace za jeho odvolání nezákonným pokusem vzepřít se prezidentově výkonné moci. Kongres nesouhlasí s jeho rozhodnutím, a proto se pokouší zvrátit je tím, že chce Kennedyho odstranit. Tím jasně dochází k porušení Ústavy.

Tak to tedy vypadá z hlediska morálky a zákonnosti. Teď se musí rozhodnout, co je v jejím nejvlastnějším zájmu. Pro politika to není nerozumné.

Věděla, jak vše funguje. Kabinet ono prohlášení podepsal; jestliže je nyní podepíše i ona, stane se prezidentkou Spojených států. Pak Kennedy podepíše své protiprohlášení, a ona bude opět jen víceprezidentkou. Poté se sejde Kongres a dvěma třetinami hlasů Kennedyho odvolá. Tím pádem se stane prezidentkou na nejméně třicet dní, dokud nebude krize zažehnána.

Pozitivní na tom je, že by byla první ženou v úřadě prezidenta Spojených států. Alespoň nakrátko. Možná na zbytek Kennedyho funkčního období, které skončí v lednu. Jenže by si neměla dělat iluze. Ji nikdy nominovat nebudou, až Kennedymu jeho období skončí.

Když teď prezidentský úřad získá, budou to někteří považovat za zradu – zradu ženy. Úplně stačí, že literatura odjakživa zpodobňovala ženu jako příčinu pádu velkých mužů, že byl navěky vytvořen mýtus, podle něhož muži nemají nikdy ženám důvěřovat. „Nevěrná“ – tak by na ni pohlíželi, což je velký hřích, jaký muži ženám nikdy nepromíjejí. Zradila by velký národní mýtus Kennedyů. Byla by další Modred.

Pak ji napadlo řešení. Zasmála se, když si uvědomila, zeje v situaci, v níž „nemůže nic ztratit.“ Prostě odmítne prohlášení podepsat.

Nebude to vypadat, že Kongres neuznává.

Jestliže nepodepíše, bude možná jeho počínání nezákonné, nicméně může odvolat Kennedyho sám, a přitom podle Ústavy by jí stejně prezidentský úřad připadl. Ona ale prokáže Kennedymu svou věrnost, takže až by se Francis Kennedy po třiceti dnech do svého úřadu vrátil, stále by měla jeho podporu. Vlivní lidé kolem něho by pořád podporovali její nominaci. A pokud jde o Kongres, ať udělá cokoliv, bude jí stále stejným nepřítelem. Tak proč by měla být politickou Jezabel? Jejich Dalilou?

Bylo jí to čím dál jasnější. Kdyby prohlášení podepsala, voliči by jí to nikdy neodpustili a opravdoví politici by jí pohrdali. A až by se stala prezidentkou, s největší pravděpodobností by seji stále snažili zlehčovat. Příčinu jejích nedostatků by spatřovali v jejích menstruačních potížích a tenhle tvrdý mužský výrok by se stal inspirací pro komiksy v celé zemi.

Už byla rozhodnutá. Nepodepíše to prohlášení. Ukáže, že není dravě ambiciózní, že je loajální.

Chtěla hodit své vyjádření na papír a nechat je přepsat. Prostými slovy v něm vysvětlovala, proč nemůže podepsat s čistým svědomím listinu, která by ji vynesla tak vysoko. Že chce v tomto zápase zůstat neutrální. Pak si uvědomila, jak by to mohlo být nebezpečné a zmačkala to. Prostě nepodepíše. Kongres to vyhlásí sám. Zavolá senátorovi Lambertinovi. Zavolá i dalším zákonodárcům a vysvětlí jim svůj postoj. Jen nic psaného!

Davida Jatneyho dva dny poté, co zavraždil lepenkovou napodobeninu Kennedyho, vyhodili z Brighamovy univerzity. Domů, ke svým přísným mormonským rodičům, kteří vlastnili pěknou řádku chemických čistíren, se nevrátil. Věděl, co by ho tam čekalo, trpěl tou představou už dřív. Jeho otec věřil, že syn začne od píky, bude zpracovávat rance propocených šatů, kalhot, obleků a pánských sak, které vážily snad tunu. Všechny ty vlněné a bavlněné látky prosáklé teplem lidského těla se mu protivily už jen na dotek.

Podobně jako jiní mladí lidé měl už i on svých rodičů plné zuby. Byli hodní, tvrdě pracovali, měli radost mezi svými přáteli, z obchodu, který vybudovali, z toho, že patří k mormonské církvi. Ale pro něho neexistovali nudnější lidi na světě.

Žili si šťastným životem a Davida to dráždilo. Když byl malý, rodiče ho zbožňovali. Jak dorůstal, dalo se s ním stále hůř vycházet, až někdy žertovali, že jim v nemocnici nejspíš podstrčili cizí dítě. Měli ho nafilmovaného v každém období, jako malého lezounka pachtícího se po čtyřech po podlaze; batole klopýtající o svátcích po pokoji; prvňáček; maturant na gymnáziu; přijímání ceny na vysoké škole za anglický esej; s otcem na rybách; na lovu se strýcem.

Od patnáctých narozenin se nechtěl dát fotografovat. Hrozil se banalit ve svém životě, jak je zachytila filmová kamera; připadal si jako hmyz, který byl naprogramován k životu ve věčně se opakujícím stereotypu. Rozhodl se, že nikdy nebude jako jeho rodiče, a vůbec si neuvědomoval, že i to je banální.

Fyzicky byl jejich pravý opak. Zatímco oni byli blond, vysocí a později ve středním věku podsadití, David měl tmavou pleť, byl hubený a šlachovitý. Jeho rodiče si z toho rozdílu dělali legraci, ale předpovídali mu, že s věkem se jim bude stále víc podobat; to ho naplňovalo odporem. V patnácti se k nim choval tak chladně, až to bilo do očí. Neměli ho míň rádi, v tom se nic nezměnilo, ale ulevilo se jim, když odešel studovat na Brighamovu univerzitu.

Stal se z něho pohledný mladík s tmavými vlasy, žhnoucími černým leskem. Vypadal jako průměrný Američan; žádný bambulko-vitý nos, ústa silná, ale nikoliv štědrá, brada vysunutá, ale ne zastrašující. Tomu, kdo ho znal jen krátce, mohl zpočátku připadat jen temperamentní. Když mluvil, stále gestikuloval rukama. Zničehonic však umdléval a propadal mrzoutství.

Nezkrotným temperamentem a inteligencí k sobě upoutával pozornost ostatních studentů. Ale svými reakcemi překvapoval, někdy se choval až přehnaně blahosklonně, jindy naopak brutálně a urážlivě.

David po pravdě řečeno neměl ani trochu trpělivosti čekat, až bude konečně slavný, až bude hrdina, aby svět viděl, jaký je mimořádný člověk.

Vůči ženám byl ostýchavý a sebevědomý zároveň, čímž šije zpočátku získával. Připadal jim zajímavý. A tak prožil pár drobných lásek, nikdy mu však dlouho nevydržely. Byl nesnášenlivý a povýšený. Temperament a dobrou náladu rychle vybil v několika prvních týdnech, poté se zavrtával do svého nitra. Při milování se zdráhal oddat požitku, jako by nechtěl ztratit kontrolu nad vlastním tělem. Milenecky zklamal nejvíc tím, že odmítal dvořit se a zbožňovat, a i když se snažil, nikdy se opravdu hluboce nezamiloval, vždy jen jako kdyby usiloval o velkorysé spropitné.

Soustavně se zajímal o politiku a společenské uspořádání. Jako většina mladých mužů pohrdal jakoukoliv autoritou, studium historie mu ukázalo, že dějiny lidstva jsou prostě nekonečný boj mezi mocnou elitou a bezmocnou většinou. Přál si být slavný, aby se k těm mocným mohl připojit.

Bylo jen přirozené, že ve hře na atentát, která se na univerzitě Brighama Younga každoročně pořádala, se stal hlavou atentátníků a že jeho důmyslný plán také skutečně vedl k vítězství. David dbal rovněž o to, aby se figurína Kennedymu opravdu hodně podobala.

Po zastřelení figuríny a následném večírku na oslavu vítězství zakusil David Jatney nečekaný obrat ve svém studentském životě. Přišel čas, aby si našel povolání, ve kterém by vynikl. Vždycky skládal básně a psal si deník, protože v něm, jak vytušil, mohl projevit svůj důvtip a inteligenci. Byl si tak jistý, že se jednou proslaví, že nepokládal za neskromné zachovat o tom zápisky pro budoucí pokolení. A tak si zaznamenal: „Odcházím ze školy. Naučil jsem se všemu, čemu mě mohli naučit. Zítra odjíždím do Kalifornie, uvidíme, co dokážu ve světě filmu.“

Když David Jatney přijel do Los Angeles, neznal tam ani živáčka. Tento pocit mu působil potěšení, vyhovoval mu. Byl zproštěn jakékoliv odpovědnosti, mohl se plně oddat přemýšlení, úsilí pochopit svět. První noc spal v pokoji malého motelu; pak si našel jednopokojový byt v Santa Monice, který byl levnější, než očekával. Vlastně mu k němu pomohla jedna starší laskavá číšnice v kavárně, kam si zašel na svou první kalifornskou snídani. Pojedl střídmě – dal si jen sklenici pomerančové šťávy, topinku a kávu – ona si všimla, že v Los Angeles Times studuje rubriku o pronájmu bytů. Zeptala se, jestli hledá byt, a on přisvědčil. Napsala mu na kus papíru telefonní číslo a řekla, že je to sice jen jednopokojový byt, ale za rozumné nájemné, neboť lidé v Santa už dlouho svádějí boj proti majitelům nemovitostí a jejich zájmům a že tu platí tvrdý kontrolní zákon o nájemném. Santa Monica je překrásná a byd
lel by jen pár minut od Benátské pláže a pobřežní vycházkové cesty, takže o nějaké povyražení by neměl nouzi.

Zpočátku jí David nedůvěřoval. Proč se ta cizí ženská tolik stará o jeho dobro? Vypadá, že by mohla být jeho máma, ale přitom je to kus. Samozřejmě je moc stará, přinejmenším čtyřicítka. Ale taky se nezdálo, že by ho chtěla utrhnout. Když odcházel, přívětivě se s ním rozloučila. Mělo to být pro něho poučení, že lidé v Kalifornii už jsou takoví. Snad to dělá zdejší neustálý sluneční svit. Zvlídňuje! To je ono! Nic ji to nestálo, a přitom mu prospěla.

David přijel z Utahu autem, které dostal od rodičů, když začal studovat. Kromě kytary, na kterou se kdysi pokoušel hrát, to byl jeho jediný majeteček; kytaru nechal v Utahu. Nejdůležitější pro něj byl psací stroj, na němž psal svůj deník, básně, krátké povídky a romány. Tady v Kalifornii se teď pokusí o svůj první scénář.

Všechno šlo jako po másle. Dostal byt, malou místnůstku se sprchovým koutem. S nabíranými záclonami na oknech a s reprodukcemi slavných obrazů na stěnách vypadal, jako by byl pro panenky. Nalézal se v řadě dvoupodlažních domků na Montana Avenue; v stromové aleji mohl David zaparkovat i svůj vůz. Měl ohromné štěstí!

Příštích čtrnáct dnů probloumal po Benátské pláži a po pobřežní vycházkové cestě, párkrát si vyjel na Malibu, aby viděl, jak si žijí bohatí a slavní. Opíral se o kovový tyčkový plot, který odděloval osadu Malibu od veřejné pláže, a nakukoval dovnitř. Osadu tvořila řada plážových domů, která se táhla až daleko na sever. Každý z nich měl hodnotu tří a víc miliónů dolarů, a přece vypadaly jako obyčejné venkovské chalupy. V Utahu by nestály nad dvacet tisíc. Jenže tady byl navíc písek, nachový oceán, jiskřivá obloha a za Pacifickou pobřežní dálnicí hory. Jednoho dne bude i on sedět na balkónu takového domu a bude se dívat na Tichý oceán.

Za večerů ve svém bytečku pro panenky dlouho snil o tom, co udělá, až bude bohatý a slavný. Lehával beze spánku až do ranního kuropění a spřádal své fantazie. Bylo to zvláštně šťastné osamění.

Pak přece jen zatelefonoval rodičům a dal jim svou novou adresu; otec mu nadiktoval telefonní číslo jednoho producenta, někdejšího kamaráda z dětství, Deana Hockena, a poradil mu, aby mu zavolal do ateliéru. David týden otálel. Pak konečně zavolal a přepojili ho na Hockenovu sekretářku. Řekla mu, aby chvilku počkal. Vzápětí se vrátila k telefonu a sdělila mu, že pan Hocken bohužel není přítomen. Věděl, zeje to jen výmluva, že ho ošidili, a zaplavil ho vztek na otce za to, že je tak naivní. Když ho sekretářka požádala, aby jí dal svůj telefon, vyhověl jí, ač se cítil oklamán. Když se o hodinu později rozdrnčel telefon, ještě pořád ležel na válendě a v duchu se rozčiloval. Volala sekretářka Deana Hockena; požádala ho, aby zítra v jedenáct hodin přišel k panu Hockenovi do jeho kanceláře, pokud má čas. Odpověděl, zeje volný. Sdělila mu, že nechá u brány vzkaz, aby ho pustili autem dovnitř.

David zavěsil; překvapilo ho, jakou z toho měl radost. Muž, kterého nikdy neviděl, to udělal z přátelství k někdejšímu spolužákovi. Pak se za tu svou ponižující vděčnost zastyděl. Ten chlapík je jistě velké zvíře; jeho čas je jistě cenný – ale v jedenáct dopoledne? To znamená, že to není pozvání na oběd. Půjde o jeden z těch kvapných zdvořilostních rozhovorů, které jsou dobré k tomu, aby se člověk necítil provinile, a jeho příbuzní v Utahu budou moci poukazovat na to, že Hocken nezpyšněl. V podstatě zdvořilost, ne-opírající se o žádnou hodnotu.

Příštího dne ale vypadalo vše úplně jinak, než očekával. Dean Hocken sídlil v dlouhé řadě nízkých budov na pozemcích filmového ateliéru a jeho kancelář působila silným dojmem. Za velkou čekárnou, vyzdobenou plakáty dříve natočených filmů, byla přijímací kancelář. Dvě další sekretářky seděly ve dvou dalších místnostech za ní a teprve pak se vcházelo do velké honosné pracovny. Byla skvostně zařízena hlubokými lenoškami, pohovkami a kobercovými předložkami, na stěnách visely originály obrazů a samozřejmě nechyběl bar s velkou ledničkou. Rohu vévodil kůží potažený psací stůl. Na stěně nad ním visela obrovská fotografie Deana Hockena, jak si tiskne ruku s prezidentem Francisem Xavierem Kennedym. Byl tam také konferenční stolek zaplněný časopisy a vázanými scénáři. Kancelář byla prázdná.

Sekretářka ho uvedla dovnitř a řekla mu: „Pan Hocken přijde během deseti minut. Mohu vám připravit kávu nebo něco k pití?“

David zdvořile, ale chlapsky namyšleně odmítl. Všiml si totiž, že ho mladá sekretářka přelétla hodnotícím pohledem. Věděl, že na ni udělal dojem. Ženám se ostatně zpočátku vždycky líbil; teprve když ho lépe poznaly, přestávaly ho mít rády, pomyslil si. Ale možná to bylo proto, že ani on je neměl rád, když je lépe poznal.

Čekal celou čtvrthodinu, než Dean Hocken vešel zadními, téměř nepostřehnutelnými dveřmi. Poprvé v životě někdo na Davida skutečně zapůsobil. Měl před sebou muže, který doopravdy vypadal úspěšně a mocně. Když podával Davidovi ruku, vyzařovalo z něj přátelství a důvěryhodnost.

Dean Hocken byl dlouhán a David proklínal svou mrňavost. Tenhle muž měřil skoro metr devadesát, vypadal báječně mladě, ačkoliv musel být stejně starý jako Davidův otec, kterému bylo pětapadesát. Měl na sobě střízlivý oblek s bílou košilí, ale ta byla bělejší, než kdy Jatney viděl. Sako bylo patrně plátěné a bezvadně mu padlo. Také kalhoty zašlé bílé barvy byly plátěné. V usměvavém obličeji jakoby nastříkaném slunečním bronzem neměl snad jedinou vrásku.

Celkově působil Hocken šarmantně. Jako rozený diplomat si posteskl, jak mu scházejí hory rodného Utahu, mormonský život, mlčenlivý mír venkovského života, poklidná městečka a jejich modlitebny. A přiznal také, že se kdysi ucházel o Davidovu matku.

„Chodíval jsem s vaší matkou,“ pravil Dean Hocken, „ale váš otec mi ji přebral. Ovšem, bylo to k dobrému, ti dva se měli doopravdy rádi a jeden druhého udělali šťastným.“ A David si uvědomil, zeje to pravda, jeho otec a matka se opravdu navzájem milovali, až ho tou svou dokonalou láskou od sebe úplně odpudili. Za dlouhých zimních večerů zaléhali do důvěrného tepla manželské postele, zatímco on osaměl, ponechán napospas televizní zábavě. Ale to už je dávno.

Pozoroval Deana Hockena, jak mluví, jaký je okouzlující, až nakonec pod tím pečlivě udržovaným bronzem, příliš napjatým, než aby to bylo přirozené, spatřil i jeho léta. Ten muž neměl jenom žádný tučný podbradek, ani náznak laloků, které dávno narostly jeho otci. Podivoval se, proč je k němu tak milý.

„Od té doby, co jsem odešel z Utahu, jsem byl čtyřikrát ženatý,“ líčil mu Hocken, „ale s vaší matkou bych býval mnohem šťastnější.“ David čekal, kdy se objeví obvyklé příznaky sobectví, narážka, že i jeho matka by bývala mnohem šťastnější, kdyby při něm, úspěšném Deanu Hockenovi, vytrvala, ale nedočkal se. Pod vší tou kalifornskou uhlazeností ten muž pořád zůstával venkovským hochem.

Jatney mu zdvořile naslouchal a smál se jeho vtipům. Oslovoval ho „pane“, dokud mu Hocken nenabídl, aby ho prosím oslovoval jen „Hocku“; pak už ho jinak neoslovil. Mluvili tak spolu asi hodinu, než se producent podíval na hodinky a změnil téma: „Potěšilo mě, že jsem viděl někoho od nás, ale mám za to, že jste nepřišel, abyste poslouchal mé vzpomínky na Utah. Co pro vás mohu udělat?“

„Píšu,“ uvedl David. „Obvyklé věci – román, který jsem ale zahodil, několik scénářů; ještě, se to učím.“ Nikdy ovšem žádný román nenapsal.

Hocken jeho skromnost viditelně kladně ocenil. „Musíte být z něčeho živ. Něco bych pro vás měl hned. Mohu vám nabídnout místo ve čtecím oddělení při svém ateliéru. Budete číst scénáře, psát synopse a vlastní posouzení. Půl stránky ke každému přečtenému scénáři. Tak jsem začínal i já. Seznámíte se s lidmi a naučíte se to nejzákladnější. Těm informacím sice nikdo nevěnuje moc pozornosti, ale vynasnažte se dělat to co nejlépe. Někde musíte začít. Teď to všechno dohodnu a jedna z mých sekretářek se s vámi za pár dnů spojí. Někdy brzy spolu povečeříme. Pozdravujte ode mne co nejsrdečněji svou matku a svého otce.“ A pak Hock doprovodil Davida ke dveřím. Nepozve mě na oběd, říkal si David, a ta večeře se může odkládat donekonečna. Ale aspoň bude mít práci, dostane se k filmu přinejmenším jednou nohou, a až bude psát vlastní scénáře, pak se všechno změní.

Fakt, že víceprezidentka Helena Du Prayová odmítla podepsat prohlášení, byl pro poslance Jintze a pro senátora Lambertina ranou pod pás. Jenom žena může být tak paličatá, tak slepá k politické nevyhnutelnosti. Jen žena dokáže být tak naivní a nedovtipná, že si nechá ujít šanci stát se prezidentkou Spojených států! Nyní se budou muset obejít bez ní. Probrali znovu své možnosti – to odvolání se musí provést. Kongres musí označit sám sebe za útvar, který bude rozhodovat od začátku. Sal Troyca to odhadl správně, všechny předběžné kroky je třeba vyloučit. Ale Lambertino a Jintz se pořád snažili, aby Kongres vypadal nestranně. Vůbec si nevšimli, že se jim Sal Troyca stačil zatím zamilovat do Elizabeth Stoneové.

Sal si vždycky přikazoval: „Nikdy si nezačínej s ženskou, které je přes třicet!“ Ale tentokrát si poprvé pomyslil, že kvůli asistentce senátora Lambertina by měl udělat výjimku. Byla vysoká a štíhlá jako proutek, měla velké šedé oči a milý obličej, když se nerozčilovala. Zřejmě byla velmi inteligentní, věděla, kdy je třeba mlčet. Zamiloval se do ní přímo v té chvíli, kdy se dozvěděli, že víceprezidentka Helena Du Prayová odmítla podepsat prohlášení; to se na Sála usmála s uznáním jako na proroka, neboť on jediný navrhoval správné řešení. Troyca dobře věděl, co chce. Za prvé, ženy ve skutečnosti nejsou tak chytlavé jako muži, neboť vždycky nejrůznějším způsobem riskují. Jenže před třicítkou je v nich víc šťávy a míň rozumu. Po třicítce začnou koukat, co jim z toho kápne, jsou prohnanější, myslí si, oč jsou na tom muži lip, že k nim je příroda i společnost štědřejší. Člověk u
nich nikdy neví, jestli narazil na děvku, nebo se upsal jako na směnku. Elizabeth Stoneová ovšem vypadá téměř panensky cudně, jak už to u některých žen bývá, a kromě toho stojí mocensky výš než on. Nemusel by se obávat, že ho užene. A zejí už táhne na čtyřicítku, to také není žádný problém.

Když senátor Lambertino probíral s poslancem Jintzem strategické plány, neušlo mu, že se Troyca zajímá o jeho asistentku. Nijak ho to neobtěžovalo. Patřil v Kongresu k těm vzácným výjimkám, o kterých se dalo říct, že žijí počestně. Nikdy neměl milostné pletky, žil se svou ženou třicet let a měl čtyři dospělé děti. Také bohatství nabyl zákonnou cestou, nebyly v něm žádné špinavé peníze. I politicky byl čistý, nakolik v Americe může být politik čistý ku prospěchu lidu a země. Samozřejmě že byl ctižádostivý, ale v tom je pravá podstata politického života. Jeho poctivost ho nečinila lhostejným k nečestným kejklům. Na rozdíl od poslance Jintze ho zas až tak nekonsternovalo, že víceprezidentka odmítla podepsat prohlášení. Vždycky ji považoval za velmi chytrou ženu. Přál jí všechno dobré, zvláště proto, že byl přesvědčen, že žádná žena nemá trvalé politické konexe nebo sponzory, aby mohla v p
rezidentských volbách vyhrát. V nadcházejícím boji o nominaci byla velmi zranitelná.

„Musíme jednat rychle,“ řekl senátor Lambertino. „Kongres musí určit nějaký orgán nebo sebe a prohlásit prezidenta nezpůsobilým plnit své funkce.“

„Co takhle deset senátorů ze speciální poroty?“ nadhodil poslanec Jintz poťouchle.

Senátor Lambertino podrážděně vybuchl: „A co takhle padesát papalášů z výboru Sněmovny reprezentantů?“

Jintz hned nasadil uklidňující tón: „Mám pro vás jedno překvapení, které nám může pomoci, senátore. Myslím, že se mi podaří získat jednoho prezidentova poradce, aby podepsal prohlášení o jeho odvolání.“

To by tedy byl gól, pomyslil si Troyca. Ale o koho může jít? Klee ani Dazzy to určitě není. Musí to tedy být Oddblood Gray, nebo ten chlapík od bezpečnosti, Wix. Ne, Wix ne, ten přece odletěl do Sherhabenu, uvědomil si.

Lambertino řekl energicky: „Máme před sebou velmi bolestný úkol doslova dějinného významu. Takže raději začněme.“

Troycu překvapilo, že se Lambertino ani nezeptal na jméno onoho poradce; uvědomil si, že to dokonce ani nechce vědět.

„Máte na to mou ruku,“ prohlásil Jintz slavnostně.

Alfred Jintz byl známý tím, že jako velký mluvčí Sněmovny plnil své slovo. Často se o tom psalo v novinách; Jintzovo podání ruky mělo větší cenu než závaznost právní listiny. Ačkoliv vypadal jako bankovní defraudant z mokré čtvrti, jak bývá zobrazován v komiksech, malý, tlustý, s nosem červeným jako višeň a s hlavou s bílými vlasy rozježenými jako vánoční stromeček ve sněhové bouři, byl považován za politika, který si v Kongresu zaslouží největší úctu. Když slíbil někomu kus žvance z bezedného rozpočtového pytle, nabeton ho dostal. Když chtěl kamarád poslanec zablokovat nějaký zákon a Jintz mu byl politicky něco dlužný, byl zákon zablokován. Pokud některý poslanec chtěl, aby byl osobní rozpočet schválen stylem „něco za něco“, bylo to v suchu. Pravda, Jintz často prozradil tisku leccos tajného, ale právě proto se tolik psalo o jeho čistých rukou.

A právě dnes odpoledne musel Jintz zabojovat jako lev, aby se ujistil, že Sněmovna odhlasuje odvolání prezidenta Kennedyho. Bylo zapotřebí zatelefonovat stovkám poslanců, naslibovat jim hory doly a zajistit potřebné dvě třetiny hlasů. Ne že by to Kongres neudělal, ale muselo se to patřičně zaplatit. A Jintz na to všechno měl necelých čtyřiadvacet hodin.

Sal Troyca procházel kancelářemi svého poslance; mozek mu vydával příkazy, komu všemu musí zatelefonovat, co za listiny nachystat; věděl, že se zamotal do věci historického významu a že ho to smete, dojde-li ke zvratu ve vývoji událostí. Ohromilo ho, že muži jako Jintz a Lambertino, kterými svým způsobem opovrhoval, dovedou být tak odvážní a postavit se do čela zápasu. Tenhle krok, k němuž se odhodlali, je velmi nebezpečný. Chystají se udělat z Kongresu orgán, který odvolá prezidenta Spojených států z úřadu, ač jim k tomu Ústava poskytuje jen velmi vágní výklad.

Pohyboval se v klamavém, zelenavém světle tuctu počítačových obrazovek, obsluhovaných personálem kanceláře. Díky Bohu za počítače – jak se vůbec dřív všechno stíhalo? Když míjel jednu operátorku, dotkl se kamarádsky jejího ramene, takže to nemohlo být považováno za seladonské obtěžování, a řekl jí: „Na večer si nedomlouvejte žádnou schůzku, budeme tu až do rána!“

The New York Magazíne totiž nedávno publikoval článek o značně uvolněných mravech v Kongresu na Kapitolu. Uvádělo se v něm, že ze zvolených sta senátorů, čtyř set třiceti pěti poslanců a jejich obrovského personálu, což činí dohromady několik tisíc lidí, tvoří víc než polovinu ženy.

V článku se psalo o čilé promiskuitě na půdě Kongresu; autor tvrdil, že to je způsobeno dlouhou pracovní dobou a vražednými politickými termíny, vyvolávajícími stres a znemožňujícími společenské vyžití, takže tyto uvolněné mravy jsou jistou formou odreagování. Uváděl, že kanceláře senátorů a poslanců jsou vybaveny pohovkami, a vysvětloval, že při vládních úřadovnách nechybí ani speciální lékařské kliniky a lékaři, jejichž povinností je naprosto diskrétní léčení pohlavních nemocí. Pisatel samozřejmě nahlédl do důvěrných záznamů, prohlašoval, že procento nakaženosti na Kapitolu přesahuje celonárodní průměr. Přičítal to ovšem na vrub spíše obcování v rámci tamních příbuzenských klanů. Novinář si kladl otázku, zda všechno to smilstvo neznehodnocuje legislativu na Kapitolu, o němž referoval jako o králíkárně.

Sála Troycy se ten článek osobně dotkl. Pracoval průměrně šestnáct hodin denně po šest pracovních dnů v týdnu. Mohli ho kdykoliv telefonicky povolat do úřadu i v neděli. Copak nemá právo na plné sexuální vyžití jako ostatní občané? Vždyť hernajs nemá čas chodit na večírky, dvořit se ženám, dovolit si nějaký trvalý vztah. Všechno si to musí odbýt tady, v těch nesčetných kancelářích a chodbách, v kouřovém zelenavém světle počítačových obrazovek a rozkazovačně vyzvánějících telefonů. V rámci práce tu musí stihnout i trochu toho škádlení, významných úsměvů, případně něčeho dalšího. Ten rošťák z Timesů si naproti tomu pěkně chodí na kdejaký tiskový večírek, bere lidi na dlouhé obědy, žvaní si v pohodě s kolegyněmi novinářkami, a když si narazí lehkou holku, nemá věčně za patami novináře, který tuhle jeho stinnou stránku hned všude roztroubí.

Troyca zašel k sobě do kanceláře a pak do koupelny, kde se s úlevou usadil na toaletě s blokem a perem v ruce. Hodil si v bodech na papír, co ještě musí udělat. Když si myl ruce, žongloval se zápisníkem a perem se zlatým kongresovým odznakem. Potom s mnohem lepším pocitem (napětí z odvolání prezidenta mu nějak zauzlilo střeva) přistoupil k malému pojízdnému stolku s alkoholem, z malé ledničky si vzal led a namíchal si gin s tonikem. Vzpomněl si na Elizabeth Stoneovou. Byl si naprosto jistý, že mezi ní a jejím senátorským šéfem nic není. A ona je chytrá, chytřejší než oni, byla pěkně zticha, neřekla ani slovo.

Dveře jeho kanceláře se otevřely a vešla dívka, které před chvílí poklepal na rameno. Přinesla plnou náruč sjetin a Sal si sedl ke stolu, aby je přehlédl. Stála vedle něho. Cítil, jaké z ní sálá teplo, teplo nakumulované dlouhými hodinami sezení u počítače.

Troyca tohle děvče před nedávném přijímal a měl s ním pohovor. Nejednou si říkával, že by všechna děvčata ze své kanceláře klidně doporučil časopisu Playboy, kdyby vypadala pořád tak pěkně jako v den přijímacího pohovoru. A kdyby jim navíc zůstala jejich skromnost a svěžest, snad by se s některou i oženil. Tahle dívka se jmenovala Janet Wyngaleová a byla opravdu krásná. Když ji tenkrát poprvé spatřil, probleskla mu hlavou věta z Danta: „Zde je bohyně, která si mě podrobí.“ Samozřejmě, že by jí nic takového nedovolil, ale tehdy ho oslnila. Tak krásná už nebyla nikdy. Vlasy měla stále plavé, ale už ne zlaté; její oči si uchovaly blankytnou modř, ale nosila teď brýle, a pokud se perfektně nenalíčila, byla až trochu ošklivá. Ani rty už neměla třešňově rudé. Notně se z ní vytratila smyslnost, což bylo pochopitelné, musela pilně pracovat, a aby byla co nejvýkonnější, oblékala se pohodlně.

Beztak se tenkrát dobře rozhodl, že šiji k sobě vzal, tahle ještě nekouká, co jí z toho kápne!

Janet Wyngaleová je báječná kočička. Teď se mu opřela o rameno, jak mu ukazovala některé údaje na sjetině. Uvědomil si, že nakročila nohu tak, aby stála spíše vedle něho než za ním. Otřela se mu zlatavými vlasy o tvář, měla je teple hedvábné, provoněné sušenými květinami.

„Báječně vám voní vlasy,“ poznamenal a téměř se zachvěl, jak ho zaplavila hřejivá blízkost jejího těla. Stála nepohnutě, ani nehlesla. Zato její plavé vlasy se dotýkaly jeho tváře jako Geiger-Miillerův počítač a vyhodnocovaly jeho roztouženost. Byla to vzájemná kamarádská touha dvou lidí, kteří dnes dostanou pořádně zabrat. Budou spolu celou noc procházet sjetiny, odpovídat na nesčetné telefonáty, svolávat naléhavé schůzky. Tento zápas podstoupí bok po boku spolu.

Troyca držel sjetiny v levé ruce; pravou zajel Janet zezadu pod sukni. Nepohnula se. Oba upřeně hleděli do textu. Nechal jí ruku pod zadečkem v naprostém klidu, nechal ji propalovat tu hebkou pleť, která ho úplně elektrizovala. Ani nevěděl, jak mu sjetina vyklouzla na stůl. Pocítil záplavu jejích vlasů, prudce se k ní otočil, vnořil jí pod sukni obě ruce a jemnými dotyky prstů běžel vzhůru k nylonovým kalhotkám. To už se dotýkal jemných chloupků a pocítil slastně vzrušivou vlhkost pod nimi. Vymrštil se ze židle, na okamžik jako by strnul v prostoru, jeho tělo se změnilo v hotové orlí hnízdo a Janet Wyngaleová se k němu snesla jakoby zatřepetáním křídel a nalehla přímo na vztyčený úd, který se znenadání vynořil. Přitiskli se k sobě tvářemi, líbali se, Sal tonul ve vůni sušených květin a sténal vášní. Janet ho rozněcovala lichotivými slůvky, prokládanými výzvou, jíž porozuměl až po chvíli: „Zavřete
dveře!“ Troyca vymanil z objetí zvlhlou levou ruku a prudčeji stiskl elektronické tlačítko, které je dokonale automaticky uzavřelo před světem. Svezli se v opojení na podlahu, Sal shlížel na její vláčná, mléčně bílá stehna; Janet mu zaklesla dlouhé bílé nohy kolem šíje. Dokonale splynuli ve společném vyvrcholení. Troyca v extázi vášnivě šeptal: „Ó nebesa, jak je to božské!“

Pak jakýmsi zázrakem oba znovu stáli na nohou s tvářemi zrůžovělými a očima zářícíma rozkoší, uvolnění, rozjásaní, připraveni na úmorně dlouhé hodiny dřiny. Troyca jí dvorně nabídl sklenku ginu s tonikem, v níž vesele cinkaly kostičky ledu. Vlídně mu poděkovala a svlažila si vyprahlá ústa. Troyca jí upřímně a vděčně pravil: „Bylo to báječné.“ Ještě plna milosti mu pohladila a políbila šíji: „Skvělé!“

O chvilku později opět seděli u stolu a studovali s vážným výrazem materiály z počítače, soustředěni jen na jazyk a číslice. Janet byla perfektní redaktorka. Sal k ní pocítil obrovskou vděčnost a zamumlal s opravdovou zdvořilostí: „Janet, úplně jsem se do vás zbláznil. Až bude tahle krize za námi, musíme si dát rande. O. K.?“

„Uhm,“ přisvědčila a hřejivě, přátelsky se na něho usmála: „Pracuji s vámi ráda,“ prohlásila.

12. kapitola

Takový slavný týden televize ještě nezažila. Nedělní atentát a vraždu papeže nesčetněkrát opakovaly všechny větší televizní společnosti i kabelové vysílací okruhy ve zvláštních zpravodajstvích. V úterý byla vražda Terezy Kennedyové na programu téměř nepřetržitě, obeplouvala vesmír vskutku bez konce.

Obličej pouštního jestřába Yabrila, věznitele rukojmích, proletěl každou americkou domácností. Stal se mytickým zloduchem posledních zpráv, věčně se opakující noční můrou Američanů. Do Bílého domu docházely projevy sympatií miliónů lidí. Ve všech velkých amerických městech se objevovali občané se smuteční páskou na rukávu. A tak když televizní stanice přinesly ve středečním vysílání ve zprávách na závěr dne nepotvrzenou informaci o ultimátu prezidenta Francise Kennedyho sherhabenskému sultánovi, začaly se po celých Spojených státech shromažďovat obrovské rozjásané davy. Nebylo pochyb, že podpoří prezidentovo rozhodnutí. Televizní zpravodajové, kteří hovořili v ulicích s občany, byli konsternováni jejich zdivočelými poznámkami; obecně by se jejich pokřik dal vyjádřit heslem: „Atomovku na ty svině!“ Nakonec šéfové televizních společností vydali svým zpravodajům příkaz nenatáčet dál po
uliční scény ani rozhovory. Iniciátorem tohoto zákazu byl Lawrence Salentine, který k tomu spolu s ostatními vlastníky masmédií vytvořil poradní orgán.

V Bílém domě neměl prezident Francis Kennedy ani čas truchlit pro svou dceru. Věčně měl linku nažhavenou, aby hlavy jiných států ujistil o tom, že neuplatňuje žádné územní nároky na Středním Východě, a aby je požádal o spolupráci a přiměl je pochopit, že svá stanoviska neodvolá: prezident Spojených států neblufuje, město Dak doopravdy zničí, a nebude-li jeho ultimátu vyhověno, zničí i sultanát Sherhaben.

Arthur Wix a Bert Audick spolu s velvyslancem Waleebem již odcestovali do Sherhabenu rychlým tryskovým letadlem, které dosud nebylo v civilním letectvu nasazeno. Oddblood Gray horečně usiloval o to, aby se Kongres za prezidenta postavil, ale na sklonku dne mu bylo jasné, že se mu to nepodařilo. Eugene Dazzy klidně projednával všechna prohlášení členů kabinetu a orgánů obrany, volkmena pevně nasazeného na uších, aby ho jeho personál zbytečně nerušil. Christian Klee se střídavě objevoval a mizel na tajemných pochůzkách.

Senátor Thomas Lambertino a poslanec Alfred Jintz celou středu schůzovali se svými kolegy ze Sněmovny i Senátu o odvolání Kennedyho. Sokratův klub obvolal všechny své příznivce. Pravda, muselo se připustit, že je poněkud pochybné ujišťování, že podle Ústavy by mohl Kongres za rozhodovací orgán označit sám sebe, ale situace jej k takovému drastickému opatření opravňovala – Kennedyho ultimátum Sherhabenu je přece zjevně založeno na osobních emocích, nikoliv na státních důvodech.

V pozdních hodinách byla koalice ustavena. Obě komory, přesvědčené sotva dvěma potřebnými třetinami hlasů, se sejdou ve čtvrtek v noci, krátce před vypršením Kennedyho lhůty ke zničení Daku.

Lambertino a Jintz plně informovali Oddblooda Graye a doufá-li, že by mohl přemluvit Francise Kennedyho, aby své ultimátum Sherhabenu odvolal. Oddblood Gray jim řekl, že to prezident neudělá. Pak informoval Francise Kennedyho.

Prezident na to odpověděl: „Myslím, Otto, že ty, Chris a Dazzy byste měli se mnou dnes povečeřet. Dejme tomu v jedenáct. A nepočítej s tím, že hned po večeři odejdete domů.“

Prezident se svými poradci povečeřel ve Žlutém salónku, ve své oblíbené místnosti, ačkoliv to pro kuchyni a pro číšníky znamenalo spoustu práce navíc. Kennedy jako obvykle povečeřel velmi prostě – malý grilovaný biftek, mísu tence nakrájených křehkých rajčat a nakonec kávu se šlehačkou a ovocnými zákusky. Christianovi a ostatním ještě nabídli rybu. Nikdo z nich však nepozřel víc než několik soust.

Kennedy působil vyrovnaným dojmem, ostatní byli zasmušilí. Všichni měli na rukávech smuteční pásky. Nosili je všichni v Bílém domě, včetně služebnictva, což připadalo Christianovi staromilské. Věděl, že tenhle příkaz vydal Eugene Dazzy.

„Christiane,“ oslovil ho Kennedy, „myslím, že je na čase, abychom informovali ostatní o dalším problému, ale nepůjde to dál. Nebude k tomu žádné memorandum.“

„Je to vážné,“ začal Christian. A nastínil situaci s bombovou výhrůžkou. Informoval Graye a Dazzyho, že oba mladíci na radu svých právníků odmítli vypovídat.

Oddblood Gray řekl nevěřícně: „Že je v New York City nastražena jaderná bomba? Tomu nevěřím! Přece se všechno tohle nesemele naráz!“

„Jste si tím jisti, že nastražili nějakou atomovou nálož?“ zeptal se Dazzy.

„Myslím, že je to pravděpodobné tak z deseti procent,“ konstatoval Christian; osobně to odhadoval na víc než devadesát procent, ale nechtěl jim to říct.

„Co s tím uděláš?“ otázal se Dazzy.

„Nasadili jsme pátrací jaderné týmy,“ vysvětloval Christian. „Ale jde tu o čas.“ Pak se obrátil přímo na Kennedyho. „Pořád nemám tvůj podpis, abych mohl zažádat o jejich lékařské vyšetření PET-testem.“ Poté vysvětlil IX. článek zákona o kontrole atomových zbraní.

„Nepodepíšu to,“ pravil rezolutně Francis Kennedy.

Jeho odmítnutí všechny udivilo.

„Nemůžeme to ponechat náhodě,“ namítl Dazzy. „Podepiš ten příkaz.“

„Je to příliš nebezpečné dopustit, aby vládní úředníci měli možnost takovéhle invaze do mozku jedince,“ usmál se prezident. Na okamžik se odmlčel a pak dodal: „Nemůžeme obětovat právo jednotlivce jen proto, zeje podezírán, obzvláště když jde o potenciálně tak schopné lidi, jako jsou ti dva mladíci. Až budeš mít víc důkazů, Chrisi, požádej mě o ten podpis ještě jednou.“ Pak Kennedy vyzval Oddblooda Graye: „Otto, informuj Christiana a Dazzyho o tom, co se děje v Kongresu.“

„Hrají to následovně,“ uvedl Gray. „Vědí teď, že víceprezidentka prohlášení o tvém odvolání podle dvacátého pátého doplňku Ústavy nepodepíše. Podepsalo je však dost členů kabinetu, takže se pořád mohou chopit iniciativy. Označí Kongres za jediný orgán, který může rozhodnout o tvé způsobilosti. Sejdou se pozdě večer ve čtvrtek a budou o tvém odvolání hlasovat. Chtějí tě vyloučit zjednání o propuštění rukojmích. Argumentují tím, že jsi příliš stresován smrtí své dcery.

Až budeš odstraněn, ministr obrany zruší tvůj rozkaz rozbombardovat Dak. Sázejí na to, že Bert Audick přesvědčí sultána, aby rukojmí do třiceti dnů propustil. Sultán se téměř jistě podvolí.“

Kennedy se obrátil k Dazzymu: „Vydáš nařízení, že se žádný člen vlády nesmí spojit se Sherhabenem. Pokud to udělá, bude jeho čin posuzován jako velezrada.“

Dazzy tiše namítl: „Vzhledem k tomu, že většina tvého kabinetu se postavila proti tobě, nedá se předpokládat, že tvé příkazy budou splněny. V tuto chvíli nemáš žádnou moc.“

Kennedy se obrátil ke Kleeovi: „Chrisi,“ řekl „aby mě odvolali z úřadu, potřebují dvě třetiny hlasů, že?“

„Ano,“ přisvědčil Christian. „Ale bez podpisu víceprezidentky to bude v zásadě nezákonné.“

„Je něco, co bys mohl udělat?“ podíval se mu Kennedy zpříma do očí.

V tom okamžiku to Christianovi znovu začalo zapalovat. Francis se domnívá, že bych mohl něco udělat – ale co? Nadhodil zkusmo: „Můžeme svolat Nejvyšší soud s odůvodněním, že Kongres jedná proti Ústavě. Ve dvacátém pátém doplňku se o tom mluví dost vágně. Nebo můžeme argumentovat tím, že Kongres nejedná v duchu doplňku, jestliže se považuje za náhradní navrhující stranu, když víceprezidentka odmítla prohlášení podepsat. Mohu se spojit s Nejvyšším soudem, aby mohl uplatnit po hlasování Kongresu své právo.“

Zahlédl v očích Kennedyho zklamání a úporně nutil svůj mozek přemýšlet. Cosi mu unikalo.

Oddblood pronesl ustaraně: „Kongres chce zpochybnit tvé duševní schopnosti. Chtějí vyrukovat s tím týdnem, kdy jsi zmizel těsně před tím, než jsi byl uveden do úřadu.“

„Do toho nikomu nic není,“ namítl Kennedy.

Christian si uvědomil, že ostatní čekají, co k tomu řekne. Věděli, že byl v onom tajemstvím zahaleném týdnu s prezidentem. „Co se v tom týdnu dělo, nás nemůže poškodit,“ prohlásil.

„Euge, připrav papíry na vyhazov celého kabinetu, až na Theodora Tappeyho,“ vyzval Kennedy Dazzyho. „Připrav je co nejdřív, podepíši ti je hned. Tiskový tajemník ať to dá sdělovacím prostředkům ještě před zasedáním Kongresu.“

Eugene Dazzy si dělal poznámky a pak se zeptal: „Co bude s šéfem spojených sil? Také ho vyhodíme?“

„Ne,“ prohlásil Kennedy. „Ten je v zásadě s námi, přehlasovali ho ti ostatní. Kongres by si ani neškrtl, nebýt těch syčáků ze Sokratova klubu.“

„Vedl jsem vyšetřování těch dvou mladíků. Rozhodli se být zticha. A protože jim jejich právníci radí, aby v mlčení vytrvali, budou zítra na kauci propuštěni,“ vmísil se do řeči Christian.

„V zákoně o atomové bezpečnosti je odstavec, který ti umožňuje, abys je zadržel. Ten zákon přece omezuje Habeas Corpus, občanské svobody. To přece musíš vědět, Christiane,“ připomněl mu ostře Dazzy.

„Zaprvé,“ namítl Christian, „jaký má smysl zadržovat je, když Francis odmítá podepsat příkaz k jejich lékařskému vyšetření? Jejich právník žádá o propuštění na kauci, a když žádost odmítneme, musíme mít prezidentův podpis ke zrušení Habeas Corpus pro tento případ. Francisi, jsi ochoten podepsat mi to?“

„Ne, Kongres by toho použil proti mně,“ usmál se na něho Kennedy.

Teď už Christian věděl, co po něm prezident chce. A přece na okamžik pocítil hořko v ústech, udělalo se mu nevolno. Pak nevolnost pominula, bylo mu jasné, co musí udělal.

Kennedy usrkl trochu kávy; dojedli, i když se všichni omezili jen na pár soust. „Prodiskutujeme tedy naši krizi,“ navrhl Kennedy, „Budu za osmačtyřicet hodin ještě pořád prezidentem?“

„Zruš rozkaz o bombardování Daku, odvolej jednání zvláštního poselství, a Kongres proti tobě žádnou akci podnikat nebude,“ řekl Oddblood Gray.

„Kdopak to takhle postavil?“ zeptal se Kennedy.

„Senátor Lambertino a poslanec Jintz,“ odpověděl Oddblood Gray, „Lambertino má srdce na dlani a Jintz řeší politické aféry, jako je tahle, s odpovědností sobě vlastní. Ti by nás v žádném případě neošidili.“

„O. K., tohle je jiná,“ připustil Kennedy. „Tohle a Nejvyšší soud. Co dál?“

„Vystup zítra v televizi, než se sejde Kongres, a promluv k národu,“ navrhl Dazzy. „Lidé budou na tvé straně, a to možná Kongres zarazí.“

„O. K.,“ přisvědčil Kennedy. „Euge, vyřiď s lidmi od televize, aby mi vyhradili čas v programu všech společností. Potřebujeme pouhých patnáct minut.“

„Francisi,“ varoval ho tiše Dazzy, „z tohohle kroku mně jde ale mráz po zádech. Prezident a Kongres v tak příkrém rozporu, a do toho výzva k masám, aby se ujaly iniciativy! Z toho by mohl vzniknout pořádný chaos.“

„Jenže jinak nás bude ten chlap Yabril týdny napínat a udělá z naší země velké nic,“ namítl Gray.

„Chodí řeči, že jeden z nás, co tu sedíme –, anebo Arthur Wix –, to prohlášení za odvolání prezidenta podepsal. Ať je to kdokoliv, měl by se teď k tomu vyslovit,“ prohodil Christian.

„Takové povídačky jsou nesmyslné,“ netrpělivě ho zarazil Kennedy. „Kdyby to některý z vás chtěl udělat, požádal by před tím o rezignaci. Přece vás všechny dobře znám – z vás by mě nikdo nezradil.“

Po večeři odešli ze Žlutého salónku do malé promítačky v protilehlém křídle Bílého domu. Kennedy řekl Dazzymu, že by chtěl, aby se společně podívali na televizní stopáž zavraždění jeho dcery.

Ze tmy se ozval nervózní hlas Eugena Dazzyho: „Je tady začátek televizního zpracování.“ Několik vteřin běhaly po obrazovce shora dolů černé pruhy.

Pak se obrazovka rozzářila jasnými barvami, televizní kamery zaostřily na obrovské letadlo na přistávací dráze uprostřed pouštního písku. Potom najely na Yabrila, jak předvádí Terezu ve dveřích. Kennedy se znovu díval, jak se jeho dcera pousmála a zamávala do kamery. Bylo to podivné zamávání, uklidňující, a přece podrobené gesto. Yabril stál vedle ní, pak maličko za ní. Pohnul pravou paží, zbraň nebylo vidět; následovala jasná detonace výstřelu – a rozvlněnou přízračně růžovou mlhou padalo k zemi Terezino tělo. Kennedy uslyšel kvílení davů a uvědomoval si, že v něm není nic triumfálního, že se chvěje hořem. Ve dveřích letadla se znovu objevil Yabril. Držel zdviženou zbraň, mastně se blyštící pažbu za hlavní z černého kovu. Držel ji povzneseně jako gladiátor meč, ale žádný jásot nezazněl. Film skončil. Dazzy jej silně sestříhal.

Rozsvítilo se, ale Kennedy zůstal zticha. Cítil důvěrně známou slabost po celém těle. Nemohl pohnout nohama ani trupem. Myslelo mu to ale jasně, tahle rána nevydala jeho mozek napospas chaosu. Necítil se jako bezmocná oběť tragédie. Nebude muset bojovat proti osudu či proti Bohu. Musí bojovat jen proti svým nepřátelům na tomto světě a musí nad nimi zvítězit.

Nedopustí, aby ho porazil smrtelník. Když zemřela jeho žena, neměl se čím bránit prstu Božímu, proti vadě přírody. Tenkrát pokorně sklonil hlavu a přijal tu bolest. Ale smrt jeho dcery způsobil člověk, zlomyslně ji nastrojil – tu zlomyslnost může potrestat, napravit. Tentokrát hlavu neskloní. Běda tomuto světu] Běda jeho nepřátelům! Běda všemu zkaženému v tomto světě!

Když byl konečně s to zvednout se z lenošky, usmál se uklidňujícně na muže kolem sebe. Dosáhl svého. Přiměl své nejbližší a nejmocnější přátele, aby trpěli s ním. Nebudou se teď tak lehce vzpírat tomu, co musí podniknout.

Kennedy opustil promítačku a jeho poradci tu zůstali zamlkle sedět. Téměř jako by tu bylo cítit sirný pach zneužité moci. Něco z násilí v sherhabenské poušti přeskočilo sem a zachvátilo tuto místnost ještě větším děsem.

Nikdo nahlas nevyslovil, že teď se více obávají Francise Kennedyho než Yabrila. Tíživé mlčení konečně prolomil Oddblood Gray: „Nepřipadá vám, že se prezident tak trochu zbláznil?“ zeptal se sarkasticky.

„Možná, že jsme se všichni tak trochu zbláznili,“ zavrtěl Euge-ne Dazzy hlavou. „Ale teď na tom nezáleží. Teď ho musíme podepřít. Musíme vyhrát.“

Doktor Zed Annaccone byl malý človíček s mohutným hrudníkem. Vypadal neobyčejně čilý a zdánlivá povýšenost v jeho tváři byla ve skutečnosti výrazem sebedůvěry: Annaccone věřil, že ví o důležitých věcech na této zemi víc než kdokoliv jiný. Docela to v jeho případě platilo.

Doktor Annaccone byl prezidentovým poradcem v lékařských vědách. Byl rovněž ředitelem Národního ústavu pro výzkum mozku a organizačním vedoucím poradního sboru lékařů při komisi pro jadernou bezpečnost. Během jedné večeře v Bílém domě ho slyšel Klee říct, že mozek je natolik rafinovaný orgán, že je s to vyprodukovat jakoukoliv chemikálii, kterou tělo potřebuje. A Klee si prostě pomyslil: Takže co?

Doktor, jako by mu četl v myšlenkách, mu poklepal na rameno a řekl: „Ten fakt je pro civilizaci důležitější než všecko, co vy, hoši, můžete tady v Bílém domě udělat. K tomu, abychom to dokázali, potřebujeme pouhý bilion dolarů. U sta hromů, co je proti tomu let jednoho letadla?“ A hned se na Kleea usmál, aby ukázal, že ho nechtěl urazit.

Usmíval se i teď, když Klee vstoupil do jeho ordinace.

„No ne,“ prohodil doktor Annaccone na uvítanou, „nakonec ke mně přicházejí i právníci! Chápete, že my dva se svou filozofií od sebe diametrálně lišíme?“

Klee poznal, že si chce z jeho právnické profese udělat legraci, a trošku ho to podráždilo. Proč lidé vždycky trousí o právnících tyhle rádoby vtipné poznámky?

„Pravda,“ pokračoval doktor Annaccone, „právníci se to snaží vždycky utajit, my vědci se to zase pokoušíme odhalit,“ zasmál se znovu.

„Ale ne, ne,“ usmál se Klee, jen aby ukázal, že mu nechybí smysl pro humor. „Přišel jsem se o něčem informovat. Máme totiž případ, jehož vyšetření vyžaduje použití speciálního PET-testu podle zákona o kontrole jaderných zbraní.“

„Víte, že k tomu musíte mít prezidentův podpis!“ připomněl doktor Annaccone. „Osobně bych takové vyšetření udělal i v mnoha jiných případech, jenže obhájci lidských práv by mě nakopli.“

„Já vím,“ přisvědčil Christian. Vyložil doktorovi případ Gresseho a Tibbota a jejich zatčení v souvislosti s pohrůžkou atomovou bombou. „Nikdo si nemyslí, že nějaká taková bomba doopravdy existuje, ale co kdyby přece jen? Čas je tu rozhodující faktor a prezident odmítá příkaz podepsat.“

„Proč?“ zeptal se Annaccone.

„Vzhledem k možnému poškození mozku, které údajně nelze při vyšetření vyloučit.“

Zdálo se, že tím Annacconeho překvapil. Doktor chvíli přemýšlel. „Možnost významného poškození mozku je minimální,“ vysvětloval. „Asi desetiprocentní. Větším nebezpečím je zástava srdce a jen ve vzácnějších případech se jako vedlejší účinek může projevit absolutní ztráta paměti. Totální amnézie. Ale ani to by prezidenta v tomto případě nemělo odradit. Poslal jsem mu o tom dokumentaci. Doufám, že to četl.“

„Čte všechno,“ ujistil ho Christian. „Ale obávám se, že to jeho názor nezmění.“

„Strašná škoda, že nemáme víc času,“ rozvažoval doktor Annaccone. „Právě dokončujeme zkoušky, na jejichž základě vyvineme neomylný detektor lži založený na počítačovém měření chemických změn v mozku. Nový test se hodně podobá PET, ale bez toho desetiprocentního rizika poškození. Bude naprosto bezpečný. Jenže teď jej nemůžeme použít; je tu ještě příliš mnoho neověřeného, potřebujeme nashromáždit další data, abychom splnili zákonné požadavky.“

V Christianovi tím podnítil zvědavost. „Bezpečný, neomylný detektor lži, jehož nálezy by soud připouštěl?“ zeptal se vzrušeně.

„Nevím, jestli by je připouštěl soud,“ poznamenal doktor Annaccone. „Až budou naše výsledky úplně zanalyzovány a souhrnně zpracovány počítačem, bude vědecky nový mozkový detektor lži stejně neomylný jako kyselina deoxyribonukleová – DNA – a otisky prstů. To je jedna věc. Ale uzákonit jej – to už bude druhá věc. Skupiny bojovníků za občanské svobody budou proti jeho zavedení brojit až do smrti. Jsou přesvědčení, že člověk by neměl být zneužíván ke svědectví proti sobě samému. A jak by se lidem v Kongresu líbil nápad, kdyby i oni museli v rámci trestního práva takový test podstupovat?“

„Ani já bych ho nechtěl podstoupit,“ připustil Klee.

Annaccone se rozesmál. „Kongres by si tím podepsal vlastní rozsudek politické smrti. A přece, kde tu je pravá logika? Naše zákony byly stanoveny tak, aby zabraňovaly vynuceným přiznáním. Tohle je ovšem věda.“ Na okamžik se odmlčel. „Co by to asi udělalo s čelnými osobnostmi? Nebo dokonce s provinilými manžely a manželkami?“

„To skoro nahání husí kůži,“ otřásl se Klee.

„Kam ale potom s otřelými výroky typu „Pravda tě osvobozuje“ nebo „Pravda – největší ctnost!“ nebo „Pravda základ života“? Je zápas člověka o odhalení pravdy skutečně jeho největším ideálem?“ zasmál se doktor. „Až budou naše testy ověřeny, vsadím se, že rozpočet našemu ústavu pěkně oklestíte!“

„To je ovšem oblast, která spadá do mé kompetence,“ navázal Christian. „My dáváme zákonu kabát. My stanovíme, že váš test bude moci být použit jen v důležitých kriminálních případech. Budeme vázat jeho použití jen na vládní souhlas. Uděláme jej přísně kontrolovatelným, jako třeba narkotika nebo výrobu zbraní. Takže pokud budete moci test vědecky dokázat, já mohu dosáhnout jeho legalizace.“ Pak se zeptal: „Jak to ksakru vlastně funguje?“

„Ten nový PET-test?“ otázal se doktor Annaccone. „Je velice jednoduchý. Fyzicky není nijak agresivní. Není to žádný chirurg se skalpelem v ruce. Nezůstanou po něm žádné jizvy. Vstříkne se jen maličká injekce chemikálie do žíly, a ta pak doputuje krví do mozku. Chemická autosabotáž s použitím psychofarmak.“

„To je pro mě úplné šamanství!“ prohlásil Christian. „Měl bych vás posadit do vězení s těmi dvěma mladými fyziky.“

Doktor Annaccone se zasmál: „Nic mě s nimi nespojuje,“ namítl. „Ti chlapíci chtějí vyhodit svět do povětří. Já pracuji, abych se dostal k vnitřní pravdě, k tomu, jak člověk skutečně myslí, co skutečně cítí.“

Ale i doktor Annaccone věděl, že test mozkového detektoru lži bude legislativně problematický. „Tenhle test se stane pravděpodobně nejvýznamnějším objevem v novodobém lékařství, „tvrdil. „Jen si představte, že budeme moci číst v mozku! Všichni naši advokáti přijdou o práci.“

„Myslíte, zeje možné vyzkoumat, jak opravdu mozek pracuje?“ zapochyboval Christian.

Doktor Annaccone pokrčil rameny. „‚Ne,“ odpověděl. „Kdyby byl mozek tak jednoduchý, i my bychom to dovedli jednoduše vyzkoumat.“ Znovu se na Christiana ušklíbl. „Hlava XXIII Na náš mozek nestačí! Proto ať se stane co se stane, lidstvo nemůže být nikdy ničím víc než vyšší formou živočicha.“ Ta skutečnost ho zřejmě náramně těšila.

Na okamžik to odvedlo jeho pozornost. „Víte, že Koestler psal o „zlém duchu ve stroji“? Člověk vlastně má dva mozky, jeden primitivní a druhý civilizovaný, nadřazený tomu primitivnímu. Všiml jste si, že v lidech je zakódovaná jistá nevysvětlitelná zlomyslnost? Úplně zbytečná zlomyslnost?“

„Zavolejte prezidentovi kvůli tomu PET-testu,“ požádal ho Christian. „Pokuste se ho přemluvit.“

„Zavolám,“ přislíbil doktor Annaccone. „Vždyť je opravdu až moc úzkostlivý. Tohle vyšetření těm mládencům vůbec neuškodí.“

Řeči, že snad jeden z prezidentových poradců v Bílém domě podepsal požadavek na jeho odvolání z úřadu, byly pro Christiana Kleea varováním.

Eugena Dazzyho u stolu obklopovali tři tajemníci, kterým udílel rozkazy, týkající se jeho osobního personálu. Měl na uších volkmena, ale zvuk si vypnul. Jeho obvykle dobromyslný obličej se dnes změnil v zasmušilý. Podíval se na nezvaného hosta a řekl: „Chrisi, ty čmuchale, ty sis zas vybral chvíli na otravování!“

„Jdi do háje s těmi svými kecy,“ zarazil ho Christian. „Jak to, že nikdo není zvědavý, kdo z nás podepsal, jak se povídá? To znamená, že všichni to vědí, jen já ne. A já jsem přece chlap, který by to vědět měl.“

Dazzy propustil své tajemníky. Zůstali v kanceláři sami. Dazzy se na Christiana usmál. „Mě vůbec nenapadlo, že bys to nevěděl. Ty přece prošmejdíš s tou svou FBI a s tajnými službami všechno, máš na to své informátory a odposlouchávací zařízení. Tisíce agentů z Kongresu ani nevědí, že je máš na výplatní listině. Jak to, že najednou nic nevíš?“

„Vím toho dost,“ odsekl chladně Christian, „i to, že se dvakrát týdně pelešíš s ňákou tanečnicí v bytě a že vám ho dohodila Jeralyn.“

Dazzy si povzdychl. „To máš tak. Přišel za mnou člověk, co má ten byt pronajatý. Patří k parlamentní lobby. Požádal mě, abych podepsal. Nebyl sprostý, přímé výhrůžky si odpustil, ale bylo jasné, odkud vítr fouká. Podepiš, nebo tvůj hříšek rozmázneme ve všech novinách a v televizi.“

„A cos mu na to řek?“ zeptal se Christian.

„Co by. Vyškrtl jsem ho ze seznamu svých „přátel“

„, ušklíbl se Dazzy. „Prostě jsem ho vyhodil a řekl mu, že předám jeho jméno svému starému příteli Christianu Kleeovi, protože potenciálně ohrožuje prezidentovu bezpečnost. A řek jsem o tom Francisovi. Radil mi, abych to celé pustil z hlavy.“

„Kdo toho chlapa poslal?“ zajímal se Christian.

„Toho by se odvážil jediný chlap,“ řekl Dazzy, „je ze Sokratova klubu. Nepochybně náš starý přítel „jen tak mezi námi“ – Martin Mutford.“

„Ten je snad přece mazanější,“ namítl Christian.

„To určitě“, přisvědčil zachmuřeně Dazzy. „Jenže každý je mazaný, dokud se nedostane do úzkých. Když víceprezidentka odmítla podepsat, byli sokratovci v bryndě. Kromě toho nikdy nevíš, kde a kdo na tebe co vytáhne.“

Christianovi se to pořád nelíbilo. „Oni tě přece znají. Vědí, že až na tyhle svý úlety jseš tvrdej chlap. Viděl jsem tě v akci. Řídil jsi jednu z největších společností ve Spojených státech; je to sotva pět let, co jsi dal pořádně na frak IBM. Jak je mohlo vůbec napadnout, že to vzdáš, když tě zmáčknou?“

Dazzy pokrčil rameny. „Každý si vždycky myslí, že vyzraje na druhého.“ Odmlčel se. „Ty taky, i když to nikde nevytrubuješ. Myslím, že jsem tvrdej. Zrovna tak si to o sobě myslí Wix a Gray. Francis se nad tím nezamýšlí. On to prostě dokáže. A my se musíme o Franci se postarat. Musíme dát pozor, aby tu svou tvrdost nepřepísk.“

Christian Klee zašel za Jeralyn Albaneseovou, majitelkou restaurace Jera. Tahle proslulá washingtonská restaurace měla tři obrovské jídelny, oddělené od sebe průchozím barem, ve kterém bylo vždycky velice živo. Republikáni mířívali do jedné jídelny, demokrati do druhé a ve třetí se scházívali lidi z exekutivy a z Bílého domu. Na čem se shodly všechny tři strany bez výhrad bylo, že jim tu chutná, obsluha je skvělá a hostitelka patří k nejpůvabnějším ženským na světě.

Před dvaceti lety dělala Jeralyn, tehdy jí bylo třicet, u parlamentního zpravodaje pro bankovní průmysl. Ten ji představil Martinu Mutfordovi, který si tehdy ještě nevysloužil přezdívku „jen tak mezi námi“, ale byl už na vzestupu. Martina Mutforda okouzlila svým důvtipem, troufalostí i smyslem pro dobrodružství. Pět let spolu měli poměr, ale nikdy z toho nebyla žádná aféra. Jeralyn dál působila v parlamentní lobby, v profesi daleko složitější a rafinovanější, než se obecně tušilo, jež od ní vyžadovala spoustu vynalézavosti i administrativního nadání. Kupodivu při tom zhodnotila, že za studií bývala tenisovou šampiónkou.

Jako asistentka šéfa parlamentní lobby bankéřů shromažďovala převážnou část týdne finanční údaje potřebné k přesvědčování odborníků v kongresových finančních výborech, aby přijímali zákony pro bankovnictví příznivé. Mimoto bývala hosteskou na večeřích při konferencích poslanců se senátory. Překvapovalo ji, jak se takový suchý právnický patron uměl rozšoupnout. V soukromí si tihle pánové vyhazovali z kopýtka jako nějací zlatokopové, pili jak duha, zpívali z plných plic a poplácávali ji po zadečku, jak bývalo zvykem mezi lidovými Američany za starých dávných časů. Jejich vilnost jí dělala dobře, a tak bylo docela přirozené, že s těmi mladšími a pohlednějšími poslanci jezdívala na různé „konference“ na Bahamy nebo do Las Vegas, a jednou jela dokonce najednání ekonomických poradců z celého světa až do Londýna. Ne aby ovlivňovala hlasování o zákonech, ne aby se dopouštěla podvodů, ale
když hlasování o nějakém zákonu dopadalo všelijak a pak přednesla haldu názorů sepsaných vynikajícími ekonomy dívka tak pěkná jako Jeralyn Albaneseová, naskýtala se skvělá šance, že se na to potřebný počet abstenujících nachytá. Martin Mutford to vyjádřil lakonicky: „Ono se těžko hlasuje proti, když při tom koukáte na kočku, která vás v noci vyždímala jako citrón!“

Byl to právě Mutford, kdo ji naučil vážit si v životě fajnovějších věcí. Brával ji do všech možných muzeí v New Yorku, vzal ji s sebou do Hamptonu, mezi pracháče a umělce, mezi staré i nové finančníky, mezi slavné novináře a televizní moderátory, mezi populární spisovatele, kteří psali seriózní romány a důležité scénáře k velkofilmům. Další pěkná tvářička by se tam samozřejmě ztratila jako kapka v moři, ale ona byla zajímavá tím, že uměla tak dobře hrát tenis.

Právě kvůli tenisu spíš než kvůli kráse jí neodolala pěkná řádka mužů. Tenis byl sport, který ti ubozí pinkálkové, jakými politici a umělci většinou byli, strašně rádi hráli s pohlednou mladou ženou. Ve smíšených čtyřhrách dokázala Jeralyn držet krok se svými partnery, ale její hezké nohy dostávaly zabrat, když se měla podílet na jejich boji o vítězství.

Pak ale přišla doba, kdy musela Jeralyn začít přemýšlet o budoucnosti. Ve čtyřiceti zůstala svobodná a poslanci, které v lobby zastupovala, byli neatraktivní – mírně zchátralí šedesátníci či sedmdesátníci.

Martin Mutford by ji byl rád protlačil do vyšších sfér v bankovnictví, ale jí připadalo po washingtonských dobrodružstvích příliš nudné. Ji fascinovali lidi od legislativy – obdivovala u nich, jak odvážně dokážou lhát ve veřejných záležitostech, a kroutila hlavou nad jejich naivitou v sexuálních vztazích. Mutford nakonec našel řešení. Ani on o ni nechtěl přijít v bludišti počítačových přehledů. V jejím krásně zařízeném bytě nacházel ve Washingtonu útočiště před neúnosnou odpovědností. Vymyslil si tedy, že by Jeralyn mohla vést vlastní restauraci, která by se stala politickým centrem.

Přispěla jí na to ze svých fondů parlamentní lobby při Americkém sterlingovém trustu, reprezentujícím bankovní zájmy, a to ve formě půjčky pěti miliónů dolarů. Jeralyn si zařídila restauraci podle vlastních představ. Chtěla z ní udělat přepychový klub, pomocný domov pro washingtonské politiky. Mnozí poslanci žili v době zasedání Kongresu dlouho odloučeni od rodin a restaurace Jera byla místem, kde mohli trávit osamělé večery. Nádavkem ke třem jídelnám, hale a baru tu byla místnost s televizí a čítárna, vybavená výtisky všech významnějších novin a časopisů, vydávaných ve Spojených státech a v Anglii. V herně si mohli zahrát šachy, vrhcáby nebo karty. Avšak nejvíc přitahovala návštěvníky Jery obytná část nad restaurací. Měla tři podlaží s dvaceti byty, které si pronajali parlamentní lobbisté a propůjčovali je poslancům a významným úředníkům pro jejich tajné milostné pletky. Podnik Jera byl
v tomto směru proslulý svou diskrétností, klíče opatrovala sama majitelka restaurace.

Jeralyn obdivovala, jak si tihle vytížení chlapíci dokázali najít čas i na milkování. Byli neúmorní. A nejaktivnější byli právě ti starší, kteří měli pevné rodiny, mnozí byli dokonce už dědové vnuků. Jeralyn se na ně ráda dívala, když vystupovali v televizi tihle usedlí, důstojní páni poslanci a senátoři, kázali o morálce, pranýřovali drogy a volný život a kladli důraz na tradiční hodnoty. Neměla nikdy pocit, že by byli ve skutečnosti pokrytci. Ostatně muži, kteří obětovali tolik svého času a energie pro vlast, si podle ní zasluhovali zvláštní ohledy.

Nelíbila se jí nafoukaná sebejistota a arogantní samolibost mladších poslanců; měla ráda staré pány, jako třeba toho rozhněvaného senátora s přísným obličejem, který se na veřejnosti nikdy neusmál, ale nejméně dvakrát týdně si v rouše Adamově zaskotačil s mladými „modelkami“; měla ráda starého poslance Jintze, který měl tělo jak zjizvený zepelín a obličej tak škaredý, že celá země věřila v jeho poctivost. V soukromí a bez šatů byli vlastně všichni oškliví. Pro ni ale měli své kouzlo.

Jen vzácně sem chodívala ženská část Kongresu, ale ta už vůbec nepoužívala jejích bytů. Tak daleko feminismus přece jen ještě ne-pokročil. Aby pro ženy přece jen něco udělala, pořádala Jeralyn ve své restauraci malé obědy pro některé své přítelkyně z uměleckých sfér, pro hezké herečky, tanečnice a zpěvačky.

Nestrkala do toho nos, když se ty mladé hezké ženy přátelily s vysoce postavenými osobami ve službách Spojených států. Překvapilo ji ale, když se Eugene Dazzy, mohutný, zavalitý šéf prezidentových poradců, zapletl se slibnou mladou tanečnicí a zařídil si u Jeralyn klíč od jednoho bytu nad restaurací. Ještě víc ji udivilo, když se z toho flirtu stal „poměr“. Samozřejmě na to Dazzy neměl tolik času, strávil v bytě sotva nějakou tu hodinku po obědě. Ale Jeralyn si nedělala iluze, co z toho může vytřískat parlamentní lobbista, který platil nájem. Dazzy se nedal ve svých rozhodnutích ovlivňovat, to už by muselo být, kdyby tomu lobbistovi zařídil pozvání do Bílého domu a zvýhodnil ho tak v očích jeho klientely.

Jeralyn o tom informovala Martina Mutforda, když spolu jednou klábosili. Ti dva svých informací pochopitelně proti sobě nikdy nezneužívali a k nějakému vydírání už vůbec ne. To by tomuhle podniku nijak neposloužilo, ba mohlo by to docela zničit jeho hlavní poslání: přispívat k družnosti a získávat sympatizanty pro lobbisty, kteří podporovali různé návrhy. A vzhledem k tomu, že restaurace byla hlavním zdrojem Jeralynina živobytí, nesměla být v tomhle směru ničím ohrožena.

Jeralyn tedy velmi překvapilo, když do téměř prázdné restaurace přišel v době mezi obědem a večeří Christian Klee. Přijala ho u sebe v kanceláři, měla ho ráda, i když sem chodíval velice nepravidelně a nikdy se nepokusil využít některého ze zdejších bytů.

Nepropadla žádným obavám; věděla, že jí Klee nemůže nic vytknout. Ona by zůstala čistá, ať by propukl jakýkoliv skandál, cokoli by novináři odhalili, nebo cokoliv by vypověděla některá z těch mladých dívek.

Zamumlala pár účastných slov o hrozných časech, kterým teď musí Klee čelit, o vraždě a únosu, ale dávala si pozor, aby nevypadala, že loví nějaké postranní informace. Klee jí za účast poděkoval.

„Jeralyn, známe se spolu už dlouho,“ řekl potom. „Chtěl bych vás na něco upozornit, čistě jako váš ochránce. Vím, že co vám teď řeknu, vámi otřese stejně, jako to otřáslo mnou.“

A sakra, pomyslila si Jeralyn. Někdo mi něco zavařil!

„Jeden člověk z lobby finančníků, dobrý přítel Eugena Dazzy-ho, se ho pokusil trochu vydírat. Chtěl po něm, aby podepsal listinu, která by prezidenta Kennedyho velmi poškodila, a varoval ho, že by mohl uveřejnit, jak užívá jednoho z vašich bytů, čímž by mu zničil kariéru i manželství.“ Klee se zasmál. „Kdo by si byl kdy pomyslil, boha jeho, že Eugene by byl schopen něčeho takového! No a co, vždyť jsme všichni jen lidi.“

Jeralyn neoklamalo, zeje Christian v dobré míře. Věděla, že musí být strašně opatrná, jinak se jí může celý život zhroutit. Klee je generální prokurátor a má pověst velice nebezpečného muže. Mohl by jí způsobit víc potíží, než by zvládla, i když má v rukávu trumfa – Martina Mutforda. „S tím nemám nic společného,“ prohlásila. „Jistěže, dala jsem Dazzymu klíč od jednoho bytu nahoře. Ale byla to jen zdvořilá pozornost podniku. Neexistují o tom nikde žádné záznamy. Nikdo nemůže nic přišít ani mně, ani Dazzymu.“

„Jistě, to vím,“ přisvědčil Christian. „Ale nenapadá vás, že ten člověk by si sám od sebe něco takového nikdy nedovolil? Určitě mu nakukal někdo vyšší, co má udělat.“

„Christiane,“ začala Jeralyn váhavě. „Přísahám, že jsem nikomu nic nevyžvanila. Nikdy bych takhle neohrozila svůj podnik. Nejsem přece padlá na hlavu.“

„Vím, vím,“ ujišťoval ji Christian. „Ale jste s Martinem už spoustu let dobří přátelé. Třeba jste se mu o tom klíčku zmínila, jen tak, jako o klípku.“

Teď se Jeralyn opravdu zděsila. Náhle se ocitla mezi dvěma muži s významným postavením, kteří se zřejmě střetnou. Být mezi takovými mlýnskými kameny si přála rozhodně ze všeho nejmíň. A věděla také, že nejhorší, co by mohla v tuto chvíli udělat, je. zalhat.

„Martina by taková nehoráznost v životě nenapadla,“ vyhrkla. „Nezkoušel by tak nesmyslné vydírání!“ Tím připouštěla, že sice něco Martinovi naznačila, ale mohla popřít, že něco výslovně prozradila.

Christian se pořád ještě ujišťoval. Viděl, že skutečný důvod jeho návštěvy neuhodla. „Eugene tomu člověku řekl, aby si dal zatracený pozor. Potom všechno pověděl mně a já mu slíbil, že si to vezmu na starost. Teď ovšem vím, že ho nikdo nemůže do něčeho podobného namočit. Zajedno, mohl bych se na vás a na tohle místo vrhnout tak tvrdě, že byste mohla mít dojem, že to tu někdo převálcoval. Musela byste identifikovat všechny lidi z Kongresu, kteří těch bytů používali. To by byl pekelný skandál! Váš přítel tedy jen doufal, že Dazzy ztratí nervy. Jenže Eugene toho chlapa vyrazil.“

Jeralyn tomu nechtěla uvěřit: „Martin by nikdy něco tak nebezpečného ne vy provokoval. Je přece bankéř!“ Usmála se na Christiana, ten si jen povzdechl a rozhodl se, že přitvrdí.

„Poslyšte, Jeralyn,“ začal, „musím vám nejspíš připomenout, že Martin, náš starý „Jen tak mezi námi“, není jen obyčejný, milý, usedlý konzervativní bankéř. V jeho životě by se našlo pár trapných skvrn. K těm svým bilionům nepřišel jen při neškodných hrách. Než je získal, napáchal dost nepravostí.“ Na okamžik se odmlčel: „A teď strká prsty do něčeho hodně nebezpečného – pro sebe i pro vás.“

Jeralyn pohrdavě mávla rukou: „A co já mám hernajs společného s tím, co dělá on? Sám jste říkal, že nic!“

„To je pravda,“ chlácholil ji Christian. „To já vím. Jenže Martin je teď muž, na kterého si budu muset došlápnout, a potřebuji, abyste mi v tom pomohla.“

„To zrovna!“ odsekla Jeralyn. „Martin se mnou jednal vždycky slušně. Je to můj opravdový přítel.“

„Nechci přece, abyste ho špehovala,“ uklidňoval ji Christian. „Nechci nic o jeho obchodních jednáních, ani o jeho soukromém životě. Žádám jen, abyste mně včas dala vědět, kdybyste zjistila, že podniká nějaké kroky proti prezidentovi.“

„Jděte mi s tím do háje,“ vztekala se Jeralyn. „Koukejte odtud vypadnout. Za chvíli tu budu mít nával na večeři, musím všechno nachystat.“

„Jistě,“ usmál se na ni přátelsky Christian, „Už jdu. Ale pamatujte si, Jeralyn, že já jsem generální prokurátor Spojených států. Žijeme v těžké době a neškodí mít mě za přítele. Takže kdyby něco, uvažte sama, jak se rozhodnout, co pro vás bude výhodnější. Nikdo se nikdy nedozví, že jste mě maličko upozornila. Vezměte rozum do hrsti!“

Odešel. Povedlo se, čeho chtěl dosáhnout. Jeralyn může Martinu Mutfordovi povědět, o čem spolu mluvili, a to je dobré, protože Mutford teď bude opatrnější. Nebo se o něm Martinovi nezmíní, a až přijde čas, dá mu vědět. V žádném případě Christian nic neztratí.

Řidič vypnul sirénu, zahnuli branou na Vševědovy pozemky. Christian si všiml, že na kruhovém parkovišti čekají tři limuzíny. Zvláštní bylo, že řidiči seděli za volantem a nekouřili venku cigarety. Vedle každého vozu lelkoval vysoký, dobře oblečený muž. Osobní strážci, odhadl Christian okamžitě. Vševěd má tedy důležité hosty, a to je nejspíš důvod, proč ho starý pán tak naléhavě povolal.

Sluha Christiana uvítal a uvedl ho do obývacího pokoje, uzpůsobeného pro poradu. Vševěd na něho čekal ve svém pojízdném křesle. Kolem stolu seděli čtyři členové Sokratova klubu. Christiana překvapilo, že je tady vidí. Podle posledních informací, které dostal, měli být všichni čtyři v Kalifornii.

Vševěd popojel do čela stolu. „Musíš mi odpustit, Christiane, malý podvůdek,“ omluvil se. „Považoval jsem za důležité, aby ses v téhle kritické době setkal s mými přáteli. Rádi by si s tebou pohovořili.“

Sloužící přinesli kávu a obložené chleby. Podávaly se i jiné nápoje; Vševěd přivolal obsluhu bzučákem pod deskou stolu. Čtyři členové Sokratova klubu se už posilňovali. Martin Mutford si zapálil silný doutník, rozepnul si límec a uvolnil vázanku. Trochu se mračil, ale Christian věděl, že zachmuřeností jen tají strach pod napjatými svaly.

„Martine,“ oslovil ho Christian, „říkal mi Eugene Dazzy, že mu dnes jeden z vašich lobbistů doporučil cosi špatného. Doufám, že s tím nemáte nic společného?“

„Dazzy snad umí oddělit koukol od pšenice,“ zabručel Mutford. „Jinak by nemohl dělat šéfa prezidentových poradců.“

„To jistě, umí,“ přisvědčil Christian. „A taky ode mne nepotřebuje radu, jak dát míči faleš. Ale můžu mu i přihrát.“

Christian si povšiml, že Vševěd a George Greenwell nevědí, o čem je řeč. Zato Lawrence Salentine a Louis Inch se mírně pousmáli.

„Nechte ty prkotiny být,“ vpadl netrpělivě Inch. „Netýkají se našeho dnešního setkání.“

„A proč jsme se tu sešli?“ zaútočil Christian.

Salentine, zvyklý urovnávat spory, mu odpověděl uhlazeným, uklidňujícím hlasem: „Máme moc těžké časy,“ začal. „Dokonce bych řekl, že je tahle doba pěkně nebezpečná. Je tu spousta problémů a na jejich řešení musí spolupracovat všichni odpovědní lidé. My, co tu sedíme, jsme pro, aby byl prezident Kennedy na třicet dnů ze své funkce odvolán. Kongres o tom bude hlasovat na zvláštním zasedání zítra večer. Všechno se zkomplikovalo tím, že víceprezidentka Du Prayová odmítla podepsat příslušné prohlášení, ale nevadí, řešení není nemožné. Velice by pomohlo, kdybyste jako osobní prezidentův poradce podepsal vy. To je, oč tu běží. Žádáme vás, abyste podepsal.“

Christiana to tak ohromilo, že se hned nezmohl na odpověď. Zasáhl Vševěd: „Souhlasím s tím. Pro Kennedyho bude lepší, když tuhle určitou věc nebude projednávat on. Jeho dnešní reakce je naprosto nerozumná, je výrazem jeho touhy pomstít se. To by mohlo vést k hrozným událostem, Christiane. Zapřísahám tě, dej na tyhle muže!“

Christian vážil každé své slovo. „V tom u mne nemáte nejmenší šanci. A bašta!“ Pak se obrátil přímo na Vševěda: „Jak ses mohl s nimi spolčit? Jak můžeš ty, zrovna ty ze všech lidí, být proti mně?“

Vševěd zavrtěl hlavou. „Nejsem proti tobě,“ namítl.

„Prezident přece nemůže zničit padesát bilionů dolarů jen kvůli své osobní tragédii,“ nabádal Salentine. „V tom není demokracie ani za mák.“

Christian se už opět ovládl. „Nemáte pravdu, Francis Kennedy všechno zvážil. Nechce, aby nás únosci po celé týdny udržovali v napětí, ždímali čas všech vašich televizních společností, pane Salentine, a při tom jen nesmírně diskreditovali naši zem. Pro Krista Pána, vždyť oni zavraždili hlavu katolické církve, zavraždili dceru prezidenta Spojených států – a vy s nimi teď chcete vyjednávat? Chcete propustit papežova vraha? A to si říkáte vlastenci? Vy že máte obavy o tuto zemi? Jste banda pokrytců!“

Poprvé promluvil George Greenwell: „A co ostatní rukojmí? Chcete je obětovat?“

Christian bez přemýšlení vypálil: „Nebude-li zbytí, pak ano.“ Po krátké odmlce dodal: „Myslím, že prezidentovo řešení dává nejlepší šanci, jak je odtamtud dostat živé a rychle.“

„Bert Audick je teď v Sherhabenu, jak víte,“ ujal se slova znovu Greenwell. „Ujistil nás, že přemluví únosce a sultána, aby zadržovaná rukojmí propustili.“

„Slyšel jsem Berta Audicka na vlastní uši ujišťovat prezidenta Spojených států, že se Tereze Kennedyové nestane nic zlého,“ vyrazil pohrdavě Christian. „A je mrtvá!“

„Pane Klee, o všech takových vedlejších otázkách bychom se mohli hádat až do soudného dne,“ ohradil se Salentine. „Jenže my nemáme čas. Doufali jsme, že se k nám připojíte a všechno usnadníte. Co musí být uděláno, uděláme, ať souhlasíte nebo ne, tím si můžete být jistý. Ale k čemu je dobré tento zápas drobit? Proč nechcete prezidentovi posloužit tím, že půjdete s námi?“

Christian si ho chladně změřil: „Takové blbosti na mě nezkoušejte. Rád bych vám řekl, že vím, jakou máte vy všichni obrovskou váhu v této zemi, je to ovšem váha, která není ústavní. Jakmile bude po krizi, můj úřad si vás všechny proklepne.“

Greenwell si zhluboka povzdechl. Měl ve svém věku tolik zkušeností, že ho nucený a nesmyslný hněv mladších mužů upřímně nudil. „Pane Klee,“ oslovil Christiana, „všichni vám děkujeme, že jste mezi nás přišel. Pevně doufám, že mezi námi nevznikne žádné osobní nepřátelství. Jednáme jen v zájmu naší země.“

„Vy jednáte jen o záchranu Audickových padesáti bilionů dolarů,“ zareagoval Christian bleskově. Tihle muži neměli sebemenší naději, že ho získají. Prostě se pokusili zastrašit ho, aby zůstal pokud možno aspoň neutrální. Pak Christian pochopil, v čem spočívaly jejich obavy. Ti muži se ho báli. Báli se jeho moci a ještě víc jeho vůle. A Vševěd byl jediný, kdo je mohl upozornit na nebezpečí, které jim od něho hrozilo.

Všichni mlčeli. „Můžeš jít,“ řekl Vševěd. „Vím, že se musíš vrátit. Zavolej mi a dej mi vědět, co se děje, ať jsem v obraze.“

Christiana se Vševědova zrada dotkla. „Mohl jsi mě aspoň upozornit!“ vytkl mu.

Vševěd zakroutil hlavou: „Nebyl bys přišel. A já nemohl přesvědčit své přátele, že nepodepíšeš. Musel jsem jim dát příležitost vrhnout se na tebe.“ Na chvilku se odmlčel: „Doprovodím tě,“ nabídl mu, a než to mohl Christian odmítnout, rozjel se ve svém křesle ke dveřím.

Než vyšli z místnosti, obrátil se Christian ke členům Sokratova klubu a varoval je: „Pánové, žádám vás, nedopusťte, aby Kongres realizoval své záměry.“ Byla v tom tak závažná hrozba, že nikdo ani nehlesl.

Na chodbě ke vchodové hale Vševěd křeslo zabrzdil. Zvedl hlavu pokropenou hnědými skvrnami zestárlé pleti a řekl Christianovi: „Jsi můj kmotřenec a můj dědic. Tohle všechno na mé náklonnosti k tobě nic nezmění. Ale varuji tě. Mám rád svou zem – a toho tvého Francise Kennedyho pro ni považuji za velké nebezpečí.“

Poprvé v životě pocítil Christian trpkost vůči tomuto starci, kterého měl odjakživa rád. „Ty a tvůj Sokratův klub chcete Francise Kennedyho vykopnout,“ namítl, „to vy jste nebezpeční!“

Vševěd se na něho zkoumavě díval. „Ale nevypadáš až tak ustaraně, Christiane. Prosím tě, neukvapuj se. Neudělej něco neodvolatelného. Vím, že máš velikou moc, a co je důležitější, začínáš být protřelý. Vím, jsi nadaný. Ale nesnaž se přemoci historii!“

„Nevím, o čem mluvíš,“ zabručel Christian. Měl už naspěch. Před návratem do Bílého domu ho čekala ještě jedna zastávka.

Vševěd vzdychl: „Pamatuj si, ať se stane cokoliv, pořád ti budu nakloněn. Jsi jediná živá bytost, kterou mám rád. A pokud to nebude nad mé síly, nedovolím, aby se ti něco stalo. Zavolej mi, ať jsem v obraze!“

I když se na něho Christian hněval, znovu si uvědomil svou slabost pro něho. Pohladil ho po rameně a řekl: „Do háje s tím vším, takových politických rozporů už jsme se nařešili! Neboj se, zavolám ti!“

Vševěd vyloudil na rty pokřivený úsměv. „A nezapomeň na večírek k mým narozeninám, až tohle všechno pomine. A budeme-li oba živi.“

A Christian ke svému úžasu spatřil, jak se mu na uvadlé staré líce vyronily slzy. Sklonil se k němu a políbil ho na pergamenovou, ledově studenou tvář.

Do Bílého domu se vrátil pozdě, protože svou poslední zastávku věnoval tajnému výslechu Gresseho a Tibbota.

Šel rovnou do kanceláře Oddblooda Graye. Jeho sekretářka řekla, že Gray má poradu s poslancem Jintzem a senátorem Lambertinem. Vypadala vystrašeně. Donesly se k ní pověsti, že se Kongres pokusí odvolat prezidenta Kennedyho z úřadu.

Christian ji požádal: „Brnkněte mu a řekněte, že jde o důležitou věc. Anebo si tu můžu sednout k vašemu stolu a zatelefonovat sám? Běžte si třeba na chvíli vedle!“

Gray zvedl telefon v domnění, že mluví se svou sekretářkou, a pokáral ji: „Řekl jsem, že jen když půjde o něco důležitého!“

„Otto, tady je Chris,“ ohlásil se. „Právě mě požádalo pár chlapíků ze Sokratova klubu, abych podepsal tu odvolací listinu. Požádali o to taky Dazzyho, dokonce se ho pokusili vydírat přes jeho aférku s tou tanečnicí. Vím, že Wix je na cestě do Sherhabenu, takže nic nepodepíše. Ty podepíšeš?“

Oddbloodův hlas byl úplně hedvábný. „To je tedy legrace! Právě mě o to požádali dva pánové v mé kanceláři. Už jsem jim řekl, že ne. A řekl jsem jim také, že z osobních poradců to nepodepíše nikdo. Já se tě na to nepotřeboval ptát,“ dodal sarkasticky.

„Věděl jsem, že to neuděláš, Otto,“ přerušil ho Christian netrpělivě, „ale zeptat jsem se musel. Udělej něco, ať se rozeštvou! Řekni těm pánům, že jako generální prokurátor zahajuji vyšetřování ve věci výhružného vydírání Dazzyho. A že mám také spoustu materiálu proti některým poslancům a senátorům, což by se v novinách moc pěkně nevyjímalo, a že to spustím. Zvláště si dám záležet na jejich čachrech se členy Sokratova klubu. A ty svoje kecy si strč někam!“

„Díky za rady, kamaráde,“ řekl Gray úlisně. „Ale starej se o své věci – já se budu starat taky o své. A nechtěj po jiných, aby šermovali za tebe. Vysekej se z problémů sám.“

Mezi Oddbloodem Grayem a Christianem Kleem to vždycky mírně jiskřilo. Vlastně se měli docela rádi a jeden druhého si vážili. Každý na své okolí něčím působil. Gray se svou společenskou statečností dosáhl všeho jen vlastním úsilím. Christian Klee se narodil bohatý, ale odmítl žít jako boháč. Svět respektoval oba dva. Oba byli oddáni Francisi Kennedymu. Oba byli zkušení právníci.

A přece si jeden před druhým dávali zatraceně pozor. Gray věřil nade vše v pokrok společnosti skrze právo, a proto si ho prezident tolik cenil jako spojky s Kongresem. Nikdy naopak nedůvěřoval tomu, když se moc příliš kumulovala, jako v případě Kleea. Připadalo mu přehnané, když v zemi jako Spojené státy je jeden člověk ředitelem FBI, šéfem tajných služeb a ještě generálním prokurátorem. Pravdou ovšem je, že to Kennedy zdůvodňoval nutností své ochrany před případným atentátem. Ale ani tak se to Grayovi nezamlouvalo.

Klee vždycky dost těžko snášel Grayovu úzkostlivou pozornost věnovanou absolutnímu dodržování zákonů. Gray si mohl dovolit být puntičkářským státníkem; měl co do činění jen s politiky a politickými problémy. Zato Christian potřeboval pořádnou lopatu, aby jí vyházel všechno to mordýřství všedního dne. Když se stal Francis Kennedy prezidentem, vyplula na povrch opět kdejaká verbež. Jenom Klee věděl o tisících dopisů, které prezidentovi vyhrožovaly zavražděním. Jenom on mohl tu vrahounskou chásku pořádně zadupat. Jenže aby se mu to dařilo, nemohl hlídat, zda byly dodrženy všechny body zákona do detailu. Tak se na to aspoň on díval.

Ted měli před sebou typický případ, při jehož řešení Klee hodlal použít moci, Gray sametové rukavičky.

„O. K., udělám, co je mou povinností,“ odpověděl Christian.

„Prima,“ pravil Gray. „Takže spolu máme jít k prezidentovi. Chce nás mít v zasedačce hned, jak tady skončím.“ Gray mluvil s Kleem vědomě indiskrétně. Teď se s omluvným úsměvem podíval na poslance Jintze a na senátora Lambertina. „Je mi líto že jste to museli všechno vyslechnout,“ omluvil se. „Christianovi se tenhle manévr s odvoláním vůbec nelíbí, bere to osobně, nechápe, že tu jde o dobro země.“

Senátor Lambertino prohlásil: „Radil jsem jim, aby se na Kleea v téhleté věci neobraceli. Ale myslil jsem, že u vás, Otto, bychom mohli uspět. Když vás tehdy prezident jmenoval spojkou s Kongresem, považoval jsem to za šíleně odvážné, vzhledem ke všem našim jižanským kolegům, kteří se ještě plně nezměnili. Ale musím říct, že jste si je všechny za ta uplynulá tři léta získal. Kdyby prezident víc dával na vás, byla by v Kongresu prošla řada jeho programů!“

V Grayově výrazu se nic nezměnilo. „Jsem rád, že jste za mnou přišli,“ řekl svým hedvábným hlasem. „Ale myslím, že Kongres dělá tímhle krokem velikou chybu. Víceprezidentka nepodepsala. Získali jste sice skoro celý kabinet, ale nikoho z jeho osobních poradců. Takže Kongres bude muset za odvolací orgán prohlásit sám sebe. A to je zatraceně troufalý krok. Znamená, že Kongres chce zabránit lidu této země, aby se k tomu vyjádřil hlasováním.“

Gray vstal a začal přecházet po místnosti. Obvykle to při jednáních nedělával, věděl, jakým dojmem by působil. Měl nad nimi fyzickou převahu, kterou jim nechtěl dávat důrazně najevo, aby nevypadal pánovitě. Měřil bezmála dva metry a postavou připomínal olympijského atleta. Nosil bezvadně ušitý oblek a mluvil jen s nepatrným anglickým akcentem. Vypadal přesně/jako vlivní příslušníci výkonné moci při svých vystoupeních v televizi, jen s tím rozdílem, že jeho pleť měla spíš barvu bílé kávy než bílou. Ale tentokrát usoudil, že neuškodí, když je tak trochu postraší.

„Oba patříte k těm kongresmanům,“ zalichotil jim, „které obdivuji. Vždycky jsem si s vámi rozuměl. Víte, že jsem radil Kennedymu, aby své sociální programy nepředkládal, dokud je nebude mít lépe podloženy. Všichni tři chápeme jednu důležitou věc. Začátkem tragédií bývá hloupé užití moci. V politice je to jedna z nejobecnějších chyb. Ale přesně téhle chyby se Kongres dopustí, jestliže odvolá prezidenta. Pokud se vám to podaří, vytvoříte tím ve vládě velmi nebezpečný precedens, který může osudně ovlivnit její budoucí rozhodování, kdykoliv některý prezident získá nadměrnou moc. Právě ta mu dovolí vytyčit si za cíl v první řadě oslabení Kongresu. Co dnes získáte, je jen krátkodobé. Zabráníte sice zničení Daku a padesátibiliónových investic Berta Audicka v něm. Ale lid vámi bude pohrdat, protože – nemylte se, řadoví občané podporují Kennedyho. Možná ze špatných důvodů – všichni vme, jak se voliči snadno nechávají unést emocemi, které bychom my, kteří vládneme, měli kontrolovat a usměrňovat. Právě v tuto chvíli může Kennedy vydat rozkaz, aby na Sherhaben byly svrženy atomové pumy, a lid s tím bude bouřlivě souhlasit. Hloupé, co? Ale takové jsou emoce davů. A vy to víte. Takže by bylo chytřejší vyčkat, zda Kennedy svým opatřením zachrání rukojmí a dostane únosce k nám do vězení. Pak budou všichni spokojeni. A pokud Kennedyho politika selže a únosce rukojmí pobije, pak prezidenta klidně odvolejte, budete vypadat dokonce jako hrdinové.“

Gray si dal záležet na každém slově, ale bylo mu jasné, že jeho snaha je marná. Ze zkušenosti věděl, že je od jejich úmyslu nikdo neodvrátí, že neexistuje způsob, jak je přemluvit a jejich názory změnit.

Poslanec Jintz ho nezklamal: „Ale vyjednáte proti vůli Kongresu, Otto!“

„Vy vážně bojujete za ztracenou věc,“ přidal se senátor Lambertino. „Vím, jak jste prezidentovi oddaný a že by z vás udělal člena kabinetu, kdyby všechno klaplo. Senát by s tím souhlasil, to mi věřte. Ale k tomu může dojít tak i tak, byť ne za Kennedyho.“

Gray pokývl na poděkování: „Vážím si toho, senátore. Ale vaší žádosti vyhovět nemohu. Domnívám se, že prezident má právo realizovat své rozhodnutí. Myslím, že jeho akce bude účinná, že docílí propuštění rukojmích a vsazení zločinců do vězení.“

„To všechno není podstatné,“ zasáhl prudce a drsně Jintz. „Nesmíme mu dovolit zničit Dak.“

„Nejde jen o peníze,“ dodal tiše senátor Lambertino. „Takový zběsilý čin by narušil naše vztahy se všemi zeměmi světa. To přece víte, Otto.“

„Něco vám řeknu,“ odpověděl Gray. „Pokud Kongres nezruší své zítřejší mimořádné zasedání a neupustí od svého předsevzetí odvolat Kennedyho, promluví prezident přímo k lidu Spojených států v televizi. Uvědomte o tom, prosím, své kolegy.“ Odolal nutkání, aby dodal: „A Sokratův klub.“

Rozloučili se slovy uznání a dobré vůle, jak patřilo k dobrým politickým mravům už dávno před zavražděním Julia Caesara. Pak se Gray stavil pro Kleea a odešli spolu na schůzku s prezidentem.

Grayův poslední výrok poslance Jintze šokoval. Vždyť větší část svého bohatství získal během mnohaletého působení v Kongresu. Jeho žena byla společnicí či akcionářkou ve společnostech kabelové televize v jeho domovském státě; právnická firma jeho syna patřila k největším na Jihu. Neměl žádné materiální starosti. Ale svůj život poslance miloval nade vše; přinášel mu požitky, které se nedají koupit pouhými penězi. Být úspěšným politikem znamenalo, že se mohl cítit ve stán stejně šťastný jako kdysi v mládí. I když už se z člověka stává třaslavý dědek a jeho rozum se ztrácí v proudu senilních buněk, pořád mu prokazují úctu, poslouchají ho, lezou mu do zadku. Dokud má své kongresové výbory a podvýbory, může se válet v sudech vepřového. Pořád může pomáhat určovat směr největší země světa. Ačkoliv jeho tělo stárne a ochabuje, mužní mladíci se před ním třesou. Jintz věděl, že
jednou ho přejde chuť na jídlo, pití i ženské. Ale dokud neodumře poslední buňka v jeho mozku, může se radovat z moci. Copak je možné se doopravdy bát smrti, když vám projevuje váš spoluobčan stále ještě poslušnost?

A tak měl Jintz starosti. Copak by v důsledku nějaké katastrofy mohl přijít o své křeslo v Kongresu? Nebyla žádná jiná cesta ven. Jeho život závisí na odstranění Francise Kennedyho z úřadu. „Prezidentovu zítřejšímu vystoupení v televizi musíme zabránit,“ řekl senátoru Lambertinovi.

13. kapitola

David Jatney četl celý měsíc scénáře, které mu připadaly naprosto bezcenné. Ke každému napsal ani ne půlstránku obsahu a k němu připsal své mínění. Měl je vyjádřit jen několika větami, ale obvykle zaplnil volné místo až do konce.

Na sklonku měsíce přišel k jeho stolu vedoucí a upozorňoval ho: „Davide, my nepotřebujeme vědět, jak jsi vtipný. Úplně stačí, když vyjádříš svůj názor dvěma větami. A nepohrdej tolik těmi lidmi, oni na tvůj stůl nečurají, jenom se prostě snaží psát pro film.“

„Jenomže píšou hrozně!“ namítl Jatney.

„To jistě píšou,“ přisvědčil vedoucí. „A ty si myslíš, že bychom ti dali číst hned ty opravdu dobré věci? K tomu máme zkušenější. A kromě toho, co ty nazýváš hrozným, jsou podkladové materiály od našich agentů. Tenhle jednatel doufá, že na nich vydělá. A tak nás pořádně zkoušejí. Nepřijímáme scénáře, které by vyvolaly soudní při, nejsme jako nakladatelé. Takže ať jsou tyhle látky bůhvíjak chatrné, když nám je agent předloží, musíme je číst. Kdybychom nečetli špatné scénáře, agenti by nám neposlali ani dobré.“

„Uměl bych napsat lepší,“ vyhrkl David.

„To bychom uměli všichni,“ rozesmál se vedoucí a po malé odmlce dodal: „Až nějaký napíšeš, dej mi ho přečíst.“

O měsíc později mu David skutečně jeden přinesl. Jeho nadřízený si ho přečetl u sebe v kanceláři. Byl k Davidovi velice laskavý. Řekl mu jasně: „Tohle nezabere, Davide. Tím neříkám, že neumíš psát. Jenomže nechápeš, jak se dělají filmy. Svědčí o tom i tvé výtahy a kritiky, a teď i tvůj scénář. Víš co? Pokusím se ti pomoci. Vážně! Od příštího týdne začneš číst vydané romány, vytipované jako vhodné náměty k filmům.“

David mu sice zdvořile poděkoval, ale v nitru znova pocítil svůj důvěrně známý vztek. Opět promluvil někdo starší, domněle moudřejší, někdo mocný.

Několik dnů poté mu zavolala sekretářka Deana Hockena a ptala se, zda má čas a může dnes povečeřet s panem Hockenem. Byl tak překvapen, že mu chvíli trvalo, než přisvědčil. Sdělila, že večeře bude v osm hodin v Michaelově restauraci v Santa Monice. Začala mu vysvětlovat, jak se tam dostane, ale odbyl ji, že v Santa Monice bydlí a ví, kde restaurace je, i když to nebylo tak docela pravda.

O Michaelově restauraci pouze slyšel. Četl všechny noviny i časopisy a poslouchal všechny drby v kanceláři. Tahle restaurace byl vybraný podnik pro lidi od filmu a pro hudebníky, kteří bydlili v osadě Malibu. Když položil sluchátko, zeptal se vedoucího, jestli ví přesně, kde je Michaelova restaurace, a zběžně podotkl, že tam dnes bude večeřet. Viděl, jaký to na něho udělalo dojem. Vzápětí ho napadlo, že měl počkat a předložit mu svůj scénář až po této večeři. Pak by ho jeho nadřízený četl v docela jiném rozpoložení.

Když David vešel večer do Michaelovy restaurace, překvapilo ho, že má zastřešenou jen přední část; zadní trakt byl v zahradě plné krásných květin, kde velké bílé deštníky nad stoly poskytovaly návštěvníkům bezpečné útočiště před případnou sprškou. Celý prostor zářil světly. Bylo tam nádherně, opájel ho kořenný vzduch dubnového večera, vůně květin i zlatý měsíc nad hlavou. To byl rozdíl proti zimě v Utahu! Právě tady se David Jatney rozhodl, že se domů už nikdy nevrátí.

Řekl recepční své jméno a překvapilo ho, že ho okamžitě vedli k jednomu ze stolů v zahradě. Naplánoval si, že sem přijde před Hockenem; znal svou roli a chtěl ji sehrát dobře. Bude se chovat uctivě, přijde do restaurace první a bude čekat, až starý hodný Hock přijede, aby mu dal najevo, jak ho uznává. Stále o Hockenovi přemýšlel. Je opravdu takový laskavý, anebo je to jen hollywoodský pokrytec, sklánějící se k synovi ženy, jež ho kdysi odmítla, a teď toho musí samozřejmě litovat?

Uviděl Deana Hockena u stolu, k němuž ho vedli; spolu s ním tam seděli nějaký muž a žena. David si okamžitě uvědomil, že mu Hocken vědomě udal pozdější dobu, aby na něj host nemusel čekat; připadalo mu to neobyčejně vlídné a téměř ho to dojalo k slzám. Ke své chorobné vztahovačnosti a sklonům podezírat své okolí ze špatnosti si mohl David připsat ještě nespoutanou blahovolnost.

Hocken vstal od stolu, objal ho, jako by byl jeho syn, a pak ho představil muži a ženě. David muže okamžitě poznal. Byl to Gibson Grange, jeden z nejslavnějších hollywoodských herců. Jméno Rosemary Belairové David kupodivu neznal, přestože byla krásná a mohla být filmovou hvězdou. Měla dlouhé, lesklé, černé vlasy a dokonale souměrný obličej. Byla bezvadně nalíčená a oblečená v elegantních večerních šatech, přes něž měla přehozený jakýsi krátký kabátek.

Pili víno; láhev spočívala ve stříbrném kbelíčku s ledem. Hocken Davidovi nalil.

Jídlo bylo lahodné, vzduch voňavý, zahrada plná pohody; z vnějšího světa sem nemohly proniknout žádné starosti a David to naplno vychutnával. Z mužů a žen u okolních stolů vyzařovala naprostá sebedůvěra, byli to vesměs lidé, kteří měli život pevně ve svých rútou. Jednou bude jako oni.

Při večeři většinou poslouchal, mluvil velmi málo. Zkoumavě si prohlížel své spolustolovníky. Dospěl k názoru, že Dean Hocken je opravdu takový milý, jakým se jeví. Což nemusí nutně znamenat, zeje to dobrý člověk, pomyslil si. Uvědomoval si, že při téhle zjevně společenské příležitosti se Rosemary a Hock pokoušejí přemluvit Gibsona Grange, aby s nimi natočil film.

Vypadalo to, že Rosemary Belairová je také producentka, ve skutečnosti nejvýznamnější žena v této branži v Hollywoodu.

David pozoroval a naslouchal. Nezúčastnil se hovoru, a jako vždy, když byl v klidu, měl obličej tak krásný jako na fotografiích. Jeho spolustolovníci si toho povšimli, ale nezajímal je, a David si toho byl vědom.

Teď právě mu to i vyhovovalo. Téměř nepozorovaně mohl studovat svět mocných, nad kterým, jak doufal, jednou zvítězí. Hocken uspořádal tuhle večeři, aby své přítelkyni Rosemary umožnil promluvit si s Gibsonem Grangem, aby s ní natočil film. Ale proč? Hocken a Rosemary se k sobě chovali tak nenucené, že bylo jasné, že se spolu stýkali intimně. Bylo to znát na způsobu, jakým Hock Rosemary mírnil, když začala Gibsona Grange okatě svádět. V jednu chvíli řekla Gibsonovi: „Já se bavím natáčením filmů daleko víc než Hock.“

A Hocken se zasmál a prohodil: „Taky jsme prožili hezké časy, viď, Gibe?“

Přitakal bez úsměvu: „Haha, byli jsme samý kšeft.“

Gibson Grange byl ve filmařské branži „bankovní terno“: kterýkoliv ateliér bez váhání financoval film, který Gib souhlasil udělat. Proto ho Rosemary tak horlivě přemlouvala. Však také správně vypadal. Čahoun s pěknými rysy se stylizoval jako starý dobrý Gary Cooper; vypadal asi tak, jak mohl vypadat Lincoln, kdyby byl býval hezký. S přátelským úsměvem naslouchal tomu, kdo právě mluvil, a o sobě vyprávěl dobromyslné, směšné historky. Těmi si obzvlášť získával přátele. Oblékal se raději do tvídu než po hollywoodsku. Měl na sobě vyboulené kalhoty a myší, i když zřejmě drahý svetr, prostou vlněnou košili a staré oblekové sako. A přece každého v zahradě téměř magneticky přitahoval. Bylo to proto, že jeho tvář znaly důvěrně milióny lidí z filmového plátna? Nebo navěky utkvěla v tajuplném mořském vzduchu? Přitahoval Gib nějakým fyzickým projevem, který ještě věda nerozřešila? David viděl, ž
e ten muž je inteligentní. Jak naslouchal Rosemary, jeho oči se bavily, vždycky se tvářil, že souhlasí s tím, co mu Rosemary říká, ale nikdy se k ničemu nezavázal. David snil o tom, že i on jednou bude takový.

Popíjeli dál víno. Hocken objednal báječné francouzské pastičky. Něco tak dobrého David jakživ neochutnal, ale Gibson Grange a Rosemary Belairová je odmítli, Rosemary vyděšeně, Gibson s lehkým úsměvem. Zatímco Rosemary by se určitě dala přemluvit, aby si přece jen vzala, u Grange to bylo vyloučené, usoudil David.

Na Hockenovo naléhání snědl David všechny přinesené pastičky. Pořád ještě klábosili nad vínem, Hocken objednal další láhev, ale upíjeli z ní jen on a Rosemary. David si všiml nového spodního proudu konverzace – Rosemary líčila na Gibsona milostnou past.

S Davidem za celý večer sotva promluvila a teď ho ignorovala úplně, takže tlachali s Hockenem o starých časech v Utahu. Nakonec oba zaujal souboj Rosemary s Gibsonem; zmlkli.

Jak večer uplýval a vypilo se víc vína, Rosemary rozehrála všechno své svůdnické umění. Vložila do něj všechnu svou vůli a sílu. Po počátečním lehounkém jiskření vycházejícím z jejích očí a těla jí zničehonic sklouzl přední díl šatů a na okamžik se zabělala její ňadra. Co chvíli křížila své krásné nohy, překládala jednu přes druhou, hned je zase cudně postavila vedle sebe; její šaty se povyhrnuly a odhalily hladká stehna. Její ruce vzlétaly a motýlími pohyby se letmo dotýkaly Gibsonovy tváře, jako by ji strhávalo to, co říkala. Snažila se být vtipná, vyprávěla rozpustilé anekdoty. Její krásný obličej ožíval city k lidem, s nimiž pracovala, starostmi o nejbližší příbuzné, jejím zájmem o úspěchy přátel. Mluvila o hlubokých sympatiích ke starému hodnému Deanu Hockenovi, který jí svými radami a vlivem tolik pomohl v její kariéře, a když Dean konstatoval, že si to zasloužila, protože ta
k tvrdě pracovala na jeho filmech a vždy mu byla věrná, pohlédla na něj s vděčným uznáním. Unesený David poznamenal, jaké to pro oba muselo být krásné, ale Rosemary měla oči jen pro Gibsona a přerušila mladého muže v půli věty.

David tím byl mírně šokován, ale kupodivu ho to nerozmrzelo. Obdivoval ji, jak nepokrytě dávala najevo svou touhu strávit dnešní noc v Gibsonově objetí. Byla okouzlující svou dětskou přímočarostí, pro niž se jí musela její netaktnost prominout.

Ale nade všecko byl David unesen chováním Gibsona Grange. Herec dobře věděl, oč Rosemary jde. Neušla mu její beztaktnost vůči Davidovi a pokusil se ji smazat: „Jednou budete mít příležitost mluvit i vy, Davide,“ pravil, jako by se omlouval za sobectví slavných, kteří se nezajímají o ty, kdo ještě o slávu ani nezavadili. Rosemary však skočila do řeči i jemu, chtěla ho mít jenom pro sebe. Gibson jí pozorně naslouchal. Nebylo to jen ze zdvořilosti, díval se na ni s upřímným zájmem, rozzářenýma očima, jež se neodvracely od jejích. Když se ho dotkla svým motýlím pohybem, se vší přirozeností jí pohlazení oplatil. Neměl žádné zábrany, líbila se mu. Vlídně se na ni usmíval, až jeho hranaté rysy změkly do pobavené masky.

Rosemary to však pořád bylo málo. Měla pocit, že buší do kovadliny, která nejiskří. Vypila ještě víc vína a nakonec vynesla srdcové eso: vyznala se mu ze svých niterných citů.

Mluvila už jen ke Gibsonovi, posunula se těsně k němu, oba další muže u stolu ignorovala.

Nebylo pochyb o její vášnivé upřímnosti, v očích jí stály dokonce slzy. Odhalovala Gibsonovi celou svou duši. „Chtěla bych být opravdová osobnost,“ ujišťovala ho. „Ráda se vzdám toho všeho nanicovatého pokrytectví, toho kšeftování s filmy. Mám toho po krk. Chci udělat ze světa lepší místo. Jako třeba Matka Tereza nebo Martin Luther King. Nedělám nic, co by pomáhalo světu růst. Měla jsem být raději ošetřovatelkou nebo lékařkou, měla jsem být sociální pracovnicí. Nenávidím tenhle prázdný život, tyhle nekonečné, upachtěné večírky! Takhle věčně lítám na schůzky s významnými osobami, rozhoduju o kdejakém zatraceném filmu, který lidstvu vůbec nepomůže. Chci dělat něco opravdového.“ Natáhla paži a významně stiskla Gibsonovi ruku.

„Namázla se,“ podotkl herec s pochopením.

Dean Hocken se rozchechtal a ani David nedokázal potlačit smích.

Rosemary to ohromilo, ale pak žertovně zavyčítala: „Gibe, ty jakživ nebereš nic vážně, až na ty svoje mizerné filmy.“ Ale aby dokázala, že není uražená, znovu k němu natáhla ruku a Gibson ji galantně políbil.

David žasl, jak světácky si všichni počínali, kolik v nich bylo jemné ironie. Ale nejvíc ze všech obdivoval Gibsona Grange. Že dokázal odmítnout takovou krasavici, jako je Rosemary Belairová, v něm vzbuzovalo respekt, a že ji dokázal tak snadno přelstít, mu připadalo božské.

Rosemary Davida ignorovala celý večer, ale pokládal to za její právo. Vždyť je nejmocnější ženou v té nejsvůdnější branži v zemi. Stýká se s mnohem cennějšími muži než on. Má plné právo být k němu nezdvořilá. Uvědomoval si, že to nedělá ze zlomyslnosti, prostě pro ni neexistoval.

Všechny překvapilo, že je téměř půlnoc; zůstali v restauraci poslední. Hocken vstal a Gibson Grange pomohl Rosemary do jejího krátkého kabátku, který si během večera svlékla. Když Rosemary vstala, trošku vrávorala, měla špičku.

„Oh, Bože,“ zanaříkala. „Neodvažuji se sednout si za volant, místní policie je tu tak protivná! Gibe, prosím tě, zavezeš mě do hotelu?“

Gibson se na ni usmál: „Ty bydlíš v Beverly Hills. Já a Hock jedeme ke mně na Malibu. Ale David tě tam milerád zaveze, že, Davide?“

„Jistě,“ prohlásil Dean Hocken. „Nevadí ti to, že ne, Davide?“

„Samozřejmě že ne,“ ujistil ho David Jatney. Ale v duchu už kalkuloval, jak by se z toho vyvlíknul. Dobrý starý Hock vypadal rozpačitě. Gibson Grange očividně lhal, protože Rosemary domů zavézt nechtěl, příčilo se mu ustavičně ji odrážet. A Hock tonul v rozpacích, že se k té lži musel připojit, #by si velkou hvězdu ne-pohněval, tomu se výrobce filmů za každou cenu vyhýbá. Pak postřehl, jak se na něj Gibson výmluvně usmívá. Přečetl si vše v jeho očích – ovšem, to bylo ono, proč byl tak velkým hercem! Dokázal diváka přimět, aby mu četl myšlenky, stačilo mu svraštit obočí, sklonit hlavu, usmát se. Právě jeho oči teď bez zlomyslnosti, s nebesky moudrým humorem Davidu Jatneymu říkaly: „Ta potvora tě celý večer ignorovala, byla k tobě ďábelsky nezdvořilá, teď ti tedy bude muset být zavázaná.“ David pohlédl na Hockena. I on se nyní usmíval, už ne rozpačitě, vypadal naopak potěšené, jako by také četl v hercových očích.

Rosemary zprudka odmítla: „Budu tedy řídit sama.“ Na Davida se ani nepodívala, když to říkala.

Hocken ji chlácholil: „To nemohu připustit, Rosemary, jsi můj host a naléval jsem ti příliš mnoho vína. Jestli si nepřeješ, aby tě do hotelu zavezl David, pak tě tam samozřejmě zavezu já. Mohu si na Malibu objednat taxi.“

Zareagoval báječně, uvědomoval si David. Poprvé objevil v Hockenově hlase neupřímnost. Rosemary samozřejmě nemohla jeho nabídku přijmout. Kdyby to udělala, strašlivě by urazila mladého přítele svého moudrého rádce a způsobila by Hockenovi i Gibsonovi hodně nepříjemností. Úmysl přimět Gibsona, aby ji doprovodil, vzal za své, byla v pasti.

Grange jí zasadil poslední ránu: „Kruci, Hocku, tak já pojedu s tebou. Zdřímnu si na zadním sedadle, alespoň nepojedeš na Malibu sám.“

Rosemary se na Davida zářivě usmála: „Doufám, že vás to nebude příliš obtěžovat.“

„Ale ne,“ ujistil ji. Hocken mu poklepal na rameno, Gibson Grange se na něj jiskřivě usmál a mrknul. V tom úsměvu a mrknutí rozpoznal David ještě něco jiného: tihle dva při něm stojí jako muži. Náladová panička jednoho jejich druha ponížila a oni ji za to trestají. Vždyť dotírala na Gibsona až příliš! Nesluší se, aby žena takhle jednala s mužem, který ji převyšuje svým postavením. Zasadili prostě mistrovskou ránu jejímu ego, aby jí dali najevo, kde je její místo. A jak vtipně a taktně jí dali za vyučenou! A ještě něco: pamatovali si, že i oni bývali mladí a bezmocní, jako je teď David. Pozvali ho na večeři, aby mu ukázali, zeje společenský úspěch nezbavil pocitu chlapské sounáležitosti s jinými. Staletí tuhle praxi zdokonalila, aby byla předem zmařena jakákoliv závist a pomstychtivost. Rosemary tuto praxi nectila, nevzpomínala si na léta, kdy byla bezmocná, a oni jí dnes večer tu dobu připomněli. A pře
sto stál David na straně Rosemary; byla příliš krásná, než aby měla být zraňována.

Vyšli všichni čtyři na parkoviště, a když oba muži odburáceli v Hockenově porschi, zavedl David Rosemary ke své staré toyotě.

„Probůh,“ zhrozila se Rosemary, „z takového hrkátka nemůžu vystoupit u Beverly Hills. Musím najít svůj vůz. Vadilo by vám, Davide, kdybyste mě zavezl zpátky v mém mercedesu? Někde tady je. Já vám z hotelu zavolám na zpáteční cestu taxíka. Aspoň nebudu muset ráno jezdit sem pro svůj vůz. Mohli bychom to tak udělat?“ Sladce se na něho usmála, sáhla do kabelky a vyndala brýle. Pak ukázala na jeden ze zbývajících vozů na parkovišti a řekla: „Tamhle je!“ David, který objevil její vůz hned jak vyšli ven, tonul v rozpacích. Najednou si uvědomil, že musí být strašně krátkozraká. Možná že ho při večeři ignorovala právě kvůli tomu.

Dala mu klíč od svého mercedesu; odemkl dveře na její straně a pomohl jí nastoupit. Vnímal víno a voňavku, vstřebané do jejího těla, a pocítil, jak z ní sálá teplo rozžhaveného uhlí. Obešel vůz na druhou stranu, aby mohl usednout na místo řidiče, ale než mohl zastrčit do dveří klíček, dveře se rozlétly – Rosemary mu je otevřela zevnitř. Překvapilo ho to, vzhledem k její povaze to nečekal.

Trvalo mu několik minut, než se s vozem seznámil. Sedělo se mu dobře, líbila se mu přirozená vůně červené kůže – anebo Rosemary vystříkala vůz nějakým speciálním parfémem? Vůz reagoval krásně. Poprvé pochopil sílu prožitku, s jakým někteří lidé řídí auto.

Mercedes jako by plul prázdnými ulicemi. Tak ho těšilo řídit jej, že půlhodina k hotelu Beverly Hills mu utekla jako okamžik. Po celou tu dobu na něho Rosemary nepromluvila. Sundala si brýle, vložila je zpět do kabelky a mlčky seděla vedle něj. Jednou pohlédla na jeho profil, jako by ho odhadovala. Pak se prostě dívala přímo před sebe. David se na ni jedinkrát neobrátil, ani nepromluvil. Těšil se ze snu, v němž veze nádhernou ženu v nádherném autě po nejkouzelnějším městě na světě.

Když zastavil před vstupními dveřmi Beverly Hills, vytáhl klíček ze zapalování a podal jej Rosemary. Vystoupil a obešel vůz, aby mohl otevřít její dveře. V témže okamžiku přiběhl po rudém koberci jeden ze sluhů, starajících se o parkování aut hostů, a Rosemary mu podala klíče od auta. David si uvědomil, zeje měl nechat v zapalování.

Rosemary vykročila po rudém koberci ke vchodu do hotelu a David věděl, že na něj docela zapomněla. Byl příliš pyšný na to, aby jí připomněl, že mu nabídla taxík na cestu zpět. Díval se za ní. Pod zeleným baldachýnem vypadala v tom voňavém vzduchu a zlatých světlech jako ztracená princezna. Vtom se zastavila a ohlédla; uviděl její obličej. Byla tak krásná, až se mu srdce zastavilo.

Myslil si, že se na něho přece jen rozpomněla, že čeká na jeho doprovod. Lhostejně se však otočila a pokusila se vystoupit po třech schůdcích ke dveřím. Tu náhle zakopla, kabelka jí vyletěla z rukou a její obsah se rozsypal po zemi. David se vmžiku vrhl na červený koberec a začal ty věci sbírat.

Zdálo se, že obsah kabelky nemá konce, jakousi kouzelnou mocí se rozsypával stále znovu. Bylo tam několik tyčinek na rty, krabička s líčidly, jež se otevřela a rozlila své skryté tajemství, vypadl kroužek s klíči, okamžitě se rozlomil a po koberci se rozlétlo nejméně dvacet klíčů. Vykutálela se lahvička aspirinu a nějaké lékovky s nálepkami. A velký růžový kartáček na zuby. Zatřpytil se zapalovač, ale neobjevily se žádné cigarety. Byla tu tuba binaka a malá plastiková taštička s modrými kalhotkami a jakýmsi divným zařízením. Po zemi se kutálelo bezpočet mincí, rozlétlo několik papírových bankovek a vyšívaný bílý plátěný kapesníček. Vypadly zlatě orámované brýle, tak staropanenské, když nezdobily klasicky formovaný obličej své majitelky.

Rosemary se na tu změť dívala s úžasem a rozplakala se. David klečel na červeném koberci a pilně sbíral, Rosemary mu nepomáhala. Když vyběhl ven jeden z hotelových poslíčků, David mu podal kabelku, aby mu ji podržel, a on se snažil všechno do ní nacpat.

Konečně se mu to podařilo; převzal od poslíčka napěchovanou kabelku a podal ji Rosemary. Pozoroval její pokoření a podivoval se mu. Osušila si slzy a oslovila ho: „Pojďte ke mně do apartmá, vezmeme si něco k pití, než přijede váš taxík. Vždyť jsem za celý večer ani neměla čas si s vámi promluvit!“

David se usmál. Vzpomněl si na výrok Gibsona Grange: „Na-mázla se!“ Ale byl zvědavý na slavný hotel a chtěl s ní ještě zůstat.

Napadlo ho, že zeleně vymalované stěny nejsou pro prvotřídní hotel zrovna nejdůstojnější – vlastně vypadaly špinavé. Ale když vstoupili do Rosemaryina apartmá, udělalo na něho velký dojem. Bylo krásně vytapetované a mělo velkou terasu. V jednom rohu byl bar. Rosemary k němu přistoupila a namíchala si nápoj, pak se ho zeptala, co chce pít, a nalila mu. Požádal o obyčejnou skotskou. Protože pil alkohol jen vzácně, byl trochu nervózní. Odemkla skleněné posuvné dveře na balkón a vyšli ven. Stál tam bílý stůl se sklem na horní desce a čtyři bílé židle. „Posaďte se sem, odběhnu si do koupelny,“ navrhla Rosemary, „a pak si trochu popovídáme.“ Zmizela v apartmá.

David se usadil a usrkával skotskou. Pod ním se prostíraly vnitřní zahrady Beverly Hills. Viděl v nich plavecký bazén a tenisové dvorce, pěšiny k bungalovům. Rostly tam stromy a prostíraly se plochy trávníků, v měsíčním světle zelenější než ve dne. Světla odrážející se od růžových stěn hotelu dodávala všemu surrealistický ráz.

Ani ne za deset minut byla Rosemary nazpátek. Sedla si na židli a upíjela ze svého nápoje. Měla teď na sobě volné bílé kalhoty a bílý kašmírový svetr. Vyhrnula si rukávy svetru nad lokty. Oslnivě se na něho usmívala. Smyla si s obličeje líčidla, takhle se mu líbila víc. Její rty působily méně náruživě a její oči méně velitelsky. Vypadala mladší a zranitelnější. Když promluvila, zazněl její hlas nenuceněji, měkčeji.

„Hock mi říkal, že píšete scénáře,“ začala. „Mohl byste mi nějaký ukázat? Můžete mi ho poslat do kanceláře.“

„Žádný nemám,“ odpověděl David. Usmál se na ni. Nikdy by nechtěl, aby ho odmítla.

„Ale Hock říkal, že jste právě jeden dokončil,“ pokračovala Rosemary. „Pořád hledám nové autory. Je tak těžké najít něco slušného.“

„Žádný scénář nemám,“ opakoval David. „Napsal jsem jich čtyři nebo pět, ale byly tak špatné, že jsem je roztrhal.“ Chvíli mlčeli; pro Davida to bylo pohodlnější. Konečně se Rosemary zeptala: „Kolik je vám let?“

„Dvacet šest,“ zalhal.

„Bože, jak bych si přála být znovu tak mladá,“ usmála se na něho. „Víte, když jsem přišla sem, bylo mi osmnáct. Chtěla jsem se stát herečkou, a takovou polovičatou herečkou jsem i byla. Znáte ty jednostranné televizní role – prodavačky, které se kmitnou, když si hrdinka něco od nich kupuje? Pak jsem potkala Hocka, udělal ze mě svou výkonnou asistentku a naučil mě všecko, co umím. Pomohl mi dokončit první film a celé ty roky mi pomáhal. Miluju ho. Vždycky ho budu milovat. Aleje to tvrdý chlap, tak třeba dnes večer. Spikli se proti mně s Gibsonem.“ Rosemary potřásla hlavou. „Vždycky jsem si přála být stejně houževnatá jako Hock,“ prohlásila, „je to můj vzor, řídím se podle něho.“

„Myslím, že Hock je moc milý a laskavý člověk,“ přisvědčil David.

„A on vás má rád,“ překvapila ho Rosemary. „Opravdu, řekl mi to. Povídal, že se tak strašně podobáte své matce, jednáte prý úplně jako ona. Považuje vás za upřímného člověka, žádného zbrklíka.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala: „Já se na vás dívám zrovna tak. Nedovedete si představit, jak mě pokořilo, když se mi všechny ty krámy vysypaly. A pak jsem uviděla, jak je sbíráte a ani jednou jste se na mě nepodíval. To bylo od vás moc ušlechtilé.“ Naklonila se a políbila ho na tvář. Ucítil teď z jejího těla dýchnout jinou, sladší vůni.

Náhle vstala a odešla dovnitř; šel za ní. Zavřela skleněné dveře terasy, zamkla je a řekla: „Zavolám vám ten taxík.“ Zvedla telefon, ale místo aby tiskla příslušná tlačítka, držela sluchátko v ruce a dívala se na Davida. Stál úplně tiše, dost daleko od ní, takže na něj nemohla dosáhnout. „Chci vám něco navrhnout, Davide. Možná to bude znít divně,“ řekla mu. „Mohl byste zůstat dnes v noci se mnou? Cítím se bídně a potřebuji společnost, ale chci, abyste mi slíbil, že se o nic nepokusíte. Mohli bychom prostě spolu spát jen jako přátelé?“

David zůstal jako omráčený. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že by tahle krásná žena mohla chtít někoho jako on. Zalykal se štěstím. Vtom Rosemary příkře dodala: „Tohle myslím doopravdy. Prostě jen chci, aby tady se mnou dnes v noci byl někdo milý jako vy. Musíte mi slíbit, že toho nezneužijete. Jestli se o to pokusíte, budu se strašně zlobit.“

Zmátla Davida natolik, že se rozpačitě usmál, a jako by nerozuměl, řekl: „Mohu sedět na terase nebo spát na gauči v obývacím pokoji.“

„Ne,“ odmítla Rosemary. „Chci jen, aby mě někdo vzal do náruče a spal vedle mne. Nechci být sama. Slíbíte mi to?“

David se slyšel, jak říká: „Nemám nic na sebe. Myslím na spaní.“

„Osprchujte se a lehněte si ke mně nahý,“ poradila bleskově. „Nebude mi to vadit.“

Z obývacího pokoje vedla do ložnice chodbička, v níž byla koupelna navíc, a v ní se měl osprchovat, jak si přála. Nechtěla, aby použil její koupelnu. Osprchoval se tedy a mýdlem a žínkou si vydrhl i zuby. Na vnitřní straně dveří visel župan s modrým vyšitým nápisem Hotel Beverly Hills. Vešel do ložnice a zjistil, že Rosemary je ještě v koupelně. Nerozhodně tu postával, nechtěl vlézt první do postele, kterou už rozesílala noční pokojská. Konečně Rosemary vyšla z koupelny, oblečená do flanelové noční košile, tak elegantně střižené a vzorované, že v ní vypadala jako loutka v obchodě s hračkami. „Tak si lehněme,“ vyzvala ho. „Potřebujete valium nebo prášek na spaní?“ Věděl, že ona už si svůj vzala. Posadila se na pelest a vzápětí si lehla; konečně i David ulehl, ale nechal si na sobě župan. Leželi vedle sebe; zhasla lampu na svém nočním stolku. Obklopila je tma. „Obejměte mě!“ požádala ho. P
řivinul ji k sobě a dlouho u něj spočívala, než se odkulila na svou stranu lůžka a odměřeně mu popřála: „Příjemné sny!“

David ležel na boku a zíral ke stropu. Neodvážil se svléknout župan, nechtěl, aby si myslila, že chce být nahý v její posteli. Přemítal, zda o tom má vyprávět Hockovi, až se příště setkají, ale pak si uvědomil, že by to vypadalo jako žert, že měl v náručí tak krásnou ženu a k ničemu nedošlo. Hock by si ještě myslil, že lže. Zalitoval, že si nevzal ten prášek na spaní, který mu Rosemary nabízela. Usnula už – sotva slyšitelně, maličko chrápala.

Rozhodl se, že půjde do obývacího pokoje, a vylezl z postele. Rosemary se probrala a ospale ho požádala: „Mohl byste mi přinést evianskou minerálku?“ David šel do obývacího pokoje, nalil dvě sklenky, přidal k nim trochu ledu, svou sklenku vypil a znovu ji naplnil. Pak se vrátil do ložnice. Ve světle z chodbičky uviděl sedící Rosemary, zabalenou těsně do pokrývky. Podával jí sklenku; sáhla po ní nahou paží. V pokoji byla tma a tak se bezděky dotkl jejích ňader, než jí vtiskl sklenici do ruky; uvědomil si, že se patrně mezitím svlékla. Jak pila, nechal spadnout na zem župan a vklouzl k ní do postele.

Slyšel, jak postavila sklenici na noční stolek. Natáhl ruku a dotkl se jejího těla. Ucítil holá záda a dole měkkost půleček. Překulila se, schoulila se do jeho náručí, přitiskla se mu k hrudi nahými ňadry. Líbali se dlouho. Pronikla jazykem do jeho úst. Už nedokázal čekat, položil se na ni a její ruka, hebká jako hedvábí, ho vedla, aby do ní pronikl. Milovali se potichu, jako by je někdo špehoval, dokud se jejich těla společně nevyklenula v oblouku vyvrcholení. Pak tiše leželi vedle sebe.

„Teď už spi,“ zašeptala konečně a políbila ho něžně do koutku úst.

„Chci tě vidět,“ zaškemral.

„Ne,“ odmítla šeptmo.

David ale natáhl ruku přes ni a rozsvítil lampu na jejím nočním stolku. Zavřela oči. Byla krásná i teď, když ukojil její touhu, když shodila svou vyumělkovanou masku a odhodila koketérii, když ji světlo připravilo o všechny triky. Byla to však úplně jiná krása.

David se miloval z přirozené živočišné potřeby a Rosemaryiny fyzické blízkosti. Ona se milovala z potřeby svého srdce, anebo změny, kterou jí nadiktoval její mozek. V tlumeném světle jediné lampy její nahé tělo neodpuzovalo. Měla malá ňadra s titěrnými bradavkami, její tělo vypadalo najednou menší a drobnější, její nohy už nebyly tak dlouhé, její boky tak široké, stehna zeštíhlela. Otevřela oči, zpříma se na něho podívala a on řekl: „Jsi krásná!“ Zlíbal její ňadra a ona zhasla. Znovu se pomilovali a pak usnuli.

Když se David ráno probudil a protáhl se, byla pryč. Hodil na sebe šaty, na ruku si připjal hodinky. Bylo sedm. Našel ji na terase v červeném joggingovém dresu, její černé vlasy vypadaly ještě tmavší. Pokojová služba přivezla právě servírovací stolek se stříbrnou kávovou konvicí a stříbrnou konvičkou mléka, v mísách s kovovými poklicemi byla teplá snídaně.

Rosemary se na něho usmála a řekla: „Objednala jsem za tebe. Právě jsem tě chtěla vzbudit. Musím se proběhnout, než se dám do práce.“

Posadil se ke stolku. Nalila mu kávu a odkryla mísu, na níž byla vejce a nakrájené kousky ovoce. Vypila sklenici pomerančové šťávy a vstala. „Nespěchej,“ řekla. „Díky, že jsi u mne zůstal.“

David chtěl, aby posnídala s ním, chtěl jí dokázat, že se mu opravdu líbí, chtěl si s ní promluvit, povědět jí o sobě, říct něco, aby se o něj zajímala. Ale to už si přes vlasy navlékala bílou čelenku a zavazovala tkaničky u tenisek. Vstala. „Kdy tě zase uvidím?“ zeptal se a netušil, jak se mu obličej zkřivil citem. A sotva to vyřkl, věděl, že udělal hroznou chybu.

Rosemary už vykročila ke dveřím, ale ještě se k němu otočila. „Příštích pár týdnů nebudu mít vůbec čas. Odjíždím do New Yorku. Až se vrátím, zavolám ti.“ Nezeptala se ale, jaké má číslo.

Vtom ji zřejmě napadlo něco jiného. Zvedla telefon a zavolala taxík, aby Davida odvezl do Santa Moniky. „Jízdné připíšou na můj účet,“ vysvětlila mu. „Potřebuješ nějaké drobné na spropitné?“

David se na ni dlouze zadíval. Vzala kabelku, otevřela ji a zeptala se: „Kolik budeš potřebovat?“

Bylo to na něho příliš. Netušil, jak mu v tu chvíli obličej pokřivila až děsivě zlomyslnost a nenávist. Urážlivě odsekl: „Měla bys to vědět lépe než já.“ Rosemary zaklapla kabelku a vyšla z apartmá.

Už se neozvala. Cekal dva měsíce, až jednoho dne ji zahlédl, jak vychází s Deanem a Gibsonem Grangem z Hockenovy kanceláře. Počkal poblíž Hockenova zaparkovaného auta, aby ho museli potkat. Hocken ho lehce objal, řekl, že si spolu zase jednou musí vyjít na večeři, a zeptal se ho, jak mu jde práce. Gibson Grange mu podal ruku a přátelsky, potutelně se na něho usmál; z jeho sympatického obličeje vyzařovala dobrá nálada. Rosemary na něj pohlédla bez úsměvu. Na okamžik se mu zazdálo, že na něho úplně zapomněla. Doopravdy se ho to dotklo.

14. kapitola

ČTVRTEK – WASHINGTON

Prezidentův tiskový tajemník Matthew Gladyce věděl, že v nejbližších čtyřiadvaceti hodinách udělá nejdůležitější rozhodnutí za celý svůj profesionální život. Jeho úkolem bylo kontrolovat reakce sdělovacích prostředků na tragické události, jež v posledních třech dnech otřásly světem. Bude muset přesně informovat lid Spojených států o tom, co podnikne jejich prezident, aby se situace uklidnila a aby ospravedlnil svá protiopatření. Gladyce musel být velice obezřetný.

V ono čtvrteční ráno po velikonocích, uprostřed krize, která vybuchla náhle jako granát, se Matthew Gladyce izoloval od přímého kontaktu se sdělovacími prostředky. Své mladší asistenty poslal na tiskovou konferenci do Bílého domu; ti budou ovšem omezeni jen na předávání opatrně stylizovaných, vyhýbavých tiskových prohlášení k ožehavým aktuálním otázkám.

Telefony, které ustavičně řinčely v jeho kanceláři, Matthew nezvedal. Jeho sekretářky odpovídaly na všechny dotazy za něho a odkazovaly všechny dotěrné zpravodaje a všemocné televizní komentátory, jimž byl tak či onak povinován, na pozdější dobu. Gladyceovým prvořadým úkolem v tuto chvíli bylo chránit prezidenta Spojených států.

Matthew z celoživotních novinářských zkušeností věděl, že se v Americe nic nerespektuje tolik jako tradiční nestydatost tisku a televize vůči představitelům zřízení. Despotické televizní moderátorské hvězdy se nelítostně strefovaly do členů kabinetu nakloněných lidem, bezostyšně tepaly samotného prezidenta, kandidáty na vysoké úřady proklepávaly s přísností prokurátorů. Noviny tiskly nactiutrhačné články a oháněly se svobodou projevu. Kdysi do tohoto klanu svou hřivnou přispíval i on a dokonce to obdivoval. Bavilo ho, jakou nenávist každý veřejný úředník pociťoval k lidem od sdělovacích prostředků. Tři roky ve funkci tiskového tajemníka ho však změnily. Podobně jako všichni vládní činitelé v dějinách začínal ztrácet důvěru v to, čemu demokracie říká svoboda projevu. Jako všechny vlivné osobnosti se na masmédia naučil dívat jako na prostředky napadání a násilí. Dospěl k závěru, že to j
sou posvěcení zločinci, kteří olupují instituce a soukromé občany o jejich dobré jméno, a to jen proto, aby se kupříkladu noviny výhodně prodaly třem stům miliónům lidí.

Zrovna dnes by těm grázlům od novin nedal ani centimetr prostoru. Hodlal je totiž vzít pěkně zkrátka.

Gladyce přemýšlel o uplynulých čtyřech dnech a o všech problémech, které před sdělovacími prostředky utajil. Prezident se od veškeré komunikace izoloval a spolupráci s médii měl na starosti on. V pondělí vyvstaly otázky: „Proč únosci ještě nevznesli své požadavky?“

„Souvisí únos prezidentovy dcery se zavražděním papeže?“ Ty otázky se zaplaťpánbůh zodpověděly samy. Teď už byly vyřízené. Únosci své požadavky vyslovili.

Gladyce vydával tisková prohlášení poté, kdy je přímo schválil sám prezident. Poslední události svědčí o koordinovaném útoku na autoritu Spojených států ve světě. Po zavraždění Terezy Kennedyové byla vznesena pitomá, hanebná otázka: „Jaká byla prezidentova reakce, když se dozvěděl o její smrti?“ Tehdy se Gladyce přestal ovládat. „Jak asi mohl reagovat, vy hajzle mizernej?“ zařval na známého moderátora. Následovala další stupidní otázka: „Nevyvolává to v něm vzpomínky na zavraždění jeho dvou strýců?“ V tom okamžiku se Gladyce rozhodl, že přenechá tiskové konference mladším kolegům.

Jenže teď musí na jeviště on sám. Musí obhájit Kennedyho ultimátum sherhabenskému sultánovi. Měl by pustit informaci o prezidentově hrozbě, že sultanát Sherhaben zničí. Měl by říct, že pokud budou rukojmí propuštěni a Yabril uvězněn, město Dak nebude zničeno, a říct to tak, aby měl zadní vrátka otevřená pro případ, že Dak bude přesto zničen. Nejvíc ze všeho však záleží na tom, aby prezident Spojených států vystoupil dnes odpoledne v televizi se zásadním projevem k národu.

Vyhlédl z okna své kanceláře, Bílý dům obklopovaly přenosové vozy televize a zpravodajové sdělovacích prostředků z celého světa. Vem je čert, pomyslil si Gladyce. Dozvědí se jen to, co bude on chtít, aby se dozvěděli.

Čtvrtek – Sherhaben

Poslové Spojených států dorazili do Sherhabenu. Jejich letoun dosedl na přistávací dráhu daleko od úzkého pruhu, na němž stálo letadlo s rukojmími, jemuž velel Yabril a jež bylo stále obklopeno kordonem sherhabenských jednotek. Za nimi se tísnily přenosové vozy, zpravodajové sdělovacích prostředků z celého světa a obrovské davy diváků, kteří sem přicestovali z města Dak.

Velvyslanec Sherhabenu, Sharif Waleeb, si vzal prášky na spaní, aby většinu letu prospal. Bert Audick a Arthur Wix spolu celou cestu debatovali. Audick se snažil Wixe přemluvit, aby pozměnil prezidentovy požadavky v tom smyslu, že by propuštění rukojmích bylo dosaženo bez jakýchkoliv drastických kroků.

„Nemohu se v jednání uchylovat od vytčené linie,“ řekl konečně Wix Audickovi. „Mám od prezidenta striktní příkazy; užili si své a teď za to zaplatí.“

„Jste přece poradce pro národní bezpečnost,“ dorážel na něho Audick, „tak tedy proboha raďte!“

„Není co radit,“ řekl s kamennou tváří Wix. „Prezident to rozhodla

Po příjezdu do sultánova paláce doprovodily Wixe a Audicka ozbrojené stráže do jejich pokojů. Palác byl zcela zaplaven vojenskými útvary. Velvyslance okamžitě uvedli k sultánovi. Waleeb mu formálně předal listiny o ultimátu.

Sultán hrozbě nevěřil, domníval se, že tohohle mužíčka Waleeba může kdokoliv zastrašit. „A když vám to Kennedy říkal, jak vy-padal?“ vyzvídal. „Neohání se pohrůžkami, jen aby nám nahnal strach? Podpoří ho jeho vláda v této akci? Opravdu vsadí Kennedy celou svou politickou kariéru na tento jediný hod kostkou? Není to jen taková vyjednávači taktika?“

Waleeb vstal ze židle čalouněné zlatým brokátem. Jeho drobná postavička připomínající loutku přece jen na sultána znenadání zapůsobila. Všiml si, že má zvučný hlas. „Vaše Výsosti,“ pronesl Waleeb, „Kennedy věděl přesně, co řeknete, slovo za slovem. Za dvacet čtyři hodiny po zničení Daku, pokud nesplníte jeho požadavky, bude zničen celý Sherhaben. Ujišťuji vás. A proto nemůže být Dak zachráněn. Prohlásil, zeje to jediný způsob, kterým vás může přesvědčit o svých naprosto vážných úmyslech. Řekl také, že s jeho požadavky vyslovíte souhlas teprve tehdy, až bude Dak zničen, ne dřív. Byl klidný. Usmíval se. Už to není muž, jakým býval. Je Azázel.“

Později byli poslové amerického prezidenta uvedeni do nádherné audienční síně s klimatizovanými terasami a plaveckým bazénem. Obsloužili je sluhové v arabských oděvech, přinesli jim jídlo a nealkoholické nápoje. Uvítal je sultán, obklopený osobními strážci a poradci.

Velvyslanec Waleeb se ujal představování. Berta Audicka už sultán důvěrně znal z předchozích jednání o ropě a Audick mu byl velkorysým hostitelem, kdykoliv navštívil Ameriku. Oba se spolu vřele pozdravili.

Druhý muž byl pro sultána překvapením; z toho, jak mu zatrnulo u srdce, jasně vycítil, že Kennedyho hrozba je reálná. Z obou mluvčích, jak na ně v duchu myslel, tu pro něj na zlomek vteřiny existoval pouze Arthur Wix, prezidentův poradce a Žid. Měl nejen pověst muže rozhodujícího o vojenské síle Spojených států, ale i nejzapřísáhlejšího nepřítele arabských států bojujících proti Izraeli. Sultán si nemohl nevšimnout, že mu tento muž nepodal ruku, pouze se s chladnou zdvořilostí uklonil.

Okamžitě mu problesklo hlavou: proč posílá prezident tohohle vysokého státního úředníka do hrozícího nebezpečí? Co kdyby oba mluvčí zajal jako rukojmí? Vždyť by v případě útoku na Sherhaben také zahynuli! A vážně by Bert Audick vědomě riskoval život? Z toho, co o něm věděl, určitě ne. Pak tu tedy existuje prostor pro vyjednávání a Kennedyho hrozba je planá. Anebo je prezident zkrátka šílenec, kterému na jeho poslech nezáleží, a svou hrozbu uskuteční. Přelétl pohledem audienční síň, jež byla přepychovější než kterákoliv místnost v Bílém domě: stěny zlatě vymalované, nejdražší koberce na světě, s jedinečnými, nenapodobitelnými vzory, nejčistší mramor se složitými zdobnými řezbami. To všechno by mělo být zničeno?

Sultán s klidnou důstojností prohlásil: „Můj velvyslanec mi předal poselství vašeho prezidenta. Stěží mohu uvěřit, že by se vůdce svobodného světa odvážil takovou hrozbu vyslovit, natož aby ji uskutečnil. A já jsem ten, kdo tratí. Jak já mohu na toho banditu Yabrila zapůsobit? Což je váš prezident novodobý hunský Attila? Představuje si snad, že vládne spíš dávnému Římu než dnešní Americe?“

Audick se ozval první: „Sultáne Maurobi, přicházím jako váš přítel, abych pomohl vám a vaší zemi. Prezident míní svou hrozbu vážně. Zdá se, že nemáte na vybranou, vydejte mu Yabrila.“

Sultán byl dlouho zticha, pak oslovil ironicky Arthura Wixe: „A co vy tu děláte? Copak vás může Amerika postrádat, jestliže odmítnu splnit prezidentovy požadavky?“

„Možnost, že byste nás zadržel jako rukojmí, kdybyste odmítl splnit jeho požadavky, jsme dopodrobna prodiskutovali,“ prohlásil Arthur Wix naprosto netečně, bez jediné stopy hněvu či nenávisti, které k sultánovi cítil. „Jako hlava nezávislé země máte plné právo dát průchod svému hněvu protihrozbou. Právě z toho důvodu jsem zde. Ujišťuji vás, že armádě byly vydány potřebné rozkazy. Prezident je k tomu jako vrchní velitel našich ozbrojených sil plně oprávněn. Město Dak přestane zakrátko existovat. Nevyhovíte-li našim požadavkům, dvacet čtyři hodiny poté bude zničen i váš stát, Sherhaben. Nic z toho tady –“ rozmáchl se širokým gestem po audienční síni, „nezůstane a vy sám budete žít jedině z milodarů sousedních vládců, pokud vůbec přežijete. V každém případě budete sultánem ničeho.“

Maurobi potlačil svůj vztek a obrátil se ke druhému Američanovi: „Můžete to něčím doplnit?“

Bert Audick se uchýlil k jisté záludnosti: „Kennedy svou hrozbu bez diskusí uskuteční. Ale někteří členové jeho vlády s ním nesouhlasí. Tato akce může ohrozit jeho prezidentský úřad.“ Obrátil se omluvně k Arthura Wixovi: „Domnívám se, že tohle musím otevřeně říct.“

Wix ho sjel hrozivým pohledem, právě toho se obával. Strategicky bylo docela možné, že se Audick pokusí tímto způsobem vyklouznout! Ten darebák chce podkopat celé jednání, jen aby zachránil svých prokletých padesát bilionů! Probodl jej nenávistným pohledem.

Audick vrhl na Wixe vzpurný pohled a pak znovu oslovil sultána. „Domnívám se, že bude spravedlivé, když vám na základě našeho dlouholetého přátelství sdělím, že tu jistá naděje existuje. Cítím, že to musím udělat hned teď, před svým krajanem, spíš než později při soukromé audienci u vás, což by bylo snadné udělat. Právě v těchto chvílích probíhá mimořádné zasedání Kongresu Spojených států, na němž bude Francis Kennedy odvolán z úřadu. Jestliže oznámím, že propouštíte rukojmí na svobodu, račím za to, že Dak zůstane zachován.“

„A nebudu muset vydat Yabrila?“ zareagoval bleskově sultán.

„Ne,“ prohlásil Audick. „Nesmíte ovšem naléhat na vydání papežova vraha.“

Přes veškeré uhlazené chování nedokázal sultán potlačit radost ve svém hlase: „Není toto rozumnější řešení, pane Wixi?“

„Můj prezident že bude odvolán, protože terorista zavraždil jeho dcera? A vrah že bude propuštěn na svobodu?“ rozhořčil se Wix. „Ne, to se nikdy nestane!“

„Můžeme Yabrila dopadnout kdykoliv později,“ poznamenal Audick.

Pocítil, že se na něho Wix podíval s takovým pohrdáním a nenávistí, že si Audick okamžitě uvědomil, že v něm bude mít nepřítele na celý život.

„Za dvě hodiny se všichni sejdeme na společné večeři,“ prohlásil sultán. „Tam se dohodneme. Buď o tom Yabrila přesvědčím medovými slovy, anebo ho k tomu donutím. Ale rukojmí propustíme teprve, až budeme mít jistotu, že Dak nebude zničen. Máte na to mé slovo muslima a vládce Sherhabenu, pánové.“

Poté vydal příkazy ústřední zpravodajské agentuře, aby byl neprodleně informován o výsledku hlasování Kongresu. Dal americké posly doprovodit do jejich pokojů, aby se mohli vykoupat a převléci.

Sultán přikázal, aby byl Yabril tajně přepraven z letadla do paláce. Ted musel čekat ve velké přijímací hale plné sultánových uniformovaných bezpečnostních stráží. O pohotovosti v paláci svedčily i jiné příznaky. Yabril z toho okamžitě vyvodil, že mu hrozí nebezpečí, ale nemohl proti tomu nic dělat.

Když ho uvedli do audienční síně, uklidnilo ho, když ho sultán objal a informoval o setkání s americkými mluvčími. „Slíbil jsem jim, že zbývající rukojmí propustíš bez dalšího vyjednávání,“ řekl sultán. „Teď očekáváme rozhodnutí amerického Kongresu.“

„To ale znamená, že zanechám svého přítele Romea na pospas osudu,“ poznamenal Yabril, „a to je rána pro mou reputaci.“

Sultán se usmál a vysvětloval mu: „Až ho postaví před soud za vraždu papeže, bude se o tvém případu vědět daleko víc. Fakt, že zůstaneš po tom bravurním kousku na svobodě, ačkoli jsi zavraždil dceru amerického prezidenta, to už je přece nějaká sláva! Beztak jsi mě tím svým překvapeníčkem šeredně zaskočil. Zabít tak chladnokrevně bezbrannou mladou dívku! Takové věci nemám rád a nebylo to ani moc chytré.“

„Mělo to svůj smysl,“ namítl Yabril. „Nikdy jsem nezamýšlel propustit ji z letadla živou.“

„Nemáš tedy proč být nespokojen; de facto jsi sesadil prezidenta Spojených států,“ prohlásil sultán. „O tom se ti přece nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.“

Potom nařídil jednomu sluhovi: „Zajdi do pokoje toho Američana, pana Audicka, a přiveď ho sem za námi.“

Když Bert Audick vešel, nepodal Yabrilovi ruku, ani ho neobdařil žádným přátelským gestem. Prostě na něho upřeně zíral. Yabril sklonil hlavu a pousmál se. Až příliš dobře tyhle typy znal, ty upíry sající arabskou krev, kteří se paktovali se sultány a králi, jen aby obohatili Ameriku a jiné cizí státy.

„Pane Audicku,“ vyzval ho sultán, „vysvětlete prosím mému příteli Yabrilovi, jakým způsobem dnes Kongres odvolá vašeho prezidenta.“

Bert Audick tak učinil a Yabrilovi to znělo přesvědčivě, nicméně se zeptal: „A co když nebudou pro Kennedyho odvolání dvě třetiny hlasů?“

„Pak máte vy, sultán i já smůlu,“ konstatoval Audick ponurým hlasem.

Francis Xavier Kennedy přehlédl všechny materiály a parafoval je. Zahlédl v Gladyceově tváři spokojenost, jejímž důvodům moc dobře rozuměl. Oba teď společně vsadili na americkou veřejnost. Jindy, za jiných okolností, by prezident Gladyceovi takový samolibý přístup vytkl, ale byl si vědom toho, že jde o nejnebezpečnější okamžik jeho politické kariéry a že musí použít všech dostupných prostředků k záchraně.

Dnes večer se Kongres pokusí obvinit ho z nezpůsobilosti vykonávat prezidentský úřad. Využije k tomu nejasně formulovaného znění dvacátého pátého doplňku k Ústavě. Mít víc času, mohl by ten boj vyhrát, ale po tomhle už bude pozdě. Bert Audick dohodne propuštění zbývajících rukojmích, jestliže bude Yabrilovi umožněno uniknout. Smrt jeho dcery by zůstala nepomstěna; papežův vrah by se ocitl na svobodě. Kennedy však spoléhal na to, že jeho výzva v televizi k lidu vyvolá takovou bouři protestů, že to Kongresem otřese. Věděl, že lidé jeho kroky podpoří; byli rozhořčeni zavražděním papeže a Terezy Kennedyové. Cítili, jak ho to zlomilo. Právě v tom okamžiku si uvědomil, jak těsně je spjat s lidem, měl v něm spojence proti zkorumpovanému Kongresu, proti pragmatickým a nemilosrdným byznysmanům typu Berta Audicka.

Po celý život měl pochopení pro nešťastné, sympatizoval s lidmi zápasícími o holý život. V začátcích své politické dráhy si přísahal, že bude vždy neúplatný, neboť viděl, nakolik bývají peníze základem úspěchu nadaných, ale zištných kariéristů. Inklinoval k ignorování moci boháčů, užíval peněz jako zbraně. Ale vždy cítil, jak si teď jasně uvědomoval, zeje typem bojovníka, který je vůči útrapám odolný, že je nad nimi. Až doposud nechápal, jakou nenávist musí nutně pociťovat nižší třídy. Ted ji sám pocítil. Teď ho chtějí ti mocní a bohatí srazit, ale on musí vyhrát, už kvůli sobě samému.

Nechtěl se nechat ovládnout nenávistí, vzdoroval jí. V nadcházející krizi si musí zachovat jasnou hlavu. I kdyby měl být odvolán, musí mít jistotu, že se moci znovu brzy chopí. Lid Spojených států nerad přijímá pokoření, v listopadu proběhnou další volby. I kdyby teď prohrál, v konečném výsledku pro něj krize dopadne příznivě. Jeho osobní tragédie se stane jednou z jeho zbraní. Musí však být opatrný a musí své dalekosáhlé plány tajit i před svými osobními poradci.

Kennedymu bylo jasné, že se uchyluje k nejzazším mocenským prostředkům. Nebylo zbytí, ledaže by přijal porážku se všemi jejími duševními útrapami. A to už by nepřežil.

Ve čtvrtek odpoledne, devět hodin před mimořádným zasedáním Kongresu, na kterém měl být prezident Spojených států obviněn z nezpůsobilosti vykonávat tento úřad, se Francis Kennedy sešel se všemi poradci, se svou čtyřkou a víceprezidentkou Helenou Du Prayovou.

Mělo to být jejich poslední strategické zasedání před hlasováním Kongresu; všichni věděli, že nepřítel už má ony nezbytné dvě třetiny zajištěny. Kennedy okamžitě vycítil stísněnou a poraženeckou náladu přítomných.

Povzbudivě se na všechny usmál a zahájil jednání poděkováním náčelníkovi CIA, Theodoru Tappeymu za to, že nepodepsal návrh týkající se jeho odvolání. V dobré míře se potom obrátil k víceprezidentce Du Prayové.

„Heleno,“ oslovil ji, „ani za nic bych si nepřál být na tvém místě. Víš ty vůbec, kolik sis nadělala nepřátel, když jsi odmítla podepsat ten návrh? Mohla ses stát první prezidentkou v dějinách Spojených států. Kongres tě teď nenávidí, protože bez tvého podpisu nemůže postupovat, jak by chtěl. Muži tě budou nenávidět pro tvou velkorysost. Feministky tě budou považovat za zrádkyni. Probůh, proč ses právě ty, taková zkušená zástupkyně, musela dostat do téhle bryndy? Mimochodem bych ti rád poděkoval za tvou oddanost.“

„Kongresmani si nepočínají správně, pane prezidente,“ řekla Du Prayová. „A chybují, že tak jednají v tuto chvíli. Nebyla by tu nějaká šance na vyjednávání?“

„Já s nimi vyjednávat nemohu,“ prohlásil Kennedy, „a oni nechtějí.“ Pak se obrátil k Dazzymu: „Plní se můj rozkaz? – Je námořní letectvo na cestě k Daku?“

„Ano, pane,“ odpověděl Dazzy a nepokojně se na židli zavrtěl. „Ale velitelé štábu nevydali konečný příkaz. Čekají na výsledek dnešního večerního hlasování Kongresu. Jestliže bude vaše odpovědnost zpochybněna, pošlou letadla domů.“ Na chvíli se odmlčel. „Není to neuposlechnutí vašeho rozkazu. Uvažují jen o jeho odvolání, jestliže dnes večer utrpíte porážku.“

Kennedy se obrátil k Du Prayové. Obličej měl vážný. „Jestliže budu ze své funkce odvolán, staneš se prezidentkou,“ řekl. „Vydáš velitelům rozkaz, aby přistoupili k likvidaci Daku?“

„Ne,“ prohlásila kategoricky. V místnosti se rozhostilo dlouhé tíživé ticho. Udržela si klidný výraz a promluvila přímo k prezidentovi: „Prokázala jsem ti svou oddanost,“ řekla. „Jako tvá zástupkyně jsem tvé rozhodnutí o Daku podporovala, bylo to mou povinností. Odmítla jsem žádost, abych podepsala listiny, kde tě obviňují z nepřiměřenosti tvých kroků. Jestliže se však stanu prezidentkou, a já pevně doufám, že k tomu nedojde, pak musím jednat podle vlastního svědomí a rozhodnout se podle svého.“

Kennedy přikývl. Usmál se na ni tak laskavě, že jí to div srdce nezlomilo. „Máš úplnou pravdu,“ řekl. „Zeptal jsem se tě, jen abych znal tvůj postoj, ne abych tě přemlouval.“ Poté se obrátil k ostatním v místnosti. „Nyní je nejdůležitější vypracovat osnovu mého televizního projevu. Eugene, zajistil jsi mi ve vysílání televizních společností čas? Odvysílalo se, že hodlám dnes večer vystoupit s projevem?“

Dazzy odpověděl vyhýbavě, „Je tady Lawrence Salentine, rád by v té věci s tebou pohovořil, Vypadá to podezřele. Mám pro něj poslat? Je u mne v kanceláři.“

„Přece by se neodvážili,“ řekl Kennedy polohlasně, neodvážili by se dát tak otevřeně průchod takovému násilí! „ Dlouho přemýšlel. „Pošli pro něho.“

Zatímco čekali, diskutovali o tom, jak dlouhý by měl prezidentův projev být. „Ne delší než půl hodiny,“ uzavřel Kennedy. „Během té doby bych měl celý problém zvládnout.“ Všichni věděli, co má na mysli. Francis Kennedy dovedl z televizní obrazovky zapůsobit na jakékoliv posluchačstvo. Dělal to jeho magický hlas, připomínající svou melodičností velké irské básníky. Nikoho jím nezraňoval, sled jeho myšlenek byl vždycky logický, naprosto jasný.

Když uvedli Lawrence Salentinea, Kennedy se s ním ani nepozdravil a hned spustil: „Doufám, že nevyslovíte, co si myslím, že mi chcete říct.“

„Nemohu vědět, co si myslíte,“ řekl chladně Salentine. „Byl jsem pověřen, abych vám sdělil rozhodnutí televizních společností. Dnes večer vám neposkytneme vysílací čas pro vaše vystoupení. Kdybychom to udělali, znamenalo by to, že se pleteme Kongresu do jeho rozhodování.“

„Pane Salentine,“ namítl Kennedy s úsměvem, „i kdybych byl odvolán, bude to platit jen třicet dnů. A co potom?“

Nebývalo jeho zvykem vyhrožovat. Salentine a šéfové ostatních společností se však pustili do velmi nebezpečné hry. Federální vláda disponovala právem vydávat televizním společnostem koncese a revidovat jejich udělení; v praxi se to už přežilo, ale silný prezident by této zbraně znovu mohl využít. Salentine si uvědomil, že musí být velice opatrný.

„Pane prezidente, postupujeme tak pouze z toho důvodu, že se cítíme příliš zodpovědní, takže vám nemůžeme vysílací čas poskytnout,“ zakličkoval. „Stejně jako všichni Američané lituji, že se bude projednávat vaše odvolání. Je to tragické nedorozumění a já jsem plně na vaší straně. Ale vedení televizních společností jsou toho názoru, že váš projev by nebyl v nejlepším zájmu lidu ani naší demokracie.“ Po kratičké zámlce dodal: „Po hlasování Kongresu, ať už dopadne jakkoliv, vám požadovaný čas poskytneme.“

Francis Kennedy se rozezleně zasmál a řekl: „Můžete jít!“

Lawrence Salentine v doprovodu jednoho strážce z tajných služeb odešel.

Kennedy se poté obrátil ke svým poradcům: „Pánové, řeknu vám to na rovinu.“ Ani trochu se neusmíval, jeho světlomodré oči nabyly tmavé barvy břidlice. „Věřte, že tohle je už příliš. To je porušení ducha Ústavy.“

Na míle kolem Bílého domu se doprava zahltila a volné zůstaly jen úzké průjezdy pro oficiální vozidla. Televizní kamery a přenosové vozy dokonale ovládly celou oblast. Kongresmany cestou na Kapitol bez okolků zastavovali televizní žurnalisté, vyptávali se jich na mimořádné zasedání Kongresu. Konečně bylo v televizních zprávách oficiálně oznámeno, že Kongres se sejde hodinu před půlnocí, aby hlasoval o návrhu na odvolání Kennedyho z prezidentského úřadu.

V Bílém domě už udělali Kennedy a jeho poradci vše, aby tento útok odvrátili. Oddblood Gray obvolal senátory a poslance, aby u nich intervenoval. Eugene Dazzy nesčetněkrát volal různým členům Sokratova klubu a pokoušel se zajistit prezidentovi podporu některých velkopodnikatelů. Christian Klee zaslal právnické dopisy kongresovým lídrům a zdůraznil, že bez podpisu víceprezidentky bude odvolání prezidenta nezákonné.

Těsně před jedenáctou se Kennedy a jeho poradci sešli ve Žlutém salónku, aby na instalované velké obrazovce sledovali průběh zasedání Kongresu. Komerční televizní stanice je sice vysílat nebudou, ale záznam se pořídí pro pozdější použití a speciálním kabelem se bude přenášet přímo do Bílého domu.

Poslanec Jintz a senátor Lambertino se o vše perfektně postarali. Vše bylo dokonale časově sladěno. Sal Troyca a Elizabeth Stoneová pečlivě zkoordinovali všechny administrativní detaily. Všechny nezbytné dokumenty pro vládní převrat byly připraveny.

Ve Žlutém salónku sledoval Francis Kennedy se svými nejbližšími spolupracovníky průběh jednání. Nějakou chvíli potrvají úvodní formality – zahajovací projev a kontrola přítomných podle jmen před hlasováním. Výsledek byl ovšem předem jasný: Kongres a Sokratův klub se v této záležitosti spojili a tvrdě šli za svým cílem. Kennedy uklidňoval Oddblooda Graye: „Udělal jsi, co jsi mohl, Otto.“

V tom okamžiku vešel jeden z úředníků Bílého domu a podal Dazzymu jakýsi zápis. Jak jej Dazzy studoval, objevilo se mu ve tváři zděšení. Podal zprávu Kennedymu.

Na televizní obrazovce právě odhlasoval Kongres více než dvoutřetinovou většinou jeho odvolání z prezidentského úřadu.

Pátek, šest hodin ráno – Sherhaben

Jedenácté hodině noční washingtonského času ve čtvrtek odpovídala šestá hodina ranní v pátek v Sherhabenu. Právě na tu dobu svolal sultán všechny do audienční síně s terasami ke společné snídani. Američané Bert Audick a Arthur Wix se dostavili těsně po sobě. Yabrila doprovázel sultán. Obrovská tabule se prohýbala pod tíží ovoce a teplých i studených nápojů.

Sultán Maurobi zářil širokým, spokojeným úsměvem. Yabrila Američanům nepředstavil a nenutil se do žádných zdvořilostí. „Jsem šťasten, ba přímo mi srdce přetéká radostí,“ prohlásil, „že vám tímto mohu oznámit, že můj přítel Yabril nemá námitek proti propuštění vašich rukojmích. Nevznese vůči vaší zemi žádné další požadavky a já pevně věřím, že se stejně vstřícně zachová i vaše strana.“

Arthur Wix, s obličejem zbroceným potem, namítl: „O požadavcích prezidenta s vámi nemohu vést žádné jednání, ani je nemohu měnit. Musíte nám vraha vydat.“

Sultán mu s úsměvem sdělil: „Francis Kennedy už není vaším prezidentem. Váš Kongres právě odhlasoval jeho odvolání z úřadu. Jsem informován, že rozkaz k bombardování města Daku už byl zrušen. Rukojmí budou propuštěni, tím jste dosáhli svého. O nic víc nemůžete žádat.“

Yabril pocítil po celém těle silný příliv energie. Tohle vše způsobil on! Zahleděl se do Wixových očí a spatřil v nich nenávist. Takhle vypadá muž, který má hlavní slovo v nejsilnější armádě na zemi, a on ho porazil! Na okamžik si vybavil obrázek, jak přiložil zbraň do hedvábných vlasů Terezy Kennedyové. Znovu si připomněl onen pocit ztráty a lítosti, když stiskl kohoutek, onu svíravou bolest, když její tělo padalo horkým pouštním vzduchem k zemi. Pokývl hlavou k Wixovi a ostatním mužům v síni.

Sultán Maurobi sluhům pokynul, aby začali hostům nabízet ovoce a nápoje. Arthur Wix odložil svou sklenku a zeptal se: „Jste si jist, že vaše informace o odvolání prezidenta jsou absolutně správné?“

„Zařídím, aby vás spojili přímo s vaší kanceláří ve Washingtonu,“ navrhl mu. „Ted mi ale dovolte splnit vůči vám své hostitelské povinnosti,“ dodal po odmlce.

Tato časná snídaně byla na sultánův příkaz uspořádána na závěr jednání. Během ní měly být vyřízeny poslední formality, týkající se propuštění rukojmích. Yabril se usadil po sultánově pravici, Arthur Wix po jeho levici.

Seděli na divanech podél dlouhého nízkého stolu, když vtom spěšně vstoupil sultánův ministerský předseda a požádal hostitele, aby s ním na okamžik odešel do druhé místnosti. Sultán ho chtěl netrpělivě odmítnout, ale když mu jeho ministerský předseda zašeptal cosi do ucha, zdvihl jen překvapeně obočí a pak se svým hostům omluvil: „Stalo se něco nepředvídaného. Došlo k přerušení veškerého spojení Spojených států nejen s námi, ale i s celým světem. Nenechte se, prosím, rušit v jídle, poradím se se svým štábem.“

Sultán odešel a muži kolem stolu zmlkli. Jediný Yabril se pustil do jídla.

Američané vstali od stolu a odešli na terasu. Sluhové donesli chlazené nápoje za nimi. Yabril si pochutnával dál.

Bert Audick poznamenal: „Doufám, že se Kennedy nedopustil nějaké pošetilosti. Moc doufám, že se nepokusil vzepřít se Ústavě.“

„Bože! Napřed ztratil dceru, teď ztratil svou zem. A to všechno kvůli tomu lumpovi, který se tamhle cpe jako prachsprostý darebák,“ rozhořčil se Wix.

„Je to všechno hrozné,“ pravil Audick, poté se vrátil dovnitř a řekl Yabrilovi: „Pořádně se nacpěte. Doufám, že si pro příští roky najdete nějaké příhodné místečko, kde byste se mohl dobře ukrýt. Spousta lidí po vás bude usilovně pátrat.“

Yabril se zasmál. Právě dojedl a teď si zapálil cigaretu. „Jistěže šije najdu,“ odrazil ho, „stane se ze mne žebrák v Jeruzalémě.“

V tu chvíli se sultán Maurobi vrátil v doprovodu přinejmenším‘ padesáti ozbrojenců, kteří se vmžiku rozestavili tak, aby měli přehled po celé místnosti. Čtyři z nich se postavili za Yabrila, další čtyři stáli za Američany na terase. Sultán byl ve tváři překvapený a vyděšený. Pleť mu zežloutla, oči měl doširoka rozevřené, vytřeštěné. „Vážení pánové,“ začal zdrženlivě, „moji drazí milí, co vám povím, bude pro vás stejně neuvěřitelné jako pro mne. Kongres anuloval výsledky svého hlasování o odvolání Kennedyho a Kennedy vyhlásil v zemi stanné právo.“ Odmlčel se a položil ruku Yabrilovi na rameno.“A právě v tuto chvíli, pánové, ničí letadla šesté americké letky mé město Dak.“

„Dak je bombardován!“ zvolal téměř jásavě Arthur Wix.

„Ano,“ přisvědčil sultán. „Je to akt barbarský, ale přesvědčivý.“

Všichni se podívali na Yabrila, těsně obklopeného čtyřmi muži. „Konečně uvidím Ameriku,“ řekl zamyšleně,“vždycky jsem o tom pouze snil.“ Díval se na Američany, ale jeho slova byla určena sultánovi. „Myslím, že bych měl mít v Americe velký úspěch.“

„Nepochybně,“ konstatoval sultán. „Američané ovšem požadují, abych tě vydal živého. Obávám se, že budu muset vydat příslušné rozkazy, aby sis nemohl ublížit.“

Yabril prohlásil: „Amerika je civilizovaná země. Zahájí proti mně soudní řízení, a to bude dlouhé a únavné, protože budu mít nejlepší advokáty. Proč bych si měl ubližovat? Získám jen zkušenost, kdoví, co všechno se ještě může stát? Svět se neustále mění. Amerika je příliš civilizovaná, než aby mě tam podrobili mučení – a kromě toho, už jsem přece přežil mučení v Izraeli, takže mě nemůže nic překvapit.“ Usmál se na Wixe.

„Jak jste sám ráčil poznamenat,“ řekl klidně Wix, „svět se mění. Tentokrát jste neuspěl. Nebudete až tak velkým hrdinou.“

Yabril se potěšené rozesmál a v nadšení zvedl obě paže: „Ale ano, uspěl jsem!“ téměř vykřikl. „Vyšinul jsem váš svět z jeho osy! Myslíte, že tomu vašemu opatrnickému idealismu bude ještě někdo naslouchat? Teď – po rozbombardování Daku vašimi letadly? Kdy svět zapomene mé jméno? A vy si myslíte, že teď, když teprve přijde to nejlepší, já prostě zmizím ze scény?“

Sultán tleskl do dlaní a zavelel vojákům. Ti se chopili Yabrila a nasadili mu pouta na zápěstí, přehodili mu lano kolem krku. „Opatrně, s citem!“ napomenul je sultán; když Yabrila spoutali, poklepal mu lehce na čelo: „Odpusť mi to,“ řekl. „Nemám na vybranou, musím prodávat ropu. Musím znovu vybudovat Dak. Přeji ti vše dobré, starý příteli, hodně štěstí v Americe.“

Čtvrtek večer – New York City

Když Kongres obviňoval Francise Kennedyho z ne-způsobilosti vykonávat prezidentský úřad, když svět čekal na rozuzlení krize vyvolané teroristy, žilo v New Yorku mnoho set tisíc lidí, kterým to bylo srdečně jedno. Žili každý vlastním životem a vlastními problémy. V onen vlahý jarní podvečer jich spousta zamířila na Times Square, na místo, které bývalo opravdovým srdcem největšího města světa, kudy kdysi vedla Velká Bílá cesta, slavná Broadway, od Central Parku až po toto náměstí.

Byla tu pestrá směsice lidí. Mozolnatí chlapi ze středních vrstev z předměstí prolézali krámky s pornografickou literaturou. Zvrhlíci konzumovali kilometry filmových pásů, na nichž obnažení muži a ženy obcovali s nejrůznějšími zvířaty. Tlupy puberťáků podnikaly výpravy se smrtícími, avšak zákonem nezakázanými šroubováky v kapsách, jako by se chtěli podobat někdejším rytířům, kteří bojovali s draky; tihle mládenečkové však s nespoutanou rozverností napadali zámožné a chechtali se jejich úleku. Pasáci, prostitutky, lupiči, vrazi – ti všichni vyrazili po setmění do ulic kšeftovat, a nemuseli při tom platit za jasné neónové světlo nad hlavou. Na náměstí přicházeli turisté, aby uviděli, kde se koná silvestrovský ples, na němž se vyhlašuje veselý příchod dalšího Nového roku. Na většině budov na náměstí i v přilehlých chudinských uličkách byly vylepeny plakáty s obrovským rudým srdcem s vyz náním lásky v něm: I LOVE NEW YORK. Byla to pozornost Louise Inche.

V onen čtvrtek krátce před půlnocí se kolem baru Filmového klubu na Times Square potloukal Blade Booker a vyhlížel si zákazníka. Tenhle mladý černoch byl proslulý tím, že dokázal zařídit kdeco. Klidně vám donesl koks, sehnal heroin, byl ochoten obstarat kdejakou drogu. Mohl vám opatřit také zbraň, i když nic velkého: pistole, revolvery malé ráže .22; pokud takovou obstaral sám sobě, nikdy ji nepoužíval. Nebyl pasák, ale v ženách se vyznal. Uměl jim ledacos nakukat a hlavně jim dokázal naslouchat. Strávil s lehkými děvčaty spoustu večerů a naslouchal jejich snění. I ta nejposlednější šlapka, která provádí věci, až to bere dech, mívá sny, o nichž s potěšením mluví. Booker jim naslouchal rád, dělalo mu dobře, když mu ženské vyprávěly své sny. Líbilo se mu to jejich hloupé blouznění. A jak byly posedlé věštbami! Bezelstně věřily, když jim jejich horoskop tvrdil, že v příštím roce potkají muže, kter je bude milovat; že budou mít dítě nebo děti, které se stanou doktory, právníky, vysokoškolskými profesory, dostanou se do televize; věřily, že se jejich děti naučí zpívat a tančit, hrát a být stejně dobrými komiky jako Richard Pryor; možná z nich vyroste druhý Eddie Murphy.

Blade Booker čekal, až se Švédský filmový palác po skončení filmů ikstého řádu vyprázdní. Mnozí milovníci kina se pak zastaví na nějakou tu skleničku a na hamburger a budou pokukovat po nějaké kočičce. Budou se trousit jednotlivě, ale on už je poznal podle ztraceného pohledu, vypadali, jako by hloubali nad nějakým neřešitelným vědeckým problémem. Většinou měli melancholický výraz. Vesměs to byli osamělci.

Po náměstí se to štětkami jen hemžilo, ale Booker měl svou návnadu schovanou v tomhle strategickém koutku. Muži u baru ji mohli zahlédnout u malého stolečku, téměř zakrytého její velkou červenou kabelou. Tahle minnesotská blondýnka z Duluthu byla pořádná kost, modré oči měla zledovatělé od heroinu. Booker ji zachránil před osudem horším než smrt, totiž ze života na farmě, kde by jí byla studená zima zmrazila ty její dvě bělostné kozy na kámen. Ale vždycky s ní jednal v rukavičkách. Byla pověstná – a on byl jeden z mála, kdo to s ní uměl.

Jmenovala se Kimberley Ansleyová, a právě před šesti lety ubila svého pasáka ve spánku sekerou. Booker pokaždé říkával: Pozor na holky, co se jmenujou Kimberley a Tiffany! Zatkli ji tenkrát, podali na ni žalobu a soudili ji, ale byla odsouzena jen za zabití, protože obhajoba dokázala, že delikventka má po těle spoustu modřin a že vzhledem k závislosti na heroinu „nebyla příčetná“. Odsoudili ji do nápravného zařízení, kde ji vyléčili, prohlásili, že se uzdravila, a pustili ji zpátky do newyorských ulic. Vydala se do chudinských ulic poblíž Greenwich Village a nakvartýrovala se do jednoho komunálního činžáku, odkud i chudí prchali.

Blade Booker a Kimberley to táhli spolu. On jí dělal napůl pasáka, napůl ji opíchával sám. Chlubil se, že v tom umí rozlišovat. Kimberley vždycky ulovila v baru na Times Square nějakého filmového šílence a zatáhla ho do průjezdu obytného domu poblíž Deváté Avenue, že si to s ním rozdá na stojáka. V příhodnou chvíli vyskočil ze stínu Blade a praštil muže po hlavě pendrekem z newyorského policejního oddělení. O prachy z mužovy prkenice se podělili, Blade si navíc přivlastnil šperky a úvěrovou kartu. Ne z chamtivosti, ale protože se nemohl spolehnout na Kimberleyin úsudek.

Nejkrásnější na tom bylo, že obvykle obrali nějakého záletného manžela, který se zdráhal ohlásit svůj případ na policii, protože by musel odpovídat na spoustu otázek, například co dělal v tmavém průjezdu na Deváté Avenui, zatímco jeho žena na něj marně čekala v Merricku, na Long Islandu nebo v Trentonu v New Jersey. Pro jistotu se pak Blade i Kimberley aspoň týden baru na Times Square vyhýbali a nepáchli ani na Devátou Avenui. Přestěhovali se na Druhou Avenui. V New Yorku to znamenalo totéž, jako by zmizeli ve sluneční soustavě v nějaké černé díře. Proto měl Blade Booker to město tak rád. Byl tu neviditelný jako Stín, jak muž s tisíci tvářemi. A byl jak ten hmyz a ptáci, které vídal v televizi, jak mění barvu a přizpůsobují se prostředí, jako hmyz, který se zahrabává do země, aby unikl pronásledovatelům. Na rozdíl od většiny obyvatel se Blade Booker cítil v New Yorku naprosto bezpečný.

Toho čtvrtečního večera jim zatím moc nekáplo. Zato Kimberley byla v tomto osvětlení krásná, její plavé vlasy pableskovaly jako svatozář a její bělostné napudrované poprsí bezostyšně vystupovalo jako měsíc z hlubokého výstřihu jejích zelených šatů. Nakonec se do ní zakoukal jakýsi ostýchavý dobromyslný pán, který si přinesl pití k jejímu stolku a zdvořile se jí zeptal, zda si smí přisednout. Blade je pozoroval a kroutil hlavou nad ironií světa. Tenhle pěkně oblečený člověk je nepochybně advokát nebo profesor se spoustou znalostí, anebo menší politická ryba, třeba městský radní nebo senátor některého ze států Unie, a sedí si tu s vražednicí, která zabila sekyrou, a nádavkem dostane pendrekem po hlavě. A to všechno jen pro ten svůj zatracený prut, v tom je celá jeho potíž. Člověk v životě fakt vystačí jen s půlkou rozumu, tu druhou má akorát na pich. Je to fakt špatenka. Snad by měl toho chlápka
nechat, aby si to s Kimberley užil, a praštit ho až pak. Vypadá správně, jako opravdový džentlas, teď zapaluje Kimberley cigaretu a objednává jí frťana, nespěchá na ni, i když je už určitě k smrti nadrženej, a rád by s ní odtud vypadl.

Blade dopil, jakmile mu Kimberley dala znamení. Viděl, jak vstává, přehrabuje se ve své červené kabele a hledá bůhvíco. Vyšel z baru ven na ulici. Byla jasná noc časného jara a z vůně horkých párků, hamburgerů a cibulky smažící se na grilech stánkařů dostal hlad; musí ale počkat, dokud tohle nevyřídí. Sel po Čtyřicáté druhé ulici. Proudily tudy davy, ačkoliv se blížila půlnoc; na obličeje lidí dopadaly nesčetné barvy neónových reklam spousty kin, světelných návěští a kuželovitých hotelových reflektorů. Měl rád tu procházku od Sedmé po Devátou Avenui. Vstoupil do průjezdu a zastavil se jako obvykle u schodů do sklepa. Vystoupí, až Kim toho chlápka obejme. Zapálil si cigaretu a vytáhl z pouzdra pod sakem obušek.

Slyšel, jak ti dva vcházejí. Slyšel zabouchnout dveře a cvaknout uzávěr Kiminy kabely. To už k němu dolehlo smluvené heslo. „Je to jen jedno patro.“ Chvíli ještě setrval ve svém úkrytu, kochal se pohledem, jak Kim stojí rozkročená na prvním schůdku s šaty vyhrnutými nad pevná bílá stehna a ten pěkně voháklej chlápek se právě chystá to svý péro do ní našroubovat. V tu chvíli jako by se Kim povznesla vzhůru, a pak Blade s hrůzou pozoroval, jak stoupá do vzduchu pořád výš, jak schody stoupají s ní a nad hlavou jí prosvítá jasné nebe, jak se vršek budovy roztrhl. Celý udivený zvedl obušek, sepjal prosebně ruce a začal se modlit; takhle přece jeho život nemůže skončit? To vše se udalo ve zlomku vteřiny.

Cecil Clarkson a Isabel Domaineová vyšli z divadla na Broadwayi, kde viděli roztomilý muzikál, a vzali to procházkou po Čtyřicáté druhé ulici na Times Square. Oba černí, stejně jako většina lidí tady na ulicích, ale úplně jiní než Blade Booker. Cecilu Clarksonovi bylo devatenáct a navštěvoval spisovatelské kursy při Nové škole sociálního výzkumu. Isabel bylo osmnáct a nenechala si ujít žádnou hru na Broadwayi a z Broadwaye, protože milovala divadlo a doufala, že se stane herečkou. Byli do sebe zamilovaní, jak jen mladí lidé do dvaceti mohou být, absolutně přesvědčení o tom, že jsou jediná taková dvojice na světě. Vykračovali si oslňujícím světlem reklam od Sedmé k Osmé Avenui jako příjemnou koupelí; byli tak krásní, až je to magicky chránilo před dotěrnými žebráky, napůl šílenými narkomany, různými podvodníky a rádoby vtipálky. Cecil byl urostlý, svalnatý mladík, který vypadal, že by dokázal zabít každého, kdo by se Isabelina těla jen dotkl.

Zastavili se ve velké pouliční jídelně s frankfurtery a hamburgery; dovnitř nešli, podlaha tam byla špinavá, posetá roztrhanými papírovými ubrousky a tácky. Snědli si svůj horký párek v rohlíku a hamburger, Cecil si dal pivo a Isabel jednu pepsi. Pozorovali davy lidí proudící i v tuto pozdní hodinu hustě po chodnících. S naprostým klidem se dívali na ten lidský proud, na tu městskou spodinu, valící se kolem a ani v nejmenším je nenapadlo, že by jim hrozilo nějaké nebezpečí. Litovali ty lidi, které na rozdíl od nich nečekalo nic dobrého ani teď, ani v budoucnosti, a přitom také toužili po věčné blaženosti. Když dav prořídl, vykročili opět od Sedmé k Osmé Avenui. Isabelu laskal po obličeji jarní vánek a ona se přitulila tváří k Cecilovu rameni, jednou rukou ho pohladila po hrudi a druhou po šíji. Cítil, jak překypuje něhou. Oba byli dokonale šťastní, mladí, zamilovaní jako miliardy lidských bytostí před nimi,
prožívali jeden ze vzácných okamžiků v životě. Pak náhle k Cecilovu úžasu všechna ta křiklavá rudá a zelená světla zhasla, viděl jen nebeskou klenbu a vzápětí se oba milenci zpití vlastní blažeností rozplynuli v nic.

Skupinka turistů, kteří o velikonoční dovolené navštívili New York City, kráčela od katedrály svatého Patricka na Páté Avenui, zabočila do Čtyřicáté druhé ulice a loudala se dál záplavou neónových světel. Když došli na Times Square, zklamalo je. Vídali je každoročně v televizi na Silvestra; to se na něm shromáždily statisíce lidí, aby se mihli na obrazovce a uvítali příchod Nového roku.

Náměstí bylo strašně špinavé, odshora dolů pokryté odpadky. Shluky lidí vypadaly hrozivě; byla mezi nimi spousta opilých a nafetováných, někteří byli jako by nemocní z uzavřeného prostoru mezi vysokánskými věžemi z oceli. Ženy v křiklavých šatech vypadaly stejně jako ty na obrázcích před pornokiny. Turistům se zdálo, že se tu pohybují různými úrovněmi pekla se skulinou bezhvězdného nebe, s pouličními lampami vrhajícími na vše kolem sprosté, žluté světlo.

Tyto čtyři manželské páry z malého města v Ohiu už měly děti odrostlé, a tak se rozhodly, že si na oslavu udělají výlet do New Yorku. Mnohé z jejich osudu se už naplnilo, stali se manželi, měli děti, vychovali je, v práci dosáhli solidního postavení. Ted vykročí do nové fáze života. V hlavním zápase už zvítězili.

Kina s trojprogramem nepřístupným mládeži do šestnácti let je nezajímala, takových měli v Ohiu taky dost. Co je však na Times Square zaujalo a zároveň děsilo, byla jeho ošklivost a lidé, ze kterých doslova čišel strach. Každý z těch osmi měl připnutou velikou červenou placku s nápisem I LOVE NEW YORK, ty si koupili hned první den. Vtom si jedna z žen placku sundala s hodila ji do kanálu.

„Pojďme odtud,“ navrhla.

Otočili se a vraceli se k Šesté Avenui, pryč z té obrovské chodby neonů. Byli už skoro za rohem, když uslyšeli třesk vzdáleného výbuchu a slabé zašelestění větru; po dlouhých třídách od Deváté po Šestou přihnalo vzápětí vzdušné tornádo plno plechovek, odpadkových košů i několik aut, která jako by plachtila vzduchem. Živočišný pud sebezáchovy přiměl skupinku rychle se uchýlit za roh Šesté Avenue, pryč z cesty řítícímu se tornádu, ale vzdušný vír je povalil. Zdáli slyšeli rachot hroutících se budov a výkřiky tisíců umírajících. Leželi schouleni k sobě, schovaní za rohem, a vůbec nevěděli, co se děje.

Unikli z okruhu zkázy, způsobené výbuchem atomové bomby. Z těch, kdo se ten večer pohybovali v blízkosti Times Square, byli jediní, kteří přežili největší katastrofu, jaká kdy postihla Spojené státy v dobách míru.

Jeden z mužů se vyhrabal na nohy a pomohl ostatním vstát. „Prašivý New York,“ zajektal, „doufám jen, že to nezabilo všechny taxíkáře.“

Policejní hlídkový vůz projížděl pomalu po dopravním pruhu mezi Sedmou a Osmou Avenue; seděli v něm dva mladí poldové, jeden Ital, druhý černoch. Dopravní zácpa jim nevadila. Byli na nejbezpečnějším místě svého revíru. Věděli, že níž v temnějších ulicích by jistě nachytali zloděje autorádií, pasáky nižších kategorií a násilníky nahánějící strach mírumilovným chodcům v New Yorku, věděli to, ale s přečiny tohohle druhu nechtěli mít nic společného. Beztak teď newyorská policie malé prohřešky přehlížela. Po New Yorku se teď rozmohlo, že se neprivilegovaným povolovalo vrhat se na úspěšné, zákony dodržující občany. Koneckonců, copak je spravedlivé, aby si někteří mužové a ženy mohli dovolit auto za padesát táců s drahými reprosystémy, zatímco tisíce bezdomovců nemají ani na jídlo a nemohou si dovolit kloudnou sterilní jehlu, když si potřebují píchnout heroin? Je spravedlivé, aby si tihle
duševně otylí pracháči a mírní občánkové, kteří se troufale procházejí newyorskými ulicemi bez zbraně či smrtícího šroubováku v kapse, kochali pohledem na proslulé pamětihodnosti největšího města na zemi, a neplatili za to ani ň? V Americe jistě dosud doutná jiskra onoho dávného rebelantství, stačí do ní jen fouknout. A soudy, vyšší složky policie i vydavatelé těch nejváženějších listů zlomyslně tohle okrádání, loupežná přepadení, vloupání, znásilňování i vraždění v ulicích New Yorku kryjí. Městská chudina neměla jiné útočiště, živořila v bídě bez možnosti rodinné harmonie, byla poškozována architektonickou podobou města. Jeden sloupkař napsal, že všechny tyhle zločiny se patří přičíst na vrub Louisi Inchovi, realitnímu magnátovi, který New York přebudoval, nastavěl v něm své družstevní mrakodrapy a docela tak odřízl město od slunce, jež zakryl ocelovým žebrovím.

Dva policejní důstojníci zaregistrovali, jak Blade Booker vychází z baru na náměstí. Znali ho dobře.

„Neměli bychom ho sledovat?“ zeptal se jeden, ale druhý odmítl.

„Ztráta času; dopadnem ho při činu, a on se z toho stejně vyvlíkne.“ Potom zahlédli, jak z baru vyšla velká blonďatá Kim se svým šamstrem a jak vykročili na Devátou za Bladem. „Ten si dá,“ politoval ho jeden z poldů, „těší se, jak si užije, a zatím dostane nakládačku.“ Druhý polda si přisadil: „Vyslouží si na kebuli jelito velký jak to jeho ztvrdlý tentononc.“ Oba se rozchechtali.

Auto popojíždělo po pár centimetrech: policisté z něho pozorovali, co se kde na ulici děje. Byla půlnoc, služba jim za chvíli skončí, nechtěli se přimíchat do ničeho, co by je v práci zdrželo. Dívali se, jak se mraky prostitutek staví chodcům do cesty; viděli černé překupníky drog, jak číhají se svým zbožím na zákazníky jako televizní reklama; viděli známé lupičské firmy a kapsáře, jak si vyhlížejí oběti a pokoušejí se zatáhnout do řeči naivní turisty. Seděli ve ztemnělém hlídkovém voze, dívali se do ulic rozzářených neonovými světly a sledovali všechnu tu newyorskou chátru. Pomalu se loudala ke svému vlastnímu peklu.

Oba byli neustále ve střehu; báli se, že by jim nějaký šílenec mohl vrazit do okénka revolver a začít střílet. Pak si všimli, jak dva kšeftaři s drogami srovnávají krok s dobře oblečeným mužem, který se honem snažil uniknout, ale čtyři ruce si ho podržely. Řidič hlídkového vozu sešlápl brzdy a zastavil u chodníku. Oba kšeftaři svou oběť hned pustili a vystrašený švihák se s úlevou usmál. Vtom se obě strany Čtyřicáté druhé propadly a pohřbily ji od Deváté až po Sedmou Avenui.

Na Velké Bílé cestě, na pohádkové Brodwayi, všechna neónová světla zhasla. Temnotu prozařovaly požáry, hořící budovy, hořící těla, auta planoucí jako pochodně. Odevšad zněly zvony a ozývalo se kvílení sirén, jak se hasiči, ambulance a policejní auta hnala k postiženému srdci New Yorku.

Bomba, kterou umístili Grešse a Tibbot ve správní budově vedení přístavu na rohu Osmé Avenue a Čtyřicáté druhé ulice, způsobila okamžitou smrt deseti tisíc lidí a dalších dvacet tisíc bylo zraněno.

Znenadání se nocí rozlehla ohlušující rána, provázená vzápětí vyjícím větrem a praskáním cementu a oceli, rozlamujících se vedví. Vzduchová tlaková vlna s matematickou přesností vykonala své. Od Sedmé Avenue po řeku Hudson a od Čtyřicáté druhé po Čtyřicátou pátou ulici bylo vše srovnáno se zemí. Za touto zónou byly škody poměrně minimální. Smrtelné záření se naštěstí omezilo díky genialitě Gresseho a Tibbota jen na jimi vybranou oblast.

Po celém Manhattanu se roztříštila okna; auta na ulicích rozmačkaly padající trosky. Do hodiny po výbuchu se na mostech z Manhattanu vytvořila zácpa aut, pokoušejících se o únik do New Jersey a na Long Island.

Víc než sedmdesát procent mrtvých tvořili černoši nebo obyvatelé španělského původu; zbytek připadl na bílé Američany a cizí turisty. Na Deváté a Desáté Avenui, tábořišti bezdomovců, a v samotné správní budově přístavu, v níž nocovalo mnoho projíždějících, zuhelnatěla těla na malá polínka.

15. kapitola

Informace o atomovém výbuchu v New York čity přišla do zpravodajského centra Bílého domu přesně šest minut po půlnoci a službu konající důstojník o tom neprodleně zpravil prezidenta. Dvacet minut poté promluvil Francis Kennedy na půdě Kongresu. Uvedli ho víceprezidentka Du Prayová, Oddblood Gray a Christian Klee.

Kennedy byl velmi vážný. V tomto mezním okamžiku jeho života mu čas poskytoval prostor jen na bezprostřední dialog. Oficiálně už nebyl prezidentem Spojených států, promluvil však tak, jako by stále disponoval pravomocemi hlavy státu.

„Nepřicházím k vám dnes v noci zahořklý,“ začal. „Tato obrovská tragédie, tato nesmírná rána, která postihla náš národ, nás musí sjednotit. Uvědomte si nyní, že můj postup byl správný. Toto je poslední úder, který si terorista Yabril naplánoval, neboť se domníval, že srazí naši zemi na kolena, zeji donutí kapitulovat před jeho požadavky. Nezbývá nám než z toho vyvodit existenci rozsáhlého spiknutí proti Spojeným státům. Teď musíme soustředit všechny své síly a jednat společně, musíme se vší určitostí dospět ke konsensu.

Žádám vás proto, abyste mé odvolání prohlásili za neplatné. Dovolte mi však být upřímný – je mou povinností pokusit se zachránit tuto zemi, i kdybyste mé žádosti nevyhověli. Odmítám váš akt, prohlašuji jej za nezákonný a současně vyhlašuji stanné právo, které zabrání dalším nebezpečným teroristickým akcím. Dovolte, abych vás rovněž informoval, že v tuto chvíli je Kongres, onen věhlasný orgán, který hájí svobodu Ameriky po celou dobu její existence, střežen pracovníky šesti oddělení tajných služeb s plukem zvláštního nasazení. Otázku mého odvolání můžete znovu dát na pořad svého jednání, jakmile bude po krizi. Dosud nikdy nemusela naše země čelit takovému nebezpečí. Z toho důvodu vás žádám, nedopusťte, aby se naše velká země rozštěpila kvůli politickým různicím. Nenechte ji upadnout do občanské války, kterou vědomě podněcují naši nepřátelé. Spojme se proti nim! Anulujte své p oslední hlasování.“

V sále nastala vřava. Přítomní kongresmani si během Kennedyho vystoupení uvědomili, že v tuto chvíli jim žádné sankce nehrozí, ale zároveň že jsou mu vydáni na milost.

Senátor Lambertino se po Kennedym ujal slova jako první. Vyslovil se pro anulování výsledků hlasování a pro to, aby obě komory Kongresu plně podpořily Francise Xaviera Kennedyho jakožto prezidenta Spojených států.

Poté vystoupil poslanec Jintz a plně podpořil tento zvrat v jednání. Prohlásil, že vývoj událostí dává zapravdu Kennedymu a že poslední kroky Kongresu byly projevem nedorozumění. Prohlásil, že od této chvíle budou prezident a Kongres jednat ruku v ruce, aby uchránili Ameriku před nepřáteli.

Poté se hlasovalo. Předchozí odvolání Kennedyho z prezidentské funkce bylo jednomyslně zrušeno.

Christian Klee byl unesen skvělým vystoupením Francise Kennedyho a vůbec nepochyboval o jeho upřímnosti, přestože za celá léta ho poprvé přistihl při výslovné a vědomé lži: vždyť tvrdil členům Kongresu, že do výbuchu atomové pumy je zapleten Yabril. Jenže Christian věděl, že o tom neexistují žádné důkazy, a Kennedy věděl, že nemluví pravdu.

Nezmýlil jsem se tedy, pomyslil si Christian, správně jsem vytušil, co si Francis přál, abych udělal.

Díl IV

16. kapitola

Francis Xavier Kennedy svým nepřátelům odolal a měl zatím prezidentský úřad jistý, přemýšlel však o svém dalším osudu. Zbývalo mu podniknout poslední krok, definitivně se rozhodnout. Ztratil ženu i dítě a osobní život pro něj pozbyl cenu. Smysluplnou se mu zdála být jedině služba americkému lidu. Jak daleko chce ovšem dojít v tomto poslání?

Oznámil, že v listopadových prezidentských volbách se hodlá znovu ucházet o přízeň voličů a začal organizovat svou předvolební kampaň. Christianu Kleeovi nařídil, aby zákonnými prostředky vyvíjel v jeho prospěch nátlak na všechna významná odvětví, zejména na hromadné sdělovací prostředky. Víceprezidentka Helena Du Prayová zmobilizovala americké ženy. Arthur Wix, který měl podstatný vliv mezi liberály ve východních státech Unie, a Euge-ne Dazzy, jehož kontrole podléhali všichni osvícení podnikatelé v zemi, sháněli peníze. Ale Francis Kennedy si na základě posledního rozboru uvědomoval, že tohle všechno je pouze okrajové. Jedině na něm bude záležet, nakolik si osobně získá sympatie lidu.

Jedna věc byla rozhodující: tentokrát musí lid zvolit takový Kongres, který bude pevně stát za prezidentem. Chtěl, aby to byl orgán, který bude jednat přesně podle jeho pokynů.

Proto nyní musel především pochopit, jakými problémy a náladami Amerika skutečně žije, jak se národ vzpamatovává z prožitého otřesu.

Spolu s Oddbloodem Grayem navštívil na jeho podnět New York. Prošli pěšky Pátou Avenui až k obrovskému kráteru, aby u něj uctili památku obětí nedávného výbuchu atomové bomby. Chtěli tak lidem ukázat, že nebezpečí záření už pominulo, že neexistuje hrozba dalšího podobného útoku. Kennedy sehrál svou úlohu při vzpomínkové slavnosti za mrtvé dokonale. Pozemek zasvětil vybudování parku na paměť obětí. Část svého projevu věnoval myšlence, jak nebezpečná je v tomto technokratickém věku neomezená svoboda jednotlivce. Vyslovil své přesvědčení, že svoboda každého jedince musí být podřízena připravované nové společenské smlouvě, neboť každý člověk musí něčím osobně přispět ke zdokonalení života celé společnosti. Nijak zvlášť tu myšlenku nerozvíjel, ale pozornosti hromadných sdělovacích prostředků neušla.

Ironik Oddblood Gray vnímal ohlušující jásot davu se znechucením. Což může tak hrůzně ničivý čin přinést někomu štěstí? Když zděšení z tohoto otřesu poněkud opadlo, převládly v menších městech a na venkově pocity chmurného zadostiučinění. New York dostal, co si zasloužil. Je skoro škoda, že bomba nebyla větší a nesmetla to poživačné město s jeho intrikánskými semity a černými kriminálníky úplně. Konečně důkaz, že spravedlivý Bůh existuje. Vybral si pro ten velký trest správné místo. Jenže lidi na venkově ovládl také strach, že jejich osud, jejich životy, jejich svět a jejich potomci jsou od nynějška rukojmími jejich pobloudilých bližních. Kennedy si tyto nálady uvědomoval, měl pro ně pochopení.

Každý pátek večer pravidelně promlouval z televizní obrazovky k lidu. Se získáním vysílacího času teď neměl nejmenší potíže. Byly to vlastně jen chabě zamaskované předvolební projevy, ve kterých užíval jistých narážek a slovních hříček, jež dovedly chytit za srdce.

„Vyhlásíme válku všemu, co způsobuje každodenní lidské tragédie,“ prohlásil, „nebudeme válčit proti jiným národům.“

Znovu nastolil otázku, kterou se proslavil během své první prezidentské volební kampaně. „Jak je možné, že po skončení každé velké války, kdy byly na zabíjení vynaloženy a zmarněny triliony dolarů, dochází ve světě k obrovskému rozkvětu? Nebylo by lepší použít těch obrovitých částek ke zlepšení životních podmínek lidstva?“

Zavtipkoval si, že za náklady na jednu atomovou ponorku by vláda mohla financovat tisíc domovů pro chudé. Za cenu letky stíhacích bombardérů by mohla financovat milión domovů. „Musíme se jen přimět uvěřit, že se utratily za manévry,“ poznamenal ironicky. „Z minulosti tohle všichni dobře známe a víme, kolik to stálo cenných životů. Tak řekněme konečně Dost! a věřme, že se nám to skutečně podaří.“ A když ho oponenti upozorňovali, že tím bude ohrožena obrana Spojených států, namítal, že podle zpráv z ministerstva obrany nikdo pokles nákladů na obranu nezaznamenal.

Prohlásil, zeje připraven ve svém druhém funkčním období ještě tvrději bojovat proti zločinu. Zasadí se o to, aby si každý Američan mohl koupit střechu nad hlavou, zaplatit si zdravotní péči, aby měl jistotu, že je s to získat vyšší vzdělání. Kladl důraz na to, že nejde o socialismus. Náklady na tyto programy se zaplatí prostě tak, že se zvýší daně z příjmů bohatým americkým společnostem. Prohlašoval, že není obhájcem socialismu, že chce jen chránit americký lid před „královskými“ boháči. Opakoval to znovu a znovu.

Pokud jde o Kongres a členy Sokratova klubu, těm vyhlásil prezident válku.

Sokratův klub se rozhodl uspořádat v Kalifornii seminář, jak docílit Kennedyho porážky v listopadových volbách. Lawrence Salentine chodil celý ustaraný. Věděl, že generální prokurátor chystá závažná obvinění týkající se činů Berta Audicka a organizuje vyšetřování stran finančních machinací Martina Mutforda. Na Greenwella nemohl, ten byl příliš čistý, než aby se dostal do potíží. O toho Salentine neměl starosti. Zato věděl, zeje velmi zranitelné jeho vlastní království – hromadné sdělovací prostředky. Tolik let jim všechno procházelo beztrestně, až si začali počínat lehkomyslně. Pokud jde o činnost jeho vydavatelství, o knihy a časopisy, to bylo O. K. Dostat se na kobylku tisku nebylo snadné, ten byl mocně chráněn Ústavou. Takový šťoural jako Klee ho mohl poškodit leda tím, že by zvýšil poštovní poplatky.

Největší obavy měl o svou moc v říši televize. Rozhodovat o přidělení vysílacích vln koneckonců přísluší vládě, jedině od ní dostávaly televizní stanice koncese na vysílání. Salentinea vždycky iritovalo, jak benevolentně vláda umožňovala soukromým podnikům vydělávat horentní sumy za využívání televizních vln, aniž by se jim přitom zvýšily příslušné daně. Teď se klepal při pomyšlení na přísný federální dozorčí úřad pro hromadné sdělovací prostředky, řízený Kennedym. Mohlo to totiž znamenat konec televizních a kabelových společností v jejich dnešní podobě.

Skálopevný vlastenec Louis Inch v sobě živil poněkud proradné city vůči prezidentovi Kennedymu. Stále to byl muž, kterého New York nenáviděl nejvíc ze všech, a přesto se dobrovolně nabídl, že zrekonstruuje bombou smetenou část města. Poškozené bloky měly být očištěny a měly se z nich stát mramorové památníky obklopené zelenými hájky. Udělal by to jen za náklady, bez zisku, a vše by dokončil během šesti měsíců. Záření tam bylo naštěstí jen minimální.

Všichni věděli, že Inch by to udělal daleko lépe než kterákoliv vládou pověřená firma, a on samozřejmě věděl, že by na tom i tak vydělal spoustu peněz prostřednictvím svých filiálek v různých stavebních a plánovacích komisích a poradních výborech. A jeho publicita by byla neocenitelná.

Inch patřil k největším boháčům v Americe. Jeho otec byl typický velkoměstský majitel řady domů, který v činžácích nedbal o vytápění, skoupě poskytoval služby, vyhazoval nájemníky, jen aby mohl postavit domy s dražšími byty. Šikovně podplácet stavební inspektory se Louis naučil od otce ještě jako malý kluk. Později, když už měl vysokoškolský diplom coby obchodní manažer a právník, vesele podplácel městské radní, předsedy městských rad a jejich úředníky, ba dokonce i starosty.

Byl to on, kdo ostře vystupoval proti kontrolním zákonům o výši činží v New Yorku. On vedl jednání o pozemcích podél Central Parku, který je teď obemknut prstencem obludných ocelových staveb, v nichž se ubytovali makléři z Wall Streetu, profesoři věhlasných univerzit, slavní spisovatelé, módní umělci a šéfové nákladných restaurací.

Veřejní činitelé ho napadali za příšerné chudinské čtvrti na Upper West Side a v Bronxu, v Haarlemu a na Coney Islandu, vytýkali mu, že při přestavbě New Yorku zničil spoustu domů s účelnými byty; kromě toho že blokuje obnovu Times Square a jeho okolí, potají skupuje budovy a celé bloky. Na to Inch odpovídal, že všichni tihle křiklouni mu jen závidí, že jim z toho taky něco nekáplo.

Inch byl stratég; v řadě svých projevů podporoval městské zákony, které vyžadovaly, aby majitelé domů pronajímali byty komukoliv bez ohledu na rasu, barvu pleti či náboženské vyznání. Stavěl se za tyto zákony, protože pomáhaly vytlačit z trhu málo movité majitele domů. Domácí, který mohl pronajmout pouze přízemí nebo první patro domku, byl podle těchto zákonů nucen vzít do bytu opilce, schizofreniky, překupníky drog, násilníky, mistry v loupežných přepadeních. Nejednou se tihle drobní majitelé nechali zastrašit představou, že by měli své domky prodat a vystěhovat se na předměstí.

Nad to vše byl Inch povznesený – navíc teď postoupil o třídu výš. Milionářů je všude dvanáct do tuctu; on však byl jedním snad ze sta amerických multimilionářů. Byl majitelem autobusových systémů v dopravě, hotelů a leteckých společností. Vlastnil jednu z největších heren v Atlantic City a byl majitelem činžovních domů v kalifornské Santa Monice. A právě tyhle nemovitosti mu působily největší starosti.

Louis Inch se připojil k Sokratovu klubu, protože věřil, že mu jeho vlivní členové pomohou vyřešit problémy v Santa Monice. Golf je perfektní hra, žertuje se při něm, báječně se procvičí tělo a především se při něm dá ledacos ukout, pěkně v závětří. Je snad na tom něco špatného? Ani ten nejhorlivější vyšetřovatel z kongresových výborů, ani soudce závislý na tisku nemůže hráče golfu obžalovat z trestných záměrů.

Sokratův klub se Inchovi ukázal nečekaně v lepším světle. Spřátelil se s dobrou stovkou mužů, kteří měli pod kontrolou hospodářský aparát země i její politickou mašinérii. V Sokratově klubu se Louis také stal členem Peněžního cechu, který si mohl během jediné obchodní transakce koupit celou kongresovou delegaci některého státu Unie. Samozřejmě, že ne s duší i tělem, tady se nemluvilo v abstraktních kategoriích typu Bůh či Ďábel, dobro či zlo, ctnost a hřích. Tady šlo vždy o politiku. Mluvilo se o tom, co je možné. Byly doby, kdy vám poslanec musel oponovat, aby v nových volbách vyhrál. Je sice pravda, že devadesát osm procent poslanců bylo pokaždé zvoleno znovu, ale vždycky tu zbývala také ta dvě procenta, která nutně musela naslouchat těm, kdo jim dali své hlasy.

Louis Inch snil nemožný sen. Ne že by se chtěl stát prezidentem Spojených států; věděl, že cejch „pana domácího“ mu nikdy nikdo neodpáře. Vynahrazoval si to architektonickou vraždou, která připravovala New York o jeho původní tvář. V New Yorku, Chicagu a zvláště v Santa Monice bydlely v chudinských čtvrtích milióny lidí, kteří by klidně vyšli do ulic a ochotně by napíchli Inchovu hlavu na kopí. Takže neměl prezidentský sen. Zato by se rád stal prvním trilionářem v moderním civilizovaném světě. Plebejským trilionářem, který přišel ke svému jmění zmozolenýma, dělnickýma rukama.

Inch se těšil na den, kdy bude moci říct Bertu Audickovi: „Mám tisíc jednotek.“ Vždycky ho dráždilo, když texaští těžaři ropy mluvili v jednotkách – u nich znamenala jedna „jednotka“ sto miliónů dolarů. Audick po zničení Daku řekl: „Bože můj, vždyť já tam přišel o pět set jednotek!“ A Inch si slavnostně slíbil, že jednou řekne Audickovi: „Hromské dílo! Tak teď mám v pozemcích tisíc jednotek!“ A Audick by hvízdl a řekl: „Sto bilionů dolarů!“ a Inch by k tomu jen suše poznamenal: „Oh ne, trilion dolarů. V New Yorku se jedna jednotka počítá za miliardu dolarů.“ To by ty texaské nafoukance jednou provždy odrovnalo.

Aby svůj sen uskutečnil, přeměnil v kapitál pojetí vzdušného prostoru. V praxi to znamenalo koupit vzdušný prostor nad budovami ve velkých městech a stavět nad nimi. Vzdušný prostor lze koupit za babku; je to nová koncepce, tak jako kdysi bažiny, které skupoval jeho děda, protože znal technologii, jak bažiny vysušit a udělat z nich výnosné stavební parcely. Problém byl v tom, aby mu to lidi a jejich zákonodárci nezarazili. Potřeboval jen čas a ohromné investice; byl přesvědčen, že se to dá udělat. Je sice pravda, že takové Chicago, New York, Dallas a Miami by se staly gigantickými vězeními z betonu a oceli, ale tam nemuseli bydlit lidé, až na smetánku, která miluje muzea, kina, divadla a hudbu. A samozřejmě by tam zřídil v sousedství pár malých butiků pro umělce.

Až toho Louis Inch konečně dosáhne, pak už zajisté v New Yorku nebudou žádné chudinské čtvrti. Pro ty nejpodřadnější pracující a drobné kriminálníky tam prostě nebude přijatelné nájemné. Ti budou přijíždět z předměstí speciálními vlaky a autobusy a navečer se na ně znovu vrátí. Nájemci a kupci nástaveb a bytů Inchovy společnosti budou moci chodit do divadel, na diskotéky a do nákladných restaurací bez obav, co by je mohlo potkat v tmavých uličkách. Budou se moci procházet po avenuích, dokonce i zabloudit do bočních zákoutí, budou se moci poměrně bezpečně procházet i v parcích. A co by dali za takový ráj? Celé jmění!

Louis byl rovněž mezi pozvanými na seminář Sokratova klubu v Kalifornii. Naplánoval si vše tak, aby cestou zvládl řadu jednání s velkými realitními společnostmi v různých velkých městech. Ujistil se u nich, že jejich sliby finančně přispět k porážce Kennedyho platí. Když o několik dnů později přijel do Los Angeles, rozhodl se ještě před seminářem odbočit do Santa Moniky.

Tohle město patří v Americe k nejkrásnějším, zejména proto, že jeho občané úspěšně odolávali snahám majitelů pozemků nastavět tu mrakodrapy; odhlasovali si zákony o stabilizaci nájmů a o kontrole výstavby. Hezký byt na Oceánské Avenui s vyhlídkou na Pacifik stál jen šestinu průměrného občanova přijmu. Tohle přivádělo Inche už dvacet let k šílenství.

Celá ta léta považoval Santa Moniku za urážku, za násilí na americkém duchu volného podnikání; bytové jednotky v tomto městě mohly být za dnešních podmínek pronajaty za desetinásobek stávající ceny. Koupil mnoho nájemních domů, většinou okouzlujících komplexů ve španělském stylu, s vnitřními dvory a zahradami. Výška těch staveb dosahovala skandálních dvou pater! A podle zákona nesměl v tomto ráji zvýšit nájemné. Vzdušný prostor nad Santa Monikou měl přitom hodnotu bilionů a pohled na Tichý oceán stál za další miliardy. Někdy se Inch opájel šílenou představou, že se pustí do vertikální výstavby rovnou nad oceánem.

Nepokusil se ovšem podplatit tři městské radní přímo; pozval je do Michaelovy restaurace a tam jim pověděl o svých plánech, jak by se každý z nich mohl stát multimilionářem, kdyby se jisté zákony u nich změnily. Rozmrzelo ho, že neprojevili sebemenší zájem. Jejich lhostejnost však nebyla tím nejhorším. Když Inch nastoupil do své limuzíny, ozvala se úděsná rána. Všude uvnitř se sypalo roztříštěné sklo, zadní se docela rozpadlo, čelní prorazila velká díra a zbytek byl protkán pavučinou trhlin.

Přijela policie; konstatovala, že škodu způsobil výstřel z pušky. Na dotaz policistů, zda tu má nějaké nepřátele, Louis Inch se vší upřímností odpověděl, že nemá.

Příštího dne začal speciální seminář Sokratova klubu na téma Demagogie v demokracii.

Přítomni byli Bert Audick, nyní obviněný výslovně podle RICO, tj. z vlastizrady a z porušení zákona na obranu vlasti; George Greenwell, který vypadal jako stará pšenice v jeho obrovských středozápadních silech, pobledlý Louis Inch, přece jen trochu vylekaný z té včerejší blízkosti smrti; Martin Mutford „jen tak mezi námi“ v obleku od Armaniho, který nemohl skrýt, jak tloustne; posledním účastníkem byl Lawrence Salentine.

Bert Audick vystoupil první. „Mohl by mi někdo vysvětlit, jak to, že Kennedy není komunista?“ dožadoval se. „Jen si to uvědomte: chce socializovat zdravotnictví a výstavbu domů. Mě obviňuje podle zákonů RICO, a já přece nejsem Ital!“ Nikdo se při tom vtípku nezasmál, a tak pokračoval. „Můžeme zajistit ledaco, ale především musíme čelit jedné základní skutečnosti: Kennedy je strašně nebezpečný pro vše, co zastáváme my v této místnosti. Musíme proti němu tvrdě zasáhnout.“

„Kennedy tě může obviňovat,“ řekl tiše George Greenwell, „ale nemůže tě odsoudit. Soudy v této zemi ještě pořád existují. Vím, že ty ses dopustil velké provokace. Ale uslyším-li v této místnosti jakékoliv nebezpečné řeči, odejdu. Nechci poslouchat nic velezrádného, nic o tvrdých zásazích.“

Audick tu urážku spolkl. „Mám svou zemi raději než kdokoliv z vás tady,“ prohlásil, „a proto mě to tak bere. Obviňují mě, že jsem jednal jako velezrádce. Já! Moji předkové už tu žili, když se ti prašiví Kennedyovci ještě cpali brambory v Irsku. Já už byl bohatý, když oni ještě pašovali lihoviny v Bostonu. Ti muži, kteří ostřelovali naše letadla bombardující Dak, to neudělali na můj rozkaz. Samozřejmě, že jsem nabídl sherhabenskému sultánovi jistou dohodu, ale jednal jsem v zájmu Spojených států.“

„Víme, že Kennedy je problém,“ konstatoval suše Salentine. „Jsme tu, abychom si o tom podiskutovali. Máme na to právo a je to i naší povinností.“

„Pěkně teď všechny balamutí těmi svými řečmi,“ ozval se Mutford. „Odkudpak vezme kapitál, který má všechny ty jeho programy podporovat? Vždyť hlásá přizpůsobenou formu komunismu. Kdybychom mohli tohle naplno říct ve sdělovacích prostředcích, lidé se od něho odvrátí. Každý mužský i ženská v téhle zemi si totiž představují, že se jednoho dne stanou milionáři, a už teď jsou samá starost, o kolik přijdou na daních!“

„Tak odkud se berou výsledky výzkumu veřejného mínění, které jasně ukazují, že Francis Kennedy v listopadu vyhraje?“ namítl podrážděně Salentine. Znovu ho poněkud udivila omezenost těch vlivných mužů. Zřejmě si neuvědomovali, jakou roli sehrává enormní Kennedyho osobní kouzlo, jeho schopnost apelovat na masy, a neuvědomovali si to prostě jen z toho důvodu, že oni sami neviděli, jaké divy tahle vlastnost dokáže.

Nastalo ticho; teprve po chvilce se ujal slova Martin Mutford. „Měl jsem možnost nahlédnout do některých návrhů zákonů o regulaci trhu akcií a bank. Jestli to Kennedy na podzim vyhraje, máme se nač těšit. A jestli zaktivizuje své lidi pověřené touhle záležitostí, vězení se zaplní velkými boháči.“

„Budu tam na ně už čekat,“ ušklíbl se Audick. Z nějakého důvodu byl velice dobře naladěn, vzdor svému obvinění. „Jako důvěryhodná osoba už budu určitě ve vězeňské samosprávě. Postarám se o to, abyste všichni měli v celách na uvítanou květiny.“

„Ty budeš bručet v jednom z těch venkovských vězeňských klubů,“ poznamenal netrpělivě Inch, „a budeš si tam hrát s počítači, které sledují trasy tvých tankerů s ropou.“

Audick neměl Louise Inche nikdy rád. Neměl rád toho muže, který pěchoval lidi do svých staveb od podzemí až ke hvězdám a za byty jako plivátko chtěl milióny dolarů. „Určitě mi přidělí celu, která bude větší než ty tvoje prvotřídní byty,“ přisadil si. „A až v ní budu, nebuď si tak zatraceně jistý, že budeš mít dost nafty na vytápění těch svých mrakodrapů. A ještě něco: radši se dám na hazardní hry ve vězení, než v tvých kasinech v Atlantic City.“

Greenwell, nejstarší á nejzkušenější v jednáních s vládou, vycítil, že bude zapotřebí tenhle rozhovor nějak usměrnit. „Myslím, že bychom měli prostřednictvím našich společností a dalších obchodních zástupců pustit spoustu peněz na kampaň Kennedyho oponenta, Martine, myslím, že by ses měl vedení jeho kampaně dobrovolně ujmout!“

„Napřed ale rozhodněme, o jakých penězích mluvíme a jak mají být rozděleny,“ navrhl Martin Mutford.

„Co byste řekli kulaťoučké sumičce pěti set miliónů dolarů?“ zkusil to Greenwell.

„Moment – trochu prrr! Já právě přišel o padesát miliard,“ vmísil se Audick, „snad nechcete, abych pustil další jednotku?“

„Co pro tebe znamená jedna jednotka, Berte?“ prohodil zlomyslně Inch. „Copak se naftařský průmysl nezmůže na víc než na holubí trus? Copak vy Texasané nedokážete obětovat mizerných sto miliónů?“

„Televize stojí spoustu peněz,“ přidal se Salentine. „Máme-li vydržovat vysílání od teď až do listopadu, celých pět měsíců, vyjde to pěkně draho.“

„A tvá televize si z toho ukrojí pořádnou porci,“ zaútočil Inch. Pyšnil se tím, že měl pověst tvrdého vyjednávače. „Vy chlápkové od televize v tom umíte chodit: z jedné kapsy něco dáte, a do druhé se vám to zničehonic rovnou vrátí. Myslím, že při jednání o příspěvcích by se to mělo vzít v potaz.“

„Mlátíme tu jen prázdnou slámu,“ vyjel na ně Mutford, což je dost urazilo. „Jen tak mezi námi“ byl proslulý tím, jak kavalírsky uměl rozhazovat. Peníze pro něho byly jen jakýmsi telexovým převáděním duchovní substance z jednoho éterického útvaru do druhého, reálně pro něho neexistovaly. Dával svým náhodným přítelkyním úplně nový mercedes, což bylo trošku výstřední, naučil se to od bohatých Texasanů. Když měl milenku rok, koupil jí nájemní dům, aby ji zabezpečil na stáří. Tak jedna milenka měla dům na Malibu, jiná zámek v Itálii a byt v Římě. Svému nelegitimnímu synovi koupil hernu v Anglii. Jeho marnotratnost ho nestála víc než proužek podepsaného papíru. Když někam cestoval, vždycky měl kde bydlit. Jedna albánská dívka takhle přišla k domu a ke skvělé restauraci. A bylo mnoho dalších případů. Pro „Jen tak mezi námi“ neznamenaly peníze vůbec nic.

„Já už zaplatil,“ bránil se Audick útokem, „můj podíl byl Dak.“

„Berte,“ zarazil ho Mutford, „tady nejsi před kongresovým výborem a nedohaduješ se o dotace!“

„Nemáš na vybranou,“ řekl Inch Audickovi. „Bude-li Kennedy zvolen a získá Kongres podle svých představ, půjdeš do vězení.“

George Greenwell opět zauvažoval, zda se nemá od těchto mužů oficiálně distancovat. Ostatně je už pro taková dobrodružství příliš starý. Jeho nadvláda v podnikání s obilím je méně ohrožena než pole působení ostatních členů Sokratova klubu. Ropný průmysl zcela zřejmě vládu vydírá, aby získal skandální zisky. Jeho vlastní obchod obilím je méně klíčový. Lidé většinou nevědí, že chléb pro svět kontroluje pouhých pět nebo šest soukromých společností. Greenwell se obával, že tak zbrklý, bojovný muž, jako je Bert Audick, může opravdu všechny dostat do závažných potíží. A přece ho život v Sokratově klubu bavil, přitahovaly ho týdenní semináře se zajímavými diskusemi o dění ve světě, tahle sezení hazardních hráčů vrhajících kostky. A už mu chyběla ctižádost být při tom nejlepší.

„Tak řekni, Berte,“ rýpal Inch, „co ksakru znamená pro naftařský průmysl jedna prašivá jednotka? Vždyť posledních sto let pořád jen veřejnost vysáváte, držíte ji pěkně v šachu svými omezenými příděly.“

Martin Mutford se zasmál. „Tak už přestaň popichovat,“ zarazil Inche. „Jsme všichni na jedné lodi. A budeme všichni namydlení, jestli Kennedy vyhraje. Zapomeňte na peníze a pojďme raději k věci. Musíme promyslit, jak Kennedyho v této kampani co nejúčinněji napadnout. Například dát na přetřes jeho opožděnou reakci na tu výhrůžku atomovou bombou; nebýt toho, dalo se možná výbuchu předejít. Nebo vyrukovat s tím, že od smrti své ženy neměl žádnou ženskou? Co když má nějaké techtle mechtle přímo v Bílém domě, jako to kdysi dělával jeho strýc Jack? Jistě by se dalo najít milión dalších věcí. Co třeba jeho osobní poradci? Máme práce nad hlavu!“

To odvedlo jejich pozornost jinam: „On opravdu žádnou ženskou nemá,“ potvrdil zamyšleně Audick. „To jsem si už ověřil. Třeba je přihřátej.“

„A co z toho?“ zavrčel Salentine. Některé televizní hvězdy byly vážně homosexuálové a on tohle téma neměl rád. Audickova slova se ho dotkla.

Nečekaně se toho ale chytil Louis Inch. „Jen nech být,“ usadil Salentinea, „publiku nikdy nevadí, když se dozví, že některý z těch tvých bláznivých komediantů je teplej, spíš naopak, ale když by šlo o prezidenta?“

„I na to dojde,“ odsekl Salentine.

„Nemůžeme čekat,“ zasáhl Mutford. „Fakt ale je, že prezident na tohle není. Spíš teď sexuálně abstinuje, má něco jako zimní spánek. Domnívám se, že nejlépe ho napadneme přes jeho osobní poradce,“ dodal Mutford. Po chvilce zamyšleně řekl: „Vezměte třeba jeho generálního prokurátora Christiana Kleea. Pověřil jsem pár lidí, aby mi ho proklepli. Víte, že na veřejného činitele tohohle formátu je až moc tajemný. Je mnohem bohatší, než si lidi myslí. Neoficiálně jsem tak trošku nahlédl do jeho bankovních výpisů. Moc neutrácí, nevydržuje si žádnou milenku, nebere drogy – to už by se projevilo na tom, kolik si vybírá v hotovosti. Je na slovo vzatý právník, ale ve skutečnosti se právem zas až tolik nezabývá. Nevěnuje se žádnému výnosnému podnikání. Víme, že je Kennedymu oddán a že se mu postaral o prvotřídní ochranu. Ale právě její perfektnost trochu brzdí Kennedyho kampaň, protože Klee nedovol
í, aby se jeho prezident dostal do nějaké lidské tlačenice. Já bych se soustředil především na Kleea.“

„Dřív pracoval v CIA,“ prohlásil Audick, „ve vysokých funkcích. Slyšel jsem o něm různé tajuplné historky.“

„Ty by nám třeba mohly posloužit jako munice,“ přidal se hned Mutford.

„Ale jsou to jen historky,“ zpražil ho Audick. „A ze záznamů CIA jakživ nic nevydoluješ, dokud na nich sedí ten Kerberos Tappey.“

„Ke mně se zas náhodou doneslo,“ vmísil se věcně Greenwell, „že šéf té prezidentovy poradní čtyřky, ten Dazzy, vede poněkud neuspořádaný soukromý život. Se ženou se doma hádá a bokem prý má nějakou mladou dívku.“

Zatraceně, hrklo v Mutfordovi. Tak tohle jim musím vymluvit! Jeralyn Albaneseová mu pověděla, čím jí Christian Klee pohrozil.

„Ale to nestojí za řeč,“ namítl. „Co tím získáme, když Dazzyho vypudíme? Veřejnost se přece neodvrátí od prezidenta jen proto, že některý poradce má aféru s mladou holkou, pokud v tom není znásilnění nebo týrání.“

„Tak využijme toho děvčete,“ doporučil Audick. „Dejme jí milión dolarů, ať prohlásí, že ji znásilnil.“

„Jo, jenže on ji takhle znásilňuje už tři roky,“ zasmál se Mutford, „a platí jí veškeré účty. To nezabere!“

Nejcennější příspěvek nakonec přednesl George Greenwell. „Měli bychom se soustředit na tu atomovou bombu v New Yorku. Myslím, že poslanec Jintz a senátor Lambertino by měli vytvořit vyšetřovací výbory ve Sněmovně a v Senátu a předvolat všechny vládní úředníky. I když nepřijdou na nic konkrétního, dostane se do souvislosti řada podezřelých věcí, takže noviny je budou mít denně na tapetě. Tam bys měl využít veškerého svého vlivu,“ doporučil Salentineovi. „To je naše největší naděje. A teď navrhuji, abychom se pustili do práce. Začněte tvořit vaše kampaňové výbory,“ vyzval Mutforda. „Ode mne máte sto miliónů dolarů jistých, je to velice rozumná investice,“ dodal.

Když se rozešli, jediný Bert Audick uvažoval o radikálních krocích.

Hned po schůzce povolali Lawrence Salentinea k prezidentovi Francisi Kennedymu. Když se dostavil do Oválné kanceláře, byl přítomen také generální prokurátor Christian Klee, což ho podnítilo k ještě větší opatrnosti. Tady musí jít veškerá zdvořilost stranou, uvědomoval si, teď před ním nestojí šarmantní muž, ale člověk, který se mu chce pomstít.

„Pane Salentine,“ oslovil ho Kennedy, „nemíním plýtvat slovy, budu naprosto přímý. Můj generální prokurátor pan Klee a já jsme společně uvažovali o tom, že vaše a další televizní společnosti obviníme z porušení zákona o jaderné bezpečnosti. Pan Klee mě však přesvědčil, že by to bylo příliš tvrdé potrestání. Konkrétně vy a další významné osoby v hromadných sdělovacích prostředcích jste se zúčastnili spiknutí, jehož cílem bylo odvolat mě z prezidentského úřadu, a v tomto směru jste také poskytl plnou podporu Kongresu.“

„Naší povinností coby sdělovacích prostředků je aktuálně informovat o politickém vývoji,“ bránil se Salentine.

Klee ho chladně zarazil: „Nechte těch frází, Lawrenci, dobře víte, že jste se proti nám spikli.“

„To už je za námi,“ zasáhl Kennedy. „Teď musíme jít dál. Vaše společnosti si po léta, ba desetiletí, hověly na výsluní moci. Pro-příště nedovolím, aby tato země byla pod jedním společným deštníkem sdělovacích prostředků. Koncesi na televizní vysílání dostane pouze majitel televizní společnosti. Nebude možné, aby byl současně majitelem nakladatelského domu. Nebude moci být souběžně vydavatelem vlastních časopisů. Současně vlastnit noviny. Být zároveň majitelem filmových ateliérů. Nebude možné nadále paralelně vlastnit také kabelové televizní společnosti. To je příliš velká koncentrace moci. Máte k dispozici příliš mnoho reklamy, bude omezena. Sdělte to, prosím, svým přátelům. Během pokusu o mé odvolání jste mi nezákonně bránili promluvit z obrazovky k lidu. To se už nikdy nesmí stát.“

Salentine vysvětloval prezidentovi, že nevěřil, že by mu Kongres dovolil uskutečnit jeho plány. Kennedy se jen ironicky ušklíbl a podotkl: „Ne tento Kongres. Ale v listopadu budou volby, ve kterých znovu kandiduji, a vynasnažím se ve své kampani získat pro Kongres takové lidi, kteří budou podporovat mé návrhy.“

Když se Lawrence Salentine vrátil mezi kolegy majitele televizních stanic a společností, tlumočil jim ty zlé noviny. „Můžeme zvolit dvojí postup,“ navrhl. „Začít prezidentovi pomáhat tím, že podpoříme jeho záměry a budeme prosazovat jeho politiku. Nebo zůstaneme nezávislí, a kdykoliv to budeme považovat za nutné, budeme mu oponovat.“ Chvíli se odmlčel a pak dodal: „Tohle období může být pro nás velice zhoubné. Může pro nás znamenat nejen ztrátu důchodů, nejen regulační omezení, ale zajde-li Kennedy příliš daleko, i ztrátu našich koncesí.“

To už bylo příliš. Nedalo se tomu uvěřit, že by televizní společnosti mohly přijít o své koncese. Podobalo se to situaci osídlenců v prvních průkopnických dobách, kteří zažili, jak půda, která jim byla přidělena, přechází zpátky do vlastnictví vládě. Přidělování koncesí televizním stanicím vždy patřilo do kompetence lidí, jako byl Salentine. Připadalo jim to docela přirozené, a tak se majitelé televizních společností rozhodli, že nebudou vůči prezidentovi servilní, že zůstanou nezávislí a podrobí Kennedyho kritice. Poukáží na to, jakou nebezpečnou hrozbu americkému demokratickému kapitalismu svou politikou představuje. Salentine bude o jejich rozhodnutí informovat významné členy Sokratova klubu.

Lawrence Salentine v následujících dnech neustále přemýšlel, jak na svých televizních stanicích naložit s předvolební kampaní, aby nebilo příliš do očí její protikennedyovské zaměření. Vždyť americká veřejnost věří na fair play a sekyrářství ve volební bouři by ji odradilo. Ačkoliv americká populace prokazuje největší zločinnost na světě, panuje v ní víra ve spravedlivé právo.

Postupoval proto velice opatrně. Nejdřív získal pro spolupráci Cassandru Chuttovou, moderátorku prvotřídního zpravodajství na národním programu. Samozřejmě se omezil na narážky: moderátoři si úzkostlivě hlídají, aby se jim nikdo příliš nepletl do jejich řemesla. Stejně dobře však vědí, že se neprosadí, pokud nehrají na stejnou notu jako vedení. A Cassandra Chuttová věděla, jakou notu kdy nasadit.

Salentine si ji po celých dvacet let, kdy u něho pracovala, hýčkal. Poznal ji, když vystupovala ještě v časných ranních zpravodajských relacích, a nespustil ji z očí ani poté, když přešla do večerního zpravodajství. Byla vždycky dravá jak štika. Vykládalo se o ní, jak jednou padla kolem krku ministru zahraničí a štkala, že přijde o místo, když jí neposkytne dvouminutový rozhovor. Dokázala vybíravými i nevybíravými prostředky přimět kdekterou významnou osobnost, aby vystoupila v jejím programu v nejsledovanějším vysílacím čase, a když toho docílila, kladla jí spoustu choulostivých a impertinentních otázek. Salentine ji považoval za největšího nezdvořáka, jakého kdy ve vysílání poznal.

Pozval ji na večeři k sobě do bytu. Ve společnosti neomalenců jejího typu se výtečně bavil.

Když k němu Cassandra příštího večera přijela, sestřihoval právě videopásek. Zavedl ji do své pracovny a střižny, vybavené nejmodernějším zařízením pro video a televizi, monitory a souborem malých počítačů.

Cassandra se uvelebila na nízké stoličce a popíchla ho: „Jdi do háje, Lawrenci, to se mám zas dívat, jak sestříháváš svůj Jih proti Severu!“ Místo odpovědi jí přinesl koktejl z malého baru v rohu místnosti.

Salentine měl totiž koníčka. Pořídil si videopásky z filmů – měl sbírku, kterou považoval za stovku nejlepších filmů, jaké kdy byly natočeny a sestříhával je tak, aby je vylepšil podle své představy. I v jeho nejoblíbenějších filmech se vždycky našla scéna nebo dialog, které nepovažoval za dost dobré nebo nutné, a tak je z nich prostě vystříhal. Ted měl v knihovně v obývacím pokoji videopásky se stovkou nejlepších filmů, sice poněkud zkrácených, ale zato dokonalých. Byly mezi nimi i filmy, kterým ustřihl jejich neuspokojivý konec.

Při večeři s obsluhou zavedl Lawrence řeč na Cassandřiny tvůrčí plány. To ji vždycky dobře naladilo. Svěřila Salentineovi, že hodlá navštívit hlavy arabských států a uvést je společně v jednom programu s prezidentem Izraele. Měla v plánu rozhovory se třemi evropskými ministerskými předsedy a přímo jásala nadšením nad nápadem, že se rozjede do Japonska a udělá exkluzivní interview s japonským císařem. Salentine trpělivě naslouchal. Cassandra Chuttová zjevně trpěla velikášstvím, ale některé její tahy byly překvapivě dobré.

Nakonec ji přece jen přerušil a zavtipkoval si: „Proč si nepozveš do vysílání prezidenta Kennedyho?“ V tu chvíli měla po náladě. „Ten už mě nepustí k lizu po tom, co jsme mu provedli.“

„Moc šancí bys neměla,“ přitakal Salentine. „Ale když máš dveře zavřené u Kennedyho, proč nejdeš ke konkurenci? Proč si nepozveš poslance Jintze a senátora Lambertina, aby lidem řekli, co o tom všem vědí oni?“

„Jsi pěkný mizera,“ usmála se na něho Cassandra. „Ti přece prohráli. Kennedy je ve volbách smete. Proč bych si měla zvát poražené? To mi hernajs pověz, koho by zajímalo dívat se v televizi na zkrachovance?“

„Jintz mi naznačoval, že vědí důležitou informaci o výbuchu té atomové bomby,“ nadhodil Salentine. „Není vyloučeno, zeje v tom vláda pěkně namočená. Nevyužilo se dostatečně a správně pátracích týmů, které mohly najít bombu dřív, než vybuchla. A tohle by ti mohli na obrazovce vyklopit. Tohle by se dostalo do zpravodajství po celém světě.“

Cassandru to napřed ohromilo, pak se rozesmála. „To je strašné, probůh,“ zakuckávala se, „ale jak jsi to vyslovil, hned mě napadlo, jakou otázku bych těm dvěma, co prohráli, položila: „Můžete poctivě říct, podle svého nejčistšího svědomí, že prezident Spojených statuje zodpovědný za smrt deseti tisíc lidí při výbuchu jaderné bomby v New Yorku?“ To je otázka, co?“

„Skvělá,“ pochválil ji Salentine.

V červnu letěl Bert Audick soukromým letadlem do Sherhabenu, aby prodiskutoval se sultánem obnovení Daku. Maurobi ho královsky pohostil. Podávaly se vybrané lahůdky, nechyběly okouzlující tanečnice. Hostiny se zúčastnilo též konsorcium mezinárodních bankéřů, kteří byli ochotni investovat do nového Daku. Audick strávil báječný perný týden – byl ve svém živlu, když se mu z bankéřských kapes stamilionové dolarové „jednotky“ jen hrnuly; reálné peníze do toho ovšem bude muset strčit jeho vlastní firma a sherhabenský sultán.

V poslední večer svého pobytu zůstal Audick s Maurobim v jeho paláci sám; hostitel po jídle služebnictvo a tělesné stráže propustil.

Usmál se na Audicka a řekl: „Myslím, že teď konečně můžeme přistoupit k té naší konkrétní záležitosti.“ Odmlčel se a po chvilce dodal. „Přivezl jste to?“

„Chci, abyste pochopil jedno,“ upozornil ho Bert. „Nepodnikám nic proti své zemi. Musím se prostě zbavit toho mizery Kennedyho, protože jinak mi hrozí vězení a všechny čachry z našich jednání za posledních deset let vyjdou najevo. Jednám teď vlastně hodně ve vašem zájmu.“

„Já vám rozumím,“ přisvědčil laskavě sultán. „Kromě toho do událostí, jež se stanou, máme zatím ještě hodně daleko. Jste absolutně přesvědčen o tom, že se o vás kvůli těmto dokumentům nikdo nezajímal?“

„Samozřejmě,“ ujistil ho Audick. Podal mu kožený diplomatický kufřík, který měl položený vedle sebe. Sultán z něho vytáhl desky s fotografiemi a nákresy a prohlédl šije. Byl na nich vnitřek Bílého domu a na nákresech byla vyznačena místa kontrolního bezpečnostního systému v různých částech budovy. „Zachycuje to všechno dnešní stav?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl Audick. „Když Kennedy před třemi lety převzal úřad, Christian Klee, který je hlavou FBI a tajných služeb, hodně změnil. Nechal přistavět v Bílém domě další patro s prezidentovým bytem. Čtvrté patro je nedobytná ocelová krabice. Nikdo neví, jak to tam vypadá. Nikdy se o něm nic neuveřejňovalo a jistě se nic neuveřejní ani později. Všechno je utajené, až na několik nejbližších prezidentových poradců a přátel o něm vážně nikdo nic neví.“

„Nevadí, i tohle nám pomůže,“ konstatoval sultán.

Audick pokrčil rameny: „Já mohu vypomoci penězi. Potřebujeme, aby se to vyřídilo rychle, nejlépe ještě před Kennedyho znovuzvolením.“

„Stovka může peníze vždycky potřebovat,“ připustil sultán. „Postarám se, aby je dostali. Ale pochopte, že ti lidé jednají ze svého niterného přesvědčení. Nejsou to najatí vrahové. Musí věřit, že ty peníze pocházejí ode mne, od hlavy utiskované malé země,“ usmál se. „Po zničení Daku věřím, že se tak na Sherhaben dívají.“

„To je další věc, o které jsem s vámi chtěl mluvit,“ navázal Audick. „Moje společnost přišla v Daku o padesát miliard dolarů. Domnívám se, že bychom měli jednání o našem podílu na vaší ropě restrukturovat. Vy jste k nám nebyl v poslední době příliš vstřícný.“

Sultán se vcelku přátelsky usmál: „Pane Audicku,“ řekl, „americké a britské naftařské společnosti okrádají arabské země o ropu už přes padesát let. Dávali jste nevědomým nomádským šejkům almužničky, a sami jste vydělávali biliony. To bylo opravdu hanebné. A dnes se cítí vaši krajané uraženi, když jim chceme účtovat cenu, jakou ropa opravdu má? Jako bychom byli my mohli kdy cokoliv namítat proti tomu, co jste nám naúčtovali za ropná zařízení a technologie! Nyní je řada na vás, abyste nám řádně platili, abyste byli i odborně využiti, když si dovolujete mít takové požadavky. Neurazte se, prosím, ale já jsem dokonce pomýšlel na to, že byste měli do nového Daku vložit větší podíl.“

Přátelsky se na sebe usmáli; měli pochopení pro svou mánii smlouvat.

„Nejspíš budou muset ten účet za svého šíleného prezidenta, kterého si zvolili, zaplatit sami američtí spotřebitelé,“ uzavřel Audick. „Je mi jen proti mysli, že jim mám tohle způsobit.“

„Ale uděláte to, protože jste koneckonců obchodník, a ne politik,“ konstatoval sultán.

„Obchodník na cestě do vězeňské cely,“ rozchechtal se Audick. „Ledaže bych měl to štěstí a Kennedy zmizel. Nechci, abyste mi špatně rozuměl. Jsem ochoten pro svou zemi udělat cokoliv, ale zrovna tak zatraceně dobře vím, že nedovolím, aby se mnou politici vláčeli, jak se jim zlíbí.“

„To bych já svému parlamentu rozhodně také nedovolil,“ souhlasil sultán. Pak tleskl do dlaní, přivolal služebnictvo a vyzval Audicka: „Myslím, zeje na čase, abychom nechali těch špinavých záležitostí, jako je vláda a moc. Pobavme se. Užívejme života, dokud žijeme!“

Zanedlouho zasedli k bohaté večeři. Audickovi arabská kuchyně nevadila, nebyl vybíravý jako jiní Američané a dávením netrpěl: skopové hlavy i s očima mu chutnaly stejně jako mateřské mléko.

Při jídle nabídl sultánovi: „Kdybyste potřeboval peníze na něco nákladného, mohu vám zařídit jejich převod z nezjistitelného pramene. Pro mne je velmi důležité, abychom něco s tím Kennedym udělali.“

„Dokonale vám rozumím,“ ujistil ho sultán. „Ale teď už o těch věcech nemluvme. Mám k vám povinnosti jako váš hostitel.“

Annee se skrývala u své rodiny na Sicílii a byla překvapená, když dostala pozvání na schůzku se dvěma kumpány ze Stovky. Sešla se s nimi v Palermu. Oba mladíky znala ještě ze studií na univerzitě v Římě.

Toho staršího, teď třicetiletého, měla ráda. Byl vysoký, trochu přihrblý a nosil brýle se zlatými obroučkami; patřil k vynikajícím studentům, nepochybně by se byl stal profesorem etruských dějin. K lidem se choval vždy zdvořile a přívětivě. K politickému násilí se upnul proto, že ho znechucovala nelogičnost kapitalistické společnosti. Jmenoval se Giancarlo.

Toho druhého znala z univerzity jako ultralevicového štváče. Byl to křikloun, ale vynikající řečník, kterého těšilo podněcovat davy, ačkoliv sám byl pro jakoukoliv násilnickou akci nepoužitelný. Povahově se změnil, když ho sebrala antiteroristická speciální policie a podrobila ho důkladnému výslechu. Prostě z něho všechno vykopali, říkala si Annee, a pak ho na pár měsíců strčili do nemocnice. Sallu potom méně mluvil a víc jednal. Nakonec se stal jedním z První stovky, uznávaným Kristem násilí.

Oba muži, Giancarlo a Sallu, teď žili v ilegalitě, aby se vyhnuli antiteroristické policii. Tuto schůzku připravili velmi pečlivě. Pozvali Annee do Palerma a poučili ji, že má tak dlouho chodit po městě a prohlížet si památky, dokud ji nezkontaktují. Druhého dne se setkala v jednom módním obchůdku s Livií a ta ji pozvala na oběd do malé restaurace, kde budou mít naprosté soukromí. Po jejich příchodu restaurace pro veřejnost zavřela; majitelé a jediný číšník byli zřejmě členy skupiny. Z kuchyně vyšli Giancarlo a Sallu. Giancarlo byl oblečený jako vrchní kuchař a pobaveně pomrkával očima. V ruce nesl obrovskou mísu špaget obarvených sekanými sépiemi načerno. Sallu za ním nesl košík se zlatým chlebem kořeněným sezamovými semínky a láhev vína.

Celá čtveřice se posadila k jídlu. Giancarlo naložil každému porci špaget, číšník přinesl salát, mísu růžové šunky a černobíle zrnitý sýr.

„Nebudeme přece trpět hlady jen proto, že bojujeme za lepší svět,“ prohodil Giancarlo. Usmíval se a vypadal docela bezstarostně.

„A nemusíme ani umřít žízní,“ doplnil Sallu, když naléval víno. Na rozdíl od svého druha byl ale nervózní. Ženy se nechaly obsluhovat. Podle revolucionářských zvyklostí nezaujímaly stereotypní ženskou roli. Zábavu si však neodpíraly, tady byly proto, aby od mužů přijaly směrnice pro další práci.

Giancarlo začal při jídle s poradou. „Obě jste byly jedničky,“ pochválil je. „Vypadá to, že kvůli velikonoční operaci na žádnou z vás nepadá podezření. Proto bylo rozhodnuto, že budete pověřeny novým úkolem. Obě máte tu nejlepší přípravu i zkušenosti. A co je nejdůležitější, máte pevnou vůli. Proto jsme vás povolali. Ale musím vás varovat. Bude to ještě nebezpečnější než o velikonocích.“

„Musíme se přihlásit dobrovolně, než nám řeknete podrobnosti?“ zeptala se Livia.

„Ano,“ odpověděl úsečně Sallu.

„Proč si neodpustíte tu rutinní úvodní otázku „Hlásíš se dobrovolně?“ Copak jsme sem přišly jen na ty pitomé špagety? Když jsme tady, znamená to přece, že souhlasíme dobrovolně. Tak ven sítím!“ rozhorlila se Annee.

„Ovšem, samozřejmě,“ přikývl Giancarlo. Pobavila ho její temperamentnost.

Dával si ovšem načas. Při jídle poznamenal: „Ty špagety nechutnají špatně.“ Všichni se rozesmáli, a jen smích ztichl, Giancarlo prohlásil: „Chystaná operace je namířená proti prezidentovi Spojených států. Musíme ho odstranit. Pan Kennedy spojuje naši organizaci s výbuchem atomové bomby ve své zemi. Jeho vláda se chystá vytvořit speciální operační týmy, aby nás vypátrali na kterémkoliv místě na zemi. Přicházím ze schůze, kde se naši přátelé z celého světa rozhodli pro spolupráci na této akci.“

„V Americe? To přece nemůžeme dokázat! Kde bychom na to vzali peníze, jak a kde získali spojení, konspirační byty a odkud najali personál? A pak, nemáme potřebné informace. Nemáme v Americe žádnou základnu,“ namítla Livia.

„Peníze nejsou problém. Dostali jsme fondy. Personál bude in-filtrován a bude vědět jen to nejnutnější,“ vysvětlil Sallu.

„Ty pojedeš první, Livie,“ oznámil Giancarlo. „Máme v Americe tajnou podporu. Jsou to velice vlivní lidé. Pomohou nám obstarat konspirační byty, zařídí nám spojení. V určitých bankách budeš na to mít fondy. A ty, Annee, pojedeš později, budeš celou operaci řídit. Takže budeš mít tu nejtěžší úlohu.“

Annee se celá zachvěla radostí. Konečně bude šéfovat! Konečně se vyrovná Romeovi a Yabrilovi!

„Jaké máme šance?“ zaslechla v opojení Liviinu otázku.

„Tvoje jsou velmi dobré,“ ujistil ji Sallu. „I kdyby tě dostali, povolí ti volný odjezd, abys je přivedla na stopu celé operace. A až se jí ujme Annee, ty už budeš zpátky v Itálii.“

„To je pravda. Pozor, Annee, tvoje riziko bude větší,“ varoval ji Giancarlo.

„Rozumím,“ přisvědčila Annee.

„Já taky,“ připojila se Livia. „Měla jsem ale spíš na mysli, jaké jsou naše naděje na úspěch?“

„Velmi malé,“ připustil Giancarlo. „Ale i když selžeme, vlastně tím získáme. Budeme se moci prohlásit za nevinné.“

Zbytek odpoledne strávili tím, že probírali operační plány, krycí jména, kterých budou užívat, mluvili o tom, jaké si vytvoří speciální technické spojení.

Za soumraku skončili a Annee položila otázku, která celé odpoledne zůstala nevyslovena. „Řekněte mi upřímně, co je na tomhle scénáři nejhorší: mohlo by jít o sebevražedný úkol?“

Sallu sklopil oči, Giancarlo se na ni zahleděl přívětivýma očima, a nakonec i on přikývl: „Mohlo,“ přisvědčil, „ale jedině z tvého vlastního rozhodnutí. Ne z našeho. Romeo a Yabril jsou naživu a my pevně věříme, že se nám podaří osvobodit je. A totéž slibuji tobě, kdyby tě chytili.“

17. kapitola

Kleeovo plně kompjuterizované zvláštní oddělení v FBI mělo zcela pod dohledem Sokratův klub a kongresmany. Christian každé ráno začínal přehlédnutím jejich informace, měl svůj osobní stolní počítač, v jehož paměti měl zakódovanou dokumentaci o sledovaných.

V ono ráno si vyvolal záznam Davida Jatneyho a Crydera Colea.

Bral své předtuchy vážně a cosi mu říkalo, že Jatney by mohl dělat nějaké potíže. O Colea už se nemusel starat: z toho se stal nadšený motorista a rozbil si hlavu o skalnatý útes kdesi v Provo v Utahu. Klee se doslova vhlížel do Davidova citlivého obličeje s tmavýma, hluboko posazenýma očima, jak ho měl zachycený na videozáznamu. Jak se mu hezká tvář proměňovala, jak ji místo uvolnění ve chvílích klidu opanovalo úděsné napětí, když se rozčilil! Dal se unést zlými emocemi, anebo ty proměny způsobovala jen stavba jeho obličeje? Jatney nebyl sledován pravidelně, patřil pouze k vytipovaným jedincům. Ale když si Klee pročetl počítačový záznam o něm, pocítil zadostiučinění. Ten podezřelý zárodek, jímž David Jatney byl, se začal proklubávat ze skořápky.

Na Louise Inche vypálil právě David Jatney, a to kvůli mladé ženě, Ireně Fletcherové. Vlastně ji to potěšilo, že se někdo pokusil Inche zabít, ale nikdy se nedozvěděla, že tím střelcem byl její milenec. Nesvěřil se jí, ačkoliv ho každý den zapřísahala, aby jí nic nezatajoval, ať myslí na cokoli.

Potkali se na Montana Avenui, kde prodávala u slavné pekařské firmy Fioma nejlepší chleba v Americe. David si tam chodil kupovat sušenky a rohlíky, a když ho obsluhovala, povídal si s ní. Jednoho dne mu navrhla: „Nevyšel byste si se mnou dnes večer? Někde bychom si něco dali, každý za své.“

David se na ni usmál. Byla jiná než tuctové kalifornské blondýnky. Měla hezký, kulatý obličej s energickýma očima, byla tak trošku při těle a vypadala pro něho už poněkud staře.

Mohlo jí být tak pětadvacet, ale připadala mu inteligentní a líbily se mu její šedé, živě jiskřící oči, takže řekl ano. Cítil se po pravdě řečeno osamělý.

Vyvinul se z toho obyčejný milostný poměr. Irena neměla čas na vážnější známost, ani po tom netoužila. Bydlila se svým pětiletým synem v domě své matky. Hodně se angažovala v místním politickém dění a silně se zajímala o východní náboženství, což není u mladých v jižní Kalifornii nic neobvyklého. Do Jatneyova života vnesla vítané zpestření. Irena brávala často na schůzky i malého Campbella. Ty se někdy protáhly dlouho do noci, a tak zabalila kloučka do indiánského ponča a uložila ho ke spánku na podlaze; sama pak živě vypočítávala zásluhy nějakého kandidáta na politický úřad či poslouchala nejnovějšího proroka z Dálného Východu. David někdy spával na podlaze s chlapcem.

Jatneymu jejich vztah dokonale vyhovoval – nic je totiž nespojovalo. David náboženství nenáviděl a politikou opovrhoval. Irena neměla ráda filmy; zajímaly ji jen knihy o exotických náboženstvích a levicové sociální studie. Jeden druhému však zaplňovali prázdnotu v životě. Při milování si nepotrpěli na žádné předehry, ale vždycky k sobě byli ohleduplní. Někdy se Irena přece jen rozněžnila laskáním, ale hned po tom ji to zase přešlo.

Oběma vyhovovalo, že Irena ráda povídala a David mlčel. Leželi vedle sebe, Irena celé hodiny cosi vykládala a David jí naslouchal. Někdy ho to zaujalo, jindy ne. Zajímal ho například neustálý boj zájmů mezi majiteli realit a malými majiteli domků a nájemníky v Santa Monice. Jatney s těmi malými sympatizoval. Miloval Santa Moniku, měl rád nízké dvoupodlažní domky s krámky v přízemí, vilky ve španělském stylu, ovzduší pohody, tak diametrálně odlišné od chladných náboženských staveb, jako byly mormonské svatyně v jeho domovském Utahu. Miloval výbojnost Pacifiku, který se rozléval nespoután kamenným zdivem a sklem mrakodrapů. Viděl v Ireně hrdinku bojující za uchování toho všeho proti kořistnictví obchodníků s realitami.

Mluvila o svých nynějších indických duchovních učitelích a přehrávala si jejich přednášky na magnetofonových páscích. Tihle učitelé byli mnohem příjemnější a měli daleko větší smysl pro humor než zkostnatělí starší v mormonské církvi, které poslouchával, než dorostl. Východní víra mu připadala poetičtější, její zázraky čistší, duchovnější, éteričtější než zjevení a závěť proroka Mormona ze slavné měděné desky. Nakonec ho však stejně znudila odmítavým postojem ke všem světským požitkům a plodům úspěšnosti, po nichž Jatney tak zoufale toužil.

A Irena pořád mluvila a někdy bývala až u vytržení, i když hovořila o těch nejobyčejnějších věcech. Na rozdíl od Jatneyho považovala svůj obyčejný život za zcela smysluplný.

Někdy se nechala strhnout a pitvala své cítění celé hodiny, až mu připadalo, že je jako hvězda na nebi, jež se stále zvětšuje víc a víc, kdežto on sám padá do bezedné černoty vesmíru, že padá a padá, aniž by si toho Irena povšimla.

Líbilo se mu, zeje povznesená nad hmotné záležitosti, ale i střízlivá v citové oblasti. Nikdy nepropadala smutku, nepadala do temnot univerza. Její hvězda se rozpínala víc a víc a nikdy netemněla. Byl tomu rád. Nestál o její společnost v temnotách.

Jednou večer si vyšli i s chlapcem po pláži mimo Malibu. David pozoroval, jak důstojně se převaluje Tichý oceán lemovaný řadou domů při cestě na pozadí vysokých hor. Připadalo mu, že až nadpřirozeně vystupují přímo z oceánu. Irena s sebou vzala deky a polštář. Uložili se na pláži a hošík zabalený do přikrývky usnul.

Irena s Davidem seděli na dece a opájeli se krásou večera. Pozorovali modročerný oceán v měsíčním světle a malé štíhlé ptáčky na hřebenech příbojových vln. „Ještě jsi mi o sobě nic nevypravoval, Davide,“ řekla zničehonic Irena. „Chci tě mít moc ráda. A ty nechceš, abych tě poznala.“

Davida to dojalo. Znervózněle se zasmál a pak řekl: „Především bys měla o mně vědět, že jsem kovaný mormon. Desetimílový.“

„To jsem vůbec netušila, že jsi mormon,“ podivila se. „A proč desetimílový?“

„Když tě vychovávají jako mormona, učí tě, že se nesmíš opíjet, nesmíš kouřit, nesmíš se dopustit cizoložství,“ vysvětloval jí. „Když máš chuť něco z toho přece jen udělat, musíš se přesvědčit, že jsi aspoň deset mil daleko od míst, kde tě každý zná.“ Pak se rozvyprávěl o svém dětství a o tom, jak nenávidí mormonskou církev.

„Učí tě, že můžeš klidně lhát, pokud to církvi pomůže,“ horlil David. „A takovíhle pokrytečtí mizerové tě krmí kdejakou báchorkou o proroku Mormonovi a o jeho Knize. A nosí andělské spodnice. Naštěstí musím říct, že matka a otec tomuhle nesmyslu nepřikládali žádný význam, ale člověk vídal ty jejich pitomé spodnice na prádelních šňůrách. Byla to ta nejsměšnější věc, jakou jsem kdy viděl.“

„Co to je, ty andělské spodnice?“ vyptávala se Irena. Držela ho za ruku, aby byl sdílnější.

„Takový dlouhý hábit, který musel muž nosit, aby se nemohl těšit se ženou,“ vysvětloval jí. „Hlupáci! Ani nevědí, že katolíci už v šestnáctém století nosili něco podobného – s výjimkou jediné dírky měli zahalené celé tělo, ale ta dírka opravdové potěšení muži a ženě beztak neumožnila. Už jako dítě jsem ty andělské spodnice vídával vlát na prádelních šňůrách. Ale musím říct, že moji rodiče takové pitominy nekupovali. Jenže otec byl starším v církvi, proto tam museli nechat ty spodnice poletovat.“ David se zasmál a dodal: „Bože, co je tohle za náboženství!“

„Zní to fantasticky, ale hrozně primitivně,“ konstatovala Irena.

Davida právě napadlo, co je u všech všudy civilizovaného na těch jejích stejně praštěných učitelích, kteří tvrdí lidem, že krávy jsou posvátné, že se člověk převtěluje a že tento život nic neznamená; matou lidem hlavy zázrakem karmy! Irena hned vycítila jeho podrážděnost a chtěla, aby se z ní vymluvil. Vklouzla mu rukou pod košili a položila mu ji na bouřlivě tlukoucí srdce.

„Nenávidíš je?“ zašeptala.

„Nemohu přece nenávidět vlastní rodiče,“ odporoval, „vždycky na mne byli hodní.“

„Já myslím mormony,“ vysvětlila mu.

„Tu církev nenávidím odmalička. Už jako mrňavý kluk jsem nenáviděl obličeje starších. Nesnášel jsem, jak jim matka a otec podlézali. Nenáviděl jsem jejich pokrytectví. Kdo by nedodržoval jejich zásady, toho by mormonská církev mohla i zamordovat. Je to náboženství založené na povinnostech, všichni drží při sobě. Tak můj otec zbohatl. Ale řeknu ti, co mě nejvíc znechutilo. Nejvyšší starší byli tajně pomazáni, aby se dostali do nebe před jinými lidmi. Vždyť to je, jako by tě někdo předběhl ve frontě na taxíka anebo na stůl v proslulé restauraci!“

„Taková je většina náboženství,“ utěšovala ho. „Jen indická jsou jiná. Tam čekáš na své převtělení.“ Na chvilku se odmlčela. „A proto se bojím peněz, chráním se chamtivosti, proto nedokážu svádět boj o pozemské vlastnictví. Musím si uchovat čistou duši. Míváme speciální shromáždění. Zrovna teď je Santa Monica v hrozné krizi. Jestli nebudeme ve střehu, majitelé realit zničí vše, oč jsme až dosud bojovali, a město zahltí mrakodrapy. A zvednou nájemné a tebe i mne z našich bytů vyhodí.“

Mluvila a mluvila a David Jatney jí zklidněle naslouchal. Mohl by takhle na pláži ležet navždy, ztracený v čase, v kráse a v nevinnosti téhle dívky, která se bez bázně staví čemukoliv na světě. Vyprávěla mu o jakémsi Louisi Inchovi, který se snaží podplatit městskou radu, aby změnila zákony o výstavbě a o nájmech. Patrně si toho o něm dost zjistila, věděla o něm hodně. Podle toho, jak ho líčila, by ten chlapík mohl být docela dobře starším mormonské církve. Nakonec Irena prohlásila: „Kdybych si tím tolik podle zákona karmy neublížila, zabila bych toho darebáka.“

„Jednou jsem zastřelil prezidenta,“ rozesmál se David, a pak jí vyložil svou historku o hře na atentát, při které se za jediný den stal hrdinou univerzity Brighama Younga. „A mormonští starší, představení univerzity, mě z ní proto vyloučili,“ zakončil.

Irena právě konej šila svého synka, kterému se něco ošklivého zdálo a s křikem se probudil. „Zítra bude ten chlap večeřet s některými městskými radními. Vezme je k Michaelovi, a víš, co to znamená,“ poznamenala. „Určitě se vynasnaží je podplatit. Opravdu bych nejraději toho všiváka odpráskla.“

„Mně na mém převtělení nezáleží,“ ušklíbl se David, „klidně to udělám místo tebe.“ A oba se rozesmáli.

Příštího večera si důkladně vyčistil loveckou pušku přivezenou z Utahu a výstřelem z ní roztříštil skla v limuzíně Louise Inche. Nechtěl nikoho zasáhnout; střela jen proletěla mnohem blíž oběti, než David zamýšlel. Vlastně byl jen zvědavý, jestli se přiměje něco takového udělat.

18. kapitola

Na Christiana Kleea upozornil Sal Troyca. Procházel svědecké výpovědi při vyšetřování kongresových výborů týkající se výbuchu jaderné bomby a všiml si Kleeovy výpovědi, že velké mezinárodní krizi v souvislosti s únosem letadla byla dána přednost před hrozbou výbuchu: Troyca si náhle uvědomil jistou časovou mezeru. Christian bůhvíproč z Bílého domu na nějakou dobu zmizel. Kde byl?

Klee mu to neřekne, to je jisté. Ale když něco takového během oné závažné krize udělal, muselo jít o neméně závažnou věc. Co když šel vyšetřovat Tibbota a Gresseho?

Troyca to nekonzultoval se svým šéfem, poslancem Jintzem; zavolal raději Elizabeth Stoneovou, asistentku senátora Lambertina, a domluvil si s ní schůzku na večeři v jedné zapadlé restauraci.

V onom kritickém měsíci po výbuchu bomby se ti dva stali partnery ve veřejném i v soukromém životě.

Porozuměli si hned na první schůzce, jejímž iniciátorem byl Troyca. Elizabeth mu při vší chladné, neosobní kráse dala poznat svou ohnivou, vášnivou smyslnost, a zároveň rozum jako ukutý z ocele. Ohromila ho hned svým prvním výrokem: „Naši šéfové jdou v listopadu od valu. Asi bychom oba měli začít myslet na budoucnost.“

Sála Troycu to překvapilo. Elizabeth patřila k těm vzácným výjimkám, o kterých se vědělo, že jsou pravou rukou svých kongresových šéfů.

„Ještě není o ničem rozhodnuto,“ namítl.

„Ale ovšemže je,“ stála na svém. „Naši šéfové se pokoušeli pohnat prezidenta před soud. Kennedy je teď hrdina, jakého tato země od Washingtonových časů nepoznala. Takže je pochopitelně vyleje.“

Troyca byl instinktivně ke svému šéfovi loajálnější. Nevedly ho k tomu žádné čestné pohnutky, prostě si zvykl na své postavení a nechtěl ani pomyslit na to, že by se mohl ocitnout na straně poražených.

„Ostatně to můžeme protáhnout,“ rozvažovala Elizabeth. „Nemusíme přece vypadat jako ti, kdo opouštějí potápějící se loď. Musíme to udělat šikovně. Mohu totiž pro nás oba získat něco lepšího.“ Potutelně se na něho usmála a Troyca se do ní rázem zamiloval. V tom jejím úsměvu bylo tolik škodolibosti a úskočnosti, že by musel být cvok, kdyby jí dal košem. Také se na ni usmál.

Věděl o sobě, že dokáže být až svinsky vlezlý, ale že to na některé ženy působí. Vždycky tím překvapoval sebe i jiné. Muži k němu cítili respekt pro jeho mazanost, vysokou výkonnost a obrovské schopnosti, obdivovali ho však pro jeho fantastické umění učarovat ženám.

„Jestliže se spolu dáme dohromady,“ oslovil ji teď, „zašoustáme si taky?“

„Jen když to vezmeš jako závazek,“ prohlásila. Dvě slova nenáviděl Sal Troyca víc, než kterákoliv jiná: „závazek“ a „poměr“.

„To myslíš, že bychom měli mít opravdový poměr, závazek jeden ke druhému, něco na způsob lásky?“ zeptal se opatrně. „To, co třeba cítili domácí negři ke svým pánům na tvém drahém starém Jihu?“

„Ty máš opravdu hrozné způsoby,“ vytkla mu s povzdechem. „Mohu pro nás dost udělat,“ vysvětlovala mu. „Hodně jsem pomohla víceprezidentce v její politické kariéře. Je mi zavázaná. Takže teď už snad uvidíš, co a jak. Jintz a Lambertino v listopadu neobstojí. Helena Du Prayová bude reorganizovat svou administrativu a vezme si mě k sobě za poradkyni. Ty mi můžeš dělat asistenta.“

„To je sice pro mne pořádný pád,“ uculil se, „ale jestli jsi v posteli tak dobrá, jak myslím, budu o tom uvažovat.“

Elizabeth Stoneová ho netrpělivě usadila. „Jakýpak pád? Chceš snad vyjít naprázdno? Vždyť si taky uvědom, že jak půjdu nahoru, potáhnu tě s sebou. Vytvoříš si vlastní odbor jako jeden ze spolupracovníků víceprezidentky.“

Na chvilku se odmlčela. „A ještě něco,“ pokračovala, „všimla jsem si už u senátora v kanceláři, že nejsme jeden druhému lhostejní. Nemluvím o zamilovanosti, ale jiskření v tom určitě bylo. Slyšela jsem dost o tom, jak si dopřáváš se svými pracovnicemi. Mám pro to pochopení. Oba jsme prací zavalení, že nemáme čas na skutečné společenské vyžití nebo opravdový milostný vztah. A mě už unavuje shánět mužského jen proto, že si připadám párkrát do měsíce osamělá. Chci mít pořádný poměr.“

„Jdeš na mě moc zhurta,“ namítl. „Jo, kdyby šlo o místo u prezidenta…“ Pokrčil rameny a ušklíbl se, aby ukázal, že jen žertuje.

Elizabeth mu úšklebek oplatila úsměvem. Byl sice trochu škrobený, ale jemu připadal okouzlující. „Kennedyové byli vždycky smolaři,“ prohlásila. „Z víceprezidentky by se mohla stát prezidentka. Ale ber mě, prosím tě, vážně. Proč bychom spolu nemohli mít poměr, jestli ti to zní lip? Nikdo z nás se přece nechce ženit či vdávat. Ani jeden z nás nechce děti. Proč bychom to spolu nemohli zkusit, samozřejmě si každý ponecháme svůj byt, ale jako bychom žili spolu? Můžeme být přáteli i partnery a zároveň ještě vytvoříme skvělý tým. Lidsky si vyjdeme vstříc a v práci trumfneme výkonností kdekoho. Když nám to bude klapat, vybudujeme skvělý systém. Když nám to klapat nebude, prostě se rozejdeme. Do listopadu máme čas.“

Tu noc spali spolu a Elizabeth byla pro Sála hotový objev – v podstatě ostýchavá a zdrženlivá, v posteli se projevila jako něžná vášnivka. Pomohlo jí, že se takhle sblížili u ní v domě ve městě. Troyca netušil, že je nezávislá a zazobaná. Je to pravá vosa, pomyslil si; tajila to, co by on dozajista zveličil. Okamžitě si spočítal, že tenhle městský dům je ideální místo, kde mohou žít mnohem líp než v jeho bytě. Tady si mohl s Elizabeth Stoneovou zařídit kancelář. V městském domě pracovali tři sluhové, takže odpadaly takové protivné starosti požírající čas, jako je posílání šatů do čistírny a nakupování jídla a pití.

A horlivá feministka Elizabeth si v posteli počínala jako zkušená služebnice lásky, která ochotně vyhověla každému jeho přání. Napoprvé to tak bývá, pomyslil si Troyca, ženy už jsou takové. Je to stejné, jako když se přijdou představit do novéno zaměstnání; potom už nikdy nevypadají tak dobře. Ale v následujícím měsíci mu dokázala, že se mýlil.

Vytvořili si téměř dokonalý partnerský vztah. Bylo pro ně báječné přijít po úmorných hodinách s Jintzem a Lambertinem domů, vyjít si na pozdní večeři, po ní se pomilovat a pak spolu usnout: Ráno jezdili do práce spolu. Po prvé v životě zauvažoval Sal o manželství, ale jasně vycítil, že právě to si Elizabeth nepřeje.

Žili poklidně a kamarádsky jen pro svou práci a milování a opravdu začínali mít jeden druhého stále víc rádi. Ale nejblaženěji se spolu cítili, když kuli pikle, jak změnit běh světa. Oba se shodovali v tom, že Kennedy bude v listopadu znovu zvolen. Elizabeth si byla jistá, že protikampaň Kongresu a Sokratova klubu je odsouzena k nezdaru, ale Troyca si tím tak jist nebyl. Ve hře bylo mnoho karet.

Elizabeth Kennedyho nesnášela. Necítila k němu osobní zášť, byla v tvrdé opozici vůči němu, neboť v něm spatřovala tyrana. „Nejvíc záleží na tom,“ tvrdí vála, „aby se Kennedy mu nepodařilo ani po příštích volbách prosadit Kongres z vlastních lidí. Tam je základní bojová linie. Z Kennedyho předvolebních vystoupení jasně vysvítá, že hodlá změnit strukturu americké demokracie. A to by mohlo přivodit velmi nebezpečnou dějinnou situaci.“

„Když stojíš už teď v tak výrazné opozici vůči němu, jak budeš moci po jeho zvolení vzít místo v aparátu u víceprezidentky?“ zeptal se jí.

„My politiku neděláme,“ prohlásila Elizabeth. „My jsme jen administrativa, a ta může pracovat pro kohokoliv.“

Po měsíci důvěrné známosti ji překvapilo, když ji Sal požádal, aby se spolu sešli v restauraci, ale docílil toho.

Po prvních skleničkách se ho Elizabeth zeptala: „Proč jsme si nemohli promluvit u mne?“

„Víš, dostala se mi do rukou spousta dokumentů z doby už dosti dávné,“ vysvětloval Sal zamyšleně, „a uvědomil jsem si, že náš generální Christian Klee je velmi nebezpečný.“

„Vážně?“ opáčila Elizabeth.

„Mohl ti dát namontovat do domu štěnici,“ upřesnil Sal.

„Ty ses zbláznil,“ rozesmála se Elizabeth.

„Třeba jo,“ přisvědčil Sal. „Ale k věci: víš, že měl Christian Klee ty dva kluky, Gresseho a Tibbota, ve vazbě a nevyšetřoval je hned? Je tam časová mezera. Ti mládenci dostali radu, aby drželi jazyk za zuby, dokud jim rodiče neobstarají perfektní advokáty. A co Yabril? Klee ho má ulitého, nikdo se k němu nedostane, nesmi ho vidět, ani s ním mluvit. Klee vše zamítá a Kennedy ho v tom podporuje. Myslím, že Klee je schopen všeho.“

„Můžeš podpíchnout Jintze, aby předvolal Kleea před kongresový vyšetřovací výbor,“ navrhla mu zamyšleně Elizabeth. „Mohu požádat Lambertina, aby udělal totéž. Můžeme Kleea vykouřit.“

„Jenže Kennedy může uplatnit výsadu výkonné moci a zakázat mu vypovídat,“ poznamenal Sal. „A těmi předvoláními si můžeme vytřít zadek.“

Elizabeth se většinou jeho sprosťárničkami bavila, zvláště v posteli, ale tentokrát se nezasmála. „Když té výsady použije, uškodí si tím,“ prohlásila. „Noviny a televize ho roznesou.“

„O. K., to by šlo,“ prohlásil. „Ale co kdybychom spolu zašli za Oddbloodem Grayem a zkusili ho trochu přimáčknout? Nemůžeme ho sice donutit, aby mluvil, ale třeba bude sám chtít něco naznačit. Je srdcem idealista a dost možná ho psychologicky vyděsilo, jak Klee zhudlařil tu věc s bombou. A možná ví i něco konkrétního.“

Nebylo to nejšťastnější, že si k řešení tohoto problému vybrali Oddblooda Graye. Váhal, zda je má vůbec přijmout, nakonec rozhodly Elizabethiny přátelské vztahy s víceprezidentkou. Gray si Du Prayové nesmírně vážil.

Sal Troyca mu rovnou položil otázku: „Není to divné, že Christian Klee jako generální prokurátor měl ty dva mladé muže ve vazbě, ještě než došlo k výbuchu, a přesto z nich nic nevypáčil?“

„Trvali na svých ústavních právech,“ uhýbal obezřetně Gray.

„Jenže Klee má pověst silného a vynalézavého muže,“ namítl Troyca suše. „Copak by mu dokázali vzdorovat takoví zelenáči, jako jsou Gresse a Tibbot?“

„U Kleea nikdy nevíte,“ pokrčil rameny Gray.

„Pane Grayi,“ udeřila na něho Elizabeth Stoneová, „nevíte nebo aspoň netušíte, zda generální ty dva mladíky nevyslýchal tajně?“

Tahle otázka ho doslova napružila. Počkat, napadlo ho, proč bych měl vlastně Kleea krýt? Vždyť většina těch lidí v New York City byli černí! „Mluvíme spolu neoficiálně,“ prohlásil, „a kdybych měl vypovídat pod přísahou, popřu to. Klee vedl tajné vyšetřování, při němž byla všechna záznamová zařízení vypnuta. Žádný záznam neexistuje. Můžete věřit všemu, i tomu nejhoršímu. Ale pokud tak učiníte, musíte věřit tomu, že prezident se na tom nepodílel.“

19. kapitola

V ono časné májové jitro před setkáním s prezidentem si Helena Du Prayová zaběhala svých pět mil, aby měla jasnou hlavu. Věděla, že vláda i ona sama se ocitají na velmi nebezpečné křižovatce.

Bylo jí příjemné pomyšlení, že v tuto chvíli je pro Kennedyho a jeho nejbližší poradce hrdinkou, protože odmítla podepsat petici za prezidentovo odvolání, třebaže tohle zavánělo mužským pojetím cti, kterým pohrdala.

Objevila se spousta ošemetných problémů. Čeho se vlastně Klee dopustil? Je vůbec možné, že bylo v jeho moci zabránit výbuchu atomové bomby? A nechal ji vybuchnout, protože věděl, že tak zachrání prezidenta? V Kleeově případě tomu mohla věřit, ale ne, pokud šlo o Francise Kennedyho. Jenže stát se to mohlo jedině s Kennedyho souhlasem!

A přece! I z Kennedyho osobnosti teď vyzařovalo nebezpečí. Je jasné, že se pokusí získat poslušný Kongres, který by plnil jeho vůli. Jenže k čemu všemu by mohl takový Kongres donutit? Zcela evidentně bude prosazovat obvinění všech důležitých osobností Sokratova klubu na základě zákona na ochranu vlasti. Mohlo by dojít k nebezpečnému zneužití moci. Odvrhne Kennedy všechny demokratické a etické zásady, jen aby se dostal dál se svou vizí lepší Ameriky? Věčně dělá Kleeovi ochránce a Oddblood Gray se proti tomu bouří. Z tohohle nejednotného postoje měla Helena Du Prayová strach. Prezidentovi spolupracovníci mu mají sloužit. Víceprezidentka se musí držet prezidentovy linie, v opačném případě by se měla vzdát funkce. Jak strašlivou ránu by tím Kennedymu zasadila! Rezignace by také znamenala konec její politické dráhy. Byla by zrádcem číslo jedna. A co by si potom chudák Francis počal s Yabrilem? Uvědomovala si, ž
e může jednat stejně nemilosrdně jako jeho oponenti, jako Kongres, jako Sokratův klub a Yabril. Klidně by je mohl všechny zničit – jeho životní tragédie navždy zdeformovala jeho myšlení.

Po zádech jí stékal pot, stehenní svaly ji bolely. Snila o tom, jak krásné by bylo běžet dál a dál a do Bílého domu se už nikdy nevracet.

Dr. Zed Annaccone měl hrůzu ze svého setkání s prezidentem a jeho spolupracovníky. Bylo mu téměř zle z pomyšlení, že má vysvětlovat vědecký postup, který budou plést dohromady s politickými a sociologickými záměry. Nikdy by byl nepřijal funkci prezidentova poradce pro lékařské vědy, nebýt toho, že jedině tak mohl zajistit patřičné dotace svému milovanému Národnímu ústavu pro výzkum mozku.

Jednat přímo s Francisem Kennedym by nebylo tak špatné. Je to vynikající muž, který má pro vědu pochopení, ačkoliv novinářské články, že mohl být velký vědec, jsou prostě absurdní. Určitě však chápe hodnotové nuance výzkumu, uvědomuje si, že ty nejodtažitější vědecké teorie mohou přinést téměř zázračné praktické výsledky. Problém není v Kennedym. Tady jde o jeho spolupracovníky, Kongres a všechny ty hydry byrokracie plus CIA a FBI, které Kennedymu věčně koukají do karet.

Dokud nesloužil ve Washingtonu, doktor Annaccone si nikdy skutečně neuvědomoval, jaká hrozná propast zeje mezi vědou a společností jako takovou. Pohoršovalo ho, že zatímco ve všech exaktních vědách lidský mozek postoupil o tolik kupředu, v politických a společenských vědách zůstal téměř stát.

Připadalo mu neuvěřitelné, že lidstvo stále vyvolává války, které je stojí obrovské výdaje a nepřinášejí mu žádné výhody. Nechtělo se mu věřit, že ještě pořád se lidé zabíjejí, že v sobě pořád ještě mají vražedné sklony. Připadalo mu opovrženíhodné, když politikové a novináři napadali genetické klonování jako zásah do biologie a jako úplatky Duchu svatému. Zvláště nyní, když se ukazuje, že lidský rod se svou dnešní vybaveností je odsouzen k zániku.

Doktor Annaccone byl informován, čeho se bude schůzka týkat. Stále ještě nebyly vyvráceny domněnky, že výbuch atomové pumy byl součástí teroristického spiknutí, jež mělo destabilizovat americký vliv ve světě, nebyla vyvrácena možnost spojení mezi oběma mladými fyziky Gressem a Tibbotem a vůdcem teroristů Yabrilem. Bude požádán o vyjádření, zda se má použít PET-testu k prošetření mozků vězňů a stanovení pravdy.

Doktora Annacconeho to rozčilovalo. Proč ho nepožádali, aby k onomu testu přistoupil před výbuchem? Christian Klee prohlašoval, že mu svazuje ruce kritická situace spojená s únosem a že hrozba s bombou nevypadá tak vážně. Typicky nanicovatá argumentace. A prezident Kennedy zamítl Kleeoyu žádost o provedení PET-testu z humánních důvodů. Pokud jsou ti dva mladíci nevinní a během vyšetření by byly poškozeny jejich mozky, bylo by to samozřejmě nehumánní. Ale Annaccone byl přesvědčen, že se tím Kennedymu pouze politicky kryla záda. Informoval ho přece podrobně o postupu takového vyšetření a on jasně pochopil, že PET-test je téměř bezpečný, a byli by se dozvěděli pravdu. Mohli bombu nalézt a zneškodnit ji. Měli k tomu dost času.

Je přinejmenším politováníhodné, že tolik lidí při výbuchu zahynulo nebo bylo zraněno. Annaccone v skrytu ty dva mladé vědce obdivoval. Přál si mít jejich odvahu, protože oni si podle něho vytkli skutečný cíl, sice šílený, ale přece jen cíl. Čím víc se člověk dozvídá, tím poroste i pravděpodobnost, že jednotlivec způsobí jadernou katastrofu. Totéž může způsobit chamtivost jednotlivých podnikatelů nebo megalomanie politických lídrů. Ale ti dva mládenci zřejmě uvažovali o společenské, nikoliv vědecké kontrole.

Pomýšleli na potlačení vědy, chtěli zabrzdit její překotný vývoj. Reálným řešením by ovšem byla taková genetická změna ve výbavě člověka, která by násilí z jeho jednání vyloučila. Vpravit brzdy násilí přímo do genů a do mozku, tak jako technici vkládají brzdy do lokomotivy. Tak to bylo jednoduché.

Zatímco čekal spolu s ostatními v zasedacím sále Bílého domu, až přijde prezident, zahloubal se do svých poznámek a článků. Vždycky pociťoval k prezidentovým poradcům nechuť. Christian Klee měl Národní ústav pro výzkum mozku pořád na mušce a co chvíli se na něj vytasil s nějakým tajným příkazem. Doktoru Annacconemu se to nelíbilo a kde mohl, takticky proti tomu výzkum hájil. Často nevycházel z údivu, jak ho i v této oblasti dokázal přelstít. Další prezidentovy poradce, Eugena Dazzyho, Oddblooda Graye a Arthura Wixe, považoval za primitivy, kteří vědě nerozumějí a věnují se poměrně nevýznamné sociologii a státnictví.

Všiml si, že je přítomna také víceprezidentka Helena Du Prayová a Theodore Tappey, šéf CIA. Že mohou mít Spojené státy ve funkci víceprezidenta ženu, to ho vždycky překvapovalo. Cítil, že věda něco takového nepřipouští. Ve svých výzkumech stále doufal, že objeví základní rozdíl mezi mozkem muže a ženy, a bavilo ho, že se mu to dosud nepodařilo. Bavil se tím, protože najít ho, tak kol dokola létají jen samé chlupy.

Na Theodora Tappeyho se pokaždé díval skoro jako na neandrtálce, který se kvůli nepatrnému prospěchu v zahraničních záležitostech vyžívá v neplodných machinacích proti lidem, jež jsou perspektivně tak zanedbatelné.

Doktor Annaccone vyndal z aktovky pár lejster se zajímavým článkem o hypotetické částici tachyonu. Tady nepochybně nikdo o tachyonu jakživ neslyšel, pomyslil si se zadostiučiněním. Ačkoliv jeho odborností byl výzkum mozku, měl široké znalosti ve všech vědních oborech.

Teď právě se zahloubal do tachyonu. Existují doopravdy? Posledních dvacet let se o to fyzikové neustále přou. Pokud existují, přestaly by Einsteinovy teorie platit; tachyony se mají údajně pohybovat rychleji než světelné částice, což Einstein pokládal za nemožné. Je tu sice jakýsi náznak, že se tachyony od začátku pohybují rychleji než světlo, ale co to ksakru znamená? Že i hmota tachyonu má záporné znaménko, a to je s největší pravděpodobností vážně nemožné. Jenže co je nemožné v reálném světě, může být možné ve fantastickém světě matematiky. A co by mohlo nastat pak? Kdoví? Koho to zajímá? Určitě nikoho v této místnosti, ačkoliv tu sedí pár nejmocnějších mužů na této planetě. Jaká ironie! Tachyony by mohly změnit lidský život víc než cokoliv, co by tito muži dokázali pochopit.

Konečně se prezident objevil a všichni v místnosti povstali. Doktor Annaccone odložil svá lejstra. Mohl by se tu dokonce i pobavit, pokud bude dost pohotový a spočítá si, kolik očí v tomto pokoji zamrká. Neboť výzkumy ukazovaly, že i zamrkání může být vodítkem, zda osoba lže, anebo ne. Asi tu zamrká dost lidí.

Francis Kennedy se na jednání oblékl pohodlně – měl na sobě kalhoty a bílou košili s modrou kašmírovou vestou bez rukávů; vypadal, že je v dobré míře, což bylo obdivuhodné u člověka pronásledovaného tolika protivenstvími.

Pozdravil přítomné a řekl: „Dnes mezi nás přišel doktor Annaccone, abychom mohli dořešit problém, zda má terorista Yabril něco společného s atomovým výbuchem v New York City. Sešli jsme se také proto, abychom reagovali na obvinění v novinách a v televizi, že správní aparát měl možnost bombu včas objevit.“

Helena Du Prayová pokládala za nutné se zeptat: „Pane prezidente, ve svém projevu ke Kongresu jste řekl, že atomová bomba byla součástí Yabrilova spiknutí. Kladl jste na to důraz. Zakládá se váš výrok na pevných důkazech?“

Kennedy byl na takovou otázku připraven, takže odpověděl s ledovou přesností: „Tehdy jsem tomu věřil a věřím i teď, zeje to pravda.“

„Ale na základě jakých důkazů?“ dotíral Oddblood Gray. Kennedyho oči se na okamžik setkaly s Kleeovými, než se obrátil k Annacconemu a přátelsky se usmál: „Právě proto jsme zde, abychom to zjistili. Doktore Annaccone, co si myslíte o této záležitosti? Snad nám můžete pomoci. A prokažte mi tu laskavost – přestaňte už, prosím, vypočítávat ve svém zápisníku tajemství vesmíru. Už jste objevil dost, abyste nás všechny zahanbil.“

Doktor Annaccone si totiž mezitím do zápisníku před sebou naškrábal pár matematických rovnic. Uvědomil si jasnou výtku v prezidentových slovech. „Já totiž pořád ještě nechápu, proč jste už tenkrát, dřív než to bouchlo, nepodepsal příkaz k provedení PET-tes-tu,“ začal. „Měli jste přece ty dva mladíky ve vazbě. Opravňoval vás k tomu zákon o kontrole jaderných zbraní.“

„Snad si vzpomenete, že jsme tehdy až po uši vězeli v kritické situaci, jejíž vyřešení jsme považovali za mnohem důležitější,“ zasáhl Christian spěšně. „Kolik už bylo takových hrozeb! Myslil jsem si, že můžeme ještě den počkat. Gresse a Tibbot prohlašovali, že jsou nevinní, a my jsme měli jen tolik důkazů, které nás opravňovaly k jejich zajištění. Pro přímé obvinění jsme neměli dostatek důkazů. Pak se do toho vložil Tibbotův otec a přivedl si pár pěkně drahých advokátů, kteří vyhrožovali, že nám nadělají spoustu potíží. Proto jsme se rozhodli, že to odložíme, dokud nezískáme pravděpodobně víc důkazů.“

„Christiane,“ oslovila ho víceprezidentka Du Prayová, „máš nějakou konkrétnější představu, jak se o té záležitosti dozvěděl Tibbotův otec?“

„Procházíme záznamy všech telefonních společností v Bostonu, abychom zjistili, kdo všechno staršímu Tibbotovi volal,“ vysvětloval Christian. „Dosud jsme však neměli štěstí.“

Theodore Tappey, hlava CIA, prohlásil: „Ale se vším tím vaším vynikajícím technickým vybavením byste to měli zjistit.“

„Tohle je podružné, Heleno,“ upozornil Kennedy. „Pojďme k věci. Doktore Annaccone, dovolte, abych odpověděl na vaši otázku. Christian se snaží vytáhnout za mne kaštany z ohně. K tomu ostatně své spolupracovníky mám. A já jsem tehdy rozhodl, že nepodepíšu příkaz k vyšetření mozku. Podle podkladů tu přece jen existuje jisté nebezpečí poškození a já nechtěl něco takového riskovat. Ti dva mladíci všechno popírali a kromě varovného dopisu chyběl jakýkoliv důkaz, že bomba skutečně existuje. My tu teď reagujeme na dosti nízké útoky ve zpravodajství, podporované členy Kongresu. Mám k vám jednu specifickou otázku. Vyloučíme jakékoliv spojení mezi Yabrilem a profesory Tibbotem a Gressem, když dáme udělat vyšetření mozku PET-testem u všech tří? Vyřešilo by to náš problém?“

„Ano,“ přisvědčil doktor Annaccone. „Samozřejmě. Jenže mezitím“ se změnily podmínky. Chcete použít zákona o kontrole jaderných zbraní k získání důkazu o trestné činnosti, ne ke zjištění, zda je někde nastraženo nukleární výbušné zařízení. Za takových okolností nám zákon neposkytuje právo na použití PET-testu.“

„Kromě toho,“ dodal Dazzy, „mají ti mládenečkové takové obhájce, že se k nim ani nepřiblížíme!“

Prezident se na Dazzyho chladně usmál. „Doktore,“ oslovil Annacconeho, „máme tu pořád ještě Yabrila. Chci, aby byl podroben tomu vyšetření mozku. Bude mu položena otázka: Šlo o společné spiknutí? Byl výbuch atomové pumy součástí tohoto plánu? Jestliže výsledek testu bude pozitivní, může dojít k obrovským komplikacím. Spiknutí může dál pokračovat a může postihnout větší teritorium, než je New York City. Jiní teroristé z První stovky mohou umístit další zařízení. Chápete to?“

„Pane prezidente,“ zeptal se doktor Annaccone, „opravdu si myslíte, že taková možnost existuje?“

„Musíme vymýtit jakoukoliv nejistotu,“ odpověděl Kennedy. „V tomto případě se domnívám, že požadovaný PET-test není v rozporu se zákonem o kontrole jaderných zbraní.“

„Bude kolem toho pořádný kravál,“ poznamenal Arthur Wix. „Osočí nás, že jsme na něm spáchali lobotomii.“

„A nebudou mít pravdu?“ prohodil suše Eugene Dazzy.

Doktor Annaccone se rozčilil, jak jen to jde v prezidentově přítomnosti. „To přece není lobotomie,“ namítl. „Je to vyšetření mozku s použitím chemikálií. Po jeho skončení je pacient naprosto stejný jako před ním.“

„Až na to, že je třeba poněkud vymazaný,“ nedal se Dazzy.

Tiskový tajemník Matthew Gladyce si dovolil zasáhnout: „Pane prezidente, výsledek zkoušky nadiktuje sám, jaké prohlášení vydáme. Musíme být ovšem velmi opatrní. Jestliže test prokáže spojení mezi Yabrilem na jedné a Gressem a Tibbotem na druhé straně, budeme mít jasno. Pokud se nic takového neprokáže, bude se po nás chtít spousta vysvětlení.“

„Přejděme k dalším otázkám,“ rozhodl úsečně Kennedy.

Eugene Dazzy četl z poznámek před sebou: „Kongres hodlá předvolat Christiana před jeden ze svých vyšetřovacích výborů. Senátor Lambertino a poslanec Jintz ho hodlají odstřelit. Prohlašují, a také to poskytli všem sdělovacím prostředkům, že generální prokurátor jediný ví, jak se všechny ty podivné události sběhly.“

„Odvolám se na výsadu výkonné moci,“ pravil Kennedy. „Z moci prezidenta nařizuji Christianovi, aby před žádný výbor nepředstupoval.“

Doktor Annaccone, znuděný politickými diskusemi, v legraci navrhl: „Christiane, co kdybyste se podrobil našemu PET-testu jako dobrovolník? Můžete tak neodvolatelně prokázat svou nevinu a přitom náš postup morálně zaštítit.“

„Mě, doktore, vůbec nezajímá prokázání mé neviny, jak vy tomu říkáte,“ zareagoval podrážděně Christian. „Nevina je tuze choulostivá věc, kterou vaše věda nebude moci nikdy stanovit. A nezajímá mě ani morální stránka vyšetření mozku, které má prokázat, zda ten a ten člověk mluví pravdu. Nediskutujeme tu ani o nevině, ani o morálce. Diskutujeme o použití moci, aby společnost mohla nadále fungovat. Pro tuhle oblast je vaše věda neužitečná. Jak jste sám často doporučoval, nefušujte do něčeho, v čem nejste odborník. Takže nechtě na hlavě.“

Při schůzkách prezidentových spolupracovníků se jen málokdy stávalo, aby někdo tak nezkroceně projevoval své emoce, obzvlášť za přítomnosti víceprezidentky Du Prayové, i když to nebyla žádná citlivka. Proto Christianův výbuch lidi v zasedačce tolik překvapil.

Doktor Annaccone se zarazil, myslel to přece jen v legraci! Jako většina lidí měl Kleea rád. Podle něho to byl přívětivý, vzdělaný člověk, připadal mu mnohem inteligentnější než většina advokátů. Jako renomovaný vědec se Annaccone holedbal, že rozumí prakticky všemu ve vesmíru. Ted malicherně vzplanul, cítil se dotčený, a tak bez rozmyslu vypálil: „Býval jste v CIA, pane Klee. Na centrále CIA visí mramorová tabule s nápisem: „Poznej pravdu, a pravda tě osvobodí!“

Christian mezitím znovu nabyl dobrou náladu: „Já tu tabulku nenapsal, doktore,“ odpověděl, „a o pravdě toho nápisu pochybuji.“

Doktor Annaccone se už také vzpamatoval, ale v duchu to začal rozpitvávat. Proč tak vztekle zareagoval na jeho žertovnou otázku? Má snad generální prokurátor, nejvyšší zástupce práva v zemi, opravdu co skrývat? Strašně by si byl přál dostat ho na svůj vyšetřovací stůl.

Prezident Kennedy přihlížel tomuto slovnímu souboji s vážným, byť pobaveným pohledem: „Zede,“ oslovil ho vlídně, „až budete mít ten detektor lži natolik vylepšený, že se bude moci aplikovat bez vedlejších účinků, možná ho budeme muset nakonec zahrabat. V téhle zemi totiž neexistuje jediný politik, který by s ním dokázal žít.“

Doktor Annaccone mu skočil do řeči: „Nic z toho není k věci! Jednou už bylo něco objeveno, vědci začali zkoumat lidský mozek. Jakmile nějaký proces začne, nikdy už ho nezbrzdíte. Vezměte si takové luddity, když se pokoušeli zastavit průmyslovou revoluci. Nemůžete právně zakázat používání střelného prachu, jak se o tom poučili Japonci, když stovky let zakazovali palné zbraně, a pak byli přemoženi Západem. Jakmile byl objeven atom, nebylo už možné zabránit sestrojení bomby. Mozkový detektor je prostě tu a už tady zůstane. Ujišťuji vás všechny, že zůstane.“

„Použití toho testu odporuje duchu Ústavy,“ odporoval Klee.

„Možná budeme muset Ústavu změnit,“ namítl břitce Kennedy.

„Kdyby tu byl někdo od sdělovacích prostředků,“ podotkl Matthew Gladyce se zděšeným výrazem ve tváři, „tak nás odtud rovnou vyženou!“

„Je to váš úkol informovat veřejnost, o čem jsme tu mluvili, a říct jí to vhodnými slovy a ve vhodnou chvíli,“ uzavřel diskusi Kennedy. „Pamatujte si to! Rozhodne americký lid, v rámci Ústavy. A teď je myslím načase zahájit v souvislosti se všemi našimi problémy pořádný protiútok. Christiane, ty zahájíš trestní stíhání Berta Audicka podle zákonů na obranu vlasti. Jeho společnost bude obviněna ze zločinného spiknutí se sultanátem Sherhaben a z podvádění americké veřejnosti umělým vytvořením nedostatku ropy za účelem dosažení vyšších cen. To za prvé.“

Potom se obrátil k Oddbloodu Grayovi: „A ty vytřeš Kongresu zrak sdělením, že nový Federální úřad komunikací odepře koncese hlavním televizním společnostem, až požádají o jejich obnovení. Nové zákony budou mít také pod kontrolou jednání akcionářů na Wall Streetu a velké banky. Ať mají také nějaké starosti, Otto.“

Helena Du Prayová věděla, že na neoficiálních jednáních má plné právo vyjádřit svůj nesouhlas s prezidentem, třebaže jako víceprezidentka je vždy povinna ho podporovat na veřejnosti. A přece chvíli váhala, než opatrně nadhodila: „Nemyslíš, že si děláme trochu moc nepřátel najednou? Nebylo by moudřejší počkat, dokud nebudeme znovu zvoleni? Jestliže skutečně získáme Kongres více sympatizující s naší politikou, proč bojovat proti dnešnímu Kongresu? Proč zbytečně proti sobě poštvávat kohokoliv, kdo má peníze a moc, dokud nemáme jednoznačně silnou pozici?“

„Nemůžeme čekat,“ namítl Kennedy. „Budou nás napadat bez ohledu na to, co podnikneme. Udělají vše pro to, abych nebyl znovu zvolen a nevytvořil si Kongres podle svého, ať budeme sebesmířlivější. Zaútočíme-li my, donutíme je, aby zvažovali vše znovu. Nemůžeme je nechat jednat, jako by se jich netýkala jediná starost na tomto světě.“

Všichni mlčeli. Kennedy vstal a uložil svým spolupracovníkům: „Můžete to připravit do podrobností a nakoncipovat potřebné podklady.“

A tehdy promluvil Arthur Wix o kampani hromadných sdělovacích prostředků, kterou rozpoutal Kongres: útočí proti prezidentovi zveřejněním údajů, kolik lidí a peněz vyžaduje jeho ochrana.

„Hlavním cílem té kampaně je vylíčit tě jako jakéhosi césara,“ vysvětloval Wix, „a tvé ochránce z tajných služeb jako jistý druh císařské palácové gardy. Veřejnosti připadá, že deset tisíc mužů a sto miliónů dolarů k ochraně jediného člověka, byť jím je prezident Spojených států, je skoro přehnané. Vyvolává to ve veřejnosti všelijaké představy.“

Nikdo nepromluvil. Vzpomínka na zavražděné Kennedyovce činila toto téma obzvlášť choulostivým. Právě proto, že byli prezidentovi tak blízcí, uvědomovali si, že podléhá jistému fyzickému strachu. Překvapilo je tedy, když se obrátil ke generálnímu prokurátorovi a prohlásil: „Myslím, že v tomto případě mají naši kritici skoro pravdu, Christiane. Vím, že jsem ti vetoval návrh na jakoukoliv změnu o ochraně, ale co kdybychom oznámili, že zredukujeme oddělení tajných služeb v Bílém domě – dejme tomu – na polovinu? Samozřejmě, že snížíme na polovinu i rozpočet. Byl bych rád, Christiane, kdybys tento návrh nevetoval.“

Klee na to s úsměvem odpověděl: „Možná jsem to tak trochu přehnal, pane prezidente. Neřeknu své veto, které byste vy mohl kdykoliv vetovat.“ Všichni se s úlevou rozesmáli.

Gladyceovi však dělalo toto zdánlivě snadné vítězství vrásky na čele. „Pane generální prokurátore, nemůžete jen tak prostě říct tohle uděláme a tohle ne. Kongres se bude dožadovat přesných číselných údajů o našem rozpočtu,“ upozornil.

„O. K.,“ souhlasil Christian. „Ale až to pustíte do tisku, nezapomeňte zdůraznit, že jsem měl proti tomu silné námitky, a upravte vše tak, aby bylo jasné, že prezident jedná pod nátlakem Kongresu.“

„Děkuji vám všem za účast,“ pronesl Kennedy, „tím naše jednání končím.“

Vedoucí vojenské kanceláře v Bílém domě, penzionovaný plukovník Henry Canoo, byl ve správě ten nejveselejší a nejnedotknutelnější člověk. Coby ne, když – jak sám říkal – měl ten nejlepší flek ve Státech. Nezodpovídal se nikomu, jen prezidentovi, a spravoval jeho tajné fondy, které nepodléhaly žádné jiné finanční kontrole. Skutečně plnil jen úlohu správce. Nerozhodoval o žádných politických otázkách, nemusel nabízet žádné rady. Organizačně měl na starosti všechna letadla, vrtulníky a limuzíny pro potřeby prezidenta a jeho spolupracovníků. On jediný přiděloval peníze na výstavbu a udržování budov, jichž Bílý dům používal a jež byly považovány za tajné. Kdykoliv Kennedy potřeboval udělat něco, co stálo peníze, a nechtěl, aby se o tom dozvěděl Kongres nebo sdělovací prostředky, Henry Canoo mu na to poskytl peníze z tajného fondu dotovaného Pentagonem a orazítkoval účetní doklady o výdajíc h v zájmu nejvyšší bezpečnosti.

Když onoho májového odpoledne přišel do jeho kanceláře generální prokurátor Klee, Henry Canoo ho vřele uvítal. Už dříve spolu měli nějaké obchody, vždyť hned na počátku svého úřadování dal prezident Canoovi pokyn, že generální prokurátor může z tajného fondu dostat všecko, oč požádá. Zpočátku Canoo takové položky několikrát s prezidentem kontroloval, ale už dávno to nedělal. „Tak co, Christiane,“ oslovil ho bodře, „jdeš si pro informace, nebo pro peníze?“

„Pro obojí,“ odpověděl Christian. „Napřed k těm penězům. Slíbíme totiž veřejnosti, že zredukujeme zaměstnance oddělení tajných služeb na polovinu a stejně zkrátíme i rozpočet na bezpečnost v Bílém domě. Jdu kvůli těm návrhům. Samozřejmě to zůstane jen na papíře, de facto se nic nezmění. Ale nechci, aby Kongres cokoliv zvětřil. Takže tvoje vojenská kancelář bude muset pustit ty peníze z rozpočtu Pentagonu a dát na to razítko, že jde o zájmy nejvyšší bezpečnosti.“

„Proboha,“ zděsil se Henry Canoo. „To bude pořádný balík. Můžu to sice udělat, ale ne na moc dlouho.“

„Jen do listopadových voleb,“ vysvětlil Christian. „Pak nás buď vykopnou, anebo budeme pro Kongres natolik silní, že si na nás netroufne. Jenže právě teď si musíme vylepšit svůj profil.“

„O. K.,“ přisvědčil Canoo.

„A teď co chci vědět,“ pokračoval Christian. „Neslídil tu v poslední době někdo z kongresových výborů?“

„To víš, že slídil,“ přitakal Canoo. „Víc než obvykle. Moc rádi by věděli, kolik má prezident vrtulníků, kolik limuzín, kolik velkých letadel a podobné prkotiny. Snaží se vyzvědět, jak jich využívá výkonná moc. Kdyby věděli, kolik jich máme doopravdy, sednou si na zadek.“

„Kterého poslance to zvlášť zajímalo?“ ověřoval si Christian.

„Jintze,“ odpověděl Canoo. „Má toho svého asistenta, jmenuje se Sal Troyca, takového vychytralého ptáčka. Povídal, že jen chce vědět, kolik máme vrtulníků. Řekl jsem mu, že tri. On na to, že prý slyšel něco o patnácti, a tak jsem mu povídal, co by ksakru Bílý dům dělal s patnácti? Jenže skoro na chlup se trefil. Máme jich totiž šestnáct.“

Kleea ten údaj překvapil. „A proč jich vlastně máme tolik, zatraceně?“

„No, vrtulníky jsou hodně poruchové,“ vysvětloval Canoo. „Když si prezident řekne o vrtulník, mám mu snad říct, zeje v dílně na opravě? A kromě toho si každou chvíli řekne o svezení někdo ze štábu. Ty nejsi tak náročný, Christiane, ale třeba Tappey z CIA nebo Wix potřebují vrtulník hodně často. A Dazzy koneckonců taky, z důvodů, které neznám.“

„A ani znát nechceš,“ dořekl Christian. „Budeš mi podávat hlášení o každém vyzvědači z Kongresu, který sem přijde slídit, jak to tu bylo a je s personálem a penězi na podporu prezidenta. Má to co dělat s jeho bezpečností. Budeš to hlásit přímo mně jako přísně tajné.“

„O. K.,“ přislíbil Canoo bodře. „A kdykoliv bys potřeboval něco udělat ve své rezidenci, můžeme ti z toho kohoutku taky ukápnout.“

„To ne, díky,“ odmítl rezolutně Christian. „Mám své vlastní peníze.“

Pozdě večer toho dne seděl Kennedy v Oválné kanceláři a kouřil tenký havanský doutník. Rekapituloval si události dne. Všechno mu vycházelo přesně podle plánu. Ukázal tvrdou ruku jen natolik, aby získal podporu svých nejbližších spolupracovníků. Klee reagoval tak, jako by mu četl v myšlenkách. Canoo mu poreferoval o jejich rozhovoru. Annaccone je poddajný. Jestliže si nedá pozor, mohla by se stát problémem Helena Du Prayová, jejíž inteligenci a politickou základnu v ženských organizacích tolik potřebuje.

Francise Kennedyho překvapovalo, jak dobře se cítí. Tatam byla deprese, poprvé od smrti své ženy pocítil mocný příliv energie. Že by to bylo tím, že konečně získal kontrolu nad tím obrovským, složitým politickým soukolím Ameriky?

20. kapitola

Prezident Kennedy si přál, aby Christian přišel na snídani k němu do bytu v Bílém domě. Scházívali se tam jen málokdy.

Jefferson, prezidentův osobní komorník a agent z tajných služeb, prostřel k velké snídani a diskrétně zmizel v kuchyňce, odkud přicházel jen na znamení bzučákem.

Kennedy jen tak mezi řečí prohodil: „Věděl jsi, že Jefferson býval vynikající student a skvělý atlet? Nikdy ho nikdo neporazil.“ Odmlčel se, než se zeptal: „Jak se z něho vlastně stal komorník, Christiane?“

Kleeovi bylo jasné, že musí s pravdou ven. „Je to také nejlepší agent tajných služeb. Sám jsem ho pro tuto službu speciálně vybral.“

„Takže ještě jednou – proč vůbec bral tu práci v tajných službách?“ vyzvídal Kennedy. „Ke všemu jako komorník?“

„Má v tajných službách vysoké postavení,“ připustil Christian.

„No dobře, ale stejně –?“ rozvažoval Kennedy.

„Na tahle místa se dostanou jen lidi, co projdou velmi složitými prověrkami. Jefferson byl nejlepší. Ve skutečnosti vede celý tým v Bílém domě.“

„Ale přece jen –“ nespokojeně dotíral Kennedy.

„Slíbil jsem mu, že pokud odejdeš z Bílého domu, dostane funkci ve zdravotnictví, školství nebo v odboru sociálních záležitostí, což by mu tuhle práci slušně vynahradilo.“

„To je tedy chytře vymyšlené,“ ocenil Kennedy. „Jenže jak zamaskuješ, že dělal komorníka? Jak se to vůbec dá provést?“

„Udělám pak z něho svého výkonného asistenta,“ vysvětlil Christian.

Kennedy zvedl kávovou konvici, ozdobenou na bělostném porcelánovém povrchu kresbou orlů. „Nic ve zlém, prostě jsem si jen všiml, že všechno moje nynější služebnictvo v Bílém domě plní své povinnosti naprosto perfektně. Jsou snad všichni z tajných služeb? To by bylo neuvěřitelné.“

„Speciálně jsme je školili a speciálně poučili, apelovali jsme na jejich profesionální hrdost,“ stručně odpověděl Christian. „Všichni ji bohužel nemají,“ dodal.

Kennedy se hlasitě zasmál a zeptal se: „Ani šéfové?“

„Ti obzvlášť ne,“ zdůraznil s úsměvem Christian. „Každý šéf je jinak blázen.“ Patřil k lidem, kteří humornou průpovídkou získávají čas. Znal Kennedyho metodu, jak nenápadně přejít na horkou půdu; vždy dával najevo dobrou náladu a dělal narážky, že ví něco, o čem se předpokládá, že to neví.

Snídali a Kennedy hrál roli, které říkával „mateřská“. Podával talíře a naléval z konvic. Porcelán, s výjimkou speciální kávové konvice, byl krásný, s modrým prezidentským znakem, křehký jako vaječná skořápka. Nakonec Kennedy věcně poznamenal: „Rád bych pobyl tak hodinku s Yabrilem. Doufám, že mi to zařídíš.“ Neušel mu úzkostný výraz v Christianově tváři. „Jen hodinku a jen jednou.“

„Co tím získáš, Francisi?“ snažil se mu to rozmluvit. „Setkání s ním by mohlo být pro tebe až příliš bolestné. Bude to na tebe moc!“ V Kennedyho obličeji se prohloubily vrásky, kterých si Christian nikdy před tím nepovšiml.

„Ale ano, vydržím to,“ ujistil ho prezident. „Jestli se to dostane ven, že jsi s ním mluvil, zavalí nás spoustou otázek,“ varoval Christian.

„Postarej se tedy, aby to v žádném případě neprasklo,“ přikázal mu Kennedy. „Nebude o tom žádný písemný záznam a ta schůzka nebude zapsaná v deníku Bílého domu. Takže na kdy ji dáš?“

„Potrvá nějakou dobu, než zařídím vše potřebné,“ váhal Christian. „A Jefferson o tom musí bezpodmínečně vědět.“

„Ještě někdo jiný?“ zeptal se Kennedy.

„Možná takových šest mužů z mého zvláštního oddělení,“ počítal Christian. „Budou muset vědět, že Yabril je v Bílém domě, ale nemusí výslovně vědět, že se s ním setkáš. I když to uhodnou, nebudou to vědět jistě.“

„Když to bude nutné, mohu jít tam, kde ho držíš,“ navrhl Kennedy.

„Absolutně vyloučeno,“ namítl Christian. „Nejlepším místem pro to setkání je nakonec Bílý dům. Mělo by se uskutečnit v prvních hodinách po půlnoci. Navrhuji v jednu.“

„Tak tedy v jednu v noci pozítří. O. K.,“ souhlasil Kennedy.

„Dobře,“ přitakal Christian. „Ale budeš mi muset přece jen podepsat nějaké papíry – budou sice nejasné, ale budou mě krýt pro případ, že by něco nevyšlo.“

Kennedy si s úlevou oddychl a energicky prohlásil: „Neboj se. Není to žádný nadčlověk. Chci s ním mluvit naprosto volně a chci, aby mi odpovídal srozumitelně a ze své vůle. Nechci, aby vypovídal z donucení, eventuálně pod drogami. Chci pochopit jeho způsob myšlení, možná ho potom nebudu tolik nenávidět. Chci zjistit, co skutečně cítí lidé jako on.“

„Musím být při vašem setkání fyzicky přítomen,“ rozpačitě poznamenal Christian. „Nesu zodpovědnost.“

„Co kdybys prostě čekal za dveřmi s Jeffersonem?“ navrhl Kennedy.

Christiana to natolik vyvedlo z míry, že postavil křehký šálek S kávou na podšálek tak prudce, až porcelán cinkl. „Prosím tě, Francisi, tohle nejde,“ prohlásil vážně, „Yabril bude přirozeně spoutaný, fyzicky bude naprosto bezmocný, ale já musím být pořád u vás. Právě v této chvíli musím použít práva veta, jež jsi mi povolil.“ Snažil se nedat prezidentovi najevo své obavy, co by mohl provést nepředloženého.

Oba se usmáli. Od těch dob, kdy Klee ručil za prezidentovu bezpečnost, platila mezi nimi úmluva, že šéf tajných služeb může vetovat kdykoli jakékoliv, i veřejné Kennedyho vystoupení. „Nikdy jsem toho nezneužil,“ zdůraznil Christian.

Kennedy se ušklíbl. „Ale pilnější ho využíval. Dobrá, dělej nám štafáž, ale koukej vypadat jako kus nábytku. A Jefferson bude za dveřmi.“

„Všechno zařídím,“ přislíbil Christian. „Ale tohle ti nepomůže, Francisi.“

Christian Klee pečlivě připravil Yabrila na setkání s prezidentem. Už ho pochopitelně mnohokrát vyslýchal, ale Yabril se jen usmíval a odmítal odpovídat na jakékoliv otázky. Byl velmi chladný, velmi sebevědomý, ochotný hovořit obecně o politice, o marxistické teorii, o palestinském problému, který ovšem nazýval izraelským problémem, ale odmítal cokoliv sdělit o své minulosti a své teroristické činnosti. Odmítl vypovídat o svém společníkovi Romeovi, odmítal cokoliv uvést k osvětlení případu Terezy Kennedyové či o svém vztahu k sherhabenskému sultánovi.

Jeho vězením byla malá nemocnice s deseti lůžky, kterou si FBI zřídila pro zadržené nebezpečné vězně a své důležité informátory. Působil tu zdravotnický personál z tajných služeb a celé zařízení bylo pod dohledem Kleeova zvláštního oddělení. V celých Spojených státech bylo pět takových internačních nemocnic – jedna ve Washingtonu, D.C., další v Chicagu, jedna v Los Angeles, jedna v Nevadě a další na Long Islandu.

Někdy se jich používalo při tajných lékařských pokusech na dobrovolnících. Nemocnici ve Washingtonu však dal Klee úplně, vyklidit, aby mohl držet Yabrila v naprosté izolaci. Stejně vyklidil i nemocnici na Long Islandu, v níž držel dva mladé vědce, iniciátory jaderného výbuchu.

Ve washingtonské nemocnici, kde žil Yabril, měli oddělení zařízené tak, aby byl u vězně předem vyloučen jakýkoliv sebevražedný pokus nebo hladovka. Měli tam k dispozici příslušné fyzické zábrany i prostředky pro nitrožilní výživu.

Napřed Yabrilovo tělo celé zrentgenovali, včetně zubů. V pohybu ho trvale omezovala speciální svěrací kazajka, v níž mohl jen minimálně hýbat rukama a nohama. Mohl číst a psát, popocházet drobnými krůčky, ale nemohl si dovolit žádný prudší pohyb. Čtyřiadvacet hodin denně ho sledovali dvousměrným zrcadlem agenti Kleeova zvláštního oddělení.

Od prezidenta se Christian vydal rovnou k Yabrilovi; uvědomoval si, co všechno ho čeká za problémy. Vešel k Yabrilovi spolu s dvěma agenty. Posadil se na jednu z pohodlných pohovek a dal z ložnice přivést Yabrila. Vtlačil ho zlehka do jedné z lenošek a pokynul agentům, aby zkontrolovali jeho svěrací kazajku.

„Jste velice opatrný, ačkoliv máte takovou moc,“ popíchl ho pohrdavě Yabril.

„Věřím na opatrnost,“ odrazil ho Christian vážně. „Jsem jako inženýři, kteří stavějí mosty a jiné stavby tak, aby vydržely stonásobek možného zatížení. Řídím se tím při své práci.“

„To není totéž,“ namítl Yabril. „Nemůžete předvídat zásah osudu.“

„Já vím,“ přikývl Christian. „Ale rozptyluje to mé obavy a dobře se mi to osvědčuje. A teď proč jsem přišel: chci vás požádat o laskavost.“

Yabril se posměšně rozesmál, lehkým, opravdu veselým smíchem. Christian na něho zíral a bezděčně se také usmál. „Mně jde vážně o laskavost a je zcela ve vaší moci mi vyhovět, anebo mě odmítnout. Poslouchejte pozorně. Zacházeli jsme s vámi slušně. Jednak jsem si to tak přál, jednak je to v souladu se zákony této země. Vím, že nemá smysl vám vyhrožovat, že máte svou hrdost. Ale žádám po vás maličkost, takovou, že se snad ani nedá mluvit o nějakém kompromisu. Na oplátku vám slibuji, že udělám vše, aby nedošlo k žádnému neštěstí. Vím, že ještě pořád doufáte, že vaši spojenci z První stovky vymyslí něco chytrého, jak vás dostat na svobodu.“

Yabrilův tmavý hubený obličej najednou zvážněl. „Nejednou jsme se pokoušeli podniknout nějaké kroky proti vašemu prezidentovi, měli jsme připravené velmi složité a důmyslné akce. Všechny ale náhle a záhadně ztroskotaly ještě dřív, než jsme k vám vůbec pronikli. Osobně jsem prověřoval ty nezdary a likvidaci našich oddílů, a všechny stopy pokaždé vedly k vám. A tak vím, že pracujeme stejně. Vím, že vy nejste opatrnický politik. Prokažte mi tedy tu čest a řekněte mi rovnou, co chcete. Předpokládejte, že jsem dostatečně inteligentní, abych váš požadavek uvážil.“

Christian se opřel zády o pohovku. Pár jeho mozkových buněk zaregistrovalo, že ho Yabril prokoukl a že se mu stal velmi nebezpečným; za žádnou cenu nesmí dopustit, aby byl ten člověk osvobozen. Bylo to od něho pošetilé, že mu to dal najevo. Ale to už se Christian soustředil na splnění svého úkolu. „Prezident Kennedy je velmi složitá osobnost, snaží se maximálně porozumět událostem i lidem. A tak se chce s vámi setkat tváří v tvář a položit vám několik otázek. Chce si s vámi pohovořit jako člověk s člověkem. Rád by pochopil, proč jste zavraždil jeho dceru. Možná chce dát sám sobě rozhřešení z vlastních pocitů viny. Proto vás žádám, abyste ho zcela neodmítl. Vyhovíte mu?“

Yabril, volně spoutaný kazajkou, se pokusil o zamítavé gesto. Vůbec nepociťoval fyzický strach, ale představa, že by se měl setkat s otcem dívky, kterou zavraždil, ho překvapivě rozrušila. Vždyť šlo přece o politický akt, a tomu by měl americký prezident rozumět lépe než kdokoli jiný. A přece ho lákalo pohlédnout do očí nejmocnějšímu muži na světě a říct mu: „Zabil jsem vaši dceru. Zranil jsem vás daleko bolestněji, než vy kdy můžete zranit mne, s vašimi tisíci válečných lodí a desetitisíci hřmících letadel!“

„Dobře tedy, prokážu vám tu malou laskavost. Jenže mi možná nakonec za ni nepoděkujete,“ odpověděl.

Klee vstal a zlehka mu chtěl položit ruku na rameno. Yabril pohrdavě uhnul. „Na tom nezáleží,“ prohlásil Klee. „Odvděčím se vám.“

O dva dny později, v jednu hodinu po půlnoci, vstoupil prezident Kennedy do Žlutého salónku v Bílém domě. Yabril už seděl na židli u krbu. Christian stál za ním.

Na malém oválném stolku, vykládaném znakem z hvězd a pruhů, byl připraven stříbrný podnos s malými obloženými chlebíčky, stříbrná kávová konvice a šálky na talířcích zdobených zlatem. Jefferson nalil kávu do tří šálků a ustoupil ke dveřím, o něž se opřel širokými rameny. Kennedy si povšiml, že ho Yabril úklonem hlavy pozdravil, ale že sedí na židli nehybně. „Vy jste mu dali sedativa?“ zeptal se ostře.

„Ne, pane prezidente,“ ujistil ho Christian. „Má jen volnou svěrací kazajku a pouta na nohou.“

„Nemůžete mu kvůli mně udělat trochu víc pohodlí?“ navrhl prezident.

„Ne, pane,“ odmítl stručně Christian.

„Je mi líto,“ oslovil Kennedy přímo Yabrila. „V těchto věcech nemám poslední slovo. Nezdržím vás příliš dlouho. Chtěl bych vám jen položit několik otázek.“

Yabril přikývl. Vzhledem ke své omezené hybnosti si s trochou potíží vzal jeden chutný chlebíček. Pozvedlo to jeho hrdost, ať nepřítel vidí, že není tak úplně bezmocný. Studoval Kennedyho obličej a ohromilo ho, že má před sebou muže, kterého by za jiných okolností instinktivně ctil a jemuž by do jisté míry důvěřoval. Jeho tvář byla poznamenána utrpením, ale zároveň v ní byla mocná síla, jíž své utrpení překonával. Yabril v ní objevil opravdový zájem o vězňovo nepohodlí, to nebyla pouhá blahovůle či falešný soucit.

Yabril ho tiše a zdvořileji, možná i pokorněji, než původně zamýšlel, oslovil: „Pane Kennedy, než začneme, musíte mi nejprve odpovědět na jednu otázku. Opravdu si myslíte, že mám na svědomí jaderný výbuch ve vaší zemi?“

„Ne,“ odpověděl pevně Kennedy. Christian přijal s povděkem, že nepřidal žádné další informace.

„Děkuji vám,“ řekl Yabril. „Jak by mě někdo mohl považovat za tak hloupého? Mrzelo by mě, kdybyste se pokusil použít takové obžaloby jako zbraně proti mně. Ted se mě můžete ptát, nač chcete.“

Kennedy pokynul Jeffersonovi, aby se vzdálil, a díval se za ním. Pak tiše oslovil Yabrila. Christian sklopil hlavu na znamení, že neposlouchá. Opravdu to neměl v úmyslu. o

„Víme, že pod vaší taktovkou došlo k celé řadě událostí,“ začal Kennedy. „Zosnoval jste vraždu papeže; nastrčil jste svého společníka, aby ho zatkli tady u nás ve Státech, abyste se vy mohl domáhat jeho propuštění. Unesl jste letadlo. Pak jste zabil mou dceru, a to jste plánoval od samého začátku. Tohle všechno víme docela jistě. Chci jen, abyste mi potvrdil, že to je všechno pravda. Mimochodem, má to svou logiku, kterou plně chápu.“

Yabril se na Kennedyho zpříma podíval: „Ano, je to všechno tak. Jsem pouze překvapen, že jste si tu mozaiku dal tak rychle dohromady. Považoval jsem svůj plán za velmi důmyslný.“

„Obávám se, že na něj nemůžete být nijak zvlášť pyšný,“ prohlásil Kennedy. „Pochopil jsem jej, protože v podstatě uvažuji stejným způsobem jako vy, nebo je to tím, že neexistuje tolik rozdílů v lidském myšlení, které se ocitne na scestí.“

„Možná jsem tu důmyslnost až přehnal,“ trval na svém Yabril. „Vy jste porušil pravidla té hry. Nešlo tu o žádné šachy, pravidla nejsou tak striktní. Vy jste měl být pouhý pěšák, měl jste právo jen na tahy pěšáka.“

Kennedy se posadil a zdvořile, společensky upil trochu své kávy. Christian si povšiml, jak mu pracují nervy, a Yabril jeho zdánlivou věcnost prohlédl. Žasl nad tím, jaké jsou asi skutečné prezidentovy úmysly. Evidentně nebyly zlovolné, určitě ho nechtěl zastrašit nebo mu ublížit prostřednictvím své moci.

„Věděl jsem od samého začátku,“ pokračoval Kennedy, „už od únosu letadla jsem věděl, že mou dceru zabijete. Když zatkli vašeho společníka, byl jsem si jist, že jeho dopadení je součástí vašeho plánu. Vůbec mě to nepřekvapilo. Moji poradci se mnou zprvu nesouhlasili, až když se váš scénář rozvíjel dál. Pokud jde o mne, znamená to, že nutně uvažuji podobně jako vy. Co z toho vyvozuji: Nedovedu si představit, že bych byl něčeho takového schopen. Chtěl jsem s vámi mluvit, abych se vyhnul dalšímu kroku. Abych předvídal. Abych se měl na pozoru sám před sebou.“

Kennedyho zdvořilé chování, přímost a zjevné přání dobrat se pravdy na Yabrila zapůsobilo.

„Co jste tím vším získal?“ pokračoval Kennedy. „Za papeže Innocenta přece zvolí jiného papeže. Smrt mé dcery naproti tomu vůbec nezmění strukturu mezinárodní moci. Co jste tím tedy získal?“

Yabril přemýšlel. Když se to tak vezme, je to pořád ten starý problém kapitalismu; ucítil, jak mu na ramenou lehce spočinuly Christianovy ruce. Zaváhal, než řekl: „Amerika je kolos, jemuž vděčí Izrael za svou existenci. Toto vymezení, tento fakt je mým krajanům proti mysli. A váš kapitalistický systém utlačuje chudé na celém světě, i v mé rodné zemi. Bylo nezbytné zlomit strach z vaší síly, a papež je součástí oné síly ve světě; katolická církev terorizuje prostřednictvím nebe a pekla chudé na celém světě po staletí. Je to potupné. Takhle to trvá už dva tisíce let. Způsobit papežovu smrt bylo pro mne víc než politickým zadostiučiněním.“

Christian se vzdálil od Yabrilovy židle, ale byl stále ve střehu. Pootevřel dveře Žlutého salónku a chvilku si šeptal s Jeffersonem. Yabril to mlčky pozoroval a potom pokračoval: „Cokoliv jsem připravoval proti vám, před tím selhávalo. Vypracoval jsem dva velmi složité plány, jak vás zavraždit, ale žádný z nich nevyšel. Někdy se vyptejte pana Kleea na podrobnosti, možná vás překvapí. Pan generální prokurátor – musím přiznat, že má velmi přiléhavý titul – mě pokaždé hned zkraje odhalil. Zničil mé plány tak nemilosrdně, až si vynutil můj obdiv. Byl jsem proti němu bezmocný. A jak by ne, když má k dispozici tolik lidí, tolik technologie. Právě ta vaše nezranitelnost mě vyprovokovala, abych zabil vaši dceru; vím, jak vás právě tohle musí trápit. Říkám vám to na rovinu, domnívám se, že právě to si přejete.“

Christian se vrátil a zaujal svou pozici za Yabrilovou židlí; snažil se vyhnout Kennedyho pohledu. Yabrilovi znenadání zatrnulo kdesi uvnitř strachem, ale pokračoval: „Zamyslete se nad tím: já unesu letadlo, a okamžitě je ze mne zrůda,“ důrazným gestem napůl zvedl paže. „Zato když izraelské bomby dopadají na bezmocná arabská města a zabíjejí stovky lidí, zasazují se o svobodu; navíc se mstí za svou apokalypsu z druhé světové války, se kterou ovšem Arabové nemají nic společného. Jenže jaké jsou naše možnosti? Jsme vojensky slabí. Chybí nám technika. Kdo je větší hrdina? Ano, v obou případech umírají nevinní. A co spravedlnost? Izrael byl zřízen za přispění cizích mocností. Moji lidé byli vypuzeni do pouště. My jsme ti noví bezdomovci, vlastně noví Židé – jaká ironie! Očekává od nás svět, že nebudeme bojovat? Čeho se můžeme chopit? Jedině teroru! Jak si počínali Židé, když bojovali proti Britům
za ustavení svého státu? Všechno o teroru jsme se v té době naučili od nich. A tehdejší teroristé, ti někdejší vrahové nevinných, jsou dnes hrdinové. Jeden se dokonce stal izraelským ministerským předsedou a hlavy států ho přijímaly, jako by nikdo nevěděl o krvi na jeho rukou. Jsme snad hroznější, než byli oni?“

Yabril se na chvíli odmlčel a pokusil se vstát, ale Christian ho vtlačil zpět na židli. Kennedy mu pokynul, aby pokračoval: „Ptáte se, co jsem tím získal,“ navázal Yabril. „Svým způsobem jsem selhal, sedím tu jako váš vězeň. Ale zasadil jsem vaší vážnosti ve světě pořádnou ránu! Amerika už není tak fantastická. Mohlo to pro mne skončit lip, ale ještě není vše ztraceno. Ukázal jsem světu, jak nemilosrdná je ve skutečnosti ta vaše domnělá, humánní demokracie. Nechal jste zničit velké město a bez milosti jste podřídil cizí národ vlastní vůli. To já vás donutil, abyste poslal své bombardéry vystrašit celý svět a tu jeho část, která je vám tak cizí. Ted už není ta vaše Amerika tolik milovaná. A ve vlastní zemi jste docílil toho, že jí zmítají politické nešváry. Vy sám jste se změnil, změnil jste svůj image. Stal jste se hrozným panem Hydem namísto svatým doktorem Jekyllem.“

Yabril se odmlčel, aby ovládl rozbouřené emoce, které poznamenaly jeho tvář. Po chvíli promluvil poněkud uctivějším, vážnějším tónem.

„A teď se dostávám k tomu, co chcete slyšet a co bude pro mne bolestné vyslovit. Bylo nezbytné, aby vaše dcera zemřela. Byla symbolem Ameriky, protože byla dcerou nejmocnějšího muže na zemi. Víte, jak můj čin působil na lidi, kteří se bojí autority? Dá jim naději. Nevadí, že někteří vás mají rádi, že někteří ve vás dokonce spatřují dobrodince nebo přítele. Po letech totiž lidé své dobrodince nenávidí. Teď na vlastní oči viděli, že nejste mocnější než oni, že se vás nemusí bát. Můj čin by byl ovšem působivější, kdybych z něho vyšel jako svobodný člověk. Jak by se byly věci vyvíjely dál? Papež mrtev, vaše dcera zabita. A vy byste byl nucen mě propustit. Jak by vás to znemožnilo! A jak bezmocně by byla před světem vypadala Amerika!“

Yabril se opřel o opěradlo, aby si ve svěrací kazajce trochu ulevil, a usmál se na Kennedyho. „Udělal jsem jedinou chybu: naprosto jsem se ve vás zmýlil. Nemáte ve své anamnéze nic, co by mi bylo jen trochu nastínilo vaši skutečnou reakci. Vy, tak velký liberál, takový etický, moderní člověk! Myslil jsem, že mého přítele propustíte. Nepředpokládal jsem, že si tu tajenku tak rychle poskládáte. A nikdy se mi ani nesnilo, že byste dokázal spáchat tak veliký zločin!“

„Při rozbombardování Daku zahynulo velmi málo lidí; hodiny před útokem jsme po městě rozházeli varovné letáky,“ upozornil Kennedy.

„Chápu to,“ přisvědčil Yabril. „Váš nálet byl dokonalou teroristickou odpovědí. Sám bych nereagoval jinak. Jenže já bych nikdy neudělal pro svou záchranu to, k čemu jste se odhodlal vy. Nechat vybuchnout atomovou bombu v jednom z vlastních měst!“

„Mýlíte se,“ oponoval mu Kennedy. A Christian mu opět byl vděčný, že neuvádí víc, a ulevilo se mu, když viděl, že prezident nebere Yabrilovu obžalobu vážně. Prakticky přešel okamžitě k jinému tématu.

„Povězte mi,“ oslovil Yabrila, „jak dokážete ve vlastním srdci ospravedlnit zlo, které jste napáchal tím, že zrazujete důvěru lidí? Četl jsem vaše akta. Jak jste se mohl opovážit říct: Zlepším svět tím, že zabiju nevinné muže, ženy a děti; pozvednu lidstvo z jeho beznaděje tím, že zradím svého nejlepšího přítele – a to všechno bez jakéhokoliv pověření od Boha či nějakého člověka! Soucit stranou – jak se vůbec opovažujete osobovat si takovou moc?“

Yabril zdvořile mlčel, jako by očekával další otázku. Když nepřišla, vysvětloval: „To, čeho jsem se dopustil, není tak abnormální jako nátlak morálních nároků. Co cítí piloti vašich bombardérů, když z letadla sesílají zkázu, jako by lidé pod nimi nebyli víc než mravenci? A přitom jsou to určitě poctiví chlapi s dobrým srdcem. Prostě je naučili plnit své povinnosti. Myslím, že nejsem jiný. Nemám jenom bomby, abych rozséval smrt ze vzduchu. Nemám námořní děla, jež zasáhnou na vzdálenost dvaceti mil. Nezbývá mi, než si poskvrňovat ruce krví. Musím být morálně silný a duchovně neposkvrněný, abych se cítil oprávněn prolévat krev za to, v co věřím. Já vím, je to všecko až příšerně zjevné, že neargumentuji ničím novým, ba může to vypadat až zbaběle. A vy se ptáte, odkud beru tu drzost osobovat si toto právo bez souhlasu nějaké vyšší moci? Je to složitější. Věřím, že jsem k tomu byl zmo
cněn utrpením, jež jsem viděl ve svém světě. Dovolím si vám říct, že knihy, které jsem četl, hudba, kterou jsem poslouchal, vzor mužů daleko významnějších, než jsem já, mi daly sílu, abych jednal podle těchto zásad. Pro mne je to daleko obtížnější než pro vás, vy máte podporu stamiliónů, takže se dopouštíte teroru jakoby z povinnosti vůči nim, jako jejich nástroj.“

Tu se Yabril odmlčel a usrkl z šálku kávy. Pak pokračoval s chladnou důstojností: „Zasvětil jsem život revoluci proti stávajícímu řádu, proti úřední moci, kterou pohrdám. Chci zemřít s vírou, že to, co jsem udělal, je správné. A jak víte, žádný morální zákon netrvá navěky.“

Nakonec se Yabril vyčerpal a pokusil se protáhnout si trochu paže, které vypadaly ve svěrací kazajce jako zlomené. Kennedy mu pozorně naslouchal, nepřerušoval ho, neprojevil nesouhlas. Nevznesl žádný protiargument. Rozhostilo se dlouhé mlčení, než prezident znovu promluvil: „Nemohu se s vámi přít o morálce – v zásadě jsem dělal totéž. A jak tvrdíte, jde to snáz, když si osobně nezkrvavíme ruce. Ale naproti tomu – jak jste sám uvedl – já v jádru jednám z pověření společnosti nikoli z osobního nepřátelství.“

Yabril ho přerušil: „Nevyjadřujete se přesně. Kongres s vašimi akcemi nesouhlasil. Nesouhlasili s nimi ani členové vašeho kabinetu. V podstatě jste jednal jako já, na svou osobní zodpovědnost. Jste se mnou v teroru spřízněn.“

„Ale lid mé země, mí voliči, mé jednání schvalují,“ namítl Kennedy.

„To je lůza,“ odsekl Yabril, „ta vždycky souhlasí. Odmítají předvídat nebezpečnost takových akcí. Co jste udělal, bylo špatné – politicky i morálně. Vedlo vás přání osobní odvety.“ Yabril se zasmál: „A já si myslil, že dokážete být nad tím. Tolik jste se vždy oháněl morálkou.“

Kennedy chvíli mlčel, jako by pečlivě zvažoval svou odpověď. „Doufám, že jste se mýlil. Ostatně to ukáže čas. Chci vám poděkovat, že jste se mnou mluvil tak zpříma, obzvlášť – jak jsem pochopil –, když jste při předchozích výsleších odmítal spolupracovat. Víte přece, že sherhabenský sultán vám zajistil nejlepšího obhájce ze Států? V nejbližší době dostane povolení konzultovat s vámi vaši obhajobu.“

Kennedy se usmál a zvedl se k odchodu. Byl téměř u dveří, když se dokořán rozletěly. Jak jimi procházel, zaslechl Yabrilův hlas. Přes svou omezenou hybnost ve svěrací kazajce se postavil a snažil se udržet v rovnováze, vzpřímen; zvolal: „Pane prezidente!“ Kennedy se k němu otočil.

Yabril pomalu zdvihl paže, zkroucené pod svěrací kazajkou z nylonu a drátů: „Pane prezidente,“ opakoval, „neklamte mě. Já své obhájce nikdy neuvidím a nikdy s nimi nebudu mluvit.“

Christian si stoupl před prezidenta a Jefferson se k němu přitočil z boku.

Kennedy se na Yabrila chladně usmál: „Máte mou osobní záruku, že své právníky uvidíte a že s nimi budete mluvit“ odpověděl a odešel z místnosti.

V tu chvíli pocítil Christian takovou úzkost, že se mu málem obrátil žaludek. Vždycky se domníval, že Francise Kennedyho zná. Teď si uvědomil, že to není pravda. V jediném vypjatém okamžiku spatní v Kennedyho obličeji čirou nenávist, dosud tak cizí čemukoliv v jeho povaze.

20. kapitola

Už jako malý chlapec na Sicílii se Franco Sebbediccio rozhodl pro stranu práva a pořádku: ne jenom proto, že mu připadala silnější, ale protože se mu líbila lichotivá, útěšná slova o životě regulovaném přísnými zákony. Mafie to podle něho až přeháněla, svět obchodu mu připadal moc riskantní, a tak se stal policistou. O třicet let později stál v čele protiteroristického oddělení pro Itálii.

Teď právě měl v práci zatčeného papežova vraha, mladého Itala z dobré rodiny, Armanda Giangiho. Jeho krycí jméno Romeo Sebbediccia neuvěřitelně dráždilo. Vsadil mladého muže do nejhlubších sklepení římské věznice.

Jeho oddělení mělo pod dohledem také Ritu Falliciovou, činnou pod krycím jménem Annee. Bylo snadné přijít jí na stopu, měla u nich škraloup z dob, kdy jí ještě nebylo dvacet, později patřila k univerzitním štváčům, bojovně vystupovala při demonstracích a byla namočená do únosu předního bankéře z Milána.

Důkazy tekly doslova proudem. Teroristické skupiny sice vyklidily oba domy, v nichž měli atentátníci úkryt, jenže jejich členové neznali vědecké metody, kterých užívá národní policejní organizace. Našel se ručník se stopami ejakulátu, identifikujícími Romea. Vše dosvědčil při přísném výslechu jeden z chycených mužů. Sebbediccio však Annee nezavřel, ta měla zůstat na svobodě.

Franco se obával, aby se soud s provinilci ještě nakonec nestal oslavou papežovy vraždy; vrahové by získali gloriolu hrdinů a po rozsudku by si odpykávali trest ve vězení až příliš pohodlně. Itálie zrušila trest smrti, takže mohli dostat nanejvýš doživotí, což vyznívalo jako vtip. S případným zkrácením trestu za dobré chování a při nejrůznějších amnestiích měli šanci dostat se z vězení poměrně mladí.

Vše by dopadalo jinak, kdyby Sebbediccio mohl vést Romeovo vyšetřování seriózněji. Ale protože ten ničema zabil papeže, stala se jeho práva záležitostí pro celý západní svět. Stále docházely protesty od bojovníků za lidská práva ze Skandinávie a z Anglie, dokonce psali i z Ameriky. Všichni prohlašovali, že se s papežovým vrahem musí zacházet lidsky, že nesmí být mučen, každopádně se s ním nesmí špatně zacházet. A shora pořád nařizovali: Neudělejte italské justici ostudu, nepopuďte proti ní levicové strany! Jednejte s ním v rukavičkách.

Franco Sebbediccio však učiní všem těm nesmyslům přítrž a dá to teroristům na vědomí; byl rozhodnut, že tenhle Romeo, ten Armando Giangi, spáchá sebevraždu.

Romeo trávil své měsíce ve vězení spřádáním romantických snů. Zavřený sám v cele zjistil, že se zamiloval do té mladé Američanky Dorothey. Vzpomínal, jak na něho čekala na letišti, vybavil si něžnou jizvičku na její bradě. Jak byla krásná a laskavá v jeho rozjímání! Pokoušel se rozpomenout na jejich noční rozhovor v Hamptonu. Teď mu ve vzpomínkách připadalo, že i ona se do něho zamilovala. S každým svým gestem mu dodávala smělosti, aby jí vyjevil svou touhu, aby se s ním mohla milovat. Vzpomínal si, jak půvabně voněla, jak byla svůdná. Jak se na něho dívala velkýma očima, temně modrýma jako dvě tůňky, jak se její bílá pleť zardívala. Proklínal se teď za svou ostýchavost. Vždyť se jí ani nedotkl! Připomínal si její dlouhé štíhlé nohy a v duchu je zvedal ke své šíji. Představoval si, jak by něžnými polibky pokryl její vlasy, její oči, celé její pružné tělo.

Vídal ji ve snách spoutanou řetězy ve sluneční záři, jak na něho pohlíží s výčitkou a zoufalstvím. Fantazíroval o budoucnosti. Ji ve vězení dlouho držet nebudou. Počká na něho. A on bude osvobozen. Buď dostane amnestii, nebo ho vymění za rukojmí, anebo se to stane jen z čistého křesťanského milosrdenství. A pak ji vyhledá.

Bývaly ale noci, kdy si zoufal a přemýšlel o Yabrilově zradě. Vražda Terezy Kennedyové přece nikdy nebyla v plánu a on byl v hloubi srdce přesvědčen, že by nikdy s takovým činem nesouhlasil. Cítil k Yabrilovi odpor, hnusily se mu jeho vlastní názory, celý jeho život. Někdy by byl v té temnotě nejraději tiše plakal. Pak se zase hned utěšoval a ztrácel se v představách o Dorothei. Věděl, že jsou nepravdivé. Věděl, že jsou slabošské, ale nedokázal si pomoci.

Když vešel Franco Sebbediccio do Romeovy holé kobky, obdařil ho vězeň sardonickým úšklebkem. Viděl nenávist v očích toho starého sedláka, vycítil, jak je zděšený tím, že se člověk z dobré rodiny, který žil v přepychu a příjemných radovánkách, mohl stát revolucionářem. Uvědomoval si také, jak Sebbediccia rozhořčuje postoj světové veřejnosti, který mu znemožňuje naložit s ním, s papežovým vrahem, dostatečně brutálně.

Sebbediccio se s Romeem zamkl, zůstali spolu sami. Dva dozorci a jeden pozorovatel z kanceláře ředitele věznice se mohli dívat špehýrkou, ale nemohli poslouchat. Vypadalo to téměř, jako by ten podsaditý starší muž vyzýval Romea k jistému druhu útoku. Romeo věděl, že jeho sebedůvěra vyplývá z jeho úředního postavení. Pohrdal takovými muži, lpějícími na právu a řádu, spoutanými svým přesvědčením a buržoazní morálkou. Proto ho nesmírně překvapilo, když mu Sebbediccio velmi tiše, věcně a vemlouvavě řekl: „Giangi, všem usnadníte život. Spácháte pěkně sebevraždu!“

Romeo se rozchechtal: „A to zas ne! Nespáchám! Budu z vězení venku dřív, než vy zajdete na vysoký krevní tlak a žaludeční vředy. Já si budu špacírovat po římských ulicích, a vy už budete hezký hnít ve své rodinné hrobce. Přijdu tam a zazpívám andělům na vašem náhrobku. A až budu odtamtud odcházet, hodně nahlas si zapískám!“

Sebbediccio řekl trpělivě: „Chtěl jsem vám jen dát vědět, že vy a lidi z vaší skupiny tu sebevraždu spácháte! Vaši kamarádíčkové zabili mé dva lidi, jen aby nám nahnali strach. Zaplatíte mi za to svými sebevraždami.“

„Tuhle radost vám neudělám,“ namítl Romeo. „Na to mám život příliš rád. A protože na vás celý svět moc dobře vidí, neodvážíte se ani pořádně mě nakopnout!“

Sebbediccio se na něj blahosklonně usmál. Měl schovaného trumfa.

Romeův otec, který nikdy nehnul pro lidstvo prstem, teď udělal něco pro svého syna: Zastřelil se. Maltézský rytíř, otec papežova vraha, který celý život promrhal v sobeckých rozkoších, se z nevysvětlitelných důvodů rozhodl vzít na sebe roucho viny.

Když čerstvě ovdovělá Romeova matka žádala o návštěvu uvězněného syna, nebylo jí to povoleno; její záležitosti se ujal tisk. V interview pro televizi Romeův obhájce celou věc nafoukl. „Probůh, vždyť přece nechce víc, než vidět svou matku!“ Tenhle výrok zahrál na city lidí nejen v Itálii, ale i v celém západním světě. Rada novin přinesla na přední straně obrovský titulek: CHCE VIDĚT SVOU MATKU!

Jenže tomu tak nebylo. Romeova matka chtěla vidět syna, on ji vidět nechtěl.

Po obrovském nátlaku byla nakonec vláda nucena povolit matce Giangiové návštěvu syna. Franca Sebbediccia to rozzuřilo; stavěl se proti, chtěl držet Romea v naprosté izolaci od vnějšího světa. Co to taky je za svět, který se domáhá takové laskavosti pro papežova vraha? Jenže ředitel věznice byl mocnější než on.

Předvolal si Sebbediccia do své přepychové pracovny a řekl mu: „Můj drahý pane, mám své pokyny, tu návštěvu musíme povolit. A nedojde k ní v jeho cele, kde může být rozhovor odposloucháván. Bude v této kanceláři. Nikdo na doslech, posledních pět minut bude povoleno natáčení. Koneckonců, proč nedat masmédiím možnost na tom vydělat?“

„A proč se mu vůbec návštěva povoluje?“ zapátral Sebbediccio.

Ředitel na něho pohlédl s úsměvem, který si obvykle schovával jen pro vězně nebo své podřízené, kteří už si sami připadali téměř jako vězňové. „Aby syn mohl spatřit svou ovdovělou matku. Co může být posvátnějšího?“

„Chlap, který zavraždil papeže,“ namítl drsně, „potřebuje vidět svou matku?“

Ředitel pokrčil rameny: „Rozhodli ti nahoře, smiřte se s tím. Obhájce také trvá na tom, že se celá tahle kancelář musí důkladně prozkoumat, aby tu nebylo žádné odposlouchávací zařízení, takže nepočítejte s tím, že sem narafičíte nějakou elektroniku.“

„A jakpak si pan obhájce to odštěnicování představuje?“ povzdechl Sebbediccio.

„Najme si vlastní odborníky na elektroniku,“ sdělil mu ředitel věznice. „Provedou to v jeho přítomnosti teprve těsně před návštěvou.“

„Je ale podstatné, ba životně důležité, abychom vyslechli jejich rozhovor,“ namítl Sebbediccio.

„Nesmysl,“ prohlásil ředitel. „Jeho matka je typická bohatá římská matróna. Nic neví a on jí nic důležitého nesvěří. To je jen další hloupá epizoda v tomhle směšném dramatu naší doby. Neberte to tak vážně.“

Ale Sebbediccio to vzal vážně. Považoval to za další frašku, další příklad znevažování úřední moci. A doufal, že Romeovi něco v rozhovoru s matkou uklouzne.

Jako šéf protiteroristického oddělení pro Itálii disponoval Sebbediccio značnou mocí. Romeova obhájce už měl na tajném seznamu levicových radikálů, kteří byli pod dohledem. Jeho telefonní hovory se odposlouchávaly, pošta se mu před doručením otvírala. Nebylo tudíž nesnadné najít firmu, která měla odstranit z ředitelovy kanceláře případné odposlouchávací zařízení. Sebbediccio využil pomoci svého přítele, který mu domluvil „náhodné“ setkání s majitelem firmy v restauraci.

Franco Sebbediccio dokázal přesvědčovat i bez donucování. Měl před sebou majitele společnosti, která sice vydělávala, ale v žádném případě si nemohla moc výskat. Sebbediccio mu naznačil, že protiteroristické oddělení velice potřebuje elektronické odposlouchávací zařízení a odborníky, že si může vybírat a nevhodné společnosti odmítat. Dal mu nepokrytě najevo, že by mohl firmě dopomoci ke zbohatnutí.

Zisk však musí být oboustranný a musí být podložen vzájemnou důvěrou. Proč by však měla firma v tomto zvláštním případě dbát o zájmy papežova vraha, proč by měla riskovat svou zajištěnou budoucnost jen kvůli něčemu tak bezvýznamnému, jako je záznam setkání matky se synem? Proč by nemohla firma příslušné zařízení spíš nainstalovat, než je podle ředitelova pokynu odmontovat? A kdo bude moudřejší? Vždyť Sebbediccio by mohl odstranění štěnic zařídit sám.

Jejich posezení bylo velmi přátelské, ale jen tak mezi řečí dal Sebbediccio majiteli firmy na srozuměnou, že mu způsobí (pokud se teď nedomluví) v příštích letech pěkných pár potíží. Nechová k němu sice žádnou osobní zášť, jenže jak by jeho policejní aparát mohl důvěřovat lidem, kteří chrání papežova vraha?

Když se na všem dohodli, dal Sebbediccio muži přes elektroniku šek. Nebude to přece platit z vlastní kapsy! Také případná pozdější kontrola jeho výdajů by mohla přivést vychytralé novináře na jeho stopu. A kromě toho se samozřejmě postará, aby tento muž zbohatl.

Setkání Armanda „Romea“ Giangiho s jeho matkou bylo tedy přece jen zaznamenáno; Sebbediccio si nahrávku s potěšením vyslechl. Dal si načas, než štěnici z ředitelovy pracovny odstranil, byl prostě zvědavý, jaký je doopravdy ten usmrkaný šéf, ale nic tím nezískal.

Sebbediccio si obezřele přehrál pásek doma, když jeho žena usnula. Nesměl se o něm dozvědět žádný z jeho kolegů. Franco nebyl zlý člověk a skoro ho dojalo, když matka Giangiová nad svým synem plakala a zapřísahala ho, aby řekl pravdu, že ve skutečnosti nezabil papeže on, že určitě kryje nějakého špatného kamaráda. Sebbediccio slyšel, jak žena líbá svého syna – vraha. Pak její nářek a mlaskání polibků ustaly a Sebbediccio se zaposlouchal se zájmem do jejich rozhovoru.

Slyšel, jak se Romeo pokouší matku uklidnit. „Nechápu, proč se tvůj manžel zabil,“ říkal. Z jeho slov bylo patrné, jak hluboce jím pohrdal, že ho určitě nikdy neuznával jako otce. „Nestaral se o tuto zemi, i svět házel za hlavu, a promiň, nemiloval ani svou rodinu. Žil jako sobec jen a jen pro sebe. Co ho to popadlo, že se zastřelil?“

Z pásku to zasyčelo: „Tsss – z nafoukanosti přece,“ řekla matka pohrdavě. „Tvůj otec byl odjakživa ješitný. Každý den chodil k holiči. Každý týden ke krejčímu. Ve čtyřiceti se začal učit zpívat. Kde chtěl, prosím tě, zpívat? Utratil mnoho, jen aby dostal řád Maltézského rytíře, a přitom nikdy žádný muž tolik nepostrádal osvícení Ducha svatého jako on. Na velikonoce si pořídil nový bílý oblek s křížem z palmových ratolestí vetkaným přímo do látky. Ten se uměl v římské společnosti pohybovat! Zvali ho na večírky, na plesy, jmenovali ho do kulturních výborů, ale jejich schůzí se nikdy nezúčastnil. A měl syna, který získal univerzitní diplom! Chlubil se, jak jsi nadaný. Jak jen se naparoval na procházkách římskými ulicemi! Nikdy jsem nepoznala prázdnějšího a přitom tak šťastného muže.“ V pauze bylo slyšet, jak si povzdychla. „Po tom, co jsi udělal, se už tvůj otec nemohl v římské spo
lečnosti objevovat. Jeho prázdný život skončil a tahle ztráta ho přiměla, aby se zabil. Ale může lehce odpočívat. Vypadal v rakvi v tom svém novém velikonočním obleku moc krásně.“

Pak se z pásku znovu ozval Romeův hlas. To, co řekl, Sebbediccia opravdu potěšilo: „Otec mi nikdy v životě nic nedal, a teď mě tou svou sebevraždou připravil o možnost volby. Smrt byla mým jediným únikem.“

Sebbediccio na zbytku pásku vyslechl, jak ho matka přemluvila, aby přijal kněze, a poté, když byli do místnosti vpuštěni televizní kameramani a zpravodajové, přehrávač vypnul. Zbytek už viděl v televizi. Měl, co chtěl.

Když se Sebbediccio příště vydal za Romeem, měl tak dobrou náladu, že když mu žalářník odemkl celu, vešel drobnými tanečními kroky. Bodře Romea pozdravil.

„Giangi!“ oslovil ho. „Víte, že budete ještě slavnější? Říká se, že nový papež bude prosit o vaše omilostnění. Projevte mi trochu vděku, dejte mi pár informací, které tolik potřebuji.“

„Vy opičáku starý,“ procedil Romeo skrze zuby.

Sebbediccio se dvorně uklonil a prohodil: „Takže tohle je vaše poslední slovo?“

Vše dokonale klaplo. Měl záznam, na kterém Romeo říkal, že pomýšlí na sebevraždu.

O týden později vysílali ve zprávách po celém světě, že papežův vrah Armando „Romeo“ Giangi spáchal sebevraždu. Oběsil se ve své cele.

V New Yorku dokončovala Annee svůj úkol. Byla si dobře vědoma toho, že se stala první ženou, kterou První stovka pověřila řízením tak důležité operace. Byla rozhodnuta, že nezklame.

Dva konspirační byty v domech na East Side v New Yorku byly plné potravin, zbraní a jiného potřebného materiálu. Přepadové oddíly přijedou týden před plánovaným útokem a ona vydá jejich členům rozkaz, aby zůstali v konspiračních bytech až do posledního dne. Pro ty, kteří přežijí, byly připraveny únikové cesty přes Mexiko a Kanadu. Plánovala, že sama v Americe ještě několik měsíců zůstane v jiném úkrytu.

Přes všechny své povinnosti měla spoustu času, který trávila bloumáním po městě. Konsternovaly ji chudinské čtvrti, zejména Haarlem; říkala si, že nikdy neviděla město tak špinavé, tak špatně udržované, v němž celé čtvrtě vypadaly jako po dělostřelecké palbě. Byla znechucená spoustou bezdomovců, nevrlostí a neochotou zaměstnanců ve službách, chladným nepřátelstvím státních úředníků. Ještě nikde nikdy nezažila nic tak sprostého.

Jiná věc byla stále přítomné nebezpečí. Město připomínalo válečné území, ve kterém byl pobyt riskantnější než na Sicílii, protože násilí na Sicílii se řídilo přísnými zákony všech zainteresovaných a mělo svou logiku, kdežto v New Yorku byla živnou půdou násilí jakási páchnoucí stádnost.

V jeden na události zvláště bohatý den se Annee rozhodla, že bude ze svého bytu vycházet co nejméně. V pozdním odpoledni šla tehdy do kina a film, který viděla, ji podráždil svou slabomyslnou zápletkou. Byla by se ráda setkala s jeho svalnatým hrdinou a ráda by mu ukázala, jak snadno by mu ustřelila ty jeho koule.

Po filmu to vzala procházkou po Lexington Avenue a cestou vyřídila z telefonních automatů pár nutných hovorů týkajících se jejího úkolu. Zašla si do renomované restaurace a objednala si něco malého k jídlu; znovu ji zarazila nevychovanost personálu a ještě víc ji rozzuřila chabá imitace římské kuchyně, kterou jí předložili. Jak se opovažují! Ve Francii by majitele takové restaurace lynčovali. V Itálii by mafie takový podnik vypálila a pokládala by to za službu veřejnosti.

Nakonec jí připadlo povzbuzující, když ji New York vystavil nedůstojnému násilí, které si nesčetněkrát vyzkoušel na tisících svých obyvatel i návštěvníků.

Za večerní procházky, kterou potřebovala, aby usnula, seji dvakrát pokusili oloupit nebo znásilnit. První útok ji za večerního stmívání opravdu překvapil.

Stalo se to na Páté Avenui, když si prohlížela věci v Tiffanyho výkladní skříni. Z obou stran ji přimáčkli muž a žena, nanejvýš dvacetiletí. Mladík s rysím obličejem byl strašně škaredý, vypadal na beznadějného narkomana a Annee, která si potrpěla na fyzickou krásu, se okamžitě znelíbil. Jeho dívka byla hezká, ale vypadala nedůtklivě, jako většina zhýčkaných puberťaček, které Annee vídala v ulicích. Oblečená byla dosti hanbatě, vymódila se podle nějakého svého televizního idolu. Oba byli bílí.

Mladý muž se k Annee tvrdě přitočil, až ucítila přes lehký kabátek studený kov. Zůstala samozřejmě klidná.

„Jsem ozbrojený,“ šeptl mladík. „Dáte mé dívce vaši kabelku. Pěkně přátelsky. Klídek – a nic se vám nestane.“

„Volíte už?“ vypálila na něj Annee.

Mladý muž, vyvedený z konceptu, vyhrkl: „Cože?“ Jeho dívka se natahovala po kabelce. Annee ji popadla za ruku, smýkla jí jako štítem před sebe a zároveň ji prudce udeřila boxerem do obličeje.

Elegantní Tiffanyho výklad potřísnilo neuvěřitelné množství krve, takže se kolemjdoucí překvapeně zastavovali.

Annee na mladíka výhružně sykla: „Máte zbraň, tak střílejte!“ V tu chvíli od ní odskočil a postavil se tak, aby na ni mohl zamířit zbraní ukrytou v kapse. Ten blázen to asi odpozoroval v gangsterských filmech a netušil, zeje to úplně nesmyslný postoj, účinný leda v případě, že by oběť zpanikařila. To už Annee pohotově popadla mladíkovu paži a vykroutila mu ji z kloubu. Zařval bolestí, vytáhl ruku z kapsy a o dláždění cvakl šroubovák. Samozřejmě, pitomý uskok puberťáků, pomyslila si Annee a odešla od nich.

V tu chvíli by udělala nejrozumněji, kdyby se vrátila domů, ale dostala se právě do míst, která ji lákala. Na jižním cípu Central Parku, lemovaném přepychovými hotely s livrejovanými vrátnými a řadou zaparkovaných limuzín, ji obklopili čtyři černí mladíci.

Byli urostlí, pěkně rozdovádění a na první pohled se jí zalíbili. Připomínali jí nevycválané římské rošťáky, kteří považovali přímo za svou povinnost obtěžovat ženy v ulicích. Jeden z mladíků na ni rozpustile dorážel: „Hej, baby, pojď s námi do parku! Užiješ si!“

Zastoupili jí cestu, nemohla projít sem ani tam. Pobavilo ji to, nepochybovala, že by si s nimi užila. Naštvali ji ale livrejovaní vrátní a podsadití šoféři v zaparkovaných limuzínách, kteří dělali, jako že nevidí její potíže.

„Nechte toho,“ křikla, „nebo začnu ječet a ti portýři na vás zavolají policajty!“ Věděla, že nemůže ječet, nemůže tím ohrozit své poslání.

Jeden z mladíků ji s úšklebkem pobídl: „Tak jen do toho, dámo!“ To už viděla, že jsou jako na jehlách, připraveni rozprchnout se.

Když zůstala zticha, dalšímu mládenci došlo, že ječet nebude. „Hej, tahle řvát nebude!“ poznamenal. „Slyšíte ten její akcent? Vsadím se o nevím co, jestli u sebe nemá drogy. Hej, dámo, dejte něco do placu!“

Všichni se potěšené rozchechtali a jeden z nich zahlaholil: „Nebo jinak zavoláme policajty my!“ A znovu se rozřehtali.

Než odjela z Itálie, byla poučena o nebezpečích New Yorku. Měla za sebou perfektní výcvik jako operační agent a naprosto si důvěřovala, přestože s sebou nenosila zbraň. Nechtěla ničím ohrozit splnění svého úkolu. Místo zbraně nosila speciální prsten ze zirkonu, který mohl nadělat spoustu škod, a v kabelce měla vždy nůžky – smrtelnější než benátská dýka. Necítila se tedy ohrožena. Bála se jen, že by se do toho mohla zamíchat policie a vyšetřovala by ji. Věřila však, že se to obejde i bez kraválu.

Nevzala jen v úvahu svou nervozitu a přirozenou divokost. Jeden z mladíků vztáhl ruku, aby se dotkl jejích vlasů, Annee zasyčela: „Jdi mi z cesty, ty černý mizero, nebo tě zabiju!“

Všichni čtyři ztichli, rozvernost z nich rázem vyprchala. Viděla jejich uražené oči a pocítila záchvěv viny. Uvědomila si, jakou udělala chybu. Nazvala je černými mizery, ale ne z rasového předsudku. Tak se nadávalo na Sicílii. Když se tam někdo hádal s hrbáčem, zaječel na něho „ty mizero hrbáčská“, při hádce se zmrzačeným „ty mizero mrzácká“. Ale jak to mohli vědět tihle kluci? Málem se jim omluvila, jenže na to už bylo pozdě.

Jeden z nich vybuchl: „Já tý bílý couře jednu ubalím!“ A v tu chvíli se Annee přestala ovládat. Udeřila ho rukou s prstenem rovnou do oka. Objevila se okamžitě trhlina, spodní víčko se téměř oddělilo od tváře. Ostatní jen zděšeně zírali. Annee zahnula za roh a dala se do běhu.

Tohle bylo dost i na ni. Až když se ocitla v bezpečí bytu, přepadly ji výčitky svědomí, že byla tak surová, že svou nerozvážností málem ohrozila své poslání. Opravdu povolávala problémy tím, jak chtěla ulevit svým vybičovaným nervům. Už nesmí nic riskovat. Nesmí ven z tohohle bytu, s výjimkou povinností souvisejících se splněním úkolu. Musí přestat myslet na Romea, ovládnout svůj vztek, že ho zavraždili. A co je nejdůležitější, musí se konečně rozhodnout. Jestliže tahle akce nevyjde, spáchá také sebevraždu?

Christian Klee přiletěl do Říma, aby povečeřel se Sebbedicciem. Všiml si, že šéf protiteroristického oddělení má téměř dvacet tělesných strážců, ale nezdálo se, že by ho to připravovalo o chuť k jídlu.

Ital byl v nejlepší náladě. „Není to štěstí, že si náš Romeo vzal život?“ rozplýval se. „Ten cirkus u soudu, co by nadělali všichni ti levičáci, kteří by mu přispěchali na pomoc! Škoda jen, že ten chlap Yabril vám neprokázal stejnou laskavost.“

Klee se zasmál: „To jsou ty rozdíly ve vládním systému. Vidím ale, že máte dobrou ochranu.“

Sebbediccio pokrčil rameny. „Myslím, že tihle mají za lubem něco většího. Mám pro vás zajímavou informaci. Ta žena, Annee, kterou jsme nechali na svobodě, nám nějak zmizela. Máme podezření, že je v Americe. Něco se chystá.“

Klee pocítil záchvěv vzrušení: „Víte, na které letiště přiletěla? Jakého používá jména?“

„To právě nevíme,“ zalitoval Sebbediccio. „Ale domníváme se, že bude chystanou operaci řídit.“

„Proč jste ji nesebrali?“ podivil se Christian.

„Vkládám do ní velké naděje,“ začal mu vysvětlovat Sebbediccio. „Je to velmi energická mladá žena, v teroristickém hnutí to dotáhne daleko. Dostanu ji, ale spolu s ní spadnou do sítě i jiní. Jenže teď je Annee vaším problémem, milý příteli. Proslýchá se, že se u vás ve Státech rozjíždí důležitá operace. Může být namířena jedině proti Kennedymu. Na tu by přes všechnu svou divokost Annee sama nestačila. Musí do toho být zapojeni i další lidé. Vědí, jaká máte bezpečnostní opatření na ochranu prezidenta. Půjde tedy nepochybně o velikou operaci, která si vyžádá značné materiální vybavení a bezpečné konspirační byty. Nic bližšího vám nepovím, ale raději byste se měl do toho hned pustit.“

Klee se nemusel ptát, proč šéf italské bezpečnosti neposlal tuto informaci do Washingtonu obvyklými kanály. Věděl, že Sebbediccio nechce, aby se jeho přísný dohled nad Annee stal součástí oficiálního záznamu ve Spojených státech, a že nedůvěřuje zákonu o svobodě informací v Americe. Kromě toho si chtěl také Christiana Kleea osobně zavázat.

V Sherhabenu přijal sultán Maurobi Christiana Kleea nanejvýš přátelsky, jako by nebylo krize před několika málo měsíci. Byl vlídný, ale zdál se ve střehu a trochu zmatený. „Doufám, že mi přinášíte dobré zprávy,“ uvítal Kleea. „Po všech těch politováníhodných nepříjemnostech bych velice rád napravil naše vztahy se Spojenými státy a samozřejmě s vaším prezidentem Kennedym. Doufám, že vaše návštěva se týká právě této záležitosti.“

Klee se usmál: „Přicházím zejména za tímto účelem,“ odpověděl. „Myslím, že jste v situaci, kdy nám můžete prokázat službu, jež by přerušení našich styků urovnala.“

„Ah, jsem velmi šťasten, že to slyším,“ prohlásil sultán. „Určitě je vám známo, že jsem o Yabrilových úmyslech nevěděl. Nemohl jsem předvídat, čeho se Yabril dopustí na dceři vašeho prezidenta. Vyjádřil jsem sice své politování oficiálně, ale byl byste tak laskav a sdělil prezidentovi, že jsem kvůli té tragédii v posledních měsících osobně velmi truchlil? Byl jsem bezmocný, nemohl jsem ji odvrátit.“

Klee sultánovi věřil, že vražda nebyla součástí jeho původních plánů. Myslel na to, jak bezmocní bývají i všemocní muži, jako jsou sultán Maurobi a Francis Kennedy, tváří v tvář nekontrolovatelným událostem, rozpoutaným z vůle jiných mužů.

Teď ale řekl sultánovi: „To, že jste vydal Yabrila, prezidenta přesvědčilo^ Oba věděli, že jde o pouhé zdvořilostní fráze. Klee se na chvilku odmlčel a pak pokračoval: „Jsem tu však proto, abych vás požádal o osobní službu. Jak víte, zodpovídám za bezpečnost svého prezidenta. Jsem informován, že se na něj chystá atentát. Teroristé pověření tímto úkolem už jsou na území Států. Pomohlo by mi, kdybych se cokoliv dozvěděl o jejich plánech, o tom, co je to za lidi, případně kde se skrývají. Myslil jsem na vás, že jste se možná o něčem doslechl od svých zpravodajských služeb. Stačily by mi i jen velice kusé informace. Dovolím si zdůraznit, že vše zůstane jen mezi námi dvěma, že mi v tomto směru nejde o navázání žádného oficiálního kontaktu.“

Sultán se tvářil překvapeně. Jeho inteligentní obličej se zkřivil výrazem pobavené nedůvěry. „Jak vás mohlo něco takového vůbec napadnout?“ zeptal se. „Což bych se zapletl do tak nebezpečné záležitosti po tom všem, co jste nám způsobili, po všech těch tragických událostech? Stojím v čele malé bohaté země, která je vojensky slabá a neobejde se nikdy bez přátelské podpory velkých mocností. Nemohu v této věci udělat nic pro vás, ani proti vám.“

Klee sklonil hlavu na znamení souhlasu. „To je jistě pravda. Navštívil vás ovšem Bert Audick, pochopitelně v souvislosti s ropným průmyslem, jak je mi známo. Ale mohu vám také říct, že pan Audick se ve Spojených státech dostal do velmi nepříjemných potíží. Mohl by pro vás být v příštích letech velmi špatným spojencem.“

„A vy byste mi byl dobrým spojencem?“ zeptal se usměvavě sultán.

„Samozřejmě,“ přisvědčil Klee. „Já jsem spojenec, který by vás mohl chránit. Za jednoho předpokladu ovšem – že teď budete se mnou spolupracovat.“

„Můžete mi to blíž vysvětlit?“ požádal ho sultán. Skrytá pohrůžka ho evidentně popudila. Klee začal velmi obezřetně. „Bert Audick je obviněn ze spiknutí proti vládě Spojených států, protože jeho žoldáci nebo žoldáci jeho společnosti stříleli na naše letadla bombardující váš Dak. A jsou tu ještě další obvinění. Mohli bychom ho na základě některých našich zákonů připravit o jeho výlučné mocenské postavení v oblasti ropného průmyslu. V této chvíli rozhodně není silným spojencem.“

„Je obviňován, ale nebyl odsouzen,“ namítl sultán lišácky. „Mám-li tomu dobře rozumět, čekají vás větší těžkosti, než se dalo předpokládat.“

„Patrně se nemýlíte,“ připustil Klee. „Za několik málo měsíců bude Francis Kennedy znovu zvolen. Vzhledem ke své popularitě může počítat se zformováním takového Kongresu, který schválí jeho programy. Stane se nejmocnějším prezidentem v historii Spojených států. Můžete si být jist, že pak nastanou Bertu Audickovi zlé časy. Mocenská struktura, k níž svým postavením náleží, bude smetena.“

„Stále ještě nechápu, čím bych vám mohl pomoci,“ prohodil sultán a panovačně dodal: „Nebo jak vy můžete pomoci mně. Mám za to, že vaše postavení ve Státech je momentálně velmi choulostivé.“

„To může a nemusí být pravda,“ namítl Klee. „A pokud jde o mé choulostivé postavení, o kterém mluvíte, to se vyřeší hned po listopadových volbách. Jsem Kennedyho nejbližší přítel a poradce a o jeho loajalitě se všeobecně ví. A pokud se týká toho, jak si můžeme vzájemně pomoci, dovolte, abych s vámi – bez jakékoliv neúcty k vám – mluvil zcela otevřeně. Smím?“

Na sultána Kleeova přímost zapůsobila a téměř ho pobavila. „Zajisté,“ svolil.

„Za prvé, to nejdůležitější, jak bych mohl pomoci já vám,“ začal Klee. „Mohu být vaším spojencem. Prezident je mi nakloněn, dá na mé rady a mám jeho důvěru. To je důležité – žijeme v těžké době.“

„Vždycky jsem žil v těžké době,“ přerušil ho usměvavě sultán.

„Takže můžete ocenit, že jsem k vám upřímnější než většina ostatních,“ odsekl Klee ostře.

„A co když váš Kennedy nedosáhne svého?“ namítl sultán. „Stávají se různé věci. Nebe není vždy laskavé.“

„Jinými slovy,“ zareagoval Christian ledovým hlasem, „co když atentát na Kennedyho vyjde? Jsem tu proto, abych vás ujistil, že nevyjde. Nezáleží na tom, jak troufalí a mazaní budou ti atentátníci. Ale jestliže se pokusí svůj plán realizovat a stopy povedou k vám, bude to váš konec. Nemusí k tomu ovšem dojít. Jsem rozumný člověk a chápu vás. Nevím, co vám navrhl Audick, ale bude pro vás výhodnější, když vsadíte na mne. Jestliže Audick a jeho klika zvítězí, zůstanete i vy vítězem. On přece o nás neví. Pokud zvítězí Kennedy, máte ve mně spojence. Jsem vaše pojistka.“

Sultán přikývl a poté pozval svého hosta ke slavnostní tabuli. Při jídle pokládal Kleeovi jednu otázku za druhou, většinou o Kennedym. Nakonec se s jistým zaváháním zeptal na Yabrila.

Klee se mu podíval zpříma do očí. „Neexistuje způsob, jak by mohl Yabril uniknout svému osudu. Jestliže si jeho kumpáni myslí, že dosáhnou jeho propuštění tím, že budou zadržovat velice významná rukojmí, řekněte jim, ať na to zapomenou. Yabrila nenechá Kennedy nikdy uniknout.“

Sultán si vzdychl. „Váš prezident se změnil,“ prohlásil. „Stále častěji si počíná, jako by jednal v amoku.“ Klee na to nereagoval, a tak Maurobi rozvážně pokračoval. „Myslím, že jste mě přesvědčil,“ řekl. „Domnívám se, že by se z nás dvou měli stát spojenci.“

První člověk, kterého Christian Klee navštívil po návratu do Spojených států, byl Vševěd. Staroch ho přijal ve své ložnici – seděl v pojízdném křesle, stůl před ním byl prostřen k anglickému čaji a pro Christiana byla připravena pohodlná lenoška.

Vševěd se s ním pozdravil lehkým pokynutím hlavy a vybídl ho, aby se posadil. Christian mu nalil čaj a podal mu kousek koláče a jednohubku. Pak obsloužil sebe. Vševěd usrkl čaje a udrobil do úst kousek koláče. Dlouho seděli mlčky.

Pak se Vševěd lehounkým pohybem rtů neznatelně usmál, stařecká kůže kolem nich se přitom sotva pohnula. „Dostal ses do pěkné šlamastyky kvůli tomu svému posranému přítelíčkovi Kennedymu,“ poznamenal.

Vulgární výraz, pronesený tak nenucené, jako by slétl se rtů nevinného dítěte, Christiana pobavil. Přemýšlel, zda je to projev senility a rozkladu mozku, že Vševěd, který nikdy nepoužíval sprostých slov, teď neměl v tomto směru žádné zábrany. Počkal, až starý muž dojedl chlebíček a upil horkého čaje. „Jakou šlamastyku máš na mysli?“ zeptal se ho potom. „Mám spoustu problémů, jak víš.“

„Mluvím o té věci s atomovou pumou,“ vysvětlil Vševěd. „Ty ostatní prkotiny nestojí za řeč. Ale obviňují tě z odpovědnosti za smrt tisíců občanů téhle země. Zdá se, že pro to mají dost důkazů, ale odmítám věřit, že ses dopustil takové stupidity. Možná nejednáš vždycky nejhumánněji, ostatně děláš velkou politiku. Máš ten výbuch opravdu na svědomí?“ Starý pán se nevyptával jako soudce, byl jenom zvědavý.

Komu jinému se Christian může svěřit? Kdo jiný na světě by ho pochopil? „Překvapuje mě,“ odpověděl Klee, „jak rychle se mi v tom pátrání po vinících pověsili na paty.“

„Lidská mysl chňape, chce-li přijít na kořen něčemu zlému,“ poznamenal Vševěd. „Překvapuje tě to, protože každé zlo v sobě obsahuje i něco nevinného. Jeho původce je ovšem pokládá za tak hrozné, že se domnívá, že by ho nikdo nepochopil. Ale právě na tohle lidi skočí jako na první věc. Na zlu není nic záhadného. Jediná skutečná záhada je láska.“ Na chvíli se odmlčel, aby nabral dech, ale pak se opřel v křesle a s přimhouřenýma očima se zasnil.

„Pochop mě, prosím tě,“ navázal Christian, „že nechat událostem volný průběh je o mnoho snazší, než v tom něco udělat. Byli jsme tenkrát v krizové situaci. Kongres chtěl obvinit Kennedyho z neschopnosti a odvolat ho z funkce. A já jsem se dal na zlomek vteřiny unést myšlenkou, že kdyby ta bomba vybuchla, dostalo by vše docela jiný spád. V té chvíli jsem přikázal Peterovi Clootovi, aby ty dva mladíky nevyslýchal, že je na mně, abych je vyslechl. Měl jsem k tomu čas. Řídil jsem se tím svým chvilkovým nápadem. A tak se to všechno stalo.“

Vševěd ho požádal: „Nalij mi, prosím, ještě trochu toho horkého čaje a podej mi kousek koláče.“ Strčil si jej do úst, na rtech úzkých jako jizva mu uvízlo několik drobečků. „Jak to tedy bylo? Vyslýchal jsi Gresseho a Tibbota ještě před tím výbuchem? Dostal jsi z nich potřebnou informaci a nejednal jsi podle ní?“

Christian vzdychl: „Vždyť jsou to ještě zelenáči. Vytáhl jsem z nich všechno během pěti minut. Proto jsem nemohl při výslechu potřebovat Cloota. Jenže já nechtěl, aby k tomu výbuchu došlo. Všechno se to semlelo příliš rychle.“

Vševěd se rozesmál. Na tak starého muže jako on to byl zvláštní smích, spíš jakási série hrčivého heh-heh-heh. „Ty už jsi to měl ve svých zatracených genech,“ vyrazil nakonec Vševěd. „Už předem jsi byl odhodlán nechat to bouchnout. Ještě před tím, než jsi zakázal Clootovi, aby ty kluky vyslýchal. Nebyl to žádný chvilkový nápad, měl jsi to celé naplánované.“

Christiana tím poněkud vyděsil – Vševěd totiž vystihl, jak to bylo doopravdy.

„A všechno jsi to udělal jen pro záchranu svého hrdiny, Franci-se Kennedyho,“ vyrážel Vševěd. „Muže, který nic špatného nikdy neudělá, akorát zapálí celý svět.“ Vševěd položil na stolek krabici tenkých havanských doutníků. Christian si jeden vzal a zapálil si. „Měl jsi štěstí,“ rozvažoval Vševěd, „že lidé, které to zabilo, byli vesměs bezcenní. Většinou samí opilci, bezdomovci, kriminálníci. Takže zase nejde o tak velký zločin. Alespoň v historii lidského rodu.“

„Francis mě vlastně do toho vmanévroval,“ připustil Klee. Vševěd v tu chvíli úplně ožil; stiskl tlačítko, aby se opěradlo jeho křesla vzpřímilo a aby mohl sedět rovně.

„Tvůj svatoušek Kennedy?“ podivil se. „Ten je až příliš obětí vlastního pokrytectví, jako ostatně všichni Kennedyové. Nikdy by s tebou do takové akce nešel.“

„Možná jen pro sebe hledám nějakou omluvu,“ hájil se Christian. „Konkrétně jsme spolu o ničem nemluvili. Ale znám Francise tak důvěrně, jako kdybychom byli bratři. Žádal jsem ho, aby mi podepsal příkaz k lékařskému vyšetření mozku těch dvou mladíků. PET-test by problém s bombou okamžitě vyjasnil. Francis mi však odmítl ten příkaz podepsat. Samozřejmě k tomu měl své občanské a humánní důvody. Je už takový. Přesněji řečeno, měl to v povaze, než mu zavraždili dceru. Od té doby se změnil, a tohle se stalo až po Terezině smrti. Vzpomeň si, jak naložil s Dakem. Vyhrožoval, že zničí celý Sherhaben, nebudou-li rukojmí propuštěni. Zkrátka je jiný. Se svou novou povahou by byl příkaz k lékařskému vyšetření podepsal. Když mi to tenkrát odmítl, podíval se na mne. Nedovedu jeho pohled charakterizovat, ale jako by mi jím dával na srozuměnou, abych nechal všemu volný průběh.“

Vševěd ho pozorně sledoval a potom mu vzrušeně řekl: „Na tom ovšem vůbec nezáleží. Jen jedno je důležité – musíš zachránit sám sebe. Jestliže Kennedy nebude znovu zvolen, mohl bys strávit celá léta ve vězení. A i když bude zvolen, stejně ti hrozí jisté nebezpečí.“

„Kennedy ve volbách vyhraje,“ sebejistě prohlásil Christian. „A pak bude všechno O. K.“ Odmlčel se na okamžik, než dodal: „Znám ho.“

„Znáš starého Kennedyho,“ namítl Vševěd. Pak jako by ho to přestalo zajímat, přešel k jinému tématu: „A co bude s večírkem k mým narozeninám? Je mi sto a nikdo ani nepípne!“

Christian se rozesmál: „Ale já pípám, neboj se. Po volbách budeš mít narozeninový večírek v Růžové zahradě Bílého domu. Bude to oslava narozenin krále.“

Vševěd se potěšené zasmál a poťouchle dodal: „Jenže tím králem bude tvůj Francis. Je ti snad jasné, že pokud se stane prezidentem a prosadí do Kongresu svoje kandidáty, stane se z něj de facto diktátor?“

„To je nanejvýš nepravděpodobné,“ zaprotestoval Christian. „V této zemi nikdy nebyl žádný diktátor. Máme spoustu ochránců svobody, někdy bych řekl, že jich je až příliš mnoho.“

„Ale ne,“ prohodil Vševěd, „tohle je dosud velmi mladá země. Máme čas. A ďábel svádí nejrozmanitějšími formami.“

Dlouho mlčeli, než Christian vstal, aby se rozloučil. Vždycky se při rozchodu jen vzájemně dotkli rukou; stařec byl příliš vetchý, než aby mu mohl skutečně potřást pravicí.

„Buď opatrný,“ domlouval mu Vševěd. „Jakmile někdo dosáhne absolutní moci, obvykle se zbavuje těch, kteří mu byli nejblíž a znají jeho tajemství.“

21. kapitola

Federální soudce propustil Henryho Tibbota a Adama Gresseho na svobodu.

Vláda neprotestovala proti výrokům, že uvěznění bylo nezákonné. Nepopírala, že na oba mladé muže nebyly ani vydány zatykače. Jejich obhájci využili každé právnické kličky.

Americký lid to rozlítilo. Obviňovali Kennedyho administrativu, proklínali justiční systém. Lidské davy zaplňovaly ulice velkých měst a volaly po trestu smrti pro Gresseho a Tibbota. Vytvářely se výbory za prosazení spravedlnosti lidu.

Gresse a Tibbot uprchli do Jižní Ameriky, kde našli úkryt finančně zajištěný jejich bohatými rodiči.

Dva měsíce před prezidentskými volbami ukázaly statistiky, že hlasy pro Kennedyho nepostačí k tomu, aby prosadil do Kongresu své kandidáty.

Problémů přibývalo: vyšla najevo milostná aféra Eugena Dazzyho; objevilo se váhavé obvinění, že generální prokurátor Christian Klee vědomě nezabránil jadernému výbuchu; propukl skandál Canooa a Kleea při využívání dotací vojenského úřadu Bílého domu k posílení tajných služeb.

A možná, že i Francis Kennedy leccos uspěchal. Amerika nebyla dostatečně připravena na jeho pojetí sociálních reforem, nebyla ochotna zavrhnout dosavadní společenskou strukturu. Její lid netoužil po rovných právech se všemi, chtěl být bohatý. Téměř každý členský stát měl svoje vlastní kolo štěstí, jehož losy kupovalo víc lidí, než jich hlasovalo v celonárodních volbách.

Úřadující poslanci a senátoři disponovali obrovskou mocí. Jejich aparát platila vláda. Měli veliké finanční prostředky, které jim poskytovala společenská struktura, a těch využívali k ovládnutí všech hromadných sdělovacích prostředků. Z titulu svých funkcí se často objevovali ve speciálních politických televizních programech i na stránkách tisku a posilovali svůj politický kredit.

Lawrence Salentine s precizností renesančního traviče zorganizoval rozsáhlou protikennedyovskou kampaň s takovým úspěchem, že stanul v čele Sokratova klubu.

Prezident Kennedy studoval zprávu, která upozorňovala na to, že jím vybraní kandidáti pravděpodobně nebudou do Kongresu zvoleni. Představa, že by se mohl znovu ocitnout na vrcholu mocenské pyramidy de facto bez moci, byla pro něj téměř nesnesitelná. Cítil se nemocen. Navíc pociťoval až záludný vztek, který ho zahanboval; soustředil se raději na hodnotící zprávu.

Uvědomil si, že ji Christian Klee záměrně koncipoval tak, aby oslovila přímo jeho. To bylo dobré a pokládal to za správné. Informace nebyly potěšující, zato pozoruhodný byl Kleeův plán, jak tuto povážlivě problematickou situaci řešit.

Počítalo se v něm s obětováním morálních zásad, což si okamžitě uvědomil; nicméně pojistě úvaze, co se tím zaplatí, potvrdil svým klikyhákem souhlasné stanovisko s předloženou zprávou.

Třetího září vešel Christian Klee bez předchozího ohlášení do kanceláře víceprezidentky Heleny Du Prayové. Z opatrnosti dal předem zvláštní instrukce veliteli její ochranky, teprve poté se představil její sekretářce a sdělil jí, že pochází ve velice naléhavé záležitosti. Helenu Du Prayovou jeho příchod udivil, neboť neodpovídal běžnému služebnímu postupu. Christian se dokonce v jednu chvíli obával, že ho proto odmítne přijmout. Du Prayová však okamžitě pochopila, že Christian přestupuje pravidla služebního styku z nějakého mimořádně závažného důvodu. Co hrozného se zas mohlo stát?

Klee vyčetl tyto obavy z jejích očí. „Nejde o nic, co by ti mělo dělat starosti,“ uklidňoval ji. „Mám jen určité problémy se zajišťováním prezidentovy bezpečnosti. V rámci zpřísněných opatření sledujeme i tvou kancelář. Bude nejlepší, když nebudeš osobně odpovídat na žádné telefonáty a budeš jednat jen prostřednictvím svého personálu. Zůstanu s tebou osobně celý den.“

Du Prayové okamžitě došlo, že ať se stane cokoliv, vedoucí pozice v této zemi jí nikdy nepřipadne, proto sem Klee přišel. „Jestliže má prezident problémy se svou bezpečností, proč jsi tu se mnou?“ zeptala se. Nečekala na jeho odpověď a pokračovala: „Budu si to muset u prezidenta osobně ověřit.“

„Je na politickém obědě v New Yorku,“ informoval ji ihned Klee.

„Vím o tom,“ přisvědčila.

„Asi za půl hodiny, nejdéle za hodinu, ti prezident bude volat,“ sdělil jí, když se podíval na hodinky.

Při telefonátu s prezidentem pozoroval její tvář. Snažila se neprojevit sebemenší údiv, položila Kennedymu asi dvě otázky. Klee si pomyslil, že o ni nemusí mít starosti. Pak ho překvapilo, když prezidenta požádala, zda by mohla mluvit s Eugenem Dazzym, šéfem jeho poradní čtyřky. Když se Dazzyho vyptala na pracovní program příštího týdne, zavěsila. Kleeovi bylo jasné, že si ověřovala, zda skutečně hovořila s Kennedym, přestože bezpečně poznala jeho hlas. Reakce Dazzyho na položené otázky jí to potvrdila, ujistila se, že nešlo o hlasovou kamufláž.

Klee si uvědomil, že tuší něco podezřelého, když ho ledově oslovila: „Prezident mě informoval, že budeš používat mé kanceláře jako velitelského stanoviště a že od tebe dostanu příslušné pokyny. Připadá mi to podivné, ale doufám, že mi to vysvětlíš.“

„Omlouvám se ti za to,“ chlácholil ji Klee. „Kdybych mohl dostat trochu kávy, budu tě zevrubně informovat. Dozvíš se o všem tolik, kolik ví prezident.“ Samozřejmě to byla tak trochu neúplná pravda: bude vědět méně než Christian.

Helena Du Prayová ho soustředěně pozorovala a Klee si uvědomil, že mu nedůvěřuje. Ženy nechápou, co je moc, nechápou strašnou účinnost násilí. Sebral všechnu svou energii, aby ji přesvědčil o své upřímnosti. Po hodinovém úsilí se zdálo, že se mu to podařilo. Znovu si řekl, jak je krásná a inteligentní, a až zalitoval, že se nikdy nestane prezidentkou Spojených států.

V onen slavný letní den měl prezident Kennedy promluvit na politickém obědě v Konferenčním středisku hotelu Sheraton v New York City. Po obědě se počítalo s jeho slavnostní jízdou v koloně aut po Páté Avenui a poté měl vystoupit s projevem nedaleko místa zničeného atomovou bombou. Celá akce byla naplánována už před třemi měsíci a dostalo se jí široké publicity. Právě takových situací se však Christian Klee hrozil, neboť při nich byl prezident nejvíc vystaven nebezpečí. Vyšinutých jedinců je všude plno a policie připadala jeho očím také nebezpečná, protože byla ozbrojena a policejní síly v New Yorku byly zcela demoralizované nezvládnutelnou zločinností ve městě.

Klee uplatnil svá vlastní důmyslná opatření. Jen jeho operační pracovníci v tajných službách věděli, jak fantastické množství osob bývá zmobilizováno k prezidentově ochraně při jeho vzácných veřejných vystoupeních.

Do New Yorku byly předem vyslány speciální zálohy, které pročesávaly celou oblast, v níž se měla návštěva uskutečnit, a hlídkovaly v ní čtyřiadvacet hodin denně. Dva dny před chystanou návštěvou tam Klee vyslal dalších tisíc mužů, kteří měli za úkol vmísit se do davů pozdravujících prezidenta. Tito muži vytvoří souvislý řetěz na trase, kterou bude Kennedy projíždět, a budou si počínat jako řadoví občané, třebaže ve skutečnosti zformují cosi jako Maginotovu linii. Dalších pět set mužů obsadilo střechy, aby měli pod kontrolou všechna okna s vyhlídkou na jízdní dráhu; tito muži byli vyzbrojeni těžkými zbraněmi. Kromě toho tam byl přesunut prezidentův speciální oddíl a jeho osobní ochrana, celkem asi sto mužů. Přísně inkognito tu byli ještě další muži z tajných služeb, akreditovaní jako novináři, lidé od televizních stanic s filmovými kamerami na ramenou a technici v televizních přenosový ch vozech.

Christian Klee byl ve vymýšlení takových triků neúnavný. Za téměř čtyři roky své vlády měl být Kennedy celkem pětkrát terčem pokusu o atentát, všechny tyto „akce“ však byly v zárodku zlikvidovány. Ti rádoby vrahové byli pochopitelně obyčejní blázni a teď seděli za mřížemi v nejtvrdších federálních vězeních. Klee měl naprostou jistotu, že i kdyby se některému z nich podařilo dostat se ven, našel by okamžitě důvod, jak ho tam strčit zase rychle nazpátek. Nemohl ovšem zavřít do vězení všechny cvoky ve Státech, kteří prezidentovi vyhrožovali zabitím, ať už telefonicky, písemně či vykřikováním na ulicích, anebo proti němu kuli pikle. Christian Klee jim však tolik znepříjemňoval život, že měli co dělat, aby uchránili sami sebe. Kontrolovaly se jim dopisy, odposlouchávaly telefonické hovory, byli soustavně sledováni. Elektronika dělala hotové divy – mohli mít potíže, kdyby si jen odplivli na cho dníku.

Všechna tato opatření se účinně projevila onoho třetího září, kdy měl prezident Francis Xavier Kennedy projev na politickém obědě v Konferenčním středisku hotelu Sheraton v New Yorku. Mezi účastníky akce byly stovky mužů z tajných služeb, a jakmile Kennedy vstoupil do hotelu, byla budova zcela uzavřena.

Onoho třetího září si Annee vyšla na nákup na Pátou Avenui. Během tří týdnů svého pobytu ve Státech již zařídila vše, co bylo nutné k uskutečnění plánované akce. Už nemusela nikam volat, spojila se i s dvěma skupinami atentátníků, kteří připluli do New Yorku jako osádka jednoho z ropných tankerů Berta Audicka. Nastěhovali se do dvou konspiračních bytů, v nichž měli připravené zbraně. Ty jim opatřily speciální pomocné ilegální skupiny, které se na konečné realizaci plánu nepodílely.

Annee pochopitelně netušila, že Kleeova FBI zachycovala všechny její telefonáty, že sledovala každý její pohyb, že byly zaznamenávány i její hovory z telefonních automatů a že je s nimi Christian Klee obeznámen.

Nikomu nepřiznala jen jediné – rozhodnutí spáchat sebevraždu, jestliže plánovaná akce nevyjde.

Připadalo jí podivné, že jde nakupovat pouhé čtyři hodiny před tím, než její život možná skončí.

Sal Troyca a Elizabeth Stoneová usilovně úřadovali, shromažďovali informace, které by prokázaly, že Christian Klee mohl výbuchu atomové bomby zabránit.

Městský dům Elizabeth Stoneové byl vzdálen od jejich úřadu jen deset minut jízdy autem. A tak v poledne odjeli za příjemnějšími zážitky.

Jakmile byli spolu v posteli, zapomněli na všechny stresy dne. Když si asi za hodinu Elizabeth usmyslila, že se osprchuje, Sal, ještě nahý, šel zapnout do obývacího pokoje televizi. Zůstal chvíli v ohromení zírat na obrazovku, pak se doslova vyřítil do koupelny za Elizabeth a vyvlekl ji zpod sprchy. Jeho hrubost ji mírně vyplašila, když ji nahou a mokrou táhl do obývacího pokoje k televizi.

Při pohledu na obrazovku se pak rozplakala. Sal ji vzal do náruče: „Ber to tak,“ konejšil ji, „že máme po trablech.“

Kennedyho vystoupení třetího září v New Yorku mělo sehrát klíčovou roli v jeho zápase za znovuzvolení. Bylo naplánováno tak, aby na lidi maximálně psychologicky zapůsobilo.

Zaprvé se měl konat oběd v Konferenčním středisku Sheratonu na Padesáté osmé ulici. Při něm se prezident sejde s nejvýznamnějšími a nejvlivnějšími osobnostmi z New Yorku. Oběd přispěje k rozhojnění fondů na znovuvybudování části města srovnané se zemí při výbuchu jaderné nálože. Jeden architekt vypracoval bezplatně pro zničenou oblast projekt velikého památníku, který měl být obklopen parčíkem a jezírkem. Příslušný pozemek mělo za tímto účelem koupit a darovat město.

Po obědě projede Kennedy s doprovodem aut od Sto dvacáté páté ulice po Sedmé a Páté Avenui až k hromadě sutin, která zbyla z Times Square, a položí tam symbolický mramorový věnec.

Na pódiu seděl s prezidentem jako jeden ze sponzorů oběda i Louis Inch. Předpokládal, že doprovodí Kennedyho k čekajícímu vozu a dostane se tak do novin i do televize, avšak k jeho překvapení ho muži z tajných služeb od prezidenta odtrhli a odvedli ho docela izolovaného dveřmi vzadu za pódiem.

V ulicích se mezitím shromáždily obrovské davy. Bezpečnostní složky se postaraly o to, aby byl prostor minimálně sto stop kolem prezidentovy limuzíny dokonale vyklizen. Všude se pohybovali muži z tajných služeb, připravení tento prostor ochránit. Davy kontrolovala policie. Na vnitřním obvodu vymezeného teritoria stáli fotografové a televizní kameramani, kteří okamžitě vyrazili kupředu, jakmile z hotelu vyšel předvoj strážců z tajných služeb. Pak se kdo ví proč patnáct minut čekalo.

Konečně vyšel z hotelu prezident zaštítěný televizními kamerami a spěchal k čekajícímu vozu. A právě v té chvíli se před hotelem rozvířil choreograficky dokonale připravený, krvavý tanec.

Šest mužů prorazilo policejní kordon čelně k hotelu a rozeběhlo se k prezidentovu vozu. Další šestičlenná skupina prorazila kordon na protilehlé straně a zkosila automatickými zbraněmi padesát mužů z tajných služeb kolem obrněné limuzíny.

V tomtéž okamžiku vjelo do prostoru osm vozů, vyskákali z nich příslušníci oddílu speciálního nasazení v neprůstřelných vestách, v nichž vypadali jako gigantické míče, a vyrazili na útočníky zezadu. Stříleli přesně, v krátkých, praskavých dávkách. Ani ne za třicet vteřin leželo všech dvanáct útočníků v tratolišti krve na dlažbě; jejich zbraně byly umlčeny. Prezidentova limuzína s řevem vyjela obloukem vpřed a další auta tajných služeb ji následovala.

V té chvíli se Annee s oběma Bloomingdaleovými nákupními taškami odhodlaně vrhla prezidentské limuzíně do cesty. Tašky byly naplněny trhavinou, dvěma mocnými bombami; odjistila je, když se auto pokoušelo vyhnout se jí, ale srazilo ji. Limuzína vyletěla nejméně deset stop vysoko a pak v plamenné změti padala zpět. Výbuch všechny lidi v ní roztrhal na kusy. Z Annee nezbylo nic, kolem poletovalo jen pár útržků vesele barevného papíru z jejích tašek.

Jeden televizní kameraman pohotově zachytil vše, co se udalo. Když vypukla střelba, vrhly se tisíce lidí k zemi. Leželi na ní, jako by škemrali u neúplatného Boha o milost. Od těch, které zranili nebo zavraždili atentátníci anebo výbuch Anneeiných bomb, se klikatily po zemi praménky krve. Mnozí utrpěli nervový šok, a když střelba utichla, vstávali a zmateně klopýtali pryč.

V kanceláři víceprezidentky vyskočil Christian Klee ze svého křesla a vykřikl: „Co se to tam k čertu stalo!“

Du Prayová strnule zírala na obrazovku, až nakonec na Christiana ostře vyjela: „Kdo byl ten ubožák na Kennedyho místě?“

„Jeden člověk z mého oddělení,“ odtušil Christian Klee. Nepředpokládalo se, že se dostanou tak blízko!“

Víceprezidentka si ho měřila neskutečně chladným pohledem, a pak se rozčilila tak, jak ji ještě nikdy nezažil: „Proč jsi zatraceně celý ten oběd nezrušil?“ křičela na něho. „Vždyť to stálo život lidí, kteří přišli pozdravit svého prezidenta! Zmařil jsi životy svých vlastních mužů! Pamatuj si, že dám tvé jednání přešetřit prezidentovi a příslušnému kongresovému výboru, to ti slibuji!“

„Nevíš, o čem mluvíš!“ zarazil ji Klee. „Nemáš sebemenší představu, kolik výhrůžek přichází denně prezidentovi! Kdybychom všechny brali vážně, prezident by byl v Bílém domě jako ve vězení!“

Helena Du Prayová na něj upřela zkoumavý pohled:

„Proč jsi ale tentokrát nasadil jeho dvojníka?“ zeptala se. „To je přece krajní opatření. A když ohrožení bylo natolik vážné, proč jsi tam vůbec nechal prezidenta jít?“

„Až budeš prezidentkou, můžeš mi klidně klást takovéhle otázky,“ zakřikl ji Klee.

„Kde je Francis teď?“

Chvíli na ni zíral, jako by váhal s odpovědí. „Je na cestě do Washingtonu. Nevíme, o jak rozsáhlé spiknutí jde, proto ho chceme mít tady. Je v naprostém bezpečí.“

Du Prayová řekla s trpkostí: „O. K., já vím, že je teď v bezpečí. Předpokládám, že ostatní členy čtyřky Jsi informoval, že o tom vědí, že prezident je v bezpečí. Ale co americký lid? Kdy ten se dozví, že je v bezpečí?“

„Dazzy všechno zařídil,“ odpověděl Klee. „Prezident promluví v televizi k lidu, jen co vejde do Bílého domu.“

„To si lid pěkně dlouho počká,“ poznamenala víceprezidentka. „Proč nemůžeš informovat sdělovací prostředky a uklidnit lidi hned teď?“

„Protože zatím nevíme, co se tam děje,“ odpověděl Klee uhlazeně. „A americké veřejnosti možná neuškodí, když se o prezidenta bude chvíli strachovat.“

Náhle měla pocit, že všechno pochopila. Svitlo jí, že Klee mohl celou tu věc zarazit dřív, než takto vyvrcholila. Zahltilo ji pohrdání k němu, a když si vzpomněla na četná obvinění, že mohl zabránit jadernému výbuchu, ale že to neudělal, nabyla jistotu, že ta obvinění jsou pravdivá.

Ale ze všeho nejvíc ji zdrtila beznaděj; uvědomila si totiž, že Klee by byl nemohl připustit mnohé, co se udalo, bez Kennedyho souhlasu.

22. kapitola

Pokus o atentát vynesl Kennedyho rázem na horní příčku popularity. V listopadu byl znovu zvolen prezidentem Spojených států. Jeho jasné vítězství mu umožnilo dosadit do úřadu téměř všechny kandidáty vybrané pro Sněmovnu i Senát. Konečně tedy kontroloval obě komory Kongresu.

V období od listopadu do ledna před uvedením do úřadu pověřil Francis Kennedy svou administrativu vypracováním nových zákonů, které hodlal předložit novému, spolupráci s ním nakloněnému Kongresu. Dostalo se mu intenzívní podpory tisku i televize, které rozvíjely fantastické představy o tom, jak byli Gresse a Tibbot spolčeni s Yabrilem, s jehož osobou spojovaly v jediné obrovské spiknutí i pokus o atentát na Kennedyho. Týdeníky věnovaly tomuto tématu pravidelně rozsáhlý materiál na předních stranách.

Když dal Kennedy svým spolupracovníkům k posouzení velkolepé reformátorské plány na transformaci vládního systému, vnitřně je tím vyděsil. Významná obchodní odvětví měly ochromit přísné kontrolní a regulační předpisy a nařízení. Na akciové společnosti se měly vztahovat spíše tresty z oblasti hospodářské kriminality než občanský soudní řád. Bylo jasné, že to vše vyvrcholí obžalobami podle zákonů na obranu vlasti a že Inch, Salentine, Audick a Greenwell to mají de facto spočítané.

Kennedy zdůrazňoval, že pro podporu svých návrhů získá veřejnost zaručeně tím, když vykoření z americké společnosti zločinnost. Jeho plány obsahovaly návrhy doplňků k Ústavě, které by zločincům ukládaly těžké tresty. Nejenže by se změnila pravidla důkazního řízení, ale test mozkového ověřování pravdy by se stal podle zákona povinným ve všech kriminálních případech.

Doslova alarmující byl ovšem návrh zřídit v pustinách Aljašky trestanecké kolonie pro všechny, kdo přestoupili zákon třikrát po sobě. Ve skutečnosti by to znamenalo doživotí.

Francis Kennedy řekl svým spolupracovníkům: „Chci, abyste si ty návrhy důkladně prostudovali. Pokud se s nimi nebudete moci ztotožnit, jsem připraven přijmout vaši rezignaci, jakkoli to bude pro mne osobně bolestné. Očekávám, že k nim zaujmete své stanovisko do tří dnů.“

V oněch dnech si Oddblood Gray vyžádal u prezidenta soukromou audienci. Sešli se po obědě ve Žlutém salónku.

Gray se choval zcela formálně, vědomě opomíjel svůj dosavadní vztah ke Kennedymu. „Pane prezidente,“ oslovil ho, „cítím povinnost vám sdělit, že jsem proti vašemu programu o kontrole zločinnosti v této zemi.“

„Ty návrhy jsou nutné. Konečně máme Kongres, který bude nezbytné zákony schvalovat,“ prohlásil Kennedy vážně.

„Nemohu se nikterak smířit s těmi trestaneckými koloniemi na Aljašce,“ namítl Gray.

„A proč ne?“ podivil se prezident. „Vždyť do nich půjdou jen ti, kdo se dopustí zločinu opakovaně. Před dvěma sty lety řešila Anglie tento problém tak, že vyhošťovala své zločince do Austrálie. Oběma stranám to bylo ku prospěchu.“

Kennedy svou úsečností Oddblooda nezastrašil. Řekl mu trpce: „Vy víte, že většina těch provinilců budou černí.“

„Ať přestanou páchat zločiny,“ prohlásil Kennedy, „Ať se připojí k politickému vývoji.“

„Pak ať vaše velké akciovky přestanou využívat černých k otrocké práci,“ odpálil Gray.

„Nech toho, Otto,“ zarazil ho Kennedy. „To není rozumný postoj. Pár let jsme pracovali spolu, znáš mě. Mnohokrát ses přesvědčil, že nejsem rasista. Buď můžeš věřit mně, anebo Sokratovu klubu.“

„V tomhle my nevěříme nikomu,“ bránil se Oddblood Gray.

„Dívej se na to přece reálně,“ řekl Kennedy téměř hněvivě. „Černé kriminálníky prostě oddělíme od černého obyvatelstva jako plevy. Co je na tom špatného? Vždyť právě černí jsou jejich hlavní obětí. Proč by měli násilníky mezi sebou chránit? Řeknu ti to otevřeně: bílí v této zemi, ať už zdůvodněně nebo bezdůvodně, se k smrti bojí především černých zločinců. Copak je na tom něco špatného chtít, aby většina černého obyvatelstva splynula se střední třídou?“

„To, co navrhuješ, zlikviduje většinu mladé generace černochů,“ odporoval Gray. „To je základ tvé linie. A s tím já rozhodně nesouhlasím.“ Na okamžik se odmlčel a pak dopověděl: „Řekněme, že ti věřím, Francisi. Ale co příští prezident? Může těch kolonií zneužít k internaci svých politických oponentů.“

„Můj úmysl to není,“ odmítl Kennedy. „A mohu tu být déle, než si myslíš,“ usmál se.

Graye z toho až zamrazilo. Nehodlá snad Kennedy pozměnit Ústavu tak, aby se mohl potřetí ucházet o prezidentský úřad? V Grayově hlavě vyzvánělo vše na poplach.

„To není tak jednoduché,“ namítl. „Mohl by ses změnit,“ dodal odvážně.

A v tom okamžiku bezpečně cítil, že Kennedy se mění. Náhle se stali nepřáteli.

„Buď jsi se mnou, anebo proti mně,“ vyjel na něho Kennedy. „Obžalováváš mě, že likviduji celou generaci černých. To není pravda. Půjdou do těch pracovních táborů na převýchovu, aby se ukáznili a podpořili společenskou smlouvu. Se Sokratovým klubem se takhle mazlit nebudu. Ti takovou příležitost nedostanou, zlikviduji je.“

Gray viděl, že Kennedy netrpí žádnou nejistotou. Nikdy ho neviděl tak rozhodného, ani chladnokrevného. Cítil, jak sám povoluje. A pak ho Kennedy poplácal po rameni a řekl: „Neopouštěj mě teď, Otto. Vytvoříme velikou Ameriku.“

„Řeknu ti své konečné stanovisko, až budeš uveden do úřadu,“ odpověděl Gray. „Ale tohle mě mučí, Francisi, prosím tě, nepodveď mě. Pokud vysídlíš černé huby na Aljašku, s radostí uvítám, když tam spolu s nimi bude mrznout zadek i bílým!“

Kennedy se sešel se svou čtyřkou v zasedací síni kabinetu. Zvláštní pozvání na tuto schůzku dostala i víceprezidentka Du Prayová a doktor Annaccone. Prezident věděl, že si musí počínat nanejvýš obezřetně, neboť tito lidé ho znají nejlépe, a on nesmí dopustit, aby uhodli jeho pravý záměr. „Doktor Annaccone má pro vás něco, co vás možná ohromí,“ řekl jim.

Pak nepřítomen duchem naslouchal, jak Annaccone oznamuje, že vyšetřovací PET-testy se natolik zdokonalily, že procentuální riziko zástavy srdce či naprosté ztráty paměti pokleslo na desetinu procenta. Slabounce se usmál, když Helena Du Prayová označila zákonem vynucené podstoupení takového testu za násilí na kterémkoliv svobodném občanovi. Přesně takovou reakci od ní očekával. Usmál se také doktorově uražené reakci – byl na to příliš vzdělaný, aby se projevoval jako takový citlivka. Méně už ho potěšilo, když se Gray, Wix a Dazzy shodli s víceprezidentkou. Správně předvídal, že Christian Klee nepromluví.

Všichni se na něho dívali, vyčkávali, snažili se vystihnout, co udělá. Musí je přesvědčit, že má pravdu. Začal zvolna: „Znám všecky překážky s tím spojené,“ uvedl, „ale jsem rozhodnut učinit tento test součástí našeho právního systému. Ne beze zbytku – ještě pořád tu jisté, byť téměř zanedbatelné riziko existuje, jakkoliv mě doktor Annaccone ujistil, že další výzkum je odstraní úplně. Jde však o vědecký test, jenž změní naši společnost od základu. Ty překážky nic neznamenají, odstraníme je.“

Annaccone klidně poznamenal: „Kongres takový zákon ne-schválí.“

„Přimějeme jej k tomu,“ zachmuřeně pravil Kennedy.“Vždyť jiné země jej používají. Užívají jej jiné výzvědné služby. I my musíme.“ Zasmál se a řekl Annacconemu: „Budu vám muset zredukovat rozpočet. Vaše objevy jsou příčinou mnoha nesnází a všechny advokáty připravují o práci. Zato s tímto testem nebude nikdy nevinný člověk shledán vinným.“

Rozšafně vstal a popošel ke dveřím do Růžové zahrady. „Ukážu vám, jak moc tomu věřím. Naši nepřátelé mě neustále obviňují, že jsem odpovědný za ten jaderný výbuch. Tvrdí, že jsem mu mohl zabránit. Euge, chci, abys doktoru Annacconemu pomohl. Chci být první, kdo projde vyšetřovacím PET-testem. Neprodleně. Zařiď svědky a všechny právní formality.“

Usmál se na Kleea: „Prostě mi položí otázku, zda nesu odpovědnost za ten jaderný výbuch, a já na ni odpovím.“ Na chvilku se odmlčel. „Podstoupím ten test,“ opakoval, „a podstoupí ho i můj generální prokurátor, že, Chrisi?“

„Samozřejmě,“ váhavě přisvědčil Christian. „Ale ty budeš první,“ zažertoval.

V nemocnici Waltera Reeda mělo apartmá, rezervované pro prezidenta, zvláštní jednací místnost. V ní se sešli Kennedy a jeho osobní poradci, Wix, Gray, Dazzy a víceprezidentka Du Prayová spolu s poslancem Jintzem a senátorem Lambertinem a skupinou tří kvalifikovaných lékařů, kteří budou monitorovat a ověřovat výsledky mozkového zkušebního testu. Nyní naslouchali doktoru Annacconemu, který vysvětloval postup.

Doktor si připravoval diapozitivy a zapnul promítačku. Pustil se hned do výkladu: „Tento test je, jak už někteří z vás vědí, neomylným detektorem lži. Pravda se stanoví měřením hladin aktivity jistých chemikálií v mozku. Test se provádí velmi zjemněným, důmyslným snímkováním metodou pozitronové emisní tomografie. Tento postup byl v omezeném rozsahu poprvé vyzkoušen na Washingtonské univerzitní lékařské fakultě v St. Louis. Diapozitivy byly pořízeny z fungujících lidských mozků.“

Na obrovském bílém plátně se promítaly velké diapozitivy jeden po druhém. Objevily se zářivé barvy, rozněcující se v různých částech mozku, jak pacienti četli, poslouchali nebo mluvili, anebo jen prostě uvažovali o významu nějakého slova. Doktor Annaccone jim před snímkováním aplikoval do krevních cest glukózu se značenými radioaktivními izotopy.

„Při vyšetřování PET-testem mozek o sobě v podstatě vypovídá živými barvami,“ vysvětloval. „U toho, kdo čte, se v zadní mozkové části rozsvítí skvrnka. Ve střední části jeho mozku můžete proti tmavomodrému pozadí vidět, jak se objevuje nepravidelná bílá skvrnka s lehkým nádechem růžové a prosakující modrou. Ta se objevuje během mluvení. V přední mozkové části se rozsvítí obdobná skvrnka, když člověk přemýšlí. Takto jsme si názorně předvedli magnetický rezonanční obraz anatomie mozku. Celý mozek je teď pro nás jako laterna magica.“

Doktor Annaccone se rozhlédl místností, přesvědčil se, že ho všichni sledují, a pokračoval: „Vidíte, jak se skvrna ve střední části mozku mění? Když vyšetřovaný lže, protéká totiž mozkem zvýšené množství krve, a to se zákonitě promítne ve změněném obrazu.“

Teď se uprostřed bílé skvrny ukázal poplašně červený kruh s větším žlutým nepravidelným polem. „Vyšetřovaný lže,“ upozornil doktor Annaccone. „Až budeme vyšetřovat prezidenta, musíme hledat právě takovou červenou skvrnu ve žlutém poli.“ Doktor Annaccone kývl na prezidenta: „Takže přejdeme do vyšetřovny,“ vyzval ho.

V místnosti s olověnými stěnami se Francis Kennedy položil na studený tvrdý stůl. Za ním se rýsoval dlouhý kovový válec. Když doktor Annaccone připínal Kennedymu na čele a pod bradou plastickou ochrannou masku, pocítil Kennedy náhlý záchvěv strachu. Nesnášel, když se někdo nebo něco dotklo jeho obličeje. Doktor mu uvázal paže k bokům. Ucítil, jak Annaccone vsouvá stůl i s ním do válce. Uvnitř byl užší prostor, než očekával. Černější. Tišší. Byl nyní obklopen prstencem radioaktivních detekčních krystalů.

Pak uslyšel jako ozvěnou dutě znějící doktorův hlas; instruoval ho, aby se díval na bílý kříž před sebou. „Musíte mít ten kříž stále na očích,“ opakoval lékař.

Pneumatická trubice, umístěná o pět pater níž v přízemí nemocnice, obsahovala injekční stříkačku s radioaktivním kyslíkem ve vodném roztoku.

Na příkaz z vyšetřovny vylétla jako olověná raketa a vysvištěla tunýlky skrytými za stěnami nemocnice až ke svému cíli.

Doktor Annaccone pneumatickou trubici otevřel a vyňal z ní injekční stříkačku. Poté přistoupil k vyšetřovacímu přístroji a zavolal na Kennedyho: „Injekce!“ Tomu jeho upozornění zaznělo opět dutě, jako ozvěnou. Ucítil, jak doktor sáhl dovnitř a vpíchl mu jehlu do paže.

Ze sousední místnosti za vyšetřovací aparaturou mohli ostatní vidět jen šlapky Kennedyho nohou. Když se k nim Annaccone vrátil z vyšetřovny, zapjal obrazovku počítače vysoko na stěně, aby mohli sledovat pochody v Kennedyho mozku. Pozorovali, jak stopový izotop obíhá v prezidentově krvi, vyzařuje pozitrony, částice antihmoty, které se srážely s elektrony a vybuchovaly energií gama-paprsků.

Pozorovali, jak krev s radioaktivními izotopy vniká do jeho mozkové kůry a vyvolává proudy gama-paprsků, okamžitě uchvacovaných prstencem radioaktivních detektorů. Celou tu dobu se Kennedy upřeně díval na bílý kříž.

Konečně uslyšel z mikrofonu, zabudovaného ve vyšetřovací aparatuře, první otázku doktora Annacconeho:

„Vaše plné jméno, prosím?“

„Francis Xavier Kennedy.“

„Zaměstnání?“

„Prezident Spojených států.“

„Byl jste jakýmkoliv způsobem zapojen do plánů s jaderným výbuchem v New Yorku?“

„Ne.“

„Byl jste seznámen s něčím, co mohlo výbuchu zabránit?“

„Ne, nebyl,“ odpověděl Kennedy. V temnotě válce se mu zdálo, jako by mu ta slova dopadala zpět na tvář jako vichřice.

Doktor Annaccone pozoroval obrazovku nad hlavou.

Počítač ukazoval vzor v modré mozkové hmotě v krásně formované Kennedyho lebce.

Všichni přítomní se zaujetím přihlíželi.

Pověstná žlutá tečka s červeným kruhem se však neobjevila.

„Prezident mluví pravdu,“ oznámil doktor Annaccone.

Christian Klee ucítil, jak mu poklesla kolena. Věděl, že takový test nemůže podstoupit.

23. kapitola

„Nechápu, jak mu to mohlo projít,“ skončil své vyprávění Christian.

S pohrdáním sotva rozpoznatelným vzhledem k sešlosti věkem Vševěd prohlásil: „Takže teď má civilizace k dispozici neomylný vědecký test, který, jak říkáš, je s to prokázat, zda člověk mluví pravdu. A přitom první osoba, která se mu podrobí, z toho testu vyklouzne, ačkoli lže! Dokážeme teď vyřešit nejtemnější záhady viny a neviny! Jaký výsměch! Lidé žijí v neustálém klamu. Mně je už sto let, a pořád nevím, zda jsem žil v pravdě, nebo ve lži. Opravdu to nevím.“

Christian si vzal od Vševěda doutník, zapálil si a malý ohnivý kroužek udělal z Vševědova obličeje masku v muzeu. „To já dopustil, aby to vybuchlo,“ přemítal. „Já nesu odpovědnost. A když se tomu testu podrobím, vyjde ta pravda najevo. Myslil jsem však, že rozumím Kennedymu lépe než kdokoliv jiný. Vždycky jsem ho měl přečteného. On přece chtěl, abych Gresseho a Tibbota nevyšetřoval. Přál si ten výbuch. Jak se tedy ke všem čertům mohl odvážit jít na ten test?“

„Kdyby byl mozek tak jednoduchý, i pro nás by bylo mnohem snazší se v tom vyznat,“ rozvažoval Vševěd. „V tom právě tkví vtip toho vašeho doktora Annacconeho a tobě radím, aby ses toho držel. Kennedyho mozek odmítl uznat jeho vinu, a proto počítač v přístroji potvrdil jeho nevinu. Ty i já to víme lip, protože věřím tomu, co říkáš. Ale on zůstane navždy i v hloubi svého srdce nevinen.“

„A na rozdíl od Kennedyho já budu navěky vinen,“ připustil Klee.

„Tak se trochu vzchop,“ povzbuzoval ho Vševěd. „Vždyť jsi zabil pouhých deset či dvacet tisíc lidí! Tvá jediná naděje je, že se odmítneš tomu testu podrobit.“

„Dal jsem Francisovi své slovo,“ bránil se Klee. „A sdělovací prostředky by mě roznesly, kdybych to udělal“

„A proč jsi na to krucinálfagot vůbec kývl?“ rozčilil se Vševěd.

„Domníval jsem se, že Francis jen tak balamutí,“ ztěžka vysvětloval Christian. „Myslil jsem, že od toho nakonec couvne. Proto jsem si zavtipkoval, aby ho podstoupil první.“

Vševěd ztratil trpělivost a nastartoval motor svého pojízdného křesla. „Vylez tedy na sochu Svobody a dovolávej se svých občanských práv a své lidské důstojnosti,“ navrhl mu, „jedině tak se z toho dostaneš. Nikdo přece nestojí o to, aby se z téhle ďábelské vědy stal nástroj zákona!“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Christian. „Právě o to se musím zasadit. Jenže Francis bude vědět i bez toho, že jsem vinen.“

„Christiane,“ oslovil ho Vševěd, „kdyby se tě při testu zeptali, zda jsi lotr – co bys se vší pravdivostí odpověděl?“

Christian se upřímně rozesmál. „Samozřejmě bych řekl, že nejsem lotr. A prošel bych. To je tedy legrace!“ Vděčně, zlehka stiskl Vševědovo rameno. „Na tvůj večírek k narozeninám nezapomenu,“ prohlásil.

Víceprezidentka Du Prayová reagovala na Kleeovo prohlášení okamžitě a velice rozhněvaně. „Uvědomuješ si,“ vyhrkla, „že budeš muset rezignovat a že tím zároveň nesmírně poškozuješ prezidentovo postavení?“

„Já to tak nevidím,“ namítl. „Jsem snad povinen souhlasit s tím, aby se mi nějaký Annaccone hrabal v mozku, jen abych se udržel? Nebo si myslíš, že jsem opravdu vinen?“ Odpověď vyčetl z jejích očí a pomyslil si, že nikdy neviděl tak hezkého soudce, odsuzujícího na šibenici. Dodal v obraně: „Máme přece Ústavu, která mi zaručuje osobní svobodu takový test odmítnout.“

„Když jde o zločince, nedržíš se jí tak udatně,“ prohlásil přísně Otto Gray. „Ty se přímo třeseš, aby je všechny vyvezli na Aljašku.“

„Ale Otto, přece nevěříš, že tohle je moje dílo,“ bránil se Klee. „Anebo ano?“ Ulevilo se mu, když Otto řekl: „Samozřejmě, že nevěřím. Ale na ten test bys měl jít.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Nebo rezignovat.“

Klee se obrátil na Wixe a Dazzyho: „A co vy mi k tomu řeknete?“ zeptal se jich s úsměvem.

První zareagoval Wix: „V nejmenším nepochybuji o tvé nevině. Ta obvinění vůči tobě jsou sprostá,“ řekl. „Ale odmítneš-li jít na ten test, v očích veřejnosti budeš vypadat jako viník. A pak ti nezbude nic jiného než odejít.“

„A co ty, Eugene?“ obrátil se na Dazzyho.

Nevěnoval Christianovi jediný pohled. A to je mi zavázán! pomyslil si trpce. Pak se Dazzy konečně soudcovským tónem ozval: „Musíš na ten test jít, Christiane. Ani tvá rezignace by nám příliš nepomohla. Všichni vědí, že jsi s tím souhlasil. Proč najednou měníš svůj názor? Máš snad strach?“

„Slíbil jsem, že projevím svou oddanost Francisovi,“ vysvětloval Klee. „Rozmyslel jsem si to ale, je to přece jen příliš riskantní.“

„Proč sis to ksakru všechno nerozvážil dřív?“ povzdychl Dazzy. „A pokud jde o tvou rezignaci, myslím, že to záleží především na prezidentovi.“

Všichni se podívali na Francise Kennedyho. V obličeji byl smrtelně bledý, jeho oči, obvykle světlé, potemněly do modrých hloubek. Přesto zněl jeho hlas překvapivě laskavě, když Kleea oslovil: „Christiane,“ začal, „dovolíš, abych ti připomněl naše dlouholeté přátelství? Podstoupil jsem test i riziko s ním spojené, protože jsem to považoval za důležité pro tuto zemi a pro posílení pozice prezidenta. A také proto, že jsem nevinen. Nikdy jsi mě nezklamal, Christiane. Počítám s tebou.“

Na okamžik pocítil k Francisi Kennedymu nenávist: jak může sám před sebou skrývat svou vinu? A proč ho jako jeho nejlepší přítel přibíjí na kříž pravdy? Nicméně klidným hlasem odpověděl: „Já to prostě nedokážu, Francisi.“

„V tom to tedy vězí,“ řekl střízlivě. „Nechci, abys rezignoval. Nedopustím, abys musel snášet takovou pohanu. Přejděme tedy k dalším záležitostem.“

„Uděláme prohlášení pro tisk?“ zeptal se Dazzy.

„Ne,“ odmítl Kennedy. „Na případné dotazy odpovídej, že generální prokurátor má chřipku a podstoupí test, až se uzdraví. Budeme mít nejméně měsíc času.“

„A za měsíc?“ zeptal se Dazzy.

„Pak se k tomu znovu vrátíme,“ uzavřel Kennedy.

Prezident Kennedy si neoficiálně pozval Theodora Tappeyho, ředitele CIA, do Žlutého salónku. Nechtěl mít žádné svědky, nechtěl záznam.

Nezdržoval se zdvořilostmi, nebylo ani prostřeno k posezení u čaje. Řekl stručně Tappeymu: „Theo, máme jeden velký problém, kterému můžeme porozumět jen vy a já.“

„Udělám, co bude v mých silách, pane prezidente,“ odpověděl Tappey. Kennedy si povšiml divokosti v jeho očích – větřil krev.

„Všechno, co si tu řekneme, bude jako přísně tajné, spadající jen do kompetence výkonné moci,“ upozornil ho. „Nebudete o našem rozhovoru s nikým mluvit, ani s nikým z mé čtyřky.“ Od tohoto okamžiku bylo Tappeymu jasné, že jde o nanejvýš choulostivou záležitost, protože Kennedy své nejbližší poradce vždy o všem informoval.

„Jde o Yabrila,“ začal prezident, „S naprostou jistotou vím, že jste o jeho případu důkladně uvažoval. Yabril bude postaven před soud, což oživí odpor vůči Americe; bude odsouzen na doživotí. Reakcí na tento rozsudek bude teroristická akce, při níž budou vzaty za rukojmí osoby velkého formátu. Teroristé budou požadovat osvobození Yabrila. V té době už ovšem nebudu prezidentem, a tak bude Yabril propuštěn. Pořád ale bude nebezpečný.“

Kennedymu neušel Tappeyho skeptický výraz. Nemusel mu nic říkat v náznacích, byl v klamání protřelý. Nasadil kamennou tvář, z očí i z celého obličeje jako by se vše vytratilo, jen aby nemohl být přečten.

Pak se ale znenadání usmál: „Musela se vám dostat do rukou sdělení od šéfa mé kontrarozvědky, ten říká přesně totéž.“

„Jak tedy všemu předejít?“ zeptal se Kennedy. Tappey na jeho řečnickou otázku neodpověděl.

Prezident však usoudil, že právě teď pro to nadešla vhodná chvíle. „Můžete si být jistý, že dokážu přemluvit Yabrila, aby podstoupil mozkový test. Postarám se o něho. Je zapotřebí, aby si veřejnost dala výsledky Yabrilova testu do souvislosti s tou atomovou bombou a aby se jednou provždy prokázalo, že to všechno dohromady bylo jedno velké spiknutí. Přeskočíme Christiana a půjdeme po těch mladících, uspořádáme na ně veliký hon a poženeme je přinejmenším před soud.“

Poprvé za dobu, co se znali, spatřil Kennedy, že si ho Tappey prohlíží pronikavým hodnotícím pohledem jako spoluspiklence. Věděl, že Tappey vše promýšlí daleko dopředu. „My vlastně nepotřebujeme Yabrilovu výpověď, že ne?“ zeptal se.

„Ne,“ potvrdil Kennedy.

„Christian o tom ví?“ otázal se Tappey.

Na tohle nebylo snadné odpovědět, protože to nejzávažnější dosud nebylo řečeno. Vyhýbavě navrhl: „Nechme zatím Christiana stranou.“

Tappey přikývl na znamení souhlasu. Byl s ním. Porozuměl mu. Teď se díval na Kennedyho, jak by se mohl dívat sluha na pána, který od něho žádá službu, jež je navěky spojí.

„Hádám, že mi nic z toho nedáte písemně,“ řekl.

„Ne,“ přisvědčil Kennedy. „Dám vám zvláštní pokyny hned teď.“

„Vyslovte se co nejurčitěji, pane prezidente, chcete-li,“ ujistil ho Tappey.

Kennedyho vyprovokovala jeho chladnokrevnost k úsměvu. „Doktor Annaccone by něco podobného nikdy neudělal,“ prohlásil. „Před rokem bych já sám na něco takového ani ve snu nepomyslil.“

„Chápu vás, pane prezidente,“ přitakal Tappey.

Kennedy věděl, že už nemůže dál otálet. „ Jakmile dá Yabril svolení k PET-testu, předám ho lékařskému oddělení vaší CIA. Test provede tým vašich lékařů.“ Zahlédl v Tappeyho očích záblesk pochybností, diktovaných nikoli morálním proviněním; šlo o přiměřenost tohoto aktu.

„Nedomlouváme tu žádnou vraždu,“ pravil Kennedy s jistou netrpělivostí, „nejsem ani tak hloupý, ani nemorální. A kdybych měl něco podobného za lubem, promluvil bych o tom s Christianem.“

Tappey vyčkával.

Prezidentovi bylo jasné, že musí vyslovit osudová slova: „Přísahám, že takový postup žádám jen v zájmu ochrany naší země. Ať už ve vězení, nebo na svobodě, Yabril nesmí dál představovat nebezpečí. Chci, aby tým vašich lékařů použil krajní podoby testu. Podle doktora Annacconeho může při tom dojít k vedlejším účinkům a testovanému může být úplně vymazána paměť. Člověk bez paměti, bez víry a přesvědčení je neškodný. Ten bude žít zcela mírumilovně.“

Kennedy okamžitě rozpoznal v Tappeyho očích pohled dravce, který objevil jiný zvláštní-druh, rovný mu svou divokostí. „Dokážete sestavit tým, který tímto způsobem test provede?“ zeptal se Kennedy.

„Když jim vysvětlím, oč jde,“ připouštěl Tappey. „Ale nedali by se pro to nikdy získat, nebýt jejich oddanosti vlasti.“

V nejtemnějších nočních hodinách dopravil Theodore Tappey Yabrila do Kennedyho bytu. Schůzka opět netrvala dlouho a Kennedy hovořil naprosto věcně. Čaj se nepodával, vše se obešlo bez zdvořilostí. Kennedy šel rovnou k věci a přednesl Yabrilovi svůj návrh.

„Pro Ameriku je velmi důležité,“ oslovil ho, „aby měla jasno v tom, zda jste se podílel na těch piklech s atomovou bombou. Tyhle strachy musíme vymýtit. Pro vás je důležité, aby vaše jméno bylo v tomto směru očištěno. Na tom, že budete postaven před soud pro své další zločiny a budete odsouzen na doživotí, se sice nic nezmění, ale řekněme, že vám dovolíme stýkat se s vašimi přáteli, kteří zůstali na svobodě. Dá se předpokládat, že z oddanosti k vám navodí takovou situaci, že budou za významná rukojmí požadovat vaše propuštění. Nebudu se stavět proti, ale mohu jim vyhovět jedině v případě, že na vás nezůstane stín viny za jaderný výbuch. Vidím, že máte nějaké pochybnosti.“

Yabril jen pokrčil rameny: „Považuji vaši nabídku za příliš velkorysou.“

Kennedy sebral veškerou sílu, aby udělal, co musel učinit. Připomněl si, jak se Yabril mile choval k Tereze, než jí přiložil k šíji pistoli. Na něho by milé jednání nezaúčinkovalo. Může ho přemluvit, jen když ho přesvědčí o své vlastní přísné morálce.

„Dělám to jen proto, abych zbavil tuto zemi strachu,“ vysvětloval Kennedy. „To je můj nejvyšší zájem. Já bych vás s největším potěšením nechal ve vězení navždycky. Můj smysl pro povinnost mi ale diktuje, abych vám nabídl toto řešení.“

„Proč se tak snažíte mě přesvědčit?“ zeptal se Yabril.

„Nemám v povaze dělat věci jen formálně,“ odpověděl Kennedy a viděl, že tomu Yabril začíná věřit, že ho začíná brát jako morálního člověka, kterému lze v mezích jeho morálky důvěřovat. Opět si vyvolal Terezu, jak spoléhala na Yabrilovu laskavost. „Rozzlobilo vás, když se začalo tvrdit, že tu bombu nastražili vaši lidé,“ řekl. „Nabízím vám šanci, jak své jméno očistit a jak očistit i pověst vašich přátel. Proč toho nevyužít? Bojíte se snad? Nechcete se testu podrobit? Taková možnost ovšem vždycky je – teď mi to napadá, ačkoliv tomu ve skutečnosti nevěřím.“

Yabril se podíval Kennedymu zpříma do očí. „Nevěřím, že by mi kdokoliv mohl odpustit, co jsem vám způsobil.“ Mlčel. Vypadal zesláblý, ale nedal se oklamat. Znal podstatu americké korupce, schopné navrhnout něco takového, aby bylo dosaženo nemorálního politického cíle.

Neměl tušení, co všechno se stalo v posledních šesti měsících. V rámci vyšetřování byl v naprosté izolaci; Kennedy ho tlačil ke zdi: „Ten test je vaší jedinou nadějí, jak se dostat na svobodu. Ovšem za předpokladu, že se k němu odhodláte.“

Pak Kennedy vzdychl a pokračoval: „Neodpouštím vám. Přesto chápu vaše jednání. Chápu vaše city, které vás vedly k tomu, co jste udělal, abyste pomohl světu. Já teď jednám z podobných pohnutek a je to v mé moci. Jsme každý jiný; já nemohu dělat to, co vy, a vy – nijak vás tím neznevažuji – nemůžete udělat, co teď dělám já. Umožnit vám osvobození.“

Přišlo mu až líto, že ho přesvědčil. Přemlouval ho dál, využil veškerého kouzla své osobnosti, své vyrovnanosti i ostrovtipu. Předváděl se mu takový, jakým býval kdysi, než sám sebe ztratil, a jak ho znával Yabril. Věděl, že dosáhl svého, když spatřil na jeho tváři slitovný a zároveň pohrdavý úsměv. To už si mohl být jistý, že získal jeho důvěru.

O čtyři dny později, po provedeném PET-testu a převezení zpět do internace FBI, Yabrila navštívili dva muži: Francis Kennedy a Theodore Tappey.

Yabril neměl na sobě svěrací kazajku ani pouta.

Muži spolu strávili klidnou hodinku, popíjeli čaj a jedli k němu malé obložené chlebíčky. Kennedy si Yabrila zkoumavě prohlížel. Připadalo mu, že se v obličeji změnil. Měl ho teď citlivý, dobře naložený, jen jeho oči vyjadřovaly lehkou melancholii. Mluvil málo a oba muže si prohlížel, jako by luštil nějakou záhadu.

Vypadal spokojený. Zdálo se, že ví, kdo je. Vyzařoval ze sebe takovou čistotu duše, že Kennedy nesnesl pohled na něho a urychleně se rozloučil.

Rozhodnout o Christianu Kleeovi bylo pro něho ještě bolestnější, a pro samotného Christiana to bylo nepříjemným překvapením. Kennedy ho pozval neoficiálně do Žlutého salónku.

Začal klidně: „Víš dobře, Christiane, že nikdo mimo mou rodinu mi není tak blízký jako ty. Myslím, že se známe lip, než nás zná kdokoliv jiný. Určitě tedy pochopíš, že tě musím požádat, abys odstoupil ještě před mým uvedením do úřadu, kdy rozhodnu o přijetí tvé rezignace.“

Klee pohlížel do té sličné, laskavě se usmívající tváře a nemohl uvěřit, že mu Francis dává padáka bez jakéhokoliv vysvětlení. „Vím, že jsem občas ignoroval předpisy,“ řekl tiše, „ale vždycky jsem v první řadě dbal o to, abych ti zajistil bezpečí.“

„Nechal jsi volný průběh tomu plánu s bombou. Mohl jsi zabránit tomu, aby vyšel.“

Christian velice střízlivě zvažoval situaci, v níž se ocitl. Už nikdy nebude ke Kennedymu cítit to, co dřív. Už nikdy neuvěří, že jeho vlastní chování je správné a lidské. A najednou si uvědomil, že tohle své břímě neunese. Že Francis Kennedy s ním musí nést spoluodpovědnost za vše, co se stalo, třeba jen soukromě.

Díval se zpříma do jeho světlých modrých očí, které tak dobře znal, a hledal v nich soucit.

„Francisi, vždyť ty sis přál, abych takhle jednal. Oba jsme věděli, že jedině to tě může zachránit – a já věděl, že ty v tom nemůžeš rozhodnout. Bylo by tě to zničilo. Tehdy bylo tvé postavení velmi otřesené. Nezavrhuj mě, Francisi, neodsuzuj mě. Byli by tě zbavili moci a ty bys to byl nesnesl. Neměl jsi daleko k zoufání a já jediný tě chápal. Nikdo by tvou dceru nepomstil. Byli by Yabrila propustili. Nechali by Ameriku zneuctít.“ Klee se odmlčel, překvapilo ho, jak netečně se na něho Kennedy dívá.

„Takže ty se domníváš, že mi jde o pomstu,“ řekl.

„Nechtěl ses mstít Yabrilovi,“ připustil Klee, „možná Osudu.“

„Zůstaň tedy až do inaugurace,“ svolil Kennedy. „Zasluhuješ si to. Ale jsi pro mě nebezpečná skvrna, ideální terč. Proto potřebuji, abys zmizel, abych mohl zamést před svým prahem.“

Nadlouho se odmlčel. „Mýlíš se, Chrisi, když se domníváš, že jsem si přál, abys takhle jednal. Mýlíš se, když si myslíš, že jsem jednal z touhy po pomstě.“

Christian pocítil, jak se mu svět začíná hroutit a jak on sám propadá těžko definovatelné úzkosti. „Francisi, vždyť tě znám,“ řekl, „rozumím ti. Vždycky jsme byli jako bratři. Vždycky jsem náš vztah cítil jako bratrský. A zachránil jsem tě, jak má bratr bratra zachránit. Rozhodl jsem vše za tebe, vzal na sebe vinu a dovolil světu, aby odsuzoval mne, ne tebe.“ Na okamžik se odmlčel: „Ty mě potřebuješ. Teď dokonce víc, při tom, co míníš podnikat dál. Dovol mi zůstat.“

Francis Kennedy povzdychl: „Nepochybuji o tvé oddanosti, Christiane, ale po mé inauguraci budeš muset odejít. O tom už nebudeme diskutovat.“

„Udělal jsem pro tvou záchranu vše,“ připomněl Klee.

„To ano,“ přitakal Kennedy.

Christian vzpomínal na jeden prosincový den před čtyřmi lety, kdy na něho Francis Kennedy, nově zvolený prezident Spojených států, čekal před klášterem ve Vermontu. Na týden tehdy zmizel. Noviny a jeho političtí oponenti tenkrát spekulovali, zeje na psychiatrickém léčení, že se zhroutil, že má tajný milostný poměr. Jen opat kláštera a Christian Klee znali pravdu: Francis Kennedy se tam uchýlil, aby se vytruchlil ze smrti své ženy. Týden po jeho zvolení zavezl Christian Kennedyho do katolického kláštera ve Vermontu hned u Bílé řeky. Tam je uvítal představený kláštera, který jediný věděl, kdo je Kennedy. Mniši v klášteře žili v odloučení od světa, dokonce i od města, odříznuti od všech sdělovacích prostředků. Měli spojení pouze s Bohem a se zemí, o kterou pečovali a která jim dávala živobytí. Všichni složili slib mlčení a nemluvili, s výjimkou modliteb a projevů bolesti v nemoci či při nějaké domácí nehodě.

Jediný opat měl televizi a přístup k novinám. Televizní zpravodajství bylo pro něho stálým zdrojem potěšení. Měl v oblibě zejména moderátory v nočních vysíláních a často ironicky přemýšlel o sobě jako o moderátorovi Božím. Připomínal si tak nutnost pokory.

Opat čekal na prezidentovo auto u klášterní brány, s dvěma mnichy po boku, oblečenými v ošumělých hnědých hábitech, se sandály na nohou. Christian vyndal z kufru Kennedyho brašnu a díval se, jak si opat podává ruku s nově zvoleným prezidentem. Vypadal spíš jako hostinský než jako světec. Vesele se na ně na uvítanou ušklíbl, a když byl představen Christianovi, žertem prohodil: „Proč nezůstanete i vy? Týden ticha by neuškodil ani vám. Viděl jsem vás v televizi. Musíte být ze všeho toho řečnění unavený.“

Christian se na znamení díků usmál, ale neodpověděl. Díval se, jak Francis Kennedy podává opatovi ruku. Vypadal velice soustředěně a v jeho stisku nebylo nic vřelého – nerad se předváděl. Zdálo se, že netruchlí nad smrtí své ženy. Spíš vypadal jako člověk nucený jít do nemocnice na menší zákrok.

„Doufejme, že se nám podaří udržet vše v tajnosti,“ řekl Christian. „Lidé nemají rádi takové náboženské úniky. Mohli by si myslit, že jsi přišel o rozum.“

Kennedy se zdvořile, sotva znatelně usmál: „Nepřijdou na to,“ prohlásil. „A vím, že ty mne budeš krýt. Za týden pro mne přijeď, to mi úplně postačí.“

Christian myslel na to, jak ty dny Francis stráví. Neměl daleko do pláče. Objal ho kolem ramen a navrhl mu: „Chceš, abych tu s tebou zůstal?“ Kennedy zavrtěl hlavou a prošel klášterní branou. V ten den Christianovi připadalo, že je Kennedy v pořádku.

Den po vánocích byl zářivě jasný a celý svět vypadal jako uzavřený do skleněné báně; nebe bylo jako zrcadlo a země tvrdá jako ocel. Když Christian přijel ke klášterní bráně, Francis tam stál sám, čekal na něho bez jakéhokoliv zavazadla, s rukama nad hlavou, zotavený a celý vzpřímený, doslova se dmul nabytou svobodou.

Když Christian vystoupil z auta, aby se s ním pozdravil, Kennedy ho prudce objal a radostně ho přivítal. Vypadal, jakoby během toho pobytu v klášteře omládl. Na rtech mu hrál onen vzácný zářivý úsměv, kterým dokázal okouzlovat davy. Byl to úsměv ujišťující, že lze dosáhnout štěstí, že člověk je dobrý, že svět se vyvíjí stále k lepšímu. Pro tento vstřícný, laskavý úsměv měli lidé Francise rádi, Christianovi se při něm nesmírně ulevilo. Francis bude v pořádku, bude stejně silný, jako býval vždycky. Bude nadějí světa, mocným opatrovníkem své země a svých spoluobčanů. Vykonají spolu velké činy.

A pak se Kennedy do Christiana zavěsil, zahleděl se mu do očí a jako by o nic vlastně nešlo, mu tak trochu pobaveně řekl: „Bůh mi nepomohl.“

A tak v tom studeném, do čistá vydrhnutém zimním jitru Christian pochopil, že se v Kennedym jednou provždy cosi zlomilo. Že už nikdy nebude jako dřív. Že se část jeho ducha odštěpila. Bude skoro stejný, jako býval, jen s trochou neupřímnosti navíc, která mu dřív byla cizí. Uvědomil si, že Kennedy sám o tom neví a že to nepozná ani nikdo jiný, že to rozpoznal jediný on v tom zlomku vteřiny prozářeném úsměvem a provázeném žertovnými slovy: „Bůh mi nepomohl.“

„Copak mohl, ksakru! Vždyť jsi mu na to dal jen sedm dnů,“ zvolil stejnou žertovnou polohu Christian.

„Nebo je pořád strašně zaměstnaný,“ zasmál se Kennedy. Tak nastoupili do vozu. Byl to báječný den. Nikdy nebyl Kennedy vtipnější, nikdy tak dobře naladěný. Překypoval plány, toužil co nejdříve sestavit svůj kabinet, chtěl v nadcházejících letech udělat spoustu podivuhodných věcí. Choval se jako člověk, který se smířil s osobním neštěstím a znovu v sobě vyburcoval veškerou energii. Téměř o tom Christiana přesvědčil…

Christian Klee začal podnikat vše, co bylo zapotřebí před jeho odchodem z vládních služeb. Především musel zahladit veškeré stopy, jež by svědčily o obcházení zákonů při ochraně prezidenta. Musel odvolat veškerý nelegální dohled nad členy Sokratova klubu. Seděl u sebe v kanceláři generálního prokurátora za mohutným psacím stolem a vymazával ze svého osobního počítače všechny inkriminující záznamy. Teď právě studoval záznam o Jatneym. V tom mládenci se určitě nemýlil, pomyslil si Klee. Je nevypočitatelný a kdykoli může něco provést. Jeho tmavý, hezký obličej prozrazuje psychickou nevyrovnanost. Těkavé oči Davida Jatneyho svědčily o tom, že neustále válčí sám se sebou. Podle poslední informace je na cestě do Washingtonu.

Ten chlapík by mohl nadělat dost problémů. Pak si připomněl, jak ho Vševěd varoval. Když se někdo chopí absolutní moci, zbavuje se obvykle těch, kteří jsou mu nejblíž a znají příliš mnoho jeho tajemství. Měl Francise rád pro jeho ctnosti dávno před tím, než mezi nimi vznikla ta hrozná tajemství. Dlouho o tom uvažoval. A pak si pomyslil: ať rozhodne osud. Ať se stane cokoliv, nikdo nemůže vinit jeho, Christiana Kleea.

Stiskl patřičné tlačítko a David Jatney beze stopy zmizel ze všech vládních záznamů.

24. kapitola

Právě dva týdny před prezidentovou inaugurací vjel do Davida Jatneyho neklid. Zatoužil po úniku z věčného slunečního jasu v Kalifornii, z jejího měsíčního svitu, voňavých pláží a všudypřítomných přátelských hlasů. Měl pocit, že se topí v medově lepkavém ovzduší zdejší společnosti, ale domů do Utahu se mu nechtělo, netoužil být denním svědkem štěstí svých rodičů.

Irena se přistěhovala k němu. Chtěla ušetřit peníze za nájemné, aby měla na cestu do Indie a mohla studovat u tamějších duchovních. Skupina jejích přátel střádala společně, aby měli na letenky, a ona se k nim chtěla připojit i s malým Campbellem.

Davida to udivilo, když mu vyložila své plány. Vůbec se ho nezeptala, zda se smí k němu přistěhovat, zkrátka si byla jista, že k tomu má právo. Vídali se teď třikrát týdně, chodili spolu do kina a milovali se. Dávala se mu kamarádsky, jako by byl jedním z jejích kalifornských přátel, kteří se takhle na týden na dva k sobě stěhovali. Neznamenalo to předehru k manželství, společné bydlení bylo věcným projevem kamarádství. Vůbec neuvažovala o tom, nakolik jako žena s dítětem naruší jeho každodenní život.

Davida nejvíc ze všeho děsilo, že Irena chce odvézt s sebou do Indie i svého malého synka. Naprosto důvěřovala tomu, že se prosadí v kterémkoliv světě, nepochybovala o tom, že k ní osud bude vlídný. David si představoval, jak hošík spí na ulicích Kalkaty s tisíci chudých a nemocných. Ve zlosti jí jednou řekl, že nikdy nepochopí, jak někdo může důvěřovat náboženství, které je hotovou líhní stamiliónů těch nejnuznějších na celém světě. Odpověděla, že nic na tomto světě není důležité, že záleží na odměně, jež čeká na všechny v budoucím životě.

Jatneyho fascinovalo, jak se ke svému synkovi chová. Brávala si ho s sebou často na politické mítinky, protože její matka nebyla vždy ochotná ho opatrovat; Irena byla také příliš pyšná, než aby ji o hlídání pořád prosila. Brávala si chlapce i do práce, když speciální mateřská školka, do které chodil, byla z nějakého důvodu zavřená.

Byla nepochybně láskyplná matka, ale její přístup k mateřství Davida děsil. Nestarala se o to, že jisté vlivy by mohly chlapcově psychice ublížit. Nezajímala se o jeho ochranu. Zacházela s ním jako s oblíbeným psíkem nebo kočičkou. Zdálo se mu, že se vůbec nestará o to, co si dítě myslí a co cítí. Podle jejího názoru být matkou neznamená dát se spoutat, a tak energicky uplatňovala svá práva na svobodný život. David ji v tom považoval tak trochu za bláznivou.

Ale byla hezká a při milování dokázala být vášnivá. Davidovi se to s ní líbilo. V každodenním životě byla praktická a nepůsobila potíže. A tak ji nechal nastěhovat.

Vůbec nepředpokládal, že to bude mít dva důsledky. Začal mít problémy s potencí a čím dál víc lnul ke Campbellovi. Před Ireniným přistěhováním si koupil pořádný lodní kufr a zamkl do něho všechny své zbraně, materiál k jejich čištění i střelivo. Nechtěl, aby se pětiletému dítěti kdy dostala náhodně zbraň do ruky. V té době už jich měl David Jatney požehnaně; stačily by vybavit superhrdinu z gangsterky: dvě pušky, samopal a celou sbírku revolverů. K nim patřila také maličká pistole ráže .22, kterou nosíval v kapse saka v malém koženém pouzdru, připomínajícím spíš rukavičku. V noci si ji obvykle pokládal pod postel. Když se přistěhovali Irena s Campbellem, zamkl ji s ostatními zbraněmi do kufru, který opatřil solidním visacím zámkem. I kdyby jej děcko nějak otevřelo, nevědělo by, jak zbraně nabít. S Irenou to bylo něco jiného. Ne že by jí byl nedůvěřoval, ale byla poněkud výstřední, a to nejde se zbraněmi dohromady.

V den, kdy se nastěhovali, koupil Jatney Campbellovi pár hraček, aby chlapec nebyl novým prostředím příliš zmaten. První večer před spaním ustlala Irena Campbellovi na pohovce, svlékla ho v koupelně a oblékla mu pyžamo. Jatney si povšiml, jak ho klučina pozoruje. Rozpoznal v tom pohledu starou známou ostražitost, zákmit strachu a trochu i normálního ohromení. Okamžitě si to pro sebe přeložil; když jako malý kluk vídával otce a matku odcházet do jejich pokoje, věděl, že ho opouštějí a budou se tam milovat.

„Víš co,“ řekl Ireně, „na pohovce budu spát já a Campbell může spát s tebou.“

„To je ale hloupost,“ vyvracela mu to Irena. „Jemu to přece nevadí, když spí sám, viď?“

Chlapec zavrtěl hlavou. Málokdy promluvil.

„Je to už velký kluk,“ prohlásila Irena pyšně, „viď, Campbelle?“

V té chvíli k ní David pocítil čirou nenávist, nicméně ji v sobě potlačil a řekl jen: „Musím ještě něco napsat, budu dlouho vzhůru. Myslím, že by prvních pár nocí měl Campbell spát a tebou.“

„Tak dobrá, když máš práci,“ svolila Irena.

Vztáhla k synkovi ruce, klučík seskočil s pohovky a vlétl jí do náruče. Přitiskl se jí hlavičkou k ňadrům. „Nepůjdeš dát dobrou noc strýci Jatovi?“ vyzvala ho. Usmála se na Davida zářivým úsměvem, kterým celá zkrásněla. A on pochopil, že mu tak dává šibalsky a zároveň čestně najevo, že stejným způsobem představovala chlapci jiné své milence a že mu chce ukázat, jak je mu vděčná za jeho ohleduplnost a jak věří, že vesmír stále trvá.

Chlapec se jí tiskl k ňadrům; David ho vlídně pohladil a řekl: „Dobrou noc, Campbelle.“ Vzhlédl a zadíval se do Jatneyových očí zvláštním, tázavým pohledem malého dítěte, plným výhrad, které by měly být jeho světu zcela neznámé.

Davida ten pohled zasáhl: jako by byl pro chlapce zdrojem nebezpečí. Uvědomil si, že má na tak malé dítě neobyčejně půvabný obličej s širokým čelem, bystrýma šedýma očima a pevnými, téměř přísnými ústy.

Campbell se na Jatneyho usmál a v tu chvíli jako by se stal zázrak; celý obličej se mu rozzářil důvěrou. Natáhl ručku a pohladil Davida po tváři. Pak ho Irena odnesla v náručí do ložnice.

O pár minut později se vrátila k Davidovi do kuchyně a políbila ho. „Díky, žes byl tak ohleduplný,“ řekla. „Pojď se malinko pomilovat, než se k němu vrátím.“ Ani trochu se ho nesnažila svést, byla to čistě kamarádská nabídka.

David pomyslil na hošíka za dveřmi pokoje, jak čeká na mámu. „Ted ne,“ odmítl.

„Jak chceš,“ řekla dobromyslně a vrátila se do ložnice. Příštích pár týdnů byla v jednom kole. Vzala si další práci za velmi málo peněz, ačkoli dřela do noci; pomáhala při Kennedyho prezidentské volební kampani. Patřila k jeho nadšeným stoupencům. Mluvila o jeho sociálních programech, které hodlal prosadit, o jeho boji proti bohatým v Americe, o jeho úsilí reformovat právní systém. David se domníval, že se zamilovala do Kennedyho zjevu, do jeho okouzlujícího hlasu. Byl přesvědčen o tom, že se zapojila do kampaně spíš z toho pobláznění než z politické víry.

Tři dny po jejím přistěhování se zastavil v hlavním stanu volební kampaně v Santa Monice; pracovala tam na počítači a malý Campbell jí ležel ve spacím pytli u nohou, ale nespal. David viděl jeho dokořán otevřené oči.

„Vezmu ho domů a uložím ho,“ nabídl se.

„To je dobré, nechci tě zneužívat,“ odmítla Irena. Ale David už ho vytáhl ze spacího pytle; až na botičky byl chlapec úplně oblečený. Vzal ho za ruku, ucítil jeho teplou, měkkou dlaň a na okamžik se až zajíkl štěstím. „Vezmu ho napřed na pizzu a na zmrzlinu, dobře?“ navrhl Ireně.

Pilně se věnovala svému počítači. „Nerozmazluj ho,“ namítla, „když už si ho bereš, ať si raději sní jogurt z ledničky, je zdravější.“ Letmo se na něj usmála a políbila Campbella.

„Mám na tebe počkat?“ zeptal se.

„Proč?“ vyhrkla a dodala: „Zdržím se tu dlouho.“ Odešel; hošíka vedl za ruku. Jeli na Montana Avenue a tam se zastavili v malé italské pizzerii. Pozoroval Campbella, jak jí. Vzal si jeden řez a víc ho drobil než jedl. Ale chutnalo mu a David z toho měl radost.

Doma nechal Campbella, aby se sám umyl a převlékl do pyžama, a pak ho uložil do postele. Sám si ustlal na pohovce a potichu si pustil televizi.

Zpravodajství bylo nabité politickými proslovy a rozhovory. Zdálo se mu, že Francis Kennedy sestupuje ze všech galaxií vysílání. Musel uznat, že televizi zcela opanoval. Snil o tom, že se také jednou stane vítězným hrdinou jako on. V pozadí viděl kamenné tváře mužů z jeho ochranky. Jak je bohatý, jak chráněný, jak ho mají rádi! David často sníval o tom, že je Francisem Kennedym. Jak by ho Rosemary milovala! A přemýšlel o Hockovi a Gibsonovi Grangeovi. Představoval si, jak by s ním všichni hodovali v Bílém domě, jak by s ním besedovali a jak vzrušivě by s ním mluvila Rosemary, jak by se dotýkala jeho kolena a svěřovala mu své nejniternější pocity.

Přemýšlel o tom, co vlastně cítí k Ireně. Uvědomoval si, zejí není ani tak uchvácen, jako spíš zmaten. Měl pocit, že při vší své otevřenosti je mu vlastně úplně uzavřená. Nemohl ji doopravdy milovat. Přemýšlel o malém bezelstném a nevinném Campbellovi, kterému dala Irena jméno po Josephu Campbellovi, slavném autorovi knih o mýtech.

Campbell mu teď říkal strýc Jat a vždycky ochotně vklouzl svou ručkou do jeho dlaně. Jatney měl rád všechny ty nevinné projevy citu, které mu chlapec věnoval a které nikdy neprojevila Irena. A právě v těchto dvou týdnech ho podrželo toto obohacení citem k jiné lidské bytosti.

O práci ve studiu přišel a nebýt jeho „strýce“ Hocka, byl by se dostal do nesnází. Dali mu výpověď, ale také zprávu, aby se dostavil do Hockovy kanceláře. Napadlo ho, že by Campbella pobavila návštěva filmového ateliéru, a tak ho vzal s sebou. Když se s ním Hock vřele pozdravil, pocítil k němu David Jatney všeobjímající sympatie. Hock okamžitě poslal jednu ze svých sekretářek koupit zmrzlinu pro chlapce a ukázal mu modely některých kulis, jež budou využity ve filmu, který právě natáčel.

Campbella úplně nadchl, až Jatneyho píchla žárlivost. Jenže vzápětí zjistil, že tímhle způsobem Hock šikovně odstranil překážku k dohodnutému jednání. Zabavil chlapce hrou s kulisami, potřásl Jatneymu rukou a hned mu řekl: „Moc mě mrzí, žes dostal výpověď. Stavy ve čtecím oddělení se redukují a ty jsi mladší než ostatní. Ale zůstaneme spolu v kontaktu. Něco ti najdu.“

„Budu rád,“ řekl vděčně David.

Hock si ho pozorně prohlížel. „Vypadáš pohuble, Davide. Možná bys měl zajet načas domů na návštěvu. Zdravý vzduch v Utahu a odpočinek mezi mormony ti prospějí. To je dítě tvé dívky?“

„Jo,“ přisvědčil Jatney. „Není to tak docela má dívka, spíš kamarádka. Bydlíme spolu. Ona se snaží našetřit si na cestu do Indie.“

Hock se chvíli mračil a pak poznamenal: „Kdybys takhle podporoval každou kalifornskou dívku, která chce do Indie, tak se strháš. Navíc každá taková mívá mrňouse.“ Posadil se k psacímu stolu, vytáhl ze zásuvky tlustou šekovou knížku a jeden šek vyplnil. Vytrhl jej z knížky a podal Jatneymu. „Tohle máš místo všech dárků k narozeninám a místo dárku k promoci, nikdy jsem neměl čas ti je poslat.“ Usmál se na Davida, který zůstal ohromeně koukat, když zjistil, že šek zní na pět tisíc dolarů.

„Ale počkejte, Hocku, tohle přece nemohu přijmout,“ zajíkl se. Cítil, jak se mu do očí derou slzy, slzy vděčnosti, pokoření a nenávisti.

„Ale můžeš,“ uklidňoval ho Hock. „Podívej, já doopravdy chci, aby sis trochu odpočinul. Snad bys mohl tomu děvčeti dát na letenku do Indie, ať má co chce, a ty budeš mít volné ruce, abys mohl dělat, co chceš ty.“ Usmál se a pak důrazně dodal: „Přátelství s takovou dívkou je na draka, protože jako milenec máš samé trable a jako příteli ti z toho nic nekyne. A ten její capart je ještě moc malý. Budu-li mít kdy štěstí natáčet dětský film, něco bych pro něho našel.“

Jatney vstrčil šek do kapsy. Hockovy rady mu byly jasné. „Fajn, Campbell je opravdu hezký kluk.“

„Je víc než jen hezký,“ upřesnil Hock. „Jen se podívej na ten jeho obličej, má ho jako dělaný pro tragédii. Stačí se na něj kouknout a je ti do breku.“

Jatney ocenil duchaplnost svého přítele Hocka. Jako dělaný pro tragédii – to na Campbella sedělo, jakkoliv to znělo podivně. Irena byla přírodní silou: jako Bůh stvořila budoucí tragédii.

Hock ho objal kolem ramen a domlouval mu: „Určitě se mnou zůstaň v kontaktu, Davide. Myslím to vážně. Postav se na vlastní, dokud jsi mladý, to se všecko lip snáší.“ Dal Campbellovi jednu z miniaturních kulis, krásný futuristický aeroplán; chlapec po něm chňapl a zeptal se: „Strýčku Jaté, smím si ho nechat?“ Jatney viděl, jak se Hock pousmál.

„Pozdravujte ode mne Rosemary,“ poprosil ho. Po celou dobu hledal vhodnou příležitost, aby ho o to požádal. Hock na něj překvapeně pohlédl: „Dobrá,“ slíbil. „Já i Gibson a Rosemary jsme pozváni na Kennedyho lednovou inauguraci, tak jí tam tvůj pozdrav vyřídím.“

David Jatney náhle pocítil, jak ho to odstředilo z vířícího světa.

Když tak ležel na pohovce a čekal, až Irena přijde domů, vzpomínal na Rosemary Belairovou. Do obývacího pokoje se jako kouřové světlo vkrádalo oknem svítání a on vzpomínal, jak se k němu Rosemary přitulila a pak zcela splynula s jeho tělem. Vzpomínal na její voňavku, na zvláštní tíži způsobenou snad pilulkami na spaní, jež ochromily svaly jejího těla. Představoval šiji v jejím joggingovém úboru, připomněl si, s jakou sebejistotou a vědomím moci ho propustila. Znovu prožíval, jak mu nabídla peníze na spropitné pro taxikáře, jak je odmítl. Ale proč ji urazil? Proč jí řekl, že ona by měla vědět lépe, kolik se dává, proč jí tím naznačil, zeji kdysi za podobných okolností takhle posílali domů?

Přerušovaně na krátké chvíle usínal, budil se, naslouchal Campbellovu oddechování, čekal, až se ozvou Ireniny kroky. Přemýšlel o svých rodičích v Utahu; věděl, že na něho v bezpečí vlastního štěstí docela zapomněli, že jejich pokrytecké andělské spodnice se třepetají venku na šňůrách, zatímco oni se vesele a bez ustání peleší nazí. Kdyby jim zavolal, museli by se od sebe odlepit.

David snil o tom, jak se s Rosemary Belairovou sejde, jak jí poví o své lásce. Představ si, že máš rakovinu, řekl by jí, a já zeji převezmu do svého těla. Víš, řekl by jí, kdyby na tebe měl spadnout nějaký obrovský meteor, zaštítil bych tě. Kdyby se někdo pokusil tě zabít, zachytil bych čepel vlastním srdcem a kulku vlastním tělem. Víš, kdybych měl jedinou kapku z kouzelného pramene, která by mi zajistila věčné mládí, zatímco ty bys stárla, dal bych ti tu kapku, abys nezestárla nikdy.

Snad pochopil, že jeho vzpomínka na Rosemary Belairovou byla prozářena svatozáří její moci, že se modlí k Bohu, aby z něj uhnětl něco víc než jen obyčejný kousek hlíny. Že škemrá o moc, o neomezené bohatství, o krásu, o něco z toho či o všechno, aby si jeho bližní všimli, že existuje, aby jen tiše neutonul v nepřehledném oceánu lidstva.

Když Ireně ukázal Hockův šek, chtěl na ni zapůsobit, ukázat jí, že někdo o něho tak stojí, že mu dá tolik peněz jen jako příležitostný dar. Neudělalo to na ni žádný dojem. Podle jejích zkušeností na tom není nic neobvyklého, že přátelé se dělí jeden s druhým; řekla dokonce, že takový zazobanec jako Hock mu mohl snadno dát ještě víc. David jí nabídl, že se s ní rozdělí napůl, aby mohla odjet do Indie hned; odmítla to. „Vždycky si všechno platím sama. Na živobytí si vydělávám,“ prohlásila, „kdybych si vzala od tebe peníze, měl bys pocit, že máš na mne nějaké právo. A kromě toho to chceš vlastně udělat pro Campbella, ne pro mne.“

Její odmítnutí nečekal a ještě víc ho udivilo, co řekla o jeho zájmu o Campbella. Chtěl se jich obou prostě zbavit. Chtěl být zase sám, aby mohl žít svými sny o budoucnosti.

Pak se ho začala vyptávat, jak by se zachoval, kdyby si polovinu těch peněz vzala a odjela, a co by udělal se svou polovinou. Neušlo mu, že mu nenabídla, aby odjel do Indie s ní. A všiml si také, že mluvila o jeho polovině peněz, takže v duchu už jeho nabídku přijala.

Neuváženě jí řekl, co by udělal se svými dvěma a půl tisíci dolarů.

„Rozjel bych se po Státech a rád bych se podíval na inauguraci Kennedyho,“ prohlásil. „To by mohla být legrace, něco úplně jiného. Vzal bych auto a projezdil bych celou zemi křížem krážem. Prostě bych rád viděl, jak sněží a jak voda zamrzá ledem, a ucítil, jaká je opravdová zima.“

Chvíli to vypadalo, že se Irena docela ztratila ve svých úvahách. Pak začala chodit rázně po bytě, jako by počítala své jmění. „To je skvělý nápad,“ poznamenala. „Já chci také vidět Kennedyho. Musím ho vidět živého, jinak nikdy nepoznám jeho karmu. Vezmu si dovolenou, stejně mi dluží spoustu dnů. A pro Campbella bude jen dobré, když uvidí celou zemi, všechny naše státy. Vezmeme si mou dodávku a ušetříme za motely.“

Irena měla malou dodávku, kterou vybavila poličkami na knihy a malou palandou pro Campbella. Prokázala jí už neocenitelné služby, protože když byl Campbell docela malý, jezdívala s ní po celé Kalifornii a účastnila se shromáždění a seminářů o východních náboženstvích.

David si připadal jako v pasti, když vyrazili na cestu. Řídila Irena – měla to ráda. Campbell seděl mezi nimi, ručku v Davidově dlani. David uložil Ireninu polovinu šeku v její bance, aby měla na svou cestu do Indie. Jeho dva tisíce pět set dolarů teď mělo vystačit pro všechny tři. Jediné, co ho utěšovalo, byl jeho malý revolver ráže .22, který měl v kožené rukavičce v kapse saka. Na východě Ameriky se potuluje příliš mnoho zlodějů a násilníků, bude muset Irenu a Campbella chránit.

K jeho překvapení prožili první čtyři dny pohodlné jízdy báječně, Campbell a Irena přenocovali v dodávce, zatímco on spával venku pod širým nebem, dokud na ně nedolehlo studené počasí v Arkansasu; odbočili tedy na jih, aby se zimě vyhnuli co možná nejdéle. Několik nocí strávili v některém motelu při cestě. V Kentucky se poprvé nepohodli.

Počasí se ochladilo; rozhodli se přespat v motelu. Druhý den ráno zajeli do nedalekého města a posnídali v levném bufetu, kde se zároveň prodával tisk.

Muž za pultem byl přibližně stejně starý jako Jatney a čile se otáčel. Irena se s ním dala po svém kalifornském rovnostářském způsobu hned do řeči, neboť ji zaujala jeho obratnost a ochota. Říkávala, že ráda pozoruje lidi, kteří jsou v práci dokonalí, ať je jakkoliv podřadná. Tvrdívala, že dokonalost je příznak dobré karmy. Jatney vlastně nikdy plně významu toho slova neporozuměl.

Zato prodavač věděl, oč jde. I on byl vyznavačem východních náboženství, proto se s Irenou pustili do dlouhé, zaujaté diskuse. Campbell už byl netrpělivý, a tak Jatney zaplatil a vyšel s ním ven. Trvalo dobrých patnáct minut, než se konečně Irena objevila.

„Je to opravdu sympaťák,“ prohlásila. „Jmenuje se Christopher, ale říká si Krish.“

Davida čekání rozmrzelo, ale neřekl nic. Na zpáteční cestě do motelu Irena navrhla: „Snad bychom se tu mohli den zdržet, Campbell si potřebuje trošku odpočinout.“

Zbytek dopoledne a odpoledne protoulali po obchodech, ale Irena toho moc nenakoupila. Zašli na velmi brzkou večeři do čínské restaurace Plánovali, že půjdou brzy spát, aby mohli před rozedněním vyjet na východ.

Ale sotva pobyli něco času v motelu, Irena si náhle usmyslila, že se trochu projede městem a možná si dá ještě něco k jídlu. Odešla a David hrál s Campbellem dámu. Chlapec ho v každé hře porazil, hrál dámu obdivuhodně. Irena ho hře naučila už ve dvou letech. V jednu chvíli zvedl svou líbivou hlavičku s širokým čelem a zeptal se: „Strýčku Jaté, ty nehraješ dámu rád, vid?“

Irena se vrátila až těsně před půlnocí. Motel stál na malém návrší a Jatney s Campbellem se právě dívali z okna, když rodinná dodávka zastavila na parkovišti, provázená dalším vozem.

Davida překvapilo, že Irena vystupuje z místa spolujezdce, protože vždycky trvala na tom, že bude řídit sama. Od volantu vystoupil mladý prodavač Krish a podal jí klíče od auta. Na oplátku ho sestersky políbila. Z druhého auta vystoupili dva mladíci, které také sestersky políbila. Pak vykročila k motelu, tři mladíci se vespolek objali a zazpívali jí: „Jdi spát, Iren! Jdi spát, Iren!“ dvakrát po sobě. Když vcházela do pokoje, bylo je ještě slyšet; rozzářeně se na Davida usmála.

„Tak fantasticky jsme si povídali, že jsem prostě zapomněla na čas,“ prohlásila a šla jim zamávat.

„Asi budu muset jít a říct jim, aby toho nechali,“ zabručel David. Prošlehl mu hlavou nápad vypálit na ně z revolveru, který nosil v kapse. Téměř jasně viděl, jak kulky sviští nocí přímo jim do mozků. „Dost to obtěžuje, když takoví mládenci v noci halekají své písně.“

„Ale to jim přece nemůžeš zakazovat,“ namítla Irena. Zdvihla Campbella. Držela ho vysoko v pažích a poklonila se jim, že jim děkuje za jejich hold. Pak ukázala na dítě. Zpěv v tu ránu utichl. Po chvilce David uslyšel, jak auto vyjíždí z parkoviště.

Irena nikdy nepila, ale občas si zobla nějakou drogu. Jatney to na ní vždycky poznal. Když byla nafetovaná, pokaždé se roztomile usmívala. Takhle rozzářená přišla jednou domů v Santa Monice, když na ni celou noc čekal. V ranním úsvitu jí vyčetl, že spala s někým jiným. Odpověděla mu naprosto klidně: „S někým spát musím, když to neděláš ty.“

Na Štědrý den byli ještě na cestě a nocovali v jiném motelu. Byla už zima. Nebudou tyhle svátky držet. Irena prohlásila, že pro skutečného ducha náboženství jsou vánoce falešné. David si nechtěl vzpomínat na dávný, nevinnější život, ale přes Ireniny protesty koupil Campbellovi křišťálovou kouli, ve které při obrácení vířila sněhová metelice. Časně na Hod Boží vánoční vstal a díval se na ně, jak spí. Nosil teď revolver v kapse saka pořád a zase se dotkl měkké kůže pouzdra, připomínajícího rukavičku. Jak snadno by je teď oba mohl zabít, pomyslil si, a jak laskavé by to bylo.

O tři dny později dojeli do hlavního města. Do inaugurace zbývala spousta času. David připravoval program, jak si prohlédnou všechny pamětihodnosti. Udělal si mapku inaugurační přehlídky. Půjdou se společně podívat, jak Francis Kennedy skládá přísahu prezidenta Spojených států a ujímá se úřadu.

25. kapitola

Jefferson vzbudil prezidenta Spojených států Francise Xaviera Kennedyho na úsvitu inauguračního dne, obsloužil ho a oblékl. Šedavé světlo časného jitra vypadalo radostně roztančené, protože začal padat sníh. Velké bílé vločky se snášely na Washington a Francis Kennedy měl při pohledu neprůstřelnými okny své šatny dojem, zeje v těch sněhových vločkách v Bílém domě uvězněn jako ve skleněné kouli. Zeptal se Jeffersona: „Budete na přehlídce?“

„Ne, pane prezidente,“ odpověděl Jefferson. „Já budu držet pevnost tady v Bílém domě.“ Upravil Kennedymu vázanku. „Všichni jsou dole v Červeném salónku.“

Když byl Kennedy hotov, podal Jeffersonovi ruku. „Popřejte mi štěstí,“ požádal. Jefferson ho doprovodil až k výtahu.

V Červeném salónku na něho všichni čekali. Víceprezidentka Helena Du Prayová vypadala v bílém saténu jako královna. Jeho čtyři poradci měli na sobě podobně jako on střízlivé obleky. Arthur Wix, Oddblood Gray, Eugene Dazzy a Christian Klee stáli pospolu v kroužku, slavnostní, napjatí důležitostí toho dne. Francis Kennedy se na ně usmál. Víceprezidentka a ti čtyři muži byli jeho rodina.

Když prezident Francis Xavier Kennedy vykročil z Bílého domu, překvapilo ho nevídané množství lidí, kteří doslova zaplavili všechny příjezdové ulice, takže všechny majestátní budovy se jakoby zmenšily, a davy přetekly i mezi vozy a televizními týmy a mezi novináře na vyhrazených místech vyznačených lany. Nikdy nezažil nic podobného, takže se otázal Eugena Dazzyho: „Kolik je jich?“

„Podstatně víc, než jsme odhadovali,“ odpověděl Dazzy. „Budeme asi muset povolat pluk z námořní základny, aby nám pomohl řídit dopravu.“

„Nedělejte to,“ odmítl prezident. Překvapilo ho, že v Dazzyho odpovědi zazněly skryté obavy z toho množství. Dnes je naopak považoval za svůj triumf, za ospravedlnění všeho, co udělal od tragédií datujících se od posledního Hodu Božího velikonočního.

Francis Kennedy si nikdy nepřipadal jistější. Vždyť přesně předvídal, co všechno se stane, odhadl nezdary, úspěch i triumfy. Rozhodoval se správně a zvítězil. Zdolal své nepřátele. Rozhlédl se po tom obrovském davu a zaplavila ho láska k americkému lidu. Zbaví jej všech bolestí, očistí celou zemi.

Ještě nikdy nevnímal jeho mozek tak jasně a jeho instinkty tak opravdově. Překonal smutek nad odchodem své ženy, zármutek nad zavražděním dcery. Žal, který zamlžoval jeho mysl, se vytratil. Teď byl téměř šťasten.

Měl pocit, že zvítězil nad osudem vlastní vytrvalostí, že svým rozvážným postupem napomohl dnešku i skvělým zítřkům. Vykročil do padajícího sněhu, aby složil přísahu a inaugurační přehlídkou po Pennsylvánské Avenui nastoupil cestu ke slávě.

David Jatney se ubytoval s Irenou a Campbellem v motelu asi dvacet třicet mil před Washingtonem, neboť hlavní město bylo přecpané. Den před inaugurací si jeli do Washingtonu prohlédnout Bílý dům, Lincolnův pomník a ostatní pamětihodnosti hlavního města. David také jako zvěd prošel celou trasu slavnostní přehlídky; chtěl vytipovat nejlepší místo, kam se postaví.

V onen památný den vstali za úsvitu a posnídali v bufetu u silnice. Vrátili se do motelu a oblékli se co nejsvátečněji. Irena si proti všem svým zvykům pečlivě vykartáčovala a učesala vlasy. Natáhla na sebe své nejlepší vybledlé džíny, červenou košili a zelený volný svetr, který na ní David nikdy před tím neviděl. Schovávala si jej, nebo si jej koupila až tady ve Washingtonu? uvažoval. Na pár hodin si vyšla sama a Campbella nechala s ním.

Sněžilo celou noc a země se celá bíle zahalila. Velké vločky se lenivě vznášely ve vzduchu. V Kalifornii zimní oblečení nepotřebovali, ale cestou na východ si opatřili větrovky, pro Campbella jasně červenou, neboť Irena tvrdila, že takhle ho snadněji najde, když se někde zatoulá. Jatney si vybral praktickou jasně modrou a Irena krémově bílou; moc jí to v ní slušelo. Koupila si také pletenou čepici z bílé vlny a jasně červenou čapku se střapcem pro Campbella. Jatney chodil raději prostovlasý, nenáviděl čepice.

Toho inauguračního rána měli dost času, a tak zašli na pole za motel a postavili Campbellovi sněhuláka. Irenu zachvátila závrať blaženosti, házela na Campbella i na Davida sněhové koule. Oba se na její zásahy tvářili vážně, ale sami po ní sněhovými koulemi neházeli. Jatney přemýšlel, zda její blaženost způsobovalo pomyšlení, že při přehlídce konečně uvidí Kennedyho zblízka, anebo zda ji vyvolala sněhová nadílka, tak cizí a omamná pro její kalifornské cítění?

Campbella sníh uchvátil. Prosíval jej mezi prsty, pozoroval, jak na slunci taje a mizí. Nakonec začal polehoučku sněhuláka ničit, bušil do něho pěstičkami; vyhluboval v něm dírky, bil ho po hlavě. Jatney a Irena stáli opodál a dívali se na něho. Irena vzala Davidovu ruku do své, což byla z její strany neobvyklá důvěrnost.

„Musím ti něco říct,“ začala. „Navštívila jsem tady ve Washingtonu pár lidí – moji přátelé z Kalifornie mě prosili, abych je vyhledala. Ti lidé jedou do Indie. Pojedu s nimi, já i Campbell. Prodala jsem dodávku, ale dám ti peníze, abys mohl odletět zpátky do Los Angeles.“

David se jí vymkl a vstrčil si ruce do kapes. Pravačkou se dotkl kožené rukavičky, v níž měl zastrčenou pistolku ráže .22; na okamžik si představil, jak tu Irena leží na zemi a její krev se vpíjí do sněhu.

Popadl ho vztek, byl zlostí celý bez sebe. Koneckonců, rozhodl se přece jet do Washingtonu v politováníhodné naději, že by tu mohl uvidět Rosemary, potkat ji a Hocka a Gibsona Grange. V posledních dnech snil o tom, že by ho třeba pozvali znovu na večeři. Že by se jeho život mohl změnit, že by mohl přece jen vstrčit nohu do dveří otevírajících se k moci a slávě. Není tedy přirozené, že Irena chce odjet do Indie, aby si tam otevřela dveře k něčemu, po čem tolik prahne, aby ze sebe udělala něco víc než obyčejnou ženu s dítětem, kterou žádná práce nikdy nemůže nikam přivést? Tak ať si jde, pomyslil si.

„Neblázni,“ napomenula ho Irena. „Vždyť už mě vlastně ani nemáš rád. Už dávno bys mě byl vykopl, nebýt Campbella.“ Uštěpačně se na něho usmála, ale byla v tom i jistá dávka smutku.

„Máš pravdu,“ řekl David. „Neměla bys ale vláčet malé dítě tam, kam tě to tolik táhne, když pro ně to bude hotové peklo. Vždyť se tam o něho stěží budeš moct starat.“

Rozčililo ji to. „Campbell je moje dítě!“ vykřikla. „Vezmu si ho, kam budu chtít, třeba i na Severní pól!“

Chvilku se odmlčela a dodala: „Ty o tom nic nevíš. A stejně si myslím, že se ke Campbellovi chováš divně.“

Opět uviděl sníh zbarvený její krví, pomalu tekoucí potůčky a stříkance rudých teček. Ovládl se však a zeptal se jí: „Co přesně tím míníš?“

„Jsi tak trochu výstřední, víš,“ odpověděla Irena. „To se mi na tobě ze začátku líbilo. Ale nevím přesně, až jak moc jsi výstřední. Někdy mívám strach, když nechávám s tebou Campbella samotného.“

„Tohle si myslíš – a přece ho se mnou necháváš?“ vyrazil ze sebe.

„Vím, že bys mu neublížil,“ odsekla. „Ale řekla jsem si zkrátka, že bychom se s Campbellem měli od tebe raději odtrhnout a jít do Indie.“

„Tak dobrá, jak chceš,“ řekl David.

Nechali Campbella, aby sněhuláka úplně zničil; pak všichni nasedli do dodávky a vyjeli na dvacet mil dlouhou cestu do Washingtonu. Když dorazili k jeho hranicím, udivilo je, kolik už je všude aut a autobusů. Podařilo se jim vklínit se do dopravního proudu, ale trvalo čtyři hodiny, než je nekonečná obludná ocelová housenka vyplivla do středu města.

Inaugurační přehlídka s řadou prezidentových limuzín vedla širokými třídami Washingtonu. Probíhala pomaloučku; obrovský dav v některých místech přetékal policejní bariéry a zdržoval její postup. Hradba uniformovaných policistů se začala drobit pod tlakem miliónů lidí, kteří se do ní opírali.

Tři auta plná mužů z tajných služeb jela před Kennedyho limuzínou s neprůstřelnou skleněnou kupolí. V její bublině stál Kennedy a při pomalé jízdě Washingtonem přijímal ovace davů. Malé vlny lidí někdy obklopily samu limuzínu, a pak byly vytlačeny vnitřním kruhem mužů z tajných služeb obklopujícím těsně vůz. Ale každá ta malá vlna jásajících ctitelů nabývala na síle a valila se blíž a blíž. Vnitřní kruh stráží byl někdy zatlačen až k prezidentově limuzíně.

Ve voze přímo za Kennedym jela skupina mužů vyzbrojených těžkými automatickými zbraněmi; další muži z bezpečnostních oddílů běželi podél vozu. V následující limuzíně seděli Christian Klee, Oddblood Gray, Arthur Wix a Eugene Dazzy. Limuzíny sotva popojížděly. Pennsylvánská Avenue byla úplně ucpána davem, který bránil postupu aut. Velké vločky sněhu majestátně dopadaly do davů a oblékaly je do bílého.

Vůz s prezidentovými poradci se zastavil úplně. Oddblood Gray vyhlédl z okna a vykřikl: „Zatracená práce, prezident vystoupil a jde pěšky!“

„Jestli jde pěšky on, musíme jít s ním,“ rozhodl okamžitě Eugene Dazzy.

Gray se podíval na Christiana Kleea a oznámil: „Podívejte se – Helena také vystupuje z auta! Tohle vypadá nebezpečně! Chrisi, musíš mu v tom zabránit. Užij svého veta!“

„Už na ně nemám právo – odňal mi je,“ odpověděl Klee.

Arthur Wix prohlásil: „Myslím, že bys sem měl raději povolat další muže z bezpečnostních složek!“

Všichni rychle vystoupili a semkli se za prezidentem jako pochodující zeď.

Vzduchem stále vířily sněhové vločky, ale Francisi Kennedymu nepřipadaly těžší než kdysi bývala hostie, kterou jako dítě dostával na jazyk. Poprvé zatoužil dotýkat se lidí, kteří ho tolik milují, i fyzicky. Sel po Avenui a podával si ruce s lidmi, kteří pronikali policejními kordony a kruhem strážců z bezpečnostních oddílů. Každou chvíli prorazila jejich šik nějaká vlna diváků, postrčena miliónovou masou za nimi. Prolézali mezi muži z tajných služeb, kteří se snažili vytvořit širší kruh kolem prezidenta. Francis Kennedy potřásal rukou všem mužům a ženám a šel stále stejným pravidelným krokem. Cítil, jak mu vlasy vlhnou sněhem, ale chladný vzduch ho rozjařil, stejně jako obdivný jásot davů. Neuvědomoval si únavu, nepohodlí, poplašně trnoucí pravou paži a otékající pravačku, které se tak často a nevázaně chápaly ruce ze zástupu. Muži z ochranky doslova od prezidenta odtrhávali oddané ctitele. H
ezká mladá žena v krémové bundě se snažila držet jeho ruky, až jí musel ruku vytrhnout a uhnout do bezpečí.

David si v davu vystrkal místo, kde byl trochu kryt i s Irenou, která držela Campbella v náručí, protože jinak by je byli ušlapali –dav se stále vlnil jak oceán.

Nebyli od vyhlídkového stanoviště vzdáleni víc než čtyři sta yardů, když zahlédli prezidentskou limuzínu. Za ní jely oficiální vozy s hodnostáři, za nimiž následovaly nekonečné davy, míjející vyhlídková stanoviště inaugurační přehlídky. David odhadoval, že prezidentská limuzína je od něho vzdálena o něco méně než o délku fotbalového hřiště. Povšiml si ale, že část davu lemujícího Avenue prolomila kordon, lidé se nahrnuli až do jízdní dráhy a přinutili proud vozů zastavit.

Irena vykřikla: „Vystupuje! Půjde pěšky! Bože můj, musím se ho aspoň dotknout!“ Hodila Campbella Davidovi do náruče a pokusila se podlézt zábradlí, ale jeden z dlouhé řady uniformovaných strážníků ji zastavil. Oběhla zatáčku, proklouzla hlídkovou linií policistů a znovu ji zastavili strážci z vnitřní bariéry. Jatney ji pozoroval. Kdyby byla chytřejší, byla by si nechala Campbella v náručí, napadlo ho. Muži zajišťující ochranu by ji nepokládali za nebezpečnou, ostatní by zadrželi, aleji by nechali projít. Viděl, jak jí vlna lidí smýkla do zatáčky a jiná vlna lidí ji zas postrčila; byla jednou z mála, kdo proklouzli a potřásli prezidentovi pravicí; viděl, jak dokonce líbá prezidenta na tvář a jak ji bezohledně strhli zpět.

David viděl, že se Ireně nepodaří protlačit se znovu k němu a ke Campbellovi. Byla jen drobným bodem v lidské mase, která teď hrozila zaplavit celou šířku Avenue. Víc a víc lidí se tlačilo na vnější bezpečnostní kordon uniformované policie, víc a víc lidí naráželo na vnitřní řetěz mužů z tajných služeb. V obou kordonech se už objevovaly trhliny. Campbell se rozplakal. Jatney sáhl do kapsy bundy pro bonbón, který tam obvykle měl pro něj přichystaný.

Najednou projela Davidovým tělem horká vlna. Vzpomněl si, jak si v uplynulých dnech ve Washingtonu prohlížel honosné budovy, mramorové sloupy Nejvyššího soudu, oslavné pomníky a vznešenou nádheru fasád a jak to působilo všechno nezničitelně, neodstranitelně. Vybavil si Hockovu přepychovou kancelář střeženou jeho sekretářkami. Vzpomněl na mormonskou církev v Utahu s chrámy posvěcenými anděly, objevenými právě k tomuto účelu. A to vše sloužilo jen k tomu, aby jistí muži byli nadřazeni jiným. Aby se obyčejní muži, k nimž patřil také on, drželi pěkně na svém místě. Aby si vyvolení uchovali všechnu lásku jen pro sebe. Prezidenti, duchovní učitelé, mormonští starší – ti všichni budovali své okázalé stavby jen proto, aby se jimi zbytek lidstva zastrašil a aby se před ním obezdili, a protože znali závist světa, aby se ochránili proti nenávisti. Jatney si vzpomněl, jak slavně zvítězil ve hře na atentát na
univerzitě; tehdy – jedinkrát v životě – se stal hrdinou. Pohladil Campbella, aby ho uklidnil, a chlapec přestal plakat. Potom nahmátl pod rukavičkou s revolverem sladkou tyčinku a podal ji chlapci. Pak s ním, maje ho v náručí, podlezl zábradlí.

Davida Jatneyho naplnil údiv a radostné vzrušení. Bude to tak snadné! Mnozí z davu už prolomili vnější kordon uniformované policie; mnozí pronikli vnitřním kordonem agentů tajných služeb a chápali se prezidentovy ruky. Obě bariéry povolily, vetřelci pochodovali vedle Kennedyho a mávali mu, aby mu dali najevo svou oddanost. Jatney popoběhl k přicházejícímu prezidentovi, vlna diváků ho nesla s sebou. Ted se právě ocitl mimo dosah mužů chránících prezidenta, kteří se snažili zadržet každého v určité vzdálenosti od něho. Už to ale všechno nezvládali. S jistou škodolibostí zaznamenal, že ho podcenili. Držel Campbella na levé ruce, pravou vsunul do kapsy, ucítil koženou rukavičku, prsty nahmatal spoušť. V tu chvíli se magický knih prezidentových ochránců rozdrobil a Jatney se ocitl uvnitř. Pouhých deset stop před sebou uviděl Kennedyho, jak si potřásá rukou se vzrušeně vypadajícím mladíkem. Prezident připadal Davi
dovi velmi štíhlý, velmi vysoký, starší než v televizi. Stále svíral Campbella v náručí a postoupil o krok k němu.

V tom okamžiku mu zastoupil cestu elegantní černý muž a napřahoval k němu ruku. V té šílené chvíli si Jatney pomyslil, že onen muž ví o jeho zbrani a žádá ji od něho. Vzápětí si uvědomil, že mu připadá známý a že mu ruku jen podává. Dlouho se dívali jeden na druhého. Jatney pohlédl na napřaženou ruku i do černého usměvavého obličeje. A pak si uvědomil, jak v očích toho muže prokmitlo podezření a jak ruku prudce stáhl. To už křečovitě hodil Campbella na toho černého muže a vytáhl z bundy revolver.

V té chvíli, kdy Jatney zíral do jeho tváře, Oddblood Gray vytušil, že se stane něco „strašného. Nechal chlapce spadnout na zem a prudce se vrhl před pomalu kráčejícího Francise Kennedyho. Uviděl revolver.

Christian Klee, kráčející vpravo a kousek za Francisem Kennedym, právě žádal bodovým telefonem o posilu dalších oddílů zvláštního nasazení, aby vytlačili dav prezidentovi z cesty. Povšiml si muže s dítětem v náručí, jak se blíží ke skupině chránící Kennedyho. Na vteřinu zahlédl obličej toho člověka.

Jako noční můra mu vytanul před očima obličej, který si v uplynulých devíti měsících tak často promítal na obrazovce svého počítače, životopis, který měl k němu zaznamenaný, další informace o něm jako o sledované osobě – a teď tu tvář spatřil tady, v reálném světě.

Vídával ten obličej zachycený nejen ve chvílích pohody, ale i v nejhorších chvílích přepjatých vášní. Vždy na něho mocně zapůsobilo, jak ten hezký obličej zošklivěl, jako viděný zborceným sklem.

Klee se ještě zdráhal uvěřit své paměti, ale už se rychle protlačoval k Jatneymu a pokoušel se ověřit si svou noční můru. Uviděl, jak Gray k němu napřahuje ruku. V tu chvíli pocítil obrovskou úlevu: tohle přece nemůže být Jatney, je to prostě nějaký chlap s dítětem v náručí, který touží po doteku dějin.

Vtom uviděl, jak dítě v červené bundičce a červené vlněné čapce se střapcem proletělo vzduchem. Spatřil revolver v Jatneyho ruce a uviděl padat Graye.

Christian se rozběhl v čiré hrůze z tohoto zločinu rovnou proti Jatneymu. Dostal kulku přímo do obličeje; prolétla mu podnebím, takže se dusil krví, oslepila ho prudká bolest v levém oku. Při pádu byl ještě při vědomí. Pokusil se vykřiknout, ale měl ústa plná roztříštěných zubů a zraněné tkáně. Cítil se zoufale bezmocný, úplně ztracený, z jeho otřeseného mozku vysílaly poslední neurony k Francisi Kennedymu varování před smrtí, prosbu o odpuštění. Pak Christianův mozek vyhasl a jeho hlava s prázdným očním důlkem spočinula na měkkém sněhovém polštáři.

V tomtéž okamžiku se Francis Kennedy obrátil k Davidovi čelem. Uviděl padat Oddblooda, po něm Christiana. A všechny jeho děsivé noční můry, vzpomínka na všechny smrti, všechna hrůzovláda zlomyslného osudu vplynuly rázem do udivené, ohromující rezignace. Zároveň uslyšel, jak hrozně se svět zachvěl, a na zlomek vteřiny pocítil v mozku výbuch oceli. Klesl k zemi.

David Jatney nemohl uvěřit, že se to všechno doopravdy stalo. Černý muž ležel tam, kde padl. Další běloch vedle něho. Prezident Spojených států se mu hroutil před očima, s nohama poklesávajícíma dopředu a s pozvednutými pažemi, dokud koleny nedopadl na zem. David střílel dál. Jakési ruce mu vyrvaly zbraň a sápaly se mu po těle. Chtěl se dát do běhu, ale nebylo kam, a když se otočil, uviděl, jak celá ta masa povstala proti němu a dala se do pohybu jako jedna jediná, obrovská vlna. Chopily se ho nesčetné ruce. Tvář mu zalila krev. Cítil, jak mu někdo utrhl ucho, a uviděl je v čísi ruce. Náhle se něco stalo s jeho očima, nic neviděl. Na jediný okamžik sevřela jeho tělo ukrutná bolest a pak už nevnímal nic.

Televizní kameraman se svým vševidoucím okem na rameni to vše natočil pro celý svět. Když mu do něho bleskla zbraň, ustoupil jen o tolik kroků, aby měl všechno v záběru. Zachytil Davida Jatneyho, jak zdvihá pistoli; zachytil Oddblooda Graye, jak se střel-hbitě vrhá před prezidenta a padá; Kleea, jak se s kulkou v obličeji hroutí k zemi. A zachytil i Francise Kennedyho, jak se obrací tváří k vrahovi a vrah na něho střílí, a jak kulka tvrdě otočila prezidentovu hlavu, jako by ji položila na kovadlinu. Zachytil i Jatneyho přísný, rozhodný pohled ve chvíli, kdy Francis Kennedy klesal k zemi a šokovaní ochránci v tom hrůzném okamžiku úplně ztuhli, absolutně neschopní reagovat, ač k tomu byli vycvičeni. A ještě zachytil Jetneyho pokus o útěk i to, jak ho pohltil dav. Do konce života litoval toho, co už zachytit nemohl: jak dav roztrhal vraha na kusy.

Nad městem stoupal nad mramorové budovy a pomníky moci veliký nářek miliónů prezidentových ctitelů, kteří přišli o své sny.

26. kapitola

Prezidentka Helena Du Prayová uspořádala v Bílém domě večírek ke stým Vševědovým narozeninám na Květnou neděli, tři měsíce po smrti Francise Kennedyho.

Oblečena tak, aby to podtrhlo její krásu, stála v Růžové zahradě a dívala se, kteří hosté jsou přítomni. Byli mezi nimi i členové dřívější Kennedyho administrativy a jeho nejbližší poradci. Eugene Dazzy si povídal s Elizabeth Stoneovou a Salem Troycou.

Eugene Dazzy už věděl, že příští měsíc definitivně odchází ze svého úřadu. Helena Du Prayová si toho muže opravdu nikdy neoblíbila a nebylo to tím, že si potrpěl na mladé milenky a už teď se pohotově dvořil Elizabeth Stoneové.

Prezidentka Du Prayová přijala Elizabeth Stoneovou do svého osobního personálu; s ní se tam dostal i Sal Troyca. Elizabeth byla přesně to, co Du Prayová potřebovala: výjimečně energická žena, skvělá vládní úřednice, feministka, která se vyznala v politickém dění. Ani Sal Troyca nebyl tak špatný; vyznal se v machinacích v Kongresu a byl pěkně protřelý, což se dalo velmi dobře zúročit, jak si přiznávala i Helena Du Prayová.

Když se ujala úřadu prezidentky, informovali ji podrobně Kennedyho lidé i jiní vládní úředníci o správě. Prostudovala si všechny navržené zákony, které měl nový Kongres posoudit. Nařídila, aby jí byly předloženy všechny tajné podklady i všechny detailní plány, včetně pohoršlivého návrhu na trestanecké kolonie na Aljašce.

Po měsíčním studiu všech možných materiálů se s hrůzou přesvědčila o tom, že Francis Kennedy by se byl z nejčistších pohnutek – ve jménu lepší budoucnosti svého lidu – stal prvním diktátorem v dějinách Spojených států.

Ze svého místa v Růžové zahradě, v níž se stromy dosud zcela neobalily novými lístky, zahlédla vzdálený Lincolnův památník a bílé oblouky Washingtonova pomníku, dva ušlechtilé symboly hlavního města Ameriky. Na její zvláštní pozvání dnes byly v Růžové zahradě přítomny všechny významné osobnosti. Usmířila se s nepřáteli Kennedyho administrativy.

Byl přítomen také Louis Inch, muž, kterým sice opovrhovala, jehož pomoc však bude potřebovat. Byli zde George Greenwell, Martin Mutford, Bert Audick i Lawrence Salentine – bezectný Sokratův klub. Bude se muset s nimi se všemi nějak dohodnout, a proto je pozvala do Bílého domu na večírek k Vševědovým narozeninám. Poskytne jim přinejmenším příležitost, aby pomohli vybudovat novou Ameriku, příležitost, kterou jim Kennedy nedal.

Helena Du Prayová ovšem věděla, že Ameriku nelze přebudovat, jestliže všechny strany neprojeví ochotu přizpůsobit se. Věděla také, že za pár let bude znovu zvolen konzervativnější Kongres. Nemohla doufat, že přesvědčí národ jako Kennedy, obdařený charismatem vůdce lidu a opředený nevšední rodinnou historií.

Viděla, jak se vedle pojízdného Vševědova křesla usadil doktor Zed Annaccone. Nejspíš se pokouší přimět starého pána, aby věnoval svůj mozek vědě. Doktor Annaccone pro ni představuje další problém. O jeho mozkovém testu pozitronovou emisní tomografií se už diskutovalo na stránkách nejrůznějších vědeckých časopisů. Du Prayová vždycky uznávala přednosti tohoto testu, ale byla si vědoma i jeho nebezpečí. Měla pocit, že jde o problém, který by měl být velmi dlouhou dobu nanejvýš pečlivě zkoumán. Vláda, schopná zjistit neomylně pravdu, by mohla být krajně nebezpečná. Takový test by sice nadobro vymýtil zločinnost a politické úplatkářství a mohl by reformovat celou zákonem uznávanou strukturu společnosti, ale existují některé velmi složité pravdy, týkající se momentální situace; také se nedá vyvrátit, že v některých mezních dějinných chvílích může pravda dokonce jisté vývojové změny zabrzdit.
A co s psychikou lidí, kteří by věděli, že by o nich mohly být zveřejněny různé pravdy?

Pohlédla do rohu Růžové zahrady, kde v rákosových židlích seděli Oddblood Gray a Arthur Wix a vzrušeně spolu hovořili. Gray nyní chodil každý den k psychiatrovi léčit se z deprese. Jeho psychiatr ho ujistil, zeje úplně normální, když po událostech minulého roku trpí depresí. Tak proč vůbec chodí k psychiatrovi?

Vševěd se teď stal v Růžové zahradě středem pozornosti. Donesli mu obrovský narozeninový dort, zakrývající celý zahradní stůl. Nahoře byly vyvedeny v červené, modré a bílé barvě hvězdy a pruhy z cukrové polevy. Přisunuly se k němu televizní kamery, aby zvěčnily pro národ okamžik, jak Vševěd sfoukává sto svíček ke svým narozeninám. Spolu s ním foukali i prezidentka Du Prayová, Oddblood Gray, Eugene Dazzy, Arthur Wix a členové Sokratova klubu.

Vševěd přijal řez dortu a dovolil Cassandře Chuttové, aby s ním udělala interview pro televizi. Této výsady se jí dostalo díky přímluvě Lawrence Salentinea. Zatímco sfukovali svíčky, Cassandra Chuttová už pronesla své úvodní poznámky. Teď položila „Vševědovi první otázku: „Jaké to je, když je člověku sto let?“

Vševěd se na ni zadíval pronikavým pohledem plným zášti; v tom okamžiku vypadal tak zlý, že Cassandra Chuttová byla ráda, že se tahle událost natáčí až pro večerní vysílání. Bože, to je ale ošklivý člověk, s holou hlavou plnou jaterních skvrn, s tou šupinatou pokožkou lesklou jako tkáň v jizvě, s téměř neexistujícími ústy! Na moment propadla panice, zeje hluchý, a tak otázku opakovala hlasitěji: „Jaké to je, když je člověku celé století?“

Vševěd se usmál, pokožka na obličeji se mu zkrabatila do nesčetných vrásek. „Jak se můžete tak pitomě ptát?“ opáčil. Zaregistroval svou tvář na jednom z televizních monitorů a zlomilo mu to srdce. Náhle se mu ten vytoužený narozeninový večírek úplně zprotivil. Podíval se přímo do kamery a zvolal: „Kde je Christian?“

Prezidentka Helena Du Prayová seděla vedle pojízdného Vševědova křesla a držela ho za ruku. Vševěd spal oním lehounkým spánkem starých lidí čekajících na smrt. Večírek v Růžové zahradě pokračoval bez něho.

Helena si připamatovávala, jak coby mladá žena patřila k jeho chráněnkám. Jak jen ho zbožňovala! Okouzloval ji svým intelektem, ostrovtipem, přirozenou vitalitou, radostí ze života; měl všechno, co si přála mít ona sama.

Záleželo snad teď na tom, že o ni usiloval jako pravý muž? Vzpomínala si, jak v uplynulých letech nelibě nesla, když do jejich přátelství chtěl vnést smilstvo. Přejela prsty po té šupinaté kůži na svraštělé ruce. Šla tehdy za svým osudovým předurčením k moci, zatímco většina žen se vydala cestou lásky. Byla vítězství v lásce sladší?

Helena Du Prayová přemýšlela o svém vlastním osudu a o osudu Ameriky. Stále ji udivovalo, jak se po všech těch hrozných událostech minulého roku její země v pohodě vzpamatovává. Jistě, trochu se o to přičinila i ona; její zkušenosti a její inteligence uhasily mnohé požáry v zemi. A přece…

Kennedyho smrt oplakala; vlastně ho tak trošku milovala. Milovala tragédii vepsanou v jeho krásně tvarovaném obličeji. Milovala jeho idealismus, jeho představu, jaká by měla Amerika být. Milovala jeho osobní bezúhonnost, čistotu a nesobeckost, ba téměř nezájem o hmotné statky. A přesto došla k poznání, že to byl nebezpečný muž.

Helena Du Prayová si to uvědomovala až teď, kdy se musí sama vyvarovat přílišné důvěry ve vlastní spravedlivost. Věřila, že ve světě plném zkázy nemůže lidstvo řešit své problémy bojem a spory, ale pouze vždy a všude přítomnou trpělivostí. Udělá to nejlepší, co dokáže, a vynasnaží se, aby v srdci nepociťovala nenávist ke svým nepřátelům.

V té chvíli Vševěd otevřel oči a usmál se. Stiskl jí slabounce ruku a cosi zašeptal. Jeho hlas byl tak tichý, že musela sklonit hlavu až k jeho svraskalým rtům. „Neboj se,“ hlesl Vševěd. „Bude z tebe veliká prezidentka.“

Heleně Du Prayové bylo v tu chvíli dětsky do pláče z jeho pochvaly i ze strachu z nezdaru. Rozhlédla se po Růžové zahradě, zaplněné nejmocnějšími muži a ženami Ameriky. Pomohou jí; většina z nich jí pomůže, i když před některými se bude muset mít na pozoru. Ale především bude muset hlídat sama sebe.

Znovu zavzpomínala na Francise Kennedyho. Spočíval teď s dcerou a ženou po boku svých dvou slavných, tolik milovaných strýců. Zkrátka, budu chtít to nejlepší, co chtěl Francis, pomyslila si Helena Du Prayová. Udělám to nejlepší, co chtěl udělat on. Držela pevně Vševědovu ruku, zahloubaná do úvah o jednoduchosti zla a nebezpečné scestnosti dobra.

Obsah:

Díl I.

1. kapitola

2. kapitola

3. kapitola

Díl II.

4. kapitola

5. kapitola

6. kapitola

7. kapitola

Díl III.

8. kapitola

9. kapitola

10. kapitola

11. kapitola

12. kapitola

13. kapitola

14. kapitola

15. kapitola

Díl IV

16. kapitola

17. kapitola

18. kapitola

19. kapitola

20. kapitola

20. kapitola

21. kapitola

22. kapitola

23. kapitola

24. kapitola

25. kapitola

26. kapitola

Advertisements